neděle 25. ledna 2009

Potíže pražských hoteliérů

13. května 1922 zaslal výbor „Svazu hoteliérů v Československé republice v Praze“, toho času vedený Čeňkem Tetauerem, policejnímu prezidentovi dopis, v němž bylo uvedeno, že „v poslední době libují si denní listy v uveřejňování hotelových sebevražd,“ přičemž tisk obvykle uvádí plný název hotelu, zatímco jméno sebevraha bývá zmíněno jen ve zkrácené podobě nebo vůbec.
V důsledku této skutečnosti byl majitel hotelu samozřejmě poškozen, „ač ani v nejmenší míře na neštěstí vinu nenese.“ Autoři dopisu dále kritizovali ty čtenáře novin, kteří „v hotelových sebevraždách nevidí neštěstí, nýbrž sensaci.“ Probíráním těchto afér v tisku netrpí pouze pražské hotely, ale celá Praha. Ačkoliv se hoteliéři odvolávali na morální aspekty, v první řadě šlo samozřejmě o ekonomické hledisko – hotely, v nichž došlo k sebevraždám, byly poté pochopitelně méně navštěvovány. Autoři dopisu proto navrhovali, aby příště v podobných případech tisk neuváděl název hotelu.
Presidium policejního ředitelství uznalo žádost hoteliérů jako oprávněnou a nařídilo, aby napříště zprávy pro tisk neobsahovaly jméno hotelu, ale pouze číslo popisné.

Zdroj: Národní archiv Praha, Presidium policejního ředitelství, P-71/65.

pondělí 19. ledna 2009

Romové z pohraničí

Bezpečnostní aparát meziválečného Československa věnoval značnou pozornost Romům, kteří v té době žili převážně kočovným životem. Tehdejší legislativa ovšem definovala Cikána především jako příslušníka potulné tlupy, přičemž rasové hledisko nebylo prvořadé.
6. října 1938, pár dní po podepsání Mnichovské dohody, se praporčík Kučera, pověřený vedením četnické pátrací stanice v Kladně, písemně dotazoval Zemského četnického velitelství v Praze a Ústředního četnického pátracího oddělení, jak postupovat proti potulným tlupám, které se v posledních dnech vyskytly v obvodu pátrací stanice.
Jednalo se o kočovné skupiny, které dosud nebyly v tomto rajonu evidovány, v důsledku čehož Kučera usuzoval, že jde o uprchlíky z oblastí, postoupených nacistickému Německu. Tuto domněnku však nebylo možno ověřit, „jelikož četnické stanice neuvádějí ve výkazech potul. tlup místo narození a domovské příslušnosti.“
10. října byla ze Zemského četnického velitelství zaslána odpověď, adresovaná veliteli četnického oddělení v Kladně. Ten měl Kučeru upozornit, že o přesunech obyvatelstva rozhodují okresní úřady, nikoliv bezpečnostní orgány. Přesto by však „politické úřady a četnictvo neměli přirozeně trpěti stěhování cikánů z odstoupeného území do vnitrozemí.“ Pátrací stanice měla podle pisatele proti kočovným skupinám zasáhnout okamžitě, aniž by žádala nadřízené orgány o radu. Skutečnost, že Kučera požádal o instrukce, prý „nesvědčí o prozíravosti.“
Jak se však v následujících letech ukázalo, ani ti „nejprozíravější“ si patrně nedovedli představit, jaký osud potká Romy v oblastech obsazených nacisty.

Zdroj: Národní archiv Praha, Zemské četnické velitelství, karton 682

Četník z Habersbirku

Strážmistr František Brož, trvale odkomandovaný od četnického pohotovostního oddílu ve Falknově nad Ohří na stanici Habersbirk, musel mít nepochybně dojem, že se mu smůla lepí na paty. Vše začalo 28. srpna 1938, kdy si Brož v době volna vyrazil do Falknova. Když si cestou odskočil do lesa, aby vykonal potřebu, zakopl a upadl. Při pádu zavadil kořenem nosu o rezavé lano, které oddělovalo les od důlního areálu, a rána začala krvácet.
Jelikož byla neděle, usoudil Brož, že všechny lékařské ordinace v okolí budou nejspíše zavřeny, a zamířil tudíž do falknovské nemocnice, kde byl ošetřen. Panovaly však obavy, že by mohlo dojít k otravě krve, takže se lékař MUDr. Zwerenz rozhodl ponechat četníka v nemocnici na pozorování.
Brož telefonicky ohlásil úraz strážmistru Pardusovi, který zastupoval nepřítomného velitele stanice praporčíka Koukola. Pardus se poté vydal do nemocnice, aby zraněného kolegu vyslechl. Cestou zpět do Habersbirku se pokusil podle Brožova popisu najít místo, kde k úrazu došlo. To se však nepodařilo.
O dva dny později byl Brož propuštěn z nemocnice a uznán MUDr. Steiningerem za schopného služby. Následujícího dne Brož zavedl praporčíka Jana Koukola na místo, kde se úraz udál. Ohledáním místa se potvrdila Brožova výpověď, takže ještě téhož dne hlásil Koukol Zemskému četnickému velitelství, že Brož utrpěl úraz bez vlastního zavinění. V dopise však bylo dále uvedeno, že 3. září se má Brož ještě dostavit do Falknova k lékařské kontrole.
9. září ovšem Koukol hlásil do Prahy, že Brož předchozího dne onemocněl záškrtem, o čemž falknovská nemocnice vyrozuměla okresní úřad ve Falknově a obecní úřad v Habersbirku. Obecní úřad 9. září zajistil provedení desinfikace četnických ubikací. Podle vyjádření okresního lékaře MUDr. Alberta nebyla žádná další opatření nutná. Léčba strážmistra Brože měla podle předběžného odhadu ošetřujícího lékaře MUDr. Böhma trvat 14 dní.
Je dost možné, že tyto zdravotní problémy zachránily strážmistru Brožovi život. Četnická stanice v Habersbirku byla totiž 13. září přepadena henleinovci. V boji padli tři četníci včetně praporčíka Koukola. Strážmistr Pardus vyvázl se zraněním.

Zdroj: Národní archiv Praha, Zemské četnické velitelství, karton 679.

neděle 18. ledna 2009

Smrt pašeráka

26. srpna 1938, asi dvacet minut po sedmé hodině ranní, se na četnické stanici ve Všerubech objevil kočí Josef Radolf z Myslivna, který přišel nahlásit zastřelení svého bratra Václava, (nar. 1913) jehož tělo nalezl Alois Neumeier zhruba sto kroků od státní hranice. K nálezu došlo přibližně v 5:45, když Neumeier šel do bavorského Sachtenu, aby pomohl známému při mlácení obilí.
Četnická stanice Všeruby okamžitě vyrozuměla okresní velitelství v Domažlicích a požádala o asistenci klatovskou pátrací stanici. Okresní soud v Kdyni byl požádán o vyslání komise k ohledání mrtvoly.
Poté se velitel stanice a strážmistr Vítek vydali na místo činu, které se nacházelo na louce v katastru obce Mysliv, poblíž hraničního kamene 28. Za přítomnosti obecního starosty Antonína Breye četníci prohledali okolí. Mezitím dorazil státní obvodní lékař František Matschl ze Všerub, který konstatoval, že k úmrtí došlo před 8 – 10 hodinami. Mrtvý byl zasažen kulkou do spodní části levé lopatky. Jiná poranění nebyla zjištěna. Mrtvý měl částečně stažené kalhoty a pár kroků od těla se našly lidské výkaly. Dalo se tedy předpokládat, že byl Václav Radolf zastřelen během konání potřeby.
V blízkosti státní hranice byla objevena kapesní svítilna, která – jak se později prokázalo na základě výpovědi příbuzných Václava Radolfa – patřila zastřelenému. Na německé straně hranic byly jasně vidět čtyři klouzavé stopy s otiskem pytlové tkaniny. 16 kroků od místa nálezu svítilny se podařilo objevit nábojnici ráže 7, 65.
Všerubský strážmistr Jan Machart a dozorce finanční stráže Jaroslav Bačuvčík vypověděli, že předchozího večera po půl desáté, když konali hlídkovou službu v rámci Stráže obrany státu a nacházeli se asi 750 metrů od místa činu, slyšeli zvolání „Halt!“ a zhruba 8 výstřelů z pistole. Poté se ozvalo kvičení selat. Strážmistr Machart usoudil, že příslušníci německé finanční stráže stříleli na prchajícího pašeráka.
Četnictvo se tedy obrátilo na německé finanční orgány. Při rozhovoru, k němuž došlo přímo na hranici, německý komisař Kiermeyer oznámil, že předchozího večera na daném úseku hlídkovali Zollbetriebsassistent Mair a Zollassistent Wildmann z oddělení Neusingen, kteří poblíž hraničního kamene 28 na německé straně hranic zastihli tři nebo čtyři podloudníky při pokusu propašovat přes hranici několik selat. Jelikož pašeráci nereagovali na výzvu k zastavení, byly použity zbraně. Ani jeden z Němců však nezpozoroval, že by jejich výstřely někoho zasáhly. Pašeráci na místě zanechali pytel s třemi selaty, která němečtí financové odnesli na své oddělení.
Na základě rozhodnutí soudní komise byla mrtvola přenesena do márnice všerubského hřbitova, kde následujícího dne proběhla pitva, podle jejíchž závěrů nastala smrt nejdříve čtvrt hodiny poté, co byl Radolf zasažen kulkou. Tudíž mohl raněný po svém postřelení uběhnout ještě sto kroků od hranice, v důsledku čehož němečtí financové v mlhavé a deštivé noci neviděli, že se Radolf zhroutil k zemi.
Četnická stanice ve Všerubech informovala o závěrech svého vyšetřivání okresní úřad a policejní úřad v Domažlicích, stejně jako četnickou pátrací stanici v Klatovech a okresní soud v Kdyni. Hlášení bylo samozřejmě zasláno i Zemskému četnickému velitelství. Kromě toho bylo zahájeno pátrání po pašerácích, kteří té noci provázeli Radolfa.

Zdroj: Národní archiv Praha, Zemské četnické velitelství, karton 679, sign. 23922/38.

čtvrtek 15. ledna 2009

Henleinova eskorta

V první dekádě září 1938 byl Zemskému četnickému velitelství zaslán anonymní, na stroji psaný dopis, jehož autoři uváděli, že vůdce Sudetoněmecké strany Konrada Henleina při jeho propagační objížďce 28. srpna téhož roku doprovázel automobil četnické pátrací stanice.
Pisatelé kritizovali skutečnost, že jsou na Henleinovu ochranu vynakládány peníze ze státního rozpočtu, zatímco dotyčný politik „strojí úklady o republiku“, jak dobře ví „celá Evropa a celý svět.“ Podle autorů stížnosti by měl člověk, který dal k uvedenému opatření rozkaz, uhradit náklady z vlastní kapsy. Stěžovatelé poukazovali na to, že demokraticky orientovaní obyvatelé pohraničí přispívají do finančních sbírek na obranu státu, za což jsou nezřídka šikanováni svými nacisticky orientovanými sousedy či zaměstnavateli, a je nepřípustné, aby byly jejich peníze takto mrhány.
Pisatelé navíc uvedli, že obavy o Henleinovu osobní bezpečnost byly neopodstatněné, jelikož „lidé v pohraničí jsou…příliš klidní, uvědomělí a ochotní zachovávati nutný klid.“ Pokud by Zemské četnické velitelství případ neprošetřilo, hrozili autoři dopisu podáním stížnosti na půdě parlamentu.
Zemské velitelství se obrátilo na Četnické oddělení Most s dotazem, zda zmíněný automobil patřil tamní pátrací stanici. Z Mostu byla zaslána odpověď, podle které v uvedený den četnické automobily hlídkovaly na silnicích do Chomutova, Teplic-Šanova a Horního Litvínova, a to na žádost policejního ředitelství v Mostě a velitele tamního četnického oddělení štábního kapitána Josefa Böhma. Účelem těchto objížděk však nebylo pouze poskytnutí ochrany Henleinovi, ale celkové zajištění pořádku při oslavě „Erntefest“ v Horním Litvínově.
Předpokládalo se, že na oslavu dorazí i Henlein. Místo něho však přijela pouze část jeho doprovodu. Sudetoněmecký vůdce se totiž zdržel v Červeném Hrádku, kde jednal britským diplomatem Runcimanem. V hlášení bylo zdůrazněno, že bezpečnostní opatření byla provedena na základě staršího rozkazu „zabránit jakýmkoliv útokům na osobu Konráda Henleina.“
Na základě uvedených informací Zemské četnické velitelství označilo stížnost za bezpředmětnou.

Zdroj: Národní archiv Praha, Zemské četnické velitelství, karton 679.

sobota 10. ledna 2009

Padělky v Dolní Dobrouči

Služba u bezpečnostních složek jistě nikdy nepatřila k příliš pohodlným povoláním, přesto se příslušníci ozbrojených sborů ne vždy těší respektu obyvatelstva a nezřídka se stávají předmětem různých anekdot. Je však nasnadě, že k tomu, aby mohli udržovat veřejný pořádek, muži zákona potřebují mít určitou autoritu. Není se tedy co divit, že si příslušníci ozbrojených složek vždy bedlivě střežili svou reputaci a rázně se bránili proti jakémukoliv znevažování své pověsti.
Svědčí o tom i zdánlivě bezvýznamná příhoda, k níž došlo ve třicátých letech minulého století v Dolní Dobrouči a jejímiž důsledky se zabývaly i nejvyšší instance četnictva na zemské úrovni. (V té době se Československo oficiálně dělilo na Zemi českou, moravskoslezskou, slovenskou a podkarpatoruskou. Každá z těchto zemí měla vlastní četnické velitelství.)
V časopise „Orlický kraj“ vyšel 18. března 1933 stručný anonymní článek s názvem „Falešné koruny v Dolní Dobrouči“, podle něhož nejmenovaný četnický strážmistr v obchodě pana Stránského v Dolní Dobrouči platil korunou, kterou předtím našel v lese, známém jako Hotmarův Borek. Prodavač však četníka upozornil, že mince je falešná.
Dotyčný strážce zákona se neprodleně vydal zpět do Hotmarova Borku. Nedaleko trampské chaty se mu podařilo najít další padělanou minci. Jako pachatel byl krátce poté usvědčen občan Dolní Dobrouče, v článku označený pouze iniciálami R. H. Ačkoliv autor výslovně neuvádí, jakým způsobem četníci padělatele odhalili, zdá se pravděpodobné, že dotyčný upadl do podezření, protože se často pohyboval v blízkosti trampské chaty.
Zatčený padělatel se nejen přiznal, ale navíc četníkům vyzradil jméno svého komplice, pekařského učně S. Dvojice zločinců sháněla v širokém okolí staré rakousko-uherské dvacetihaléřové mince (možná i tím na sebe upoutali pozornost četnictva), které potom tavila a následně z nich vyráběla falešné koruny. Kolik mincí pachatelé padělali, nebylo v době vydání článku dosud známo. Padělky se od pravých korun odlišovaly tím, že postrádaly vroubkování po obvodu.
Zdá se, že si neznámý novinář popisovanou událost poněkud přikrášlil. Krátce poté totiž velitel četnického oddělení ve Vysokém Mýtě, do jehož kompetence spadala stanice v Dolní Dobrouči, v dopise Zemskému četnickému velitelství v Praze hlásil, že anonymní autor článku „značně zkreslil služební činnost četnictva v Dolní Dobrouči“ a zejména se ohrazoval proti tvrzení, že četník musel být na falešnou minci upozorněn prodavačem. Podle verze četnictva padělanou korunu ve skutečnosti v Hotmarově Borku objevil dobroučský domkář Vincenc Pecháček, který nález řádně ohlásil na místní četnické stanici a na základě jehož oznámení bylo zahájeno pátrání.
Četnický velitel z Vysokého Mýta požadoval, aby redakce časopisu v souladu se zákonem o tisku ze 17. prosince 1862 uvedla věc na pravou míru a sám zhotovil koncept opravného článku, který měl být v „Orlickém Kraji“ otištěn.
Na zemském velitelství však patrně panovaly obavy, aby další omílání celé aféry v tisku nepodnítilo různé spekulace a nevyvolalo kolem této vcelku banální záležitosti nežádoucí rozruch. Navrhovaná oprava článku byla tedy 30. března 1933 zamítnuta, „aby se předešlo případné další časopisecké polemice.“
Kolem popsané aféry zůstává řada otazníků (zejména identita autora článku a původ jeho sporných informací). Rovněž osudy padělatelů zřejmě zůstanou zahaleny tajemstvím, jelikož písemnosti četnické stanice v Dolní Dobrouči se nedochovaly. Z dostupných zdrojů navíc nevyplývá, kde byli dotyční souzeni, tudíž se nelze spolehlivě opřít ani o studium soudních spisů.
Navzdory všem nejasnostem tento případ zajímavě ilustruje, že se meziválečné četnictvo muselo potýkat i s jinými potížemi, než bylo potírání kriminality.

Zdroj: Národní archiv Praha, Zemské četnické velitelství

Použití zbraně

U československého četnictva muselo být každé použití zbraně řádně nahlášeno a vyšetřeno, a to i tehdy, když touto zbraní byl pouze obušek.
18. května v některých pohraničních obcích probíhaly oslavy třetího výročí volebního vítězství SdP. V Chodové Plané při této příležitosti praporčík Václav Draksl, vyzbrojený „puškou s bodákem, šavlí a obuškem“, spolu s obecním strážníkem Josefem Dieblem dozírali na udržování veřejného pořádku, zatímco zbytek osazenstva četnické stanice byl ze služebních důvodů v Plané u Mariánských Lázní. Četnická posila, kterou si Draksl hned po vypuknutí manifestace telefonicky vyžádal od Státního policejního úřadu Planá u Mariánských Lázní, zatím nedorazila.
Zatímco Diebl hlídkoval na opačném konci obce, henleinovci, shromáždění v počtu asi 300 osob, začali provolávat politická hesla, pročež byli Drakslem dvakrát vyzváni, aby se uklidnili. Jelikož Němci výzvu neuposlechli, nařídil jim praporčík Draksl, aby se rozešli.
Když průvod nerušeně pokračoval dále, četník zaútočil obuškem na čtveřici mužů, pochodujících v první řadě. Poté se henleinovci, kteří patrně nehodlali riskovat otevřený konflikt s představitelem zákona, rozdělili do několika hloučků a z povzdálí pokřikovali politická hesla. Záhy se však začali opět srocovat. Poté však konečně dorazil autokar Četnického pohotovostního oddílu Domažlice, v němž přijely slíbené posily. Těm se poměrně rychle podařilo obnovit pořádek, ještě předtím však účastníci manifestace stihli rozbít okna Drakslova bytu.
Vyšetřování Drakslova postupu bylo navzdory mimořádně komplikované situaci, která v těch dnech v pohraničí panovala, zahájeno téměř okamžitě. Okresní četnické velitelství v Plané u Mariánských Lázní vypracovalo zprávu o incidentu již 22. května, tedy v době probíhající částečné mobilizace, kdy byla řada četníků povolána ke službě ve Stráži obrany státu.
Jelikož ke střetu s demonstranty došlo kolem deváté hodiny večerní, kdy již panovala tma, nedokázal Draksl identifikovat nikoho z čtveřice inzultovaných. Ani obecní strážník Diebl nemohl poskytnout relevantní informace, jelikož na místo dorazil až po Drakslově zákroku. Okresní velitel si neodpustil hypotézu: „K tomu hlásím, že ... Diebl jest národnosti německé a pravděpodobně vzdálil se proto, aby nemusel v případě potřeby …zakročovati.“
Podařilo se zjistit, že mezi muži, které Draksl udeřil obuškem, byl i jistý Josef Muschick z Chodové Plané, který údajně neslyšel Drakslovu výzvu k rozchodu. Muschick neutrpěl žádné zranění. Jelikož se u starosty Jana Felbingera ani lékaře Josefa Wittmanna nikdo nepřihlásil, dalo se usuzovat, že ani další účastníci potyčky nebyli zraněni.
Ačkoliv výnos ministerstva vnitra zakazoval nošení obušku do běžné obchůzkové služby, velitel Četnického oddělení Cheb označil Drakslovo počínání za účelné. Přesto však Zemské četnické velitelství nařídilo, aby byl Drakslovi jeho postup důrazně vytknut.

Zdroj: Národní archiv Praha, Zemské četnické velitelství, karton 671, signatura 8806/38.

čtvrtek 8. ledna 2009

Boj o celní úřad v Božím Daru

Následující historka, dokládající chaotické poměry v pohraničí v září 1938, pochází z hlášení neznámého zaměstnance Celního úřadu Boží Dar, které je uloženo v kartonu č. 6 v archivním fondu Zemského finančního ředitelství Praha v Národním archivu.
22. září v ranních hodinách přednosta Inspektorátu finanční stráže Boží Dar a velitel čety Stráže obrany státu v jedné osobě, inspektor I. třídy Josef Špáta, nařídil ústup do Jáchymova. Evakuaci komplikoval nedostatek dopravních prostředků.
Krátce po poledni však zazněl rozkaz k návratu. Budovy finanční stráže byly mezitím vyrabovány a prostory celního úřadu obsadili ordneři, kteří však – zřejmě z obavy před přesilou navrátivších se Čechoslováků – tvrdili, že do budovy vnikli pouze proto, aby zabránili civilistům v rabování. V průběhu odpoledne Němci dokonce zařídili navrácení některých předmětů, odcizených z místních úřadů během krátké nepřítomnosti československých jednotek.
Z bezpečnostních důvodů bylo rozhodnuto, aby se pracovníci celního úřadu přesunuli na stanoviště SOS. Osádka autobusu SOS, který měl přepravit písemnosti úřadu, však z neznámých důvodů nechala část spisů v budově celního úřadu, kde zůstala i skupina hlídkujících členů SOS (15 financů, 5 vojáků). Tato hlídka byla v noci přepadena a zajata skupinou henleinovců.
Následujícího dne do Božího Daru dorazily jednotky československé armády a pracovníci celního úřadu byli opět evakuováni do Jáchymova.

Interpelace

V květnu 1936 prověřovalo Okresní četnické velitelství Děčín pravdivost interpelace poslance Bauera, podle níž četníci v České Kamenici ztýrali dělníka Hünigena.
Vyšetřováním bylo zjištěno následující: 18. února 1936 se velitel stanice v České Kamenici, vrchní strážmistr Rudolf Friml, dozvěděl, že se v hostinci Josefa Wenzela v Horní Kamenici koná jakási schůze. Jelikož četnictvo nebylo o schůzi předem vyrozuměno, informoval Friml vrchního komisaře politické správy Jana Tabacha, na jehož rozkaz se poté spolu se strážmistrem Oldřichem Cyrillem Holubem vydal ověřit pravdivost zprávy.
V hostinci četníci zastihli skupinu 15 příslušníků komunistické strany, převážně mladíků kolem 20 let. Oficiální svolavatel schůze, Vilém Böhm z Horní Kamenice, prohlásil, že schůze se koná na základě paragrafu 2 shromažďovacího zákona a tudíž nemusela být předem hlášena úřadům. Friml však přítomné upozornil, že podle uvedeného paragrafu musí být schůze pořádány na uzavřených místech, bez přítomnosti dalších osob. Jelikož tato zásada nebyla dodržena, četníci schůzi úředně rozpustili.
Poté Friml vyzval Böhma a neznámého mladíka, který v době příchodu četníků pronášel proslov, aby se s četnickou hlídkou odebrali na okresní úřad v České Kamenici. Když se Friml pokusil nahlédnout do písemností ležících na stole, které považoval za seznam účastníků schůze, mladý řečník prohlásil dokument za svůj osobní majetek a pohotově ho ukryl do kapsy.
Na okresním úřadě vrchní komisař Tabach četníkům nařídil, aby oba muže předvedli na četnickou stanici ke zjištění totožnosti. Rozkaz byl proveden a po ověření osobních údajů četníci Böhma propustili. Druhý muž se představil jako Gernard Hünigen z Varnsdorfu, redaktor časopisu „Rote Fahne.“ Zatímco četníci telefonicky ověřovali mladíkovu totožnost, Hünigen se odebral na toaletu.
Až po vyřízení všech formalit a Hünigenově propuštění byly na toaletách objeveny roztrhané písemnosti. Vrchní strážmistr Friml útržky papíru slepil a zjistil, že se jedná o komunistické letáky.
V následujících týdnech začaly kolovat zprávy, že byl Hünigen četníky během vyšetřování fyzicky napaden. Zdroj těchto fám zůstává poněkud nejasný, nicméně aféra – jak již bylo zmíněno v úvodu článku - pronikla až na parlamentní půdu.
V interpelaci poslance Bauera z 23. března 1936 se tvrdilo, že jeden z četníků v hostinci vytrhl Hünigenovi jeho spisy z rukou a že byli Hünigen s Böhmem odvedeni na četnickou stanici, přičemž o návštěvě okresního úřadu nepadla ani zmínka. Na stanici prý bylo Hünigenovi vyhrožováno a došlo i k fyzickému útoku. Jeden z četníků měl údajně prohlásit, že kdyby měl u sebe obušek, zbil by zadrženého ještě víc. O původu těchto informací se však poslanec nezmínil.
Jak vidno, obsahovala interpelace několik nesrovnalostí. Popis událostí v hostinci neodpovídal verzi vrchního strážmistra Frimla, kterou potvrdilo i několik návštěvníků hostince. Rovněž zmínka o obušku nedávala mnoho smyslu, jelikož obušky byly na stanici k dispozici, takže v jejich případném použití by četníkům stěží mohlo něco zabránit.
Četníkům z České Kamenice tedy nebylo prokázáno žádné porušení předpisů. Nadřízené orgány však doporučily, aby byl příště v podobných případech k výslechům politických aktivistů přivolán jako svědek někdo z pracovníků obecního úřadu. Dokonce se uvažovalo, zda by Friml a jeho podřízení neměli podat žalobu pro urážku na cti. Zemské četnické velitelství nakonec dospělo k závěru, že jelikož měla stížnost na českokamenické četníky podobu parlamentní interpelace, bude vhodnější od trestního stíhání upustit.
V průběhu 30. let došlo k několika obdobným případům. Na údajné protiprávní jednání četnictva si opakovaně stěžovali komunističtí i henleinovští poslanci, v převážné většině případů se však obvinění nepodařilo prokázat.

Zdroj: Národní archiv Praha, Zemské četnické velitelství, sign. 9881/36.

Činnost Inspektorátu finanční stráže v Chebu 1931 - 1938

Na níže uvedené adrese najdete text mého článku, který byl v roce 2008 publikován ve sborníku studentských prací Univerzity Palackého s názvem "Mladá historie":

http://www.historie.upol.cz/esf/downloads/Kolar.pdf

Pouze bych doplnil, že František Sládek, který je v textu chybně uveden jako inspektor I. třídy, byl ve skutečnosti od roku 1934 vrchním inspektorem II. třídy.

středa 7. ledna 2009

Urážky na cti

Tento příspěvek představí čtenářům tři případy urážek četníků, k nimž došlo během roku 1933 v obvodu Četnického oddělení Cheb. Předložený text představuje část připravovaného elaborátu o kázeňských poměrech u četnictva na Chebsku a Karlovarsku.
Případy, kdy docházelo k ohrožení či zpochybnění cti četnictva nebo jeho konkrétních příslušníků, lze rozdělit do dvou základních kategorií, a to na „urážky stráže“ (jak zněl dobový oficiální termín) a na úřední stížnosti. Rozdíly mezi oběma kategoriemi se však mohou v některých případech stírat. Urážky občas mívaly podobu jakési neformální a svérázné stížnosti na neschopnost četníků zjednat pořádek v určité sporné záležitosti, naopak úřední stížnost mohla být stíhána jako urážka stráže, pokud se ukázalo, že stěžovatel vycházel z nepravdivých údajů.
K urážkám četníků obvykle docházelo při vyšetřování, kontrole totožnosti nebo jiném úředním zákroku. Jindy urážky a pomluvy pocházely od osob, které se v minulosti dostaly do konfliktu se zákonem. Za urážku mohla ovšem být považována také narážka na neschopnoste četnictva vyšetřit určitý zločin.
V květnu 1933 četníci provedli domovní prohlídku u Jana Turby z Úšovic, podezřelého z krádeže. Turba se tímto cítil dotčen a o několik týdnů později začal v hostinci v Mariánských Lázních pod vlivem alkoholu kritizovat četnictvo, jehož příslušníky označil za „gaunery“. Napomenutí přítomného obecního strážníka Emila Schüssla z Hamrníku Turba odbyl dosti vulgární poznámkou.
Některé urážky stráže měly vcelku banální podobu. Když v září 1933 probíhaly na Chebsku mimořádné silniční kontroly, jistá Ella Fritschová z Hazlova se podivila zvýšenému počtu hlídkujících četníků, které označila obtížně přeložitelným pojmem „Lattenseppel“. Ačkoliv se Fritschová později hájila, že neměla v úmyslu nikoho urazit, četnictvo případ bralo velmi vážně. Obviněné přitížila i skutečnost, že se její manžel hlásil ke komunistické straně, která byla v té době v pohraničí velmi aktivní, jak dosvědčují mimo jiné i spisy Zemského četnického velitelství.
K poněkud kurióznímu případu, kde se prolíná úřední stížnost s urážkou stráže, došlo v Cebivi. Hlavními aktéry zmíněné události se stali Tomáš Janovec, bývalý rakousko - uherský poslanec, a jeho syn Václav. Pochybné a nepříliš úspěšné obchodní aktivity této dvojice se staly předmětem řady roztržek a několika soudních sporů, jejichž podrobným průběhem se zde nebudeme zabývat.
Václav Janovec patrně patřil k zastáncům hesla, že nejlepší obranou je útok, a snažil se očistit tím, že osočoval druhé. V několika stížnostech, z nichž jedna byla adresována přímo prezidentu republiky, Janovec napadl mimo jiné i velitele místní četnické stanice praporčíka Václava Štípka, jehož označil za alkoholika a obvinil ho, že „vyrábí falešné relace“. Objevují se i další nelichotivé údaje o Štípkově charakteru (četník prý mimo jiné projevoval zájem o Janovcovu ženu), které ovšem nejsou podloženy žádnými konkrétními argumenty.
Na Štědrý den roku 1932 napsal Janovec stížnost Zemskému četnickému velitelství, ve které – aniž by se sám snažil očistit od řady obvinění, vznesených proti němu jeho sousedy – opakovaně naráží na Štípkův (ať už skutečný, či domnělý) alkoholismus, aniž by však pro své tvrzení uvedl jakékoliv doklady. Autor stížnosti se cítil uražen tím, že Štípek v jednom ze svých hlášení uvedl, že se otec a syn Janovcové v Cebivi netěší dobré pověsti. Vzhledem k množství konfliktů, které Janovcové měli s různými osobami i úřady, se však Štípkovo tvrzení jeví jako dost pravděpodobné. Nadřízené orgány ostatně Štípkovi nedokázaly žádné pochybení.
Obviňování četníků z alkoholismu rozhodně nebylo ojedinělým jevem. Do značné míry k tomu patrně přispěl způsob, jímž byli nezřídka karikováni rakousko-uherští četníci (mimo jiné i v Haškově Švejkovi). Četník–opilec se stal jakousi typizovanou postavou. Je však potřeba dodat, že materiály k cebivskému případu jsou poněkud skoupé, takže na jejich základě nelze jednoznačně říci, zda byla obvinění proti Štípkovi zcela smyšlená.

Zdroj: Národní archiv Praha, Zemské četnické velitelství, karton 447.

Nařčený policista

Ne všichni příslušníci československého bezpečnostního aparátu byli přesvědčenými vlastenci. V hlášeních Presidia policejního ředitelství se během 30. let příležitostně objevovaly znepokojivé zvěsti o účasti četníků a policistů německé národnosti v nacistických průvodech. V dokumentech Zemského četnického velitelství taktéž najdeme několik případů, kdy se četníci vyjadřovali o Hitlerově režimu s netajeným obdivem. Na druhou stranu je třeba dodat, že v některých případech bývali četníci a policisté, zejména pokud byli německé národnosti nebo měli německé manželky, křivě obviňováni z proněmeckých sympatií.
K poněkud zvláštnímu případu došlo, když pražský trhovec židovského původu Harry Hiršl (výjimečně uváděn také jako Hirschl) sdělil v rychlíku z Chebu do Liberce průvodčímu Antonínu Prokešovi, že se 17. dubna 1936 stal svědkem toho, jak československý policista na chebském nádraží při vstupu do místnosti, vyhrazené pro německé úředníky, pozdravil zdviženou pravicí a slovy „Heil Hitler!“ Prokeš nahlásil obsah svého rozhovoru s Hiršlem na policii, která Hiršla následně předvolala k výslechu.
Na základě získaných informací byl podezřelý chebský policista identifikován jako obvodní inspektor II. třídy Ladislav Krupička, pocházející z Lišova u Českých Budějovic. Krupička nastoupil k policii 28. října 1922 v Užhorodě, kde sloužil až do svého přeložení do Chebu v únoru 1933.
Jelikož se jednalo o bezproblémového policistu, proti němuž do té doby nebyla vznesena žádná zásadnější stížnost, Krupičkovi nadřízení pochopitelně nechtěli Hiršlovu obvinění uvěřit, tím spíše, že žádný jiný svědek nepotvrdil, že by Krupička použil nacistický pozdrav. Hiršl navíc tvrdil, že hajlující policista byl český Němec, převzatý ke státní policii od chebské městské policie, což bylo v rozporu se skutečností. Hiršlovu důvěryhodnost snižovala i skutečnost, že se Hiršl, ačkoliv dosud nikdy nebyl soudně stíhán, netěšil v místě svého bydliště nejlepší pověsti.
Přesto vyšetřovatelé nemohli Hiršlovo svědectví zcela odmítnout jako nepodložené, jelikož jmenovaný při výslechu poznal Krupičku na předložené fotografii. Výsledek vyšetřování bohužel neznáme, z dostupných indicií však můžeme usuzovat, že si Hiršl uvedenou historku vymyslel, čemuž nasvědčují i prokazatelně nepravdivé údaje v Hiršlově výpovědi (zejména ohledně Krupičkova původu). Otázkou zůstává motiv Hiršlova jednání, teoreticky mohlo jít o pomstu za jakýsi osobní konflikt s Krupičkou.

Zdroj: Národní archiv Praha, Presidium policejního ředitelství.

Případ listonoše Horáka

Již krátce po nástupu Adolfa Hitlera k moci začalo v československo-německém pohraničí docházet k incidentům, při nichž nacisté překračovali státní hranice. Nutno podotknout, že se to nedělo vždy ilegálně, jelikož řada obyvatel pohraničí měla v té době oprávnění volně přecházet hranice v rámci tzv. „malého pohraničního styku“.
Útoky nacistů v této fázi obvykle nebyly zaměřeny proti československým institucím, ale především proti příslušníkům levicových stran (sociálním demokratům a komunistům), případně proti uprchlíkům z Říše, usazeným v pohraničí. Tyto útoky mívaly v některých případech tragické následky. Patrně nejznámější je zavraždění profesora Theodora Lessinga v Mariánských Lázních.
Řada konfliktů však měla podstatně banálnější průběh a nezřídka se do nich kromě politických neshod promítaly také osobní spory. Vyšetřování těchto incidentů navíc komplikovala skutečnost, že nezanedbatelné množství německy mluvících obyvatel pohraničí více či méně sympatizovalo s nacisty a znesnadňovalo bezpečnostním orgánům jejich práci. Rovněž mnozí levicoví odpůrci nacismu československým úřadům příliš nedůveřovali.
Podívejme se nyní na jeden z incidentů, k němuž došlo na Kraslicku a jehož podrobný popis se zachoval v korespondenci Zemského četnického velitelství Praha, uložené v Národním archivu.
16. května 1933 okolo čtvrté hodiny ranní se na četnické stanici v Markhausenu objevil místní listonoš Josef Horák, který ohlásil, že byl krátce předtím při návratu z hostince napaden dvěma muži, z nichž jednoho Horák identifikoval jako Emila Künzla z německého Klingenthalu.
Útočníci se pokusili listonoše násilím odvléct přes hranici, nepočítali však s tím, že napadený bude ozbrojen. Horák, který se již v minulosti dostal do několika konfliktů s místními nacisty, u sebe totiž pro všechny případy nosil revolver typu Lefaucheux. Přepadený listonoš tedy vypálil pět ran na výstrahu a dal se na útěk. Když se útočníci vzpamatovali z prvotního překvapení, rozběhli se za Horákem a pronásledovali jej až ke dveřím jeho domu.
Vrchní strážmistr František Vincenci, velitel stanice Markhausen, případ neprodleně oznámil okresnímu četnickému veliteli, poručíku výkonnému Josefu Jarolímkovi. Oba českoslovenští strážci zákona se poté obrátili na německého četnického komisaře Karla Fitze a společně s ním zahájili vyšetřování.
Z dalšího výslechu Josefa Horáka vyšlo najevo, že dotyčný se dostal s Künzlem do sporu již den před pokusem o únos, když se oba náhodně setkali v hostinci „Zur schwarzen Katz“. Horák, který navzdory svému českému původu zastával v Markhausenu post zastupitele za německé sociální demokraty, přišel do hostince v doprovodu místního komunistického předáka, tesaře Jana Bauera. Nacisté z okolí Horákovi i Bauerovi již dříve vyhrožovali zavlečením do Saska a Horák se domníval, že Emil Künzl, československý občan usazený v Německu, proti němu v Klingenthalu štve.
Při náhodném setkání v hostinci Horák Künzla vyzval, aby si dával pozor na jazyk. Když se Künzl tvářil, že neví, o čem je řeč, pohrozil mu Horák, že mu dá pár facek, načež jejich debatu rázně ukončil hostinský Jan Fischer. Později téže noci Horák s Bauerem pokračovali o dalšího hostince, domů však šel každý sám.
Jelikož Horák, bydlící v bezprostřední blízkosti státní hranice, byl již několikrát varován před nebezpečím únosu, raději z opatrnosti mířil ke svému domovu obloukem. Kousek před domem spatřil dvojici postav, přicházejících od hranice, z nichž se vyklubal Künzl s neznámým kumpánem. Pokus o únos se odehrál tak, jak bylo vylíčeno výše.
Horákova manželka Marie, která incidentu přihlížela z okna, potvrdila, že jedním z útočníků byl Künzl. Jako Künzlova společníka četníci identifikovali dalšího československého státního příslušníka, žijícího v Klingenthalu, Alfreda Kunzmanna, údajného člena nacistických polovojenských oddílů.
Během vyšetřování rovněž vyšlo najevo, že německé úřady Horáka podezíraly z ilegální přepravy socialistického a komunistického tisku do Saska. Ostatně i Marie Horáková byla krátce předtím, 13. května 1933, během nákupu v Klingenthalu zadržena a dvě hodiny vyslýchána v souvislosti s údajnou agitační činností svého manžela. Horák měl rovněž údajně vyvěsit v blízkosti hraničního přechodu ceduli, kritizující poměry v nacistickém Německu.
Během vyšetřování na místě činu četníci náhodou narazili na Künzla, mířícího z Klingenthalu přes hranici do Markhausenu, kde prý chtěl sám podat oznámení o svém konfliktu s Horákem. Podle Künzlovy výpovědi jej Horák neoprávněně podezíral z šíření urážek. Po hádce v hostinci prý bývalá číšnice Margareta Liegertová Kïnzla varovala, že si na něho chtějí Bauer s Horákem počkat, takže se Künzl po odchodu obou jmenovaných raději v hostinci zdržel ještě o něco déle.
Liegertová podle své výpovědi slyšela Horáka říkat Bauerovi, že si hodlá něco (či někoho, jak se domnívala) „vypůjčit“, načež Bauer německy prohlásil: „Dneska mu dáme zabrat!“ Svědkyně, která předpokládala, že je řeč o Künzlovi, rovněž viděla, jak Horák cosi ukazuje Bauerovi pod stolem a usoudila, že se jedná o revolver. To Bauer s Horákem popřeli.
Künzl vypověděl, že po odchodu z hostince se před kavárnou Zentral v Klingenthalu sešel s Kutzmannem a společně se vydali k domovu. Úmyslně zvolili delší cestu, aby nemuseli jít kolem Horákovu domu. Cestou narazili na Horáka, stojícího na mostu přes Svatavu na německé straně hranic. Künzl se podle svých slov pokusil listonošovi vysvětlit, že s kolujícími pomluvami nemá nic společného, avšak Horák ihned začal střílet. Skutečnost, že měl Horák roztrženou pláštěnku, Künzl vysvětloval tím, že se listonoše po střelbě pokusil zadržet. Rozhodně však popřel, že by k incidentu došlo před Horákovým domem. Německé orgány poskytly československému četnictvu opis výpovědi Alfreda Kutzmanna (nar. 1913), která v podstatě potvrzovala Künzlovu verzi.
Dochované záznamy neudávají, jak na tato tvrzení reagovali vyšetřovatelé, pravděpodobně si však četníci uvědomili jisté nedostatky Künzlovy výpovědi. Především výrok o náhodném setkání s Horákem u mostu zněl nepříliš věrohodně. Ostatně, co by listonoš dělal uprostřed noci na německé straně hranic? Künzlově teorii navíc odporoval fakt, že na prostranství před Horákovým domem objevili Vincenci s Jarolímkem zřetelné stopy zápasu.
Jelikož existovalo nebezpečí jeho útěku do Saska, byl Emil Künzl 16. května 1933 v 16 hodin, tedy pouhých 12 hodin po nahlášení případu, zatčen a dopraven do vazby k okresnímu soudu v Kraslicích.
Jak lze z výše popsaného případu jasně vidět, ne vždy mohli vyšetřovatelé jasně rekonstruovat průběh událostí. Přestože byl hlavní podezřelý poměrně brzy zadržen, zůstává v celé kauze několik otazníků…


Poznámka: Všechna jména jsou uvedena v podobě, v jaké se objevují v úředních dokumentech. Některá křestní jména byla četníky pravděpodobně počeštěna, zatímco jiná německá křestní jména byla ponechána.

Pár slov úvodem

Coby student historie na olomoucké univerzitě jsem na jaře 2006 začal psát svou bakalářskou práci o Inspektorátu finanční stráže v Chebu. Později jsem se začal systematicky zabývat problematikou bezpečnostních složek na Chebsku a Karlovarsku v meziválečném období.

Při svých výzkumech jsem v archivních materiálech narazil na informace o řadě případů, s nimiž bych rád seznámil návštěvníky těchto stránek. Není mým záměrem psát pouze o závažných zločinech (ačkoliv ani těmto tématům se nevyhýbám), chci spíše poukázat na některé zajímavé aspekty, které doprovázely činnost bezpečnostních složek.

Rozhodně nemám v úmyslu pokoušet se o komplexní popsání historie meziválečného bezpečnostního aparátu. (Tento úkol rád přenechám povolanějším.) Jsem si vědom, že předkládané články se týkají spíše jednotlivostí a že komplexní zpracování problematiky by zasluhovalo podstatně obsáhlejší výzkum.

Uvítám ohlasy a připomínky, které lze zasílat na adresu kolarondrej@seznam.cz. Rovněž budu vděčný čtenářům, jejichž rodinní příslušníci sloužili v éře První republiky u četnictva, policie či finanční stráže, za poskytnutí informací.

Ondřej Kolář, 7. ledna 2009