Služba v bezpečnostním aparátu s sebou vždy přinášela řadu náročných, dramatických a mnohdy nepředvídatelných situací, v nichž málokdo dokázal vždy plně obstát. I schopní a zkušení strážci zákona se v extrémních a chaotických podmínkách nezřídka chovali poněkud problematicky a kontroverzně, což mohlo mít i negativní důsledky pro jejich další kariéru. To bezezbytku platí i pro níže popsaný případ.
V listopadu 1922 obdrželo Zemské četnické velitelství v Praze anonymní stížnost na vrchního strážmistra Jana Bláhu, velitele četnické stanice v Berouně. Ten se dle autora stížnosti pro zastávanou funkci nehodil a měl by být nahrazen schopnějším četníkem. Své mínění pisatel dokládal dvěma konkrétními příklady: Bláha prý nedostatečně rázně zakročil při nepokojích na podzim 1920, jindy naopak reagoval nepřiměřeně, když proti důstojníkům, kteří při zábavě v hostinci překročili policejní hodinu, zasáhl s puškou v ruce.
Na základě zmíněného udání provedl podplukovník Mládek, exponovaný štábní důstojník v Praze III., šetření, při němž vyšlo najevo, že během komunistických bouřích roku 1920 berounští četnici dostali dne 14. prosince příkaz, aby zadrželi bolševického předáka Antonína Pecha. Bláha se spolu se strážmistram Sosnou vydal splnit úkol, další čtyři muži, rozdělení do dvou hlídek, měli dvojici zatýkajících jistit z povzdálí.
Když Bláha se Sosnou odváděli zatčeného k soudu, shromáždil se na náměstí dav komunistů, který roztroušené skupinky četníků odřízl od sebe a následně napadl. Za dané situace se Bláha pokusil i se zadrženým Pechem probojovat ke kasárnám 39. pluku, aby získal pomoc vojska, cestou ale narazil na skupinku asi dvaceti legionářů - komunistů. Ti Bláhu a Sosnu, kteří od můžů v uniformách přirozeně neočekávali nebezpečí, překvapivým útokem odzbrojili a umožnili Pechovi útěk. Zbývající dvě četnické hlídky se útokům ubránily tím, že se opřely zády o stěny domů a namířily proti davu pušky s nasazenými bodáky, čímž útočníky odradily od dalších výpadů.
Mezitím již vyrazil na pomoc oddíl vojska, zalarmovaný pohotovostním četníkem Voráčkem, policisty a několika svědky incidentu, v čele s majorem Procházkou. Po rázném zákroku, jímž se podařilo vyklidit náměstí, hodlal Procházka spolu s četníky pochodovat na LIdový dům, kam se uchýlil Pech s dalšími komunistickými činovníky. Do věci se však vložil koncipista Pospíšil, vyslaný do Berouna předešlého dne od Okresní správy politické v Hořovicích. Ten se pokusil s povstalci vyjednávat, od nadřízených ovšem dostal rozkaz k Pechovu opětnému zatčení. To proběhlo následující den za součinnosti četnictva a vojska.
Podplukovník Mládek hodnotil Bláhovo počínání jako chybné, velitel stanice neměl dle jeho mínění zbytečně štěpit síly, ale naopak soustředit své podřízené pohromadě a vyžádat si k provedení zákroku proti Pechovi vojenskou asistenci. Za polehčující okolnost Mládek označil tehdejší novinové zprávy o hromadném zatýkání účestníků revolty na Kladensku a Slánsku, pod jejichž vlivem mohl vrchní strážmistr Bláha poněkud podcenit nebezpečí. Články o tom, jak jeden či dva četníci zadrželi i několik desítek podezřelých mohli v Bláhovi vyvolat určitou ctižádost.
Sám berounský četnický velitel své počínání zdůvodňoval tím, že se mu jevilo jako nepřirozené a nemístné, aby jednoho zatčeného eskortovalo více četníků než dva. Patrně ale nevzal v potaz rozdíl mezi běžným zadržením kriminálního delikventa a začením politicky exponovaného jedince, který může počítat s podporou části obyvatelstva. Dá se předpokládat, že s podobnými kauzami měl Bláha do té doby jen minimální zkušenosti.
K druhému obvinění Mládek zjistil, že 12. srpna 1922 Bláha několik hodin marně číhal na skupinu hledaných polních lupičů, přičemž byl pochopitelně ozbrojen puškou. Během cesty zpět na stanici se setkal s městským strážníkem Drtinou a společně se vydali do hotelu Plzenka, aby zkontrolovali, proče je podnik v pozdní hodinu stále otevřen. Na sdělení hostinského Antonína Jeníčka, že v hotelu probíhá důstojnický večírek, vrchní strážmistr odpověděl, že povinnost žádat o povolení k prodloužení policejní hodiny platí pro všechny bez rozdílu. Následně Bláha o případu informoval politickou správu, jež Jeníčkovi vyměřila pokutu 50 korun. Bláhovo jednání v dané záležitosti Mládek shledal jako zcela správné.
Celkově podplukovník konstatoval, že “postavení vrchního strážmistra Bláhy, který je jinak pilným a snaživým velitelem stanice, je v Berouně v důsledku odzbrojení v roce 1920 otřeseno.” Představitelé politické správy i vojenské posádky se vyjadřovali v duchu, že by bylo třeba nahradit velitel stanice energičtějším jedincem. Bláhově reputaci neprospěl ani případ z října 1922, kdy měl být Antonín Pech opět předvolán k soudu. Vrchní strážmistr tentokrát pod vlivem předchozích neradostných zkušeností žádal o vojenskou zálohu. Jelikož komunistický vliv v regionu od událostí roku 1920 výrazně zeslábl, působilo Bláhovo počínání na důstojníky dojmem zbabělosti.
Po zvážení celkové situace se tedy podplukovník Mládek rozhodl navrhnout Bláhovo přeložení. Zemský četnický velitel generál Skorkovský 11. listopadu 1922 poslal Mládkovo hlášení generálnímu veliteli četnictva Karlu Vyčítalovi s doplněním, že Jan Bláha podle dřívějších zjištění patří k dopisovatelům neoficiálního “odborového” časopisu Četnický obzor, kolem něhož se sdružovali nespokojenci a oponenti stávajícího vedení bezpečnostního sboru. V důsledku svých nepovolených žurnalistických aktivit byl Bláha vyškrtnut ze seznamu absolventů informačního kurzu, což se de facto rovnalo (přinejmenším dočasnému) zastavení dalšího služebního postupu.
Navzdory Bláhovu krajně problematickému postavení jmenovaný nadále zůstal ve fuknci. Tato skutečnost dosti zaskočila generála Vyčítala, který se v dubnu 1926 v Příručce a schematismu četnictva ke svému údivu došetl, že Bláha po více než třech letech stále slouží v Berouně. Mládek, mezitím povýšený na plukovníka a jmenovaný pobočníkem zemského velitele, nadřízenému vysvětlil, že od zamýšleného Bláhova převelení do Mýta v oddělení Příbram bylo upuštěno s ohledem na rodinné poměry vrchního strážmistra, jehož manželka trpěla vážnou srdeční chorobou. Od února 1926 navíc Bláha trpěl žaludečními potížemi a chystal se odejít do penze. Na tu měl třiapadesátiletý četník plný nárok, u sboru ostatně sloužil již od května 1898.
S uvedeným zdůvodněním se Vyčítal spokojil. Koncem roku jej však čekalo koncem téhož roku, kdž se v listopadu dozvěděl, že Zemské četnické velitelství Bláhovi u příležitosti jeho penzionování udělilo pochvalné uznání. Mládek argumentoval, že Bláha navzdory problematickému chování při dvojím zatýkání Antonína Pecha plnil své povinnosti svědomitě a “za své dlouholeté služební doby vychoval co velmi schopný instruktor sboru celou řadu zdatných četníků.”
Krom toho bylo třeba zohlednit skutečnost, že jmenovaný “vedl dlouhá léta četnickou stanici o 10 mužích, a to v místě s velkým průmyslem a k tomu v blízkosti Prahy, kde důmyslné a náležité vedení služby a vedení služby pátrací již samo o sobě vyžadovalo značné vytrvalosti a mimořádného napětí sil.”
Generální velitel namítl, že mnozí jiní četníci by si uznání zasloužili přinejmenším stejně jako Bláha, přesto udělení pochvaly schválil, takže se Janu Bláhovi za léta poctivé, byť ne vždy bezchybné, služby nakonec dostalo určité formální satisfakce.
Zdroj: Národní archiv, Generální velitel četnictva, kart. 26.
