úterý 12. října 2010

Četnické knihovny

V předposlední zářijový den roku 1927 hlásilo Zemské četnické velitelství v Praze Ministerstvu vnitra, že v Čechách přichází v úvahu 280 četnických stanic, do jejichž obvodu by mohly být vyslány putovní knihovny. Jednalo se především o „stanice v místech, kde není obecních knihoven, nebo, kde sice obecní knihovny jsou, avšak nemají k disposici českých knih.“ Do obou řečených kategorií pochopitelně spadala celá řada stanic v národnostně smíšených pohraničních oblastech.z
Putovní knihovny měly fungovat tak, že by zemské velitelství opatřilo 70 dřevěných kufříků, jelikož „kufříkům dřevěným dává se přednost před jinými vzhledem k jich upotřebení a trvanlivosti.“ Četnictvo již oslovilo tři potenciální dodavatele, „z nichž nejlevnější jest nabídka truhlářského závodu Jana Michala z Prahy III.“ Cena byla předběžně odhadnuta na 4 550 korun, a to včetně 3 000 klíčků ke kufrům. (Dále v citovaném dokumentu se píše pouze o třech stovkách klíčů, což se jeví jako pravděpodobnější údaj.)
„Každý kufřík tvořil by jednu putovní knihovničku“ obsahující zhruba dvě desítky výtisků, přičemž ve všech kufřících měly být zastoupeny publikace „populárně-naučné, odborného vzdělání a belletrie všeho druhu.“ V případě posledně uvedené kategorie se jednalo zejména o „romány historické, kulturně historické, z prostředí sociálního atd.“
 Tyto mobilní knihovničky měly postupně cirkulovat mezi jednotlivými četnickými stanicemi, a to především prostřednictvím železniční dopravy. Při předpokládané váze jednoho plného kufříku 13 kilogramů by roční náklady na převážení 70 knihovniček činily přibližně 870 korun. Každá z vybraných četnických stanic měla dostat jednou do roka jednu z knihovniček, kterou by si mohla ponechat po dobu tří měsíců.
Do oběhu hodlalo Zemské četnické velitelství dát zhruba 1 400 knih, tedy většinu svého vlastního knihovního fondu, který v té době čítal 1 712 publikací o 1 963 svazcích. Vysoký počet objednaných klíčů autoři návrhu zdůvodnili snahou, „aby každá stanice měla svůj vlastní klíček (Na tomto místě připomeňme, že do projektu mělo být zapojeno 280 stanic – pozn. aut.) a 20 klíčků bylo by záložních. Tím by se zamezilo zasílání klíčků zároveň s knihovničkami a ušetřilo by se vydání za zasílání klíčků.“
Praktická realizace popisovaného projektu by pochopitelně měla za následek „značnější opotřebování  knih“ a kromě toho bylo „nutno též počítati s výdajem na manipulační a kancelářské potřeby /: nákladní listy, seznamy knih, záznamy, evidence a. pod :/ a s výdajem na udržování knihovniček.“ Roční náklady na opravy poškozených výtisků a případné dokupování náhrady za ztracené či zničené knihy se měly pohybovat kolem 500 korun, zatímco výdaje na manipulační a kancelářské potřeby byly odhadnuty na 300 korun. Údržba knihovniček měla podle propočtů vyjít na 150 korun ročně.
Autoři projektu se netajili svým optimismem. „Ježto jde o četnické stanice téměř výlučně v německém pohraničí, vzdálené od kulturních středisk (sic!), lze očekávati, že bude zavedení těchto knihovniček uvítáno s povděkem.“ Dále bylo zdůrazněno, že knihovna zemského velitelství vznikla „větším dílem z dobrovolných příspěvků četnictva.“
V závěru písemného návrhu pak jeho původci mimoděk poukázali na určitý nedostatek v odborné výchově četnictva, když uznali, že „veškeré stanice v obvodě zdejšího velitelství jeví čilý zájem o literaturu odbornou, zejména z oboru kriminalistiky. Tato díla jsou však ve zdejší knihovně k disposici jen ve skrovném počtu.“ Nemůžeme vyloučit, že šlo o skrytý apel na Ministerstvo vnitra, jemuž bylo memorandum adresováno, aby zajistilo četnictvu větší množství odborných publikací.
K hlášení byla přiložena zpráva osvětového referenta Doplňovacího oddělení Zemského četnického velitelství z 26. září 1927, která udávala, že mnohé stanice vyžadují zasílání alespoň čtyř putovních knihovniček ročně, „podobný rozsah není ovšem prozatím uskutečnitelným s ohledem na omezený počet knih ve zdejší knihovně.“ Bylo proto doporučeno začít experimentálně využívat menší množství knihovniček a vyčkat, jak se systém osvědčí, zejména neutrpí-li praktický výkon služby. Řečeno jinými slovy, nebude-li četníky četba odvádět od svědomitého plnění povinností.
Mimo tyto argumenty se citovaná relace osvětového referenta v podstatě shodovala s obsahem již zmíněného hlášení z 29. září 1927. Doplnila pouze, že výrazná poptávka po kriminalistické literatuře existuje i u dalších četnických stanic, v jejichž obvodech fungují obecní knihovny. Vzhledem k nedostatečné vybavenosti knihovny Zemského četnického velitelství však bylo řešení zmíněného problému odsunuto na neurčito.


Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 361, sign. 9711/27.

pátek 23. července 2010

Vdova po četníkovi

V roce 1930 se na Zemské četnické velitelství v Praze obrátila jistá Aloisie Volštátová, vdova po vrchním strážmistru Josefu Volštátovi z Habrů, který zemřel 11. března 1930. Volštátová prosila, aby velitelství „na mne a mojí rodinu uspořádalo peněžitou sbírku,“ jelikož její zemřelý manžel, který byl déle jednoho roku nemocen,“ se v důsledku výdajů na léčbu značně zadlužil. Volštátová, matka sedmi dětí ve věku od čtyř do šestnácti let, navíc vydala nemalé prostředky na manželův pohřeb.
            Zemské četnické velitelství pověřilo velitele Četnického oddělení v Čáslavi, aby prověřil „osobní, majetkové a rodinné poměry žadatelky.“ Podle odpovědi z Čáslavi z 1. dubna 1930 „majetkové poměry rodiny byly uspořádané. Teprve dlouhotrvající choroba zemřelého vyčerpala veškeré úspory.“ Dále bylo uvedeno, že „vdova jest dlužna bratru zesnulého 4. 000 Kč.“
            Čáslavský velitel doporučil žádosti Volštátové vyhovět, „ježto jde o výjimečný případ a okolnosti, že vrchní strážmistr Volštát byl nadobyčej svědomitým četníkem.“ Kromě toho zdůraznil, že vdova podala žádost bez jeho vědomí.
            Zemské četnické velitelství ovšem konání sbírky nepovolilo, namísto toho bylo rozhodnuto vyplácet Volštátové ročně vdovskou penzi 11 400 Kč, příspěvky na výchovu až do výše 11 400 Kč, výchovné 3 000 Kč a přídavek na dítě 3 600 Kč. K tomu měla vdova obdržet roční úmrtné ve výši 5 700 Kč

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 393, sign. 4674/30.

čtvrtek 22. července 2010

Němečtí výtržníci

V podvečer 3. května 1929 se u vedlejšího celního úřadu v Hrádku nad Nisou objevili bratři Erich a Bruno Schneiderovi a Helmuth Zeshang, všichni němečtí občané ze Žitavy. Tato trojice, jak později udal respicient finanční stráže Ladislav Zlatohlávek, celé odpoledne přecházela hranice tam a zpět a střídavě navštěvovala československé a německé hostince. V době incidentu již tedy byli poněkud podnapilí.
Přítomný vrchní strážmistr četnictva Jan Bican se rozhodl Němce legitimovat. Zatímco oba Schneiderové se vykázali platnými pasy, jejich společník Zeschang u sebe neměl žádný doklad, který by jej opravňoval k překročení hranic.
Když Bican trojici vykázal, Schneiderovi a Zeschang se vrátili na německou stranu hranice, odkud následně začali četníkovi nadávat do českých psů a Československé republice do státu lumpů a gaunerů.
Přítomné svědky na obou stranách hranic zarazila nečinnost příslušníků německé finanční stráže, „kteří celému případu klidně přihlíželi, vzdor tomu, že byl přednosta německého celního úřadu Michael Richter, vrchním strážmistrem Bicanem na rušitele obecného míru upozorněn, a přece proti rušitelům nezakročil.“
7. května 1929 Bican sepsal o případu hlášení, které okresní četnický velitel v Liberci kapitán Dlouhý odeslal Zemskému četnickému velitelství v Praze s podotknutím, že „zakročení vrch. strážm. Jana Bicana bylo správné.“ Nadřízený velitel četnického oddělení kapitán Zemánek doplnil, že četnictvo informovalo o incidentu inspektora německé kriminální policie Zenkera, který přislíbil věc řádně vyšetřit.
Zemánek se netajil svým názorem, „že stížnost do postupu finančních orgánů je neodůvodněná, protože finanční orgány nejsou oprávněny zakročovati v trestních věcech.“ Zemánkovo stanovisko sdílel i exponovaný četnický štábní důstojník v Mladé Boleslavi podplukovník Rudolf Friedl, který navrhl, „aby záležitost byla považována za vyřízenou“ s tím, že příslušníkům německé finanční stráže nelze vytýkat pochybení a že ohledně potrestání viníků je nutno vyčkat na výsledek Zenkerova vyšetřování, v něž Friedl patrně vkládal značné naděje, jelikož o inspektoru Zenkerovi bylo „známo, že vychází naším (sic!) četníkům v pohraničí s největší ochotou vstříc.“
Důvěra v Zenkera se ukázala jako oprávněná, jelikož 18. července 1929 vrchní strážmistr Bican z Hrádku nad Nisou hlásil, že Erich Schneider byl odsouzen doktorem Krausem od žitavského Amtsgerichtu ke čtyřem týdnům vězení a úhradě soudních útrat..

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 384, sign. 

středa 30. června 2010

Společenské události

Četník coby představitel státní moci plnil nejen profesní, ale též reprezentativní úkoly, k nimž patřila účast na různých společenských akcích. Absence při podobné významné události mohla mít pro četníka nepříjemné následky.
Koncem srpna 1927 byl Zemskému četnickému velitelství v Praze zaslán anonymní dopis, datovaný 21. srpna v Blovicích. Autor, který se podepsal jako „věrní čechoslováci (sic!),“ prohlašoval, že 20.srpna 1927 pořádala blovická knihovní rada oslavu na připomínku bitvy u Zborova (je zajímavé, že se akce konala mimo výročí bitvy), na níž „z četnické stanice nebyl žádný zastoupen, ačkoliv za rakouska (sic!) chodil p. strážm. Zýdek (správně Zídek) na každou menší oslavu.“ Dále bylo zdůrazněno, že několik občanů v inkriminovaný den k večeru vidělo velitele četnické stanice, jak jede osobním vozem domů – nebyl tedy v době oslavy ve službě.
Okresní četnický velitel v Plzni štábní kapitán Alois Nápravník při vyšetřování zjistil, že četnická stanice neobdržela žádnou pozvánku, jelikož „zvány byly pouze spolky.“ Tvrzení, že vrchní strážmistr Julius Zídek v den oslavy cestoval osobním automobilem, se ukázalo jako nepravdivé – dotyčný v té době konal službu, stejně jako jeho podřízený strážmistr Josef Baxa.
Nápravník tedy doporučil dále se anonymní stížností nezabývat, v čemž se shodl s exponovaným četnickým štábním důstojníkem v Plzni podplukovníkem Baťkou. Zemský četnický velitel generál Bohuslav Knobloch 6. října 1927 doporučil, „aby se četnictvo tak významných přednášek a slavností pokud možno zúčastňovalo.“ V tomto ohledu podplukovník Baťka také vyrozuměl osazenstvo četnické stanice v Blovicích.
Nejednalo se však o ojedinělý případ. V březnu 1928 obdrželo Zemské četnické velitelství v Praze dopis jistého Josefa Pokorného z Chotětova u Mladé Boleslavi, který se rozhořčoval nad skutečností, že se chotětovští četníci nezúčastnili oslavy 78. narozenin prezidenta Masaryka v tamní škole. Pisatel z uvedené skutečnosti paušálně vyvozoval, že „četnictvo jakožto státní služebníci nejeví pražádnou úctu k hlavě státu“ a neopomněl zdůraznit, že „něco podobného by se rakouska (sic! – Označování Rakouska malým počátečním písmenem patřilo k častým lidovým projevům prvorepublikového vlastenectví a nacionalismu.) naprosto státi nesmělo.“
Zemské četnické velitelství si vyžádalo podrobnější informace. Velitel chotětovské stanice vrchní strážmistr František Brejcha v písemném prohlášení z 30. března 1928 uvedl, že o konání slavnosti ve škole nebyl informován a že v souladu s praxí četnictva v den prezidentových narozenin měl „k podřízenému strážmistru Františku Krupičkovi krátký proslov, ve kterém jsem zdůraznil zásluhy pana prezidenta Masaryka na osvobození československého národa.“
Krupička potvrdil výpověď svého nadřízeného, přičemž v některých pasážích použil téměř identické formulace jako Brejcha. Jeví se tudíž jako pravděpodobné, že oba četníci sepsali svá prohlášení společně a po vzájemné dohodě. Kromě toho Krupička zdůraznil, že v den Masarykových narozenin „upozorňoval obecního strážníka Františka Šimůnka, že by měl být na budově obecní úřadovny vyvěšen prapor.“ Šimůnek ovšem namítl, že nedostal žádné instrukce. Dále Krupička vypověděl, že v den oslavy se zúčastnil divadelního představení kočovných herců, konaného k Masarykově poctě.
Okresní četnický velitel v Mladé Boleslavi ve zprávě z 31. března uvedl, že škola v Chotětově coby pořadatelská organizace zaslala pozvánky na oslavu pouze členům obecního zastupitelstva a místní školní rady. Kromě toho se Brejcha s Krupičkou v předchozích letech pravidelně účastnili všech oslav prezidentových narozenin „a nelze jim přičítati nějakou liknavost v tomto ohledu.“ Kromě toho se vyskytly pochybnosti o totožnosti stěžovatele, jelikož v Chotětově v té době žádný Josef Pokorný nežil.
Exponovaný četnický štábní důstojník v Mladé Boleslavi na základě zjištěných skutečností doporučil „založení této anonymní stížnosti.“

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství, kartony 363 a 368.

úterý 29. června 2010

Zbrojní lístek

Počátkem roku 1927 došel Zemskému četnickému velitelství v Praze dopis, datovaný 7. ledna 1927, jehož pisatel Jan Šiman uváděl, že 21. června předchozího roku použil „zbraně (brovinku[1]) ku nutné sebeobraně,“ za což strávil čtyři měsíce ve vězení. Po odpykání trestu mu Krajský soud v Kutné Hoře vrátil zbraň i zbrojní lístek.
1. prosince téhož roku se do Šimanova bytu v Malešově č. p. 51 dostavil velitel tamní četnické stanice Rudolf Švábynský (ve skutečnosti Rudolf Švábenický), který si od Šimana vyžádal nejprve zbrojní lístek a poté i pistoli, aniž by se Šiman „dověděl proč tak pan Švábynský učinil.“ Šiman tudíž žádal o vyšetření četníkova postupu.
Okresní četnické velitelství v Čáslavi podalo 25. ledna 1927 podrobnou zprávu o incidentu. Šiman v červnu předchozího roku zastřelil (patrně v sebeobraně) cestáře Františka Bohuňovského a po odpykání trestu dostal zbraň i náboje zpátky. Rozvedený Šiman žil se svým čtyřletým dítětem, které z rozhodnutí soudu dvakrát měsíčně navštěvovala jeho matka Anna. Ta dlouhodobě usilovala o získání potomka do své péče.
V první prosincový den 1926 byl vrchní strážmistr Švábenický svědkem toho, jak se Anna Šimanová na ulici přetahuje o své dítě s hospodyní svého bývalého manžela Anežkou Líbalovou. Četník obě ženy odvedl na obecní úřad, kam si později Šiman přišel vyzvednout dítě.
Švábenický dle své pozdější výpovědi „pozoroval u Šimana značné rozčílení“ a obával se, že by vznětlivý Šiman „mohl pistole použíti proti své manželce s kterou se při každém setkání hádá.“  Proto se vrchní strážmistr rozhodl zabavit dotyčnému pistoli i zbrojní lístek a uložit je na malešovském obecním úřadě „až do rozhodnutí okresní správy politické v Kutné Hoře.“
Když se při vyšetřování případu okresní četnický velitel dotázal kutnohorské politické správy, bylo mu sděleno, že úřad s největší pravděpodobností „prohlásí zbrojní lístek za neplatný a nařídí obecnímu úřadu v Malešově, aby pistoli prodal a vytěžený peníz Šimanovi odevzdal.“
V tomto ohledu byl též Šiman písemné vyrozuměn.


Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství, kart. 355, sign. 353/27


[1] Správně browningu. 

úterý 8. června 2010

Soudničky

K oblíbeným žánrům prvorepublikového tisku patřily takzvané soudničky. Zprávy o soudních procesech obvykle obsahovaly především popis protizákonné činnosti obviněných, případně též stručné záznamy o výpovědích svědků. Bezpečnostním orgánům, které se podílely na vyšetřování souzených zločinů i přestupků, tyto novinářské zprávy obvykle věnovaly jen malou pozornost.
Pokud v soudničkách nacházíme zmínky o příslušnících pořádkových sil, tak především v případě soudů s lidmi, kteří se dopustili útoku na muže zákona. Kupříkladu v únoru a březnu 1921 stanula před soudem v Užhorodu skupina deseti osob, obviněných ze špionáže ve prospěch Maďarska.
„Čestné“ místo zaujímal dvaadvacetiletý student obchodní akademie Andrej Karas, bývalý nadporučík maďarské Horthyho armády, který podle obžaloby v květnu předchozího roku sbíral informace o síle a rozložení československého vojska a o náladách mezi obyvatelstvem. Kromě toho Karas údajně zorganizoval přepad četnické stanice v Dolních Gejovcích, při němž padl četník Josef Dvořáček.
Dalším obžalovaným byl devatenáctiletý student průmyslové školy Karel Tomezanyi, jeden z účastníků útoku na četnickou stanici. Tomezanyi v průběhu akce patrně náhodně narazil na četníky Bartoloměje Vaněčka a Josefa Dvořáčka, vracející se z obchůzky, a vypálil dvě rány z revolveru, jimiž Dvořáčka usmrtil.
Tribunál v čele s plukovníkem justiční služby Karlem Wimětalem odsoudil Karase k trestu smrti oběšením a Tomezanyiho k sedmiletému žaláři, přičemž u posledně jmenovaného o výši trestu rozhodl jeho nízký věk.
Daleko méně závažný byl případ, projednávaný v poslední březnový den roku 1921 před prešovskou sedrií. K incidentu došlo v obci Petrovjany, kam se vydala dvojice prešovských četníků, kteří pátrali po Janu Jackovi, zběhovi od 14. pluku. Dezertéra podle očekávání zastihli v jeho domě. Jacko se však rozhodl klást odpor a přivolal na pomoc příbuzné a sousedy, kteří četníky přemohli a sebrali jim pušky a čepice, jež poté uložili v domě Jackova otce Ondreje.
Následujícího dne do vsi dorazila skupina četníků s vojenskou asistencí. Zatčeni byli pouze příslušníci Jackovy rodiny, ostatní obyvatelé obce nebyli postaveni před soud, ale francouzský generál Destremaux, velitel košické divize, se rozhodl potrestat obec jako celek pokutou 50 000 korun „pro odzbrojení branné moci a pro zatajení viníků.“
Jackovi se u soudu hájili tvrzením, že četníci přišli do vesnice opilí a zbraně jim byly odebrány proto, aby se zabránilo případné potyčce. Svědkové ovšem tuto verzi nepotvrdili, takže Ján, Ondrej a Marie Jackovi byli odsouzeni k trestům od tří do čtyř měsíců vězení a pokutám do 200 korun.

Zdroj: Lidové noviny, 4. března 1921, 9. dubna 1921

sobota 5. června 2010

Nedostatek zbraní

Ačkoliv po skončení první světové války zůstalo mezi lidmi mnoho zbraní a jiného vojenského vybavení, stávalo se, že tyto věci chyběly právě těm, kteří je potřebovali nejnutněji, tedy strážcům pořádku.
V dubnu 1920 obdržela olomoucká policie informaci, že „na Úřední čtvrti skrývá se známý nebezpečný zloděj Martínek, který měl podíl na veliké krádeži sukna v Prostějově.“ Jelikož se dalo předpokládat, že zločinec bude ozbrojen, museli si policisté před zákrokem nejprve půjčit zbraně od svých známých – civilistů. Sami totiž nedisponovali dostatečnou výzbrojí.
K obdobným případům docházelo i v pozdější době. 22. prosince 1921 hodinu před půlnocí konali příslušníci finanční stráže Štork a Gavalčík z oddělení v Šiléřovicích pravidelnou obchůzku, když po nich bylo dvakrát vystřeleno. Oba financové se rozběhli k budově celního úřadu, situovanému na okraji obce, zhruba 300 metrů od státní hranice.
V budově v té době pobýval příslušník finanční stráže Bydlo, který zburcován střelbou popadl svítilnu a vyběhl ven, kde narazil na své dva kolegy. V té chvíli zazněl další výstřel ve směru od Annaberku. Když financové střelbu opětovali, následovala prudká nepřátelská palba, která trojici donutila vyhledat ukrýt se v budově celního úřadu.
Po té střelba utichla, ale záhy se ozvaly další výstřely v prostoru mezi Rudišvaldem a Annaberkem, kde patrně došlo k další potyčce neznámých útočníků s příslušníky československých ozbrojených sil.
Zakrátko dorazili šiléřovičtí četníci, kteří poté společně s trojicí financů provedli průzkum podél státní hranice, aniž by narazili na cokoliv podezřelého. Motiv útoku zůstal nevyjasněn, nicméně novinář, který o kauze následujícího dne referoval, vyslovil domněnku, „že pachatelé chtěli v útoku napadnout buď celní úřad, kde je uloženo mnoho zabaveného zboží, nebo běželo o imitovaný útok,“ který měl odlákat pozornost od přechodu skupiny pašeráků přes hranice.
Žurnalisté, zajímající se o dotyčný případ, zjistili, že jde o již třetí incident v tomto regionu za poslední měsíc. Necelý týden před popsanou přestřelkou byl Gavalčík se svou ženou přepaden skupinou pašeráků a museli své věznitele doprovázet na jejich noční výpravě jako rukojmí.
Financové měli velice omezené možnosti obrany, jelikož disponovali pouze starými jednorannými puškami typu Verndl, které navíc vzhledem k nedostatku munice obvykle nosili nenabité. Pouze na noční služby fasovali po jedné patroně. Někteří příslušníci finanční stráže na inkriminovaném úseku hranic si proto z vlastních prostředků pořizovali revolvery.


Zdroj: Lidové noviny, 28. dubna 1920, 23. prosince 1921.

neděle 23. května 2010

Policejní pes

Významnou úlohu při potírání kriminality již dlouhou dobu hrají služební psi, bez nichž by řada pachatelů trestných činů zřejmě zůstala nevypátrána. O tom svědčí i následující případ.
V srpnu 1920 neznámí lupiči vykradli obchod jistého A. Kohna v Koryčanech. Cena uloupeného zboží dosáhla 15 000 korun. Vyšetřením případu byl pověřen brněnský policejní strážník Klíč.
Ten dorazil na místo činu s policejním psem Trollem, „kterému dal očichati lať, jíž byly vypáčeny dveře obchodu.“ Pes zavedl policistu k domu jistého Bedřicha Sedláčka, který však nebyl zastižen doma. Troll poté pokračoval do nedalekého lesa, kde se strážníkovi podařilo dohnat prchajícího Sedláčka. Zloděj nereagoval na výzvu k zastavení, proto za ním Klíč vypálil šest ran ze služební zbraně. Nakonec policista lupiče dohnal, Sedláček se mu však vysmekl.
V té chvíli opět zasáhl Klíčův služební pes, který se s vervou vrhl na pachatele, jenž raději přestal klást odpor. Při následném výslechu vyšlo najevo, že Sedláček pracoval s trojicí kumpánů. Jejich skupina měla na svědomí již více vloupání v Koryčanech. „Tamní četnictvo nemohlo proti nim řádně vystoupiti, ježto jest přetíženo prací.“

Zdroj: Lidové noviny, 24. srpna 1920

Služební slib slezského četnictva

Hlášení Zemského četnického velitelství pro Slezsko, datované „v Polské Ostravě, dne 17. XII. 1918“ a adresované Ministerstvu vnitra, informuje o potížích se skládáním přísahy četnictva ve Slezsku. Podle výnosu Generálního velitelství četnictva z 9. listopadu 1918 byli na 17. prosinec všichni četníci z obvodu slezského Zemského velitelství svoláni do Polské Ostravy, kde měli v „obecní síni zasedací, v přítomnosti zástupců zemského Národního výboru pro Slezsko“ složit přísahu československému státu.
Krátce před plánovým skládáním přísahy se k zemskému četnickému veliteli majoru Vyčítalovi dostavili čtyři četníci, kteří se jako delegáti zúčastnili pražského shromáždění četnictva 4. prosince.[1] Delegáti prohlásili, že četníci odmítají složit přísahu v daném znění, protože „to jest přísaha vojenská, odporující úmluvám pražským.“ Jelikož zemský velitel nebyl obeznámen s výsledky pražských jednání, volil raději cestu kompromisu a navrhl, aby byl místo přísahy složen pouze formální slib v následujícím znění:
Já podepsaný slibuji, že na svém úředním místě setrvám, že věrně a svědomitě plniti budu své povinnosti a že se vždy podrobím zákonům československé republiky a nařízením jejím... Mými nadřízenými úřady budou jen ty, které mi jako takové označí Zemský Národní výbor pro Slezsko.“
Tímto obecně formulovaným slibem se četníci zavázali k respektování rozkazů československých institucí, ale zároveň byl ponechán prostor pro další úpravu služebních předpisů. Řešení sporných otázek tak bylo prozatím odloženo.
V odpovědi na Vyčítalovo hlášení Generální velitelství 19. prosince 1918 zdůraznilo, že „dle dosud platného zákona jest četnictvo vojensky organizovaný strážný sbor“ a jeho příslušníci mají povinnost „složiti kromě přísahy služební také přísahu vojenskou.“ Všichni četníci v obvodu slezského Zemského velitelství, „vyjímaje četníky národnosti německé, kteří až do urovnání poměrů prozatím do přísahy vzati býti nemusí,“[2] měli neprodleně složit předepsanou přísahu. Kdo by odmítl, měl být propuštěn od četnictva „k náhradnímu vojenskému tělesu“ a zavedeno proti němu trestní řízení.
25. ledna zemský velitel Vyčítal, mezitím povýšený do hodnosti podplukovníka, hlásil do Prahy, že „situace ve Slezsku nedovoluje však v nynější době svolání veškerého mužstva národnosti české ku hromadnému složení vojenské přísahy.“ Důvody byly následující: „Stávky na jednotlivých jámách uhelných, hnutí bolševické na Ostravsku a následkem nevyjasněných politických poměrů v Horním Slezsku a Těšínsku nutná pohotovost.“ Četníci museli být ke složení přísahy předvoláváni po skupinách rozdělených do turnusů podle členění, používaného při povolávání četnictva na cvičné střelby. Realizací tohoto úkolu byli pověřeni velitelé četnických oddělení.
Zda někteří z předvolaných četníků skutečně odmítli složit přísahu, se z dostupných dokumentů nedozvídáme.

Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, karton 1.




[1] Od vzniku ČSR se intenzivně diskutovalo o zásadní liberalizaci poměrů u četnictva a došlo i k pokusům o ustavení četnické odborové organizace. (Například u finanční stráže odbory skutečně existovaly.) Tyto iniciativy, jejichž součástí bylo i zmíněné pražské setkání četnických delegátů, se nakonec nesetkaly s úspěchem, jelikož nový zákon o četnictvu z roku 1920 respektoval dosavadní pojetí četnictva jako vojensky organizovaného a apolitického sboru a nepřinesl výraznější změny ohledně sociálního statutu četníků.
[2] Řada státních úředníků (včetně četníků) v národnostně smíšených pohraničních oblastech Československa v té době odmítala skládat jakékoliv služební sliby, dokud nebude mírovou konferencí rozhodnuto, kterému státu sporná území připadnou.

Neduhy u finanční stráže pohledem dobového tisku

19. února 1919 se čtenáři Lidových novin dozvěděli, že po převzetí Znojma do rukou československé administrativy osm tamních financů německé národnosti odmítlo složit slib věrnosti novému státu, načež byli suspendováni. Na místě zůstal jediný příslušník finanční stráže českého původu.
Inspektor Arnstein z Jihlavy, „o jehož provokativní činnosti již několikráte bylo psáno,“ dosadil na uprázdněná místa vrchního komisaře Kleinera, respicienta Langa, dozorce Reinelta, „naddozorce renegáta Slowaka“ a vrchního respicienta Schwallera, takže „příchozí neslyší u finanční stráže opět než jen němčinu.“ Český naddozorce Krátký byl navíc po pouhých 14 dnech přeložen. Tyto skutečnosti dle novinářova mínění vypovídaly o Arnsteinově „rakušáctví.“ Vzhledem k nedostatku informací však dnes stěží můžeme posoudit, co bylo příčinou uvedených personálních změn a zda vůbec finanční stráž v dotyčném regionu disponovala dostatečným množstvím „národnostně spolehlivých“ mužů.

V první červencový den roku 1920 Lidové noviny informovaly veřejnost o případu naddozorce celního úřadu v Jaroslavicích Viléma Vogela, který údajně se svou manželkou pašoval potraviny do Rakouska, a to „ve spojení se známými podloudníky“ Jindřichem Madernou z Křídloviček a Gretou Buchnerovou z Vídně. Těmto dvěma měl prý Vogel prodávat zboží, které ve službě zabavil jiným překupníkům, především pak vejce, mouku a cukerin. Maderna a Buchnerová po svém odhalení vypověděli, že je Vogel často osobně doprovázel přes hranice. Proti naddozorci bylo pochopitelně ihned zahájeno vyšetřování, přesto Vogel k údivu autora novinového článku nebyl odvolán z funkce.

sobota 22. května 2010

Momentky z listopadových demonstrací 1920

Na podzim 1920 německá menšina v Československu reagovala s nelibostí na zničení pomníků Josefa II. v Teplicích a Chebu, přičemž protesty přešly v sérii demonstrací, potyček s ozbrojenými složkami a útoků na české civilisty. Zejména chebské události pobouřily českou veřejnost natolik, že počátkem druhé poloviny listopadu  proběhla v Praze, Brně a na dalších místech několikadenní vlna protiněmeckých manifestací. Podrobný rozbor dnes již téměř zapomenutých událostí by vydal na samostatnou knihu, zde se ovšem zaměříme pouze na několik dílčích epizod z dobového tisku, majících vztah k prvorepublikovému bezpečnostnímu aparátu.

16. a 17. listopadu došlo v Praze k sérii demonstrací a potyček s policií a legionářskými strážními oddíly. Při nepokojích před budovou parlamentu byl obvodní inspektor Švojgr stižen záchvatem mrtvice a poručík Purener omdlel. Kolovaly smyšlené historky o zatýkání legionářů. Policejní ředitelství v Brně vydalo 17. listopadu zprávu, v níž byli pracovníci redakce Lidových novin obviněni z podněcování nepokojů. Tvrzení, že v redakci pracuje bývalý rakousko-uherský důstojník, noviny rázně popřely.

Když 18. listopadu vtrhla skupina demonstrantů do Německého domu v Brně, několik mladíků začalo demolovat nábytek. Tito však byli záhy od rozvážnějších účastníků manifestace „zpolíčkováni a předáni policii.“

Lidové noviny z 18. listopadu otiskly článek Příběhy z ulice, který čtenáře seznamoval s některými, často poněkud úsměvnými, epizodami z demonstrací. Nechyběla ani informace o tom, že policisté na žádost památkového úřadu přijali opatření k ochraně historicky hodnotné plastiky orla na budově finanční prokuratury.

18. listopadu vydala pražská policie zprávu, podle níž premiér Černý navštívil vdovu po tragicky zesnulém obvodním inspektoru Švojgrovi a zotavujícího se poručíka Jaroslava Purenera. Podle téhož úředního prohlášení byl na základě udání jistého legionáře zatčen jakýsi železničář jménem Josef Bašek, který v průběhu demonstrací ostrými slovy štval proti zakročujícím policistům.

19. listopadu kolem šesté hodiny odpoledne se na stanici městské policie ve Francouzské ulici v Brně objevili dva muži, podle jejichž výpovědi došlo v Hoblově hostinci v domě č. 7 v téže ulici ke střelbě. Vyslaná hlídka na místě zjistila, že v domě krátce předtím proběhla schůze německých studentů, z nichž však na místě zůstalo pouze pět. Tito vypověděli, že skutečně slyšeli výstřel, ale žádné podrobnosti nebyli schopni poskytnout.
Zakrátko se začaly šířit zprávy o výbuchu granátu v jednom z okolních domů. Záhy se ovšem ukázalo, že šlo pouze o fámy. Poplašné informace ale měly za následek srocení obyvatel. Před Německým domem proběhla improvizovaná schůze českých studentů, proti nimž muselo zasáhnout četnictvo. Několik vzpurných mladíků bylo zadrženo.
Následně dav zamířil na Náměstí 28. října, kde se podle kolujících zvěstí ozbrojení němečtí studenti opevnili v budově průmyslové školy. Poté, co se uvedená zpráva ukázala jako mylná, se demonstranti vydali do Pekařské ulice k domu německého poslance Baerana, odkud se pokračovalo zpět k Německému domu, kde se dav hodinu před půlnocí rozešel. Vysokoškolský student Reimann, který mezi jinými nabádal k poklidnému rozpuštění schůze, se „po vysilujícím výkonu řečnickém“ fyzicky zhroutil a musel být převezen k lékaři.

Krátce po stabilizaci poměrů se vyrojily zvěsti o zamýšlené demisi policejního prezidenta Richarda Bienerta, které byly záhy dementovány.

21. listopadu přinesly Lidové noviny článek o pohřbu dvaačtyřicetiletého pražského obvodního inspektora Jana Švojgra, kterého během pacifikování demonstrujícího davu ranila mrtvice. Poslední rozloučení s tragicky zesnulým otcem tří dětí se konalo „za obrovské účasti obecenstva a stráže bezpečnosti.“ O významu, který byl této události přikládán, svědčí účast ministerského předsedy Černého, pražského primátora Baxy, policejního prezidenta Bienerta a prezidenta zemské správy politické Kosiny. Nechyběli ani zástupci legionářů. V průvodu byl symbolicky veden i kůň zemřelého policisty.

Zdroj: Lidové noviny, 16-26. listopadu 1920.

středa 12. května 2010

Útoky na četníky a policisty v roce 1919

V prvních měsících a letech existence svobodného Československa se mladý stát musel potýkat s vlnou násilné kriminality. Tento neblahý jev měl hned několik příčin. Neutěšené hospodářské poměry po právě skončené válce sváděly řadu dosud bezúhonných lidí k porušování zákona, kromě toho váleční veteráni, vracející se z front, byli zvyklí řešit problémy se zbraní v ruce. Autorita bezpečnostních orgánů, stejně jako všech institucí, převzatých ze zaniklého mocnářství, značně utrpěla. V důsledku těchto skutečností došlo v uvedené době k určitému množství útoků na strážce zákona.
 Patrně nejznámějším případem se stala vražda četníka Emila Motla, došlo ovšem k řadě dalších podobných událostí, o nichž informoval také dobový tisk. Ačkoliv novinové zprávy se občas neobešly bez nepřesností, je třeba věnovat tomuto pramenu pozornost především z toho důvodu, že se jednalo o hlavní zdroj, z něhož se tehdejší veřejnost dozvídala o kriminálních kauzách a utvářela si názor na činnost policie a četnictva.
Například počátkem roku 1919 se čtenáři Lidových novin mohli dočíst o incidentu v Brně, kde policejní strážník Walter 4. ledna kolem sedmé ranní hlídkoval na křižovatce Francouzské a Přadlácké ulice, když zpozoroval dvojici žen s těžkými ranci. Poté, co se je policista pokusil prověřit, daly se na útěk. Walter obě podezřelé dostihl a následovala potyčka, při níž byl Walter omráčen úderem do hlavy. Bližší údaje noviny bohužel neuvedly.
Více pozornosti tisk věnoval případům s tragickým koncem. 15. června 1919 přinesly ranní Lidové noviny na páté stránce zprávu s nadpisem Smělá krádež a vražda v Krči. K neštěstí došlo během předchozí noci, kdy několik zlodějů vniklo do vily státního sekretáře Srby, působícího na československém ministerstvu zásobování. Z domu bylo ukradeno především větší množství oděvů.
Prchající pachatelé však byli na silnici mezi Kunraticemi a Jesenicemi přistiženi kunratickým četníkem na zkoušku Stanislavem Harantem. Následovala potyčka, při níž byl sedmadvacetiletý strážce zákona ubit a ubodán. Jeho tělo objevili kolemjdoucí krátce po čtvrté hodině ranní.
Bližší informace se podařilo získat od skupiny trhovců, kteří podle vlastního svědectví potkali Haranta kolem půl čtvrté, přičemž zakrátko zahlédli „člověka, který nesl na zádech baťoch a jenž při spatření četníka zahnul do polí a chtěl utéci.“ Harant se pochopitelně pustil za podezřelým., jehož patrně dostihl, jelikož podle svědků byl Harant viděn, jak vede zadrženého směrem k Jesenicím.
Autor článku vyvodil závěr, že kumpáni zadrženého z povzdálí sledovali dopadení svého společníka, načež četníkovi nadběhli a napadli ho ze zálohy.
17. června se v Lidových novinách objevily další informace, zařazené na stranu číslo 6. Vyšlo najevo, že vloupání do Srbova domu v Nových Dvorech u Krče proběhlo kolem půlnoci a že lupiči odcizili věci v hodnotě 5 000 korun. Pachatelé měli v úmyslu otrávit Srbova psa, k čemuž nakonec nedošlo. Na místě činu se však našel kus tlačenky napuštěný jedem.
K vraždě četníka došlo u Zelených domků mezi Krčí a Kunraticemi. V blízkosti Harantova těla byl nalezen kabát, odcizený ze Srbova domu. Podle uvedeného článku bylo zavražděnému pouze 24 let, tedy o 3 roky méně, než uváděla původní zpráva. 16. června byli v Praze zatčeni dva podezřelí, mezi nimi „známý a nebezpečný lupič Kudrna.“
Hned příští ranní vydání Lidových novin se ovšem na páté stránce zmiňovalo pouze o jednom zatčeném, kterého svědkové viděli poblíž místa vraždy „ve společnosti ženy a mladšího hocha.“ Údajně se mělo jednat o muže, jehož Harant krátce před smrtí zadržel. V době vzniku novinového článku podezřelý čekal ve vazbě na konfrontaci se svědky.
Podstatně lépe než Harant dopadl o pár týdnů později četnický strážmistr (dle jiných zdrojů závodčí) Počepický, který ve svém 1. července 1919 přistihl ve svém služebním obvodu skupinu kočovníků. Dobové předpisy vyžadovaly, aby se neusedlé osoby, z nichž některé se živily drobnými krádežemi, dlouhodobě nepobývaly na jednom místě, aby se zabránilo případnému nárůstu kriminality a konfliktům s místním obyvatelstvem. Počepický proto dotyčnou skupinu vykázal.
Téhož dne večer kolem jedenácté Počepický konal obchůzku po okresní silnici z Nezdášova do Týna nad Vltavou, když zpozoroval opodál stojící dvojici mužů, z nichž jednoho identifikoval jako člena zmíněné skupiny kočovníků. Četník v očekávání nepříjemností sáhl po služební pušce, ale vzápětí byl zraněn kulkou do levého stehna. Poté útočníci bez úspěchu vypálili několik dalších ran, načež se dali na útěk.
Postřeleného četníka místní nejprve ošetřili v domku jistého Františka Broma a poté Počepickému zajistili převoz do nemocnice v Českých Budějovicích. O osudu pachatelů se tisk nezmiňuje.

pondělí 22. března 2010

Telefony

Druhá polovina 20. let představovala pro Československo relativně poklidné období, kdy se mezinárodně- i vnitropolitické poměry vyvíjely bez větších otřesů. Během této éry, kterou v českém prostředí ukončil pád „panské koalice“ a v celosvětovém měřítku vypuknutí Velké hospodářské krize, došlo k řadě reforem u četnictva. Mimo zřízení pátracích stanic a dalších organizačních změn se jednalo také o přidělování bicyklů a telefonů četnickým stanicím. Agenda, spojená s touto modernizací, nám umožňuje nahlédnout do poměrů, které panovaly v obvodech jednotlivých četnických stanic.
Kupříkladu 29. ledna 1928 Četnické oddělení Cheb podalo návrh na zřízení telefonních linek pro stanice Sangerberg, Vildštejn, Neuberg, Tršnice, Tatrovice a Libštejn. Žádost o přidělení telefonů je doprovázena stručným popisem situace v obvodech dotyčných stanic. Například o Sangerbergu se dozvídáme, že leží v lesnaté oblasti, kde v letních měsících „panuje dosti čilý ruch turistický“ a tamní obyvatelstvo „jest náchylné k častému páchání různých trestných činů.“ V obci fungovala telefonní ústředna, vzdálená zhruba 20 kroků od četnické stanice.
Ve Vildštejně, sídle okresního soudu a několika továren, v dané době sílilo komunistické hnutí a „různé trestné činy často zde přicházejí.“ Nejbližší telefonní ústředna se nacházela v 6 kilometrů vzdálených Františkových Lázních. Neuberg ležel poblíž státních hranic na poměrně významné silnici do Saska. V obvodu stanice se nacházelo několik průmyslových podniků a výletních restaurací, telefonní ústředna však chyběla. Nejbližší zařízení tohoto druhu bylo k dispozici v Aši, 7 kilometrů od Neubergu.
Tršnická stanice byla situována v blízkosti železniční křižovatky. „Mnoho služebních úspěchů hlavně v letní době stanici unikne, ježto nemůže rychle prověřiti totožnost podezřelých cizinců meškajících na nádraží.“ Nejbližší telefonní ústředna byla k dispozici v Chebu, ve vzdálenosti přibližně 3700 metrů od četnické stanice.
Četnické stanici v Tatrovicích připadla „větší část obvodu po zrušení stanice Lipnice.“ Hornatou oblastí nezřídka procházely skupiny potulných cikánů. Telefonní ústředna se nacházela v 6 a půl kilometru vzdáleném Chodově. Libštejnská stanice ležela „přímo na hustě zalesněné státní hranici.“ Pěší cesta na nejbližší železniční nádraží do 4 a půl kilometru vzdáleného Hazlova, kde též fungovala telefonní ústředna, trvala kolem půldruhé hodiny. „Obvod obývá částečně lesní dělnictvo“ a především zaměstnanci textilních továren.
V návrhu plzeňského exponovaného důstojníka z 8. února 1928 se doporučuje zřízení telefonního připojení na všech výše uvedených četnických stanicích.
                                                                                                            
Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství, kart. 1068.

pátek 19. března 2010

Maďarští četníci

            4. listopadu 1921 zaslala Vojenská kancelář prezidenta republiky Generálnímu velitelství četnictva výtah z hlášení československého vojenského attaché v Budapešti, a to s podotknutím, že zprávy od uvedeného diplomata „bývají velmi přesné a zasluhují pozornosti.“
            Podle informací z Budapešti maďarské četnictvo v poslední době propustilo větší množství „důstojníků a poddůstojníků příslušných do nástupnických států,“ mezi nimiž pochopitelně nechyběli ani Maďaři ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Dalo se tudíž očekávat, že se část těchto mužů vrátí do Československa a někteří z nich budou usilovat o přijetí k četnictvu.
            Podle výpovědi propuštěného četníka Julia Gerendyho z komáromské župy sloužil u československého četnictva v Bratislavě jistý kapitán Hödony, sám bývalý maďarský četník, který údajně lákal propuštěné maďarské četníky pocházející z území ČSR ke vstupu do československého četnictva. Hödonyho prostředníkem měl být vlnař František Erlik. Dále budapešťský attaché upozornil na bývalého maďarského četníka Szlanka, který byl prý v uvedené době velitelem četnického oddílu v Nagymagyaru na Slovensku.
            Československé diplomatické orgány v Maďarsku nevydávali propuštěným četníkům pasy s odůvodněním, že dotyční „pozbyli svými službami u maďarského státu naši příslušnost“ a navíc „jsou individua maďarskou irredentou veskrz zkažená a pro náš stát nebezpečná.“ Případné přijímání bývalých maďarských četníků do československých služeb se tudíž jevilo jako nežádoucí.
            V reakci na tuto zprávu učinil generální velitel četnictva dotaz u svých podřízených v Bratislavě, odkud mu bylo 12. listopadu sděleno, že u Zemského četnického velitelství pro Slovensko nepůsobí žádný Hödony ani Szlanek a „že rozhodnutí o přejímání býv. maďarských četníků si vyhradilo ministerstvo vnitra.“ Jednotlivý žadatelé měli být podrobně prověřováni, zejména po stránce jejich národní spolehlivosti. 4. listopadu 1921 ovšem ministerstvo vnitra prohlásilo další přijímání propuštěných maďarských četníků za vyloučené, jelikož tito muži jsou státními příslušníky Maďarska. Slovenský zemský velitel k tomu doplnil, že v jeho obvodu beztak již téměř rok nebyl přijat do služby jediný bývalý maďarský četník.
            Generální velitel četnictva se zároveň obrátil na úřad zemského velitele na Podkarpatské Rusi, jehož odpověď však není známa.

Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, kart. 7.

úterý 16. února 2010

Objasnění vraždy po sedmi letech

12. prosince 1926 byly na vrchu Vladař nalezeny dvě dětské kostry, které se četníkům z Chýše a Žlutic podařilo identifikovat jako Josefa Heinzla z Horního Slavkova narozeného 1907 a jeho o rok mladší sestru.
Obě děti byly naposledy viděny 4. května 1919, kdy s nimi jejich otec Josef Heinzl odjel z Horního Slavkova do Žlutic „udánlivě za účelem opatření potravin.“ Později otec hlásil zmizení obou dětí četnické stanici v Horním Slavkově a nechal uveřejnit výzvu k pátrání v žlutických novinách.
Jelikož mezi obyvatelstvem kolovaly spekulace, že by vrahem mohl být sám Heinzl, zahájili vrchní strážmistr František Somerauer se strážmistrem Františkem Kuchařem ze Štědré vyšetřování a na základě blíže nespecifikovaných důkazů se jim podařilo přimět Heinzla k přiznání, že své potomky zardousil v důsledku existenční tísně, „aby tím částečně zbývajícím dvoum dětem od bídy odpomohl.“
Exponovaný štábní četnický důstojník v Plzni vyzval velitele Četnického oddělení v Karlových Varech kapitána Bělinu, aby předložil návrh k udělení pochvaly vyšetřovatelům. Bělina ovšem v květnu 1927 oznámil, že dle jeho mínění „v daném případě nejde o vynikající výkon, který by zasloužil zvláštního ocenění,“ jelikož Somerauer „nejednal dosti kamarádsky,“ když si od kolegů z Chyše, kteří postupovali poněkud zdlouhavě a liknavě, opatřil záznamy o výsledku jejich vyšetřování a sám podezřelého zatkl, čímž si de facto přisvojil zásluhu svých kolegů.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 355.

úterý 9. února 2010

Služební jazyk

V prvních letech existence ČSR muselo četnictvo řešit problém četníků německé národnosti. Ti, kteří si ve stanovené lhůtě nedokázali osvojit znalost státního jazyka, byli pochopitelně nuceni odejít ze služby. Problémy s nedostačující znalostí služební řeči však přetrvaly až hluboko do 20. let.
Při přehlídce četnické stanice v Rybářích v prosinci 1926 velitel Četnického oddělení v Karlových Varech kapitán Veselý zjistil, že velitel stanice vrchní strážmistr Josef Dietrich „neučinil ve znalosti služební řeči úplně žádného pokroku.“ Tuto skutečnost Dietrich zdůvodnil „čilou agendou stanice a silnou nervosou.“ V hlášení ze 4. ledna 1927 Veselý doporučil přezkoumání Dietrichova zdravotního stavu „a případné jeho trvalé pensionování.“ Eventuelní Dietrichovo přeložení na méně významnou stanici Veselý nedoporučil.
Dietrich dle vlastních slov hodlal brzy odejít do penze, ale mínil odsloužit ještě rok, aby tak získal nárok na vyšší penzi. K tomu se kapitán Veselý postavil odmítavě s odůvodněním, že Dietrich dlouhodobě zanedbával své povinnosti a jediným důvodem, proč nebyl již dříve penzionován, byl ohled na tři Dietrichovy nezaopatřené děti. Po Dietrichově druhém sňatku však již „není ... nutno tak velikého ohledu.“
Exponovaný štábní četnický důstojník v Plzni podplukovník Bohdan Baťka rovněž doporučil vyslání Dietricha k lékařské prohlídce do Prahy. Pokud by byl výsledek vyhovující, měl Dietrich být přeložen do vnitrozemí. Dále Baťka na základě informací od Veselého doplnil, že značnou část písemné agendy za Dietricha vyřizuje strážmistr Hostička a že Dietrich v roce 1918 údajně nabádal četníky německé národnosti k odchodu do ciziny. Dietrichovo ponechání v Rybářích Baťka považoval za zcela vyloučené a požádal Zemské četnické velitelství o přidělení náhrady.
Rozhodnutím Zemského četnického velitelství z 22. ledna 1927 byl ovšem Dietrich ponechán zcela výjimečně na dosavadním působišti do léta tohoto roku,“ tedy do doby, než postoupí do vyšší platové stupnice.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 355.

středa 20. ledna 2010

Četnicvo v Perninku v roce 1938

V noci z 20. na 21 května 1938 dva četníci ze stanice Pernink pátrali po skupině mužů údajně pašujících zbraně z Německa. Plánované hlídkování však bylo náhle přerušeno a četníci dostali rozkaz k návratu na stanici, kde se dozvěděli o vyhlášení částečné mobilizace.
Velitel stanice praporčík Štěpán Sova podle předem připravených rozkazů vyzbrojil příslušníky Stráže obrany státu a přidělil svým podřízeným i vojenským posilám úkoly. Strážmistr Josef Hošťálek s vojínem Krausem byli vysláni hlídkovat podél železniční trati, strážmistr Vaváš a vojín Černík se vydali na stanoviště do Halbmailu a strážmistr Kybal dostal rozkaz střežit viadukt v Perninku. Velitel Sova zůstal na stanici, aby vyřizoval kancelářskou agendu.
Během následujícího týdne velitel praporu Stráže obrany státu ve Falknově nad Ohří (dnes Sokolov) major Helvín (později za války popravený nacisty) nařídil, aby strážmistr Kybal převzal třaskaviny, které měly být v případě německého útoku použity ke zničení perninského viaduktu. Za tímto účelem Kybal absolvoval dvoutýdenní destrukční kurs v Bochově. Četníci Hošťálek s Vaváčem se na kmenovou stanici vrátili až během července.
Dne 1. září do Perninku dorazili vojáci instrukčního praporu z Milovic, později ještě příslušníci cyklistického praporu z Loun pod vedením podporučíka Beneše. 9. září se v Nejdku konalo nacistické shromáždění, henleinovci z Perninku při návratu provolávali protistátní hesla, ale k žádným jiným incidentům nedošlo.
Situace se dramaticky zhoršila 12. září po odvysílání Hitlerova rozhlasového projevu z Norimberku. V noci se konal průvod městem, během něhož henleinovci ničili české nápisy. U poštovního úřadu došlo dokonce ke střelbě, ale nikdo nebyl zraněn. Dav několikrát prošel kolem četnické stanice, ale neodvážil se k jakékoliv provokaci. Během zbytku noci a následujícího dne v obci hlídkovali ozbrojení ordneři.
Místní komunisté se v počtu 60-70 osob s pomocí lesníka Josefa Jiskry ukryli ve stodole lesního úřadu, zatímco přibližně 120 sociálních demokratů hledalo útočiště v areálu továrny GRR. Jeden z nich se však rozhodl tajně navštívit rodinu, přičemž byl objeven a ordnery, zbit a násilím odvlečen na henleinovské ústředí v hotelu Pappenberger. Tam nacisté zajatce uzamkli v pokoji, odkud se mu podařilo uniknout oknem a dostat se na četnickou stanici.
13. září do Perninku dorazilo vojsko z Ostrova a Jáchymova. Část místních henleinovců utekla do Německa. 17. září okresní úřad v Nejdku nařídil státním zaměstnancům v Perninku stáhnout se do Staré Role. Následujícího dne se četníci, vojáci a poštovní zřízenci evakuovali, přičemž četnictvo použilo zrekvírovaný autobus firmy Zenker. Ve Staré Roli se však praporčík Sova od neznámého armádního plukovníka dozvěděl, že došlo k omylu a že se četníci mají vrátit na svá místa, což se neprodleně stalo.
Během mobilizace četníci asistovali při vojenských odvodech, značná část branců německé národnosti však utekla za hranice.28. září praporčík Sova onemocněl a ve vedení stanice ho vystřídal štábní strážmistr Josef Hošťálek. O dva dny později byla opět nařízena evakuace, tentokrát skutečná. Po zničení všech spisů byly klíče od četnické stanice předány starostovi Františku Hofmannovi. Poté se četníci stáhli nejprve do Karlových Varů a následně 12. října do Kněževsi.
Prvním poválečným velitelem stanice v Perninku se stal opět Josef Hošťálek.

Zdroj: Státní okresní archiv Karlovy Vary, fond Četnická stanice Pernink.

neděle 17. ledna 2010

Spor četnictva s policií

18. únor 1928 zaslalo Presidium zemské správy politické v Opavě Zemskému četnickému velitelství pro Slezsko v Opavě opis zprávy policejního ředitele v Moravské Ostravě ze dne 13. února.
Podle uvedeného hlášení četníci ze stanice u jámy Jidřich v Karviné 5. února v ranních hodinách při „všeobecném pátrání po podezřelých individuích“ zadrželi jistého Josefa Kvašného a Bohumila Borského. Kolem šesté hodiny se štábní strážmistr Myška telefonicky obrátil na ostravské policejní ředitelství, aby ověřil totožnost obou zadržených. Službu konající policista Myškovi sdělil, že Kvašný a Borský „jsou sice v evidenci vedeni jako lupiči obchodů a pokladen, že však toho času stíháni nejsou.“
Myška tedy prohlásil, že oba muže propustí. Policista mu ale doporučil několik hodin počkat, zda nebude z okolí hlášeno nějaké vloupání, k němuž došlo během noci a jehož pachateli by mohli být Kvašný s Borským. Skutečnost, že se dva známí recidivisté v noci potulovali v ulicích, byla přeci jen poněkud podezřelá. Policistova předpověď se potvrdila, jelikož po deváté hodině četnická stanice Sovinec hlásila vyloupení ohnivzdorné pokladny firmy Alianz v Karviné a žádala o vyslání hlídky z četnické pátrací stanice. „Ježto se jednalo již o 3. případ vyloupení pokladen, spáchaný v policejním obvodě v posledních dnech,“nařídil policejní ředitel vyslat na místo činu spolu s příslušníky četnické pátrací stanice  i vyšetřovatele bezpečnostního oddělení policejního ředitelství.
Na místě bylo zjištěno, že způsob vloupání se shoduje s postupem pachatelů loupeží v kancelářích firmy Sonneger a Dělnického deníku v Moravské Ostravě. Ve sněhu v okolí místa činu byly nalezeny stopy a pořízeny jejich sádrové odlitky. Vzhledem k množství sněhu nemohl být při pátrání použit pes. Na místo činu byli přivedeni Kvašný s Borským a srovnáním vyšlo najevo, že otisky jejich bot se shodují s nalezenými stopami, nicméně na místě činu byly ještě stopy třetí osoby.
Jelikož vše nasvědčovalo tomu, že Kvašný s Borským jsou rovněž pachateli obou krádeží v Moravské Ostravě, obvodní inspektor Hodovský navrhl četnickému nadporučíku Trpíkovi, že oba podezřelé odveze k výslechu na policejní ředitelství. Štábní strážmistr Myška „vydání zadržených odepřel, odvolávaje se na stávající četnické předpisy a namítaje, že poměr četnických stanic v obvodě vůči policejnímu ředitelství není dosud ještě vyřešen.“ Poté Myška oba podezřelé dodal do vazby k Okresnímu soudu ve Fryštátě.
Tímto Myškovým jednáním bylo podle mínění policejního ředitele zbržděno další pátrání, jelikož policie si musela následujícího dne vyžádat doličné předměty, nalezené u zatčených. Policejní ředitel podotkl, že uvedený případ dokazuje opětně nutnost jednotného vedení bezpečnostní služby a sjednocení celého bezpečnostního aparátu.“
V reakci na hlášení policejního ředitele požádalo Presidium zemské správy politické, aby Zemské četnické velitelství v Opavě „dalo poučiti četnické stanice v obvodu policejního ředitelství v Mor. Ostravě ve smyslu výnosu ministerstva vnitra ze dne 4. prosince 1925,“ podle něhož je policejní ředitelství  „oprávněno vyžádati si, aby ten který trestní případ, pokud jde o značnější trestné činy, byl mu četnickou stanicí odstoupen.“
V odpovědi z 5. března 1928 četnictvo předložilo Presidiu zemské správy politické svou verzi události. Myška údajně sdělil inspektoru Hodovskému, že podle předpisů mají být zatčení předáni soudu, který povede další šetření. Když tento argument Hodovského nepřesvědčil, obrátil se Myška na nadporučíka Trpíka s dotazem, zda existuje předpis, umožňující předání zatčených jiné instituci než soudu. Na to Trpík prohlásil, že se cítí být oprávněn vydat Kvašného s Borským policii pouze v případě, že dostane písemný či telefonický příkaz od policejního ředitelství. Poté již Hodovský na vydání zadržených netrval.
Kromě toho si Hodovský přisvojil odlitky stop, zhotovené četníky. Na Trpíkovu námitku, „že by se veškeré doličné věci měly se zatčenými dodat okresnímu soudu,“  obvodní inspektor Hodovský reagoval prohlášením, že policie „dává krajskému soudu posudky o věcech doličných“ a tudíž bude lepší, pokud si policisté odlitky vezmou. Kromě toho si Myška stěžoval, že policisté při vyšetřování na místě činu pomíchali jím zaevidované důkazní materiály, nalezené u obou podezřelých.
18. května 1928 zemský četnický velitel v Opavě plukovník Josef Šustr o incidentu informoval generálního velitele četnictva. Celý případ však nakonec vyzněl do ztracena a k obdobným kompetenčním sporům příležitostně docházelo po celé meziválečné období.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Generální velitel četnictva, kart. 27.

čtvrtek 14. ledna 2010

Plánovaný atentát na prezidenta

8. srpna 1924 obdrželo Zemské četnické velitelství v Praze šokující informaci – chystá se atentát na prezidenta republiky. Okresní četnické velitelství v Českém Brodě hlásilo, že 5. srpna se ve vlaku č. 2222 setkali bývalý úředník Josef Bedrníček, narozený roku 1897 a v minulosti čtyřikrát trestaný za podvody a krádeže, a zedník František Červinka z Chrástu. Tito dva „rozmlouvali po různu nejvíce o kouření ve vlacích v odděleních nekuřáckých,“ až Bedrníček z nenadání prohlásil, že má v úmyslu spáchat útok na prezidenta Masaryka.
Svěřil se i se svým plánem: „Půjdu se soukromou žádostí přímo k němu.. .a oddělám ho.“ Připomněl také útok atentátníka Šoupala na ministra financí Aloise Rašína a prohlásil, že tak jako se o Šoupalovi mluvilo na německobrodsku, on sám se proslaví na českobrodsku. Bedrníček se vychloubal, že vlastní revolver, a ukázal Červinkovi kožené pouzdro na zbraň.
Bedrníček tvrdil, že byl k provedení atentátu vyslán Třetí internacionálou a že se ve vězení seznámil se Šoupalem, s nímž osobně probral detaily plánovaného útoku. Bedrníčkova motivace byla podle jeho údajného vyjádření následující: „Starosta Macháček mu zkazil existenci a ... Bedrníček může zničit republiku, aby udělal ostudu Českému Brodu.“
Dva dny po tomto rozhovoru případ oznámila Červinkova manželka Marie. Okresní četnický velitel v Českém Brodě neprodleně zahájil pátrání po Bedrníčkovi. Následně byla informována všechna okresní četnická velitelství a Policejní ředitelství v Praze. Dále českobrodský četnický velitel učinil udání Okresnímu soudu a Ministerstvu vnitra. 8. srpna večer byl Bedrníček v Praze zatčen.
Celý případ působí poněkud fantaskním dojmem a dá se předpokládat, že v případě Bedrníčkových výroků šlo buďto o opilecké řeči nebo o projev mentální poruchy. Bedrníčkův plán byl bez pochyby dost naivní a amatérský a lze těžko posoudit, zda opravdu měl v úmyslu tento plán realizovat. Z dochovaných záznamů bohužel nevysvítá, zda se Bedrníček s Červinkou znali již z dřívějška a proč byl obsah jejich rozhovoru hlášen četnictvu až po dvou dnech.


Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 337.

Bývalý četník komunistou

12. ledna 1928 prováděl četnický kapitán Čihalík přehlídku četnické stanice v Kežkovce. Tamní strážmistr Josef Chodora při té příležitosti nadřízenému nahlásil, že když se o dva dny dříve vracel z lékařské prohlídky v Bratislavě, setkal se v nádražní restauraci v Košicích s mužem, který se představil jako Rozsypal a uvedl, že sloužil jako strážmistr u rakousko-uherského četnictva a poté byl zařazen na Podkarpatské Rusi.
Rozsypal se Chodorovi svěřil, že byl v předchozím roce propuštěn od četnictva kvůli sňatkovému podvodu a svévolnému opuštění kasáren. (Za účelem „vyžehlení“ svých malérů si Rozsypal ještě před propuštěním údajně půjčil nějaké peníze od plukovníka Putny v Brně.) Dále se Rozsypal nechal slyšet, že po odchodu z řad četnictva vstoupil do komunistické strany (na důkaz svých slov ukázal Chodorovi stranickou legitimaci) a „již dosti četníků pro stranu komunistickou na rozličných stanicích získal.“ Jinak ovšem Chodoru nepřesvědčoval ke vstupu do této strany ani se ho nevyptával na poměry na jeho stanici. Pouze na Chodorovo tvrzení, že se KSČ brzy rozpadne, reagoval odmítavě.
Na základě Chodorova líčení byl Rozsypal identifikován jako bývalý strážmistr Ludvík Rozsypal, dříve sloužící na stanici v Bočkově v oddělení Rahovo a roku 1926 (tedy o rok dříve, než sám Rozsypal uvedl) na základě rozhodnutí divizního soudu v Užhorodě propuštěný od četnictva. Historka o penězích, vypůjčených od plukovníka Putny byla označena za smyšlenou, jelikož Putna byl přeložen do Brna až po Rozsypalově nuceném odchodu od sboru.
Zemské četnické velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě v reakci na tento případ hlásilo, že Ludvík Rozsypal sloužil ve Velkém Bočkově do 27. prosince 1926, kdy byl propuštěn. Až po jeho propuštění vyšlo najevo, že si Rozsypal od několika obyvatel Malého Bočkova půjčil obnos, který nevrátil. Při žádání o půjčku se navíc vydával za četnického poručíka. 4. února 1928 byl Rozsypal za uvedený podvod zatčen v moravských Žarošicích, ale Okresní soud v Ždánicích jej o šest dní později propustil. Od té doby se Rozsypal potloukal po Slovensku a Podkarpatské Rusi.
15. března 1928 Zemské četnické velitelství pro Slovensko informovalo o této kauze generálního velitele četnictva. Hlášení obsahovalo i bližší údaje o Rozsypalovi, který se narodil roku 1902 v Niížkovicích v okrese Slavkov. Vzhledem ke svému věku tedy mohl těžko sloužit u četnictva již za Rakouska, jak uváděl. Podle zmíněného hlášení Rozsypal během února prosil na několika slovenských četnických stanicích o peníze na cestu do Velkého Bočkova, kde si prý „zanechal různé soukromé věci.“ Při rozhovorech se slovenskými četníky nijak politicky neagitoval, nicméně „dával na jevo, že sám je komunistou.“
Při jedné příležitosti uvedl, že byl vězněn v Terezíně spolu s komunistickým předákem Tausigem. Další spoluvězeň původem z Ruska prý Rozsypala nabádal, aby po propuštění z vězení odcestoval do SSSR, „kde snadno dostane místo jako bezpečnostní orgán a bude lépe placen než v ČSR.“ Na otázky, co dále plánuje, Rozsypal uváděl, že bude žádat o místo na komunistickém sekretariátu v Užhorodě.
Tento plán zřejmě nevyšel, jelikož 24. února se Ludvík Rozsypal objevil na četnické stanici v Batyu (oddělení Mukačevo), kde prosil o peníze, přičemž se odvolával na četníky z jiných stanic, kteří jej údajně finančně podpořili. Kromě toho tvrdil, že mu na užhorodském sekretariátu sociálně demokratické strany bylo přislíbeno brzké přijetí do uvedené strany. O pár dní později s Rozsypal dokonce objevil v Malém Bočkově, kde splatil část dluhů. 2. března žádal o vpuštění do objektu četnické stanice v Berehově, aby zde mohl požádat o podporu, ale vrchní strážmistr Antonín Koukal jej vykázal. O čtyři dny později Rozsypal, patrně se vracející z Podkarpatské Rusi na Moravu, žádal o almužnu u Okresního četnického velitelství v Žilině. Ani v jednom případě se ovšem nepokoušel agitovat ve prospěch komunistického hnutí, tudíž proti němu nebyla podniknuta žádná opatření.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Generální velitel četnictva, kart. 27.

čtvrtek 7. ledna 2010

Volnomyšlenkáři a klerikálové

            Na veřejné schůzi v sále městské radnice v Mšeně 6. dubna 1922 mezi řečníky vystoupil mimo jiné obchodní cestující Antonín Pánek z Mladé Boleslavi, který ve svém proslovu obvinil četnictvo v mnichovohradišťském okrese ze zaujatosti a stranění klerikálům.
            Na důkaz svých slov Pánek popsal incident, kdy skupina mladíků v jisté obci na Mnichovohradišťsku ve večerních hodinách viděla světlo v kostele a chtěla vstoupit dovnitř. Dveře však byly zamčeny. Po zaklepání vyšel kněz, který mladíky rázně vykázal. Později během večera tatáž skupina přišla ke kostelu znovu. Když věřící opouštěli kostel, došlo mezi oběma skupinami k hádce, „při čemž padlo několik facek.“
Následující den začali incident vyšetřovat četníci, kteří zatkli několik mladíků – příslušníků hnutí Volná myšlenka. Zakrátko však byli zatčení propuštěni na žádost okresního starosty, starosty Sokola a předsedy místního sdružení Volné myšlenky.
            Na Pánkově líčení si lze všimnout určitých nejasností. Pokud zmínění mladíci patřili k protikatolické organizaci, z jakého důvodu opakovaně usilovali o vstup do kostela?
Jelikož se zmíněné schůze v Mšeně v občanském oděvu zúčastnili četničtí strážmistři Josef Anděl a Karel Švojgr, mohl být incident hned následujícího dne hlášen Okresnímu četnickému velitelství v Mělníku a následně Exponovanému štábními četnickému důstojníku v Praze. Na závěr hlášení velitel stanice v Mšeně vrchní strážmistr Kubelka připsal: „Poněvadž podobným kritisováním četnictva na veřejných schůzích, rozsévá se mezi obyvatelstvem zášť vůči četnictvu, činím o tom hlášení s podotknutím, že ... činím v tom oznámení okresní správě politické v Mělníku.“ (Později, 24. dubna, Koudelka případ oznámil také Okresnímu soudu v Mělníku.)
            Z úřadu Exponovaného důstojníka zpráva putovala na Zemské četnické velitelství v Praze, které 22. dubna nařídilo „by byla věc kompetentním velitelstvím vyšetřena, neb není zde známo, zda se četníci v okrese Mnichovohradišťském chovali správně neb zda jednali skutečně stranicky.“ Dále autor rozkazu podplukovník Mládek nařídil prověřit, „z jakého důvodu se strážmistr Anděl a Švojgr do oné schůze odebrali.“
            Mezitím však 13. dubna 1922 vyšel v časopise Probuzení  článek, který obsahoval obdobné informace jako Pánkův proslov. K oběma nařčením četnictva se 8. května 1922 vyjádřil okresní četnický velitel v Mnichově Hradišti kapitán Procházka. Podle jeho líčení se Pánkem popsaný případ udál poněkud odlišně:
            3. dubna 1922 od 20 hodin večer probíhal v římskokatolickém kostele v Klášteře nad Jizerou nácvik pašijových zpěvů na květnou neděli. Jelikož v Klášteře, „kde je středisko příslušníků Volné myšlenky, bezvěrců a jiných odpůrců římskokatolické církve,“ nemohli kaplan Josef Šťastný a ředitel kůru Ladislav Bažant sehnat dostatek zpěváků, bylo nutno přizvat „několik zpěváckých dorostenců z Mnichova Hradiště.“ Jelikož většinu zpěváků tvořili pracující, mohli do kostela docházet až ve večerních hodinách.
            Protože nácvik probíhal na kůru, kaplan raději kostel uzamkl, aby během cvičení nikdo nemohl nepozorovaně vniknout dovnitř. Během zpěvů kdosi zabušil na dveře kostela, načež páter Šťastný otevřel a uviděl několik opodál stojících postav, které ve tmě nemohl identifikovat. Předpokládal však (a to se následným vyšetřováním potvrdilo), že se jedná o některé z mladíků, kteří docházeli cvičit do sokolské místnosti v blízkém hostinci. Kaplan přítomné napomenul a vrátil se do kostela.
            Nácvik zpěvů skončil přibližně ve 21:30, poté se zpěváci rozešli domů. Čtveřice mladíků z Mnichova Hradiště byla na cestě mezi Klášterem a jejich domovskou obcí napadena skupinou útočníků, kteří zpěvákům vyhrožovali zabitím, pokud se ještě někdy objeví v Klášteře. Jeden z napadených, Jan Mikeš, utrpěl lehké zranění.
            Útok byl neprodleně nahlášen Četnické stanici v Mnichově Hradišti, jejíž velitel vrchní strážmistr František Císař spolu se strážmistry Františkem Pelnařem a Josefem Naradem na základě svědeckých výpovědí dokázali identifikovat tři z pachatelů. Tito byli zadrženi, ale u výslechu svou účast na incidentu popřeli. Aby dotyční nemohli ovlivňovat svědky a mařit vyšetřování, byli předáni Okresnímu soudu v Mnichově Hradišti.
            Pánkovo obvinění četnictva ze stranickosti kapitán Procházka ve svém hlášení označil za „naprosto nesprávné, což podpořil krom jiného také argumentem, že jeden ze zatčených útočníků Josef Mach byl příslušníkem římskokatolické církve a až pár dní po incidentu přešel k církvi československé.
            Dále Procházka uvedl, že Pánkovo tvrzení a zmíněný časopisecký článek „vyvolává u občanstva, jmenovitě v řadách odpůrců římskokatolické církve proti četnictvu zášť a nenávist, ztěžuje jeho služební výkony a z důvodu toho prosí jmenovaní četníci za ochranu.“
            Z Procházkovy zprávy vyplývá, že k potyčce došlo na jiném místě a za poněkud odlišných okolností, než uvedl Pánek. Rovněž průběh konfliktu byl patrně závažnější než Pánkem zmiňovaných „několik facek.“ Zůstává ovšem otázkou, zda se útok odehrál tak, jak popsali napadení, nebo zda mu nepředcházely nějaké slovní inzultace z obou stran, případně zda nešlo o důsledek nějakých dřívějších střetnutí mezi oběma skupinami.
            Při podobných obviněních četnictva bylo běžné, že nařčení četníci požadovali soudní cestou satisfakci. Od četníků bylo v podstatě očekáváno, že budou hájit svou osobní čest a především čest četnického sboru. Proto nepřekvapí, že i v uvedeném případě bylo navrženo žalovat Antonína Pánka a redaktora časopisu Probuzení pro urážku na cti.
Exponovaný štábní četnický důstojník v Mladé Boleslavi však tento postup nedoporučil, jelikož šance na redaktorovo odsouzení před porotním soudem by byla minimální, zatímco v případě soudního procesu s Pánkem by se mohly vynořit nežádoucí spekulace o tom, co četníci Anděl a Švojgr na dotyčné schůzi v Mšeně pohledávali. Jinými slovy, zda tam byli vysláni na výzvědy. Na základě doporučení úřadu Exponovaného důstojníka podplukovník Josef Šustr na Zemském četnickém velitelství v Praze zamítl návrh na podání žaloby.


Zdroj: Národní archiv Praha, fond. Zemské četnické velitelství Praha, kart. 322.

středa 6. ledna 2010

Vojenské suvenýry

V lednu 1920 byla četnická stanice v Doubravce (Četnické oddělení Plzeň) upozorněna anonymním dopisem, že u domkaře Josefa Trnky v Bukovci č. p. 28 se nachází podezřelé množství vojenského vybavení a tabák, se kterým domkařův stejnojmenný syn nezákonně obchoduje.
Poté, co byla tato informace ověřena z dalších zdrojů, četnictvo za asistence obecního strážníka Vojtěcha Šedivce vykonalo 1. února 1920 u Trnky domovní prohlídku, při níž byly nalezeny tři revolvery, bajonet, plynová maska a další součásti vojenské výstroje. Mezi úlovkem četníků nechybělo ani 10 dekagramů tabáku.
Povzbuzeni dosavadním výsledkem pátrání vyšetřovatelé provedli prohlídku také u dalšího Trnkova syna Jana v Bukovci č. p. 40, kde se podařilo objevit součásti armádní obuvi.
Josef Trnka starší u výslechu uvedl, že všechny věci pocházejí od jeho syna Václava, poručíka čs. armády. Jedinou výjimku představovaly vojenské deky, které Josef Trnka dle vlastního tvrzení koupil roku 1914 od neznámého vojáka. Rovněž Josef Trnka mladší se nechal slyšet, že tabák získal od bratra Václava, a to pouze pro vlastní potřebu.
Četníci z Doubravky se rozhodli v souladu s nařízením Okresní správy politické v Plzni z 11. března 1919 odevzdat zabavené předměty do dělostřeleckého zbrojního skladiště v Plzni na Borech.
Poručík Václav Trnka od 31. pluku v Brně zareagoval stížností, v níž prohlásil, že zbraně a další vojenské vybavení, nalezené u jeho otce, si chtěl ponechat jako upomínku na službu v italských legiích. Stěžovatel prohlásil, že celým případem jeho „důstojnická a legionářská čest utrpěla úhony“ a v závěru důrazně požádal o „vyšetření, z jakého důvodu prohlídka byla učiněna.“
Zemské četnické velitelství v Praze se v dopise Presidiu Ministerstva národní obrany jednoznačně postavilo za četníky z Doubravky, jimž „nelze z těchto důvodů činiti nižádné výtky.“ Dále bylo uvedeno, že případné navrácení zabavených věcí nespadá do kompetence četnické stanice, ale vojenského pověřence v Plzni.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 300.