Četnicvo v Perninku v roce 1938

V noci z 20. na 21 května 1938 dva četníci ze stanice Pernink pátrali po skupině mužů údajně pašujících zbraně z Německa. Plánované hlídkování však bylo náhle přerušeno a četníci dostali rozkaz k návratu na stanici, kde se dozvěděli o vyhlášení částečné mobilizace.

Velitel stanice praporčík Štěpán Sova podle předem připravených rozkazů vyzbrojil příslušníky Stráže obrany státu a přidělil svým podřízeným i vojenským posilám úkoly. Strážmistr Josef Hošťálek s vojínem Krausem byli vysláni hlídkovat podél železniční trati, strážmistr Vaváš a vojín Černík se vydali na stanoviště do Halbmailu a strážmistr Kybal dostal rozkaz střežit viadukt v Perninku. Velitel Sova zůstal na stanici, aby vyřizoval kancelářskou agendu.

Během následujícího týdne velitel praporu Stráže obrany státu ve Falknově nad Ohří (dnes Sokolov) major Helvín (později za války popravený nacisty) nařídil, aby strážmistr Kybal převzal třaskaviny, které měly být v případě německého útoku použity ke zničení perninského viaduktu. Za tímto účelem Kybal absolvoval dvoutýdenní destrukční kurs v Bochově. Četníci Hošťálek s Vaváčem se na kmenovou stanici vrátili až během července.

Dne 1. září do Perninku dorazili vojáci instrukčního praporu z Milovic, později ještě příslušníci cyklistického praporu z Loun pod vedením podporučíka Beneše. 9. září se v Nejdku konalo nacistické shromáždění, henleinovci z Perninku při návratu provolávali protistátní hesla, ale k žádným jiným incidentům nedošlo.

Situace se dramaticky zhoršila 12. září po odvysílání Hitlerova rozhlasového projevu z Norimberku. V noci se konal průvod městem, během něhož henleinovci ničili české nápisy. U poštovního úřadu došlo dokonce ke střelbě, ale nikdo nebyl zraněn. Dav několikrát prošel kolem četnické stanice, ale neodvážil se k jakékoliv provokaci. Během zbytku noci a následujícího dne v obci hlídkovali ozbrojení ordneři.

Místní komunisté se v počtu 60-70 osob s pomocí lesníka Josefa Jiskry ukryli ve stodole lesního úřadu, zatímco přibližně 120 sociálních demokratů hledalo útočiště v areálu továrny GRR. Jeden z nich se však rozhodl tajně navštívit rodinu, přičemž byl objeven a ordnery, zbit a násilím odvlečen na henleinovské ústředí v hotelu Pappenberger. Tam nacisté zajatce uzamkli v pokoji, odkud se mu podařilo uniknout oknem a dostat se na četnickou stanici.

13. září do Perninku dorazilo vojsko z Ostrova a Jáchymova. Část místních henleinovců utekla do Německa. 17. září okresní úřad v Nejdku nařídil státním zaměstnancům v Perninku stáhnout se do Staré Role. Následujícího dne se četníci, vojáci a poštovní zřízenci evakuovali, přičemž četnictvo použilo zrekvírovaný autobus firmy Zenker. Ve Staré Roli se však praporčík Sova od neznámého armádního plukovníka dozvěděl, že došlo k omylu a že se četníci mají vrátit na svá místa, což se neprodleně stalo.

Během mobilizace četníci asistovali při vojenských odvodech, značná část branců německé národnosti však utekla za hranice.28. září praporčík Sova onemocněl a ve vedení stanice ho vystřídal štábní strážmistr Josef Hošťálek. O dva dny později byla opět nařízena evakuace, tentokrát skutečná. Po zničení všech spisů byly klíče od četnické stanice předány starostovi Františku Hofmannovi. Poté se četníci stáhli nejprve do Karlových Varů a následně 12. října do Kněževsi.

Prvním poválečným velitelem stanice v Perninku se stal opět Josef Hošťálek.

Zdroj: Státní okresní archiv Karlovy Vary, fond Četnická stanice Pernink.

Kapitola z dějin četnictva v Bochově

Článek byl publikován na serveru Památky a příroda Karlovarska:
http://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/mgr-ondrej-kolar-kapitola-z-dejin-cetnictva-v-bochove/

Spor četnictva s policií

18. únor 1928 zaslalo Presidium zemské správy politické v Opavě Zemskému četnickému velitelství pro Slezsko v Opavě opis zprávy policejního ředitele v Moravské Ostravě ze dne 13. února.

Podle uvedeného hlášení četníci ze stanice u jámy Jidřich v Karviné 5. února v ranních hodinách při „všeobecném pátrání po podezřelých individuích“ zadrželi jistého Josefa Kvašného a Bohumila Borského. Kolem šesté hodiny se štábní strážmistr Myška telefonicky obrátil na ostravské policejní ředitelství, aby ověřil totožnost obou zadržených. Službu konající policista Myškovi sdělil, že Kvašný a Borský „jsou sice v evidenci vedeni jako lupiči obchodů a pokladen, že však toho času stíháni nejsou.“

Myška tedy prohlásil, že oba muže propustí. Policista mu ale doporučil několik hodin počkat, zda nebude z okolí hlášeno nějaké vloupání, k němuž došlo během noci a jehož pachateli by mohli být Kvašný s Borským. Skutečnost, že se dva známí recidivisté v noci potulovali v ulicích, byla přeci jen poněkud podezřelá. Policistova předpověď se potvrdila, jelikož po deváté hodině četnická stanice Sovinec hlásila vyloupení ohnivzdorné pokladny firmy Alianz v Karviné a žádala o vyslání hlídky z četnické pátrací stanice. „Ježto se jednalo již o 3. případ vyloupení pokladen, spáchaný v policejním obvodě v posledních dnech,“nařídil policejní ředitel vyslat na místo činu spolu s příslušníky četnické pátrací stanice  i vyšetřovatele bezpečnostního oddělení policejního ředitelství.

Na místě bylo zjištěno, že způsob vloupání se shoduje s postupem pachatelů loupeží v kancelářích firmy Sonneger a Dělnického deníku v Moravské Ostravě. Ve sněhu v okolí místa činu byly nalezeny stopy a pořízeny jejich sádrové odlitky. Vzhledem k množství sněhu nemohl být při pátrání použit pes. Na místo činu byli přivedeni Kvašný s Borským a srovnáním vyšlo najevo, že otisky jejich bot se shodují s nalezenými stopami, nicméně na místě činu byly ještě stopy třetí osoby.

Jelikož vše nasvědčovalo tomu, že Kvašný s Borským jsou rovněž pachateli obou krádeží v Moravské Ostravě, obvodní inspektor Hodovský navrhl četnickému nadporučíku Trpíkovi, že oba podezřelé odveze k výslechu na policejní ředitelství. Štábní strážmistr Myška „vydání zadržených odepřel, odvolávaje se na stávající četnické předpisy a namítaje, že poměr četnických stanic v obvodě vůči policejnímu ředitelství není dosud ještě vyřešen.“ Poté Myška oba podezřelé dodal do vazby k Okresnímu soudu ve Fryštátě.

Tímto Myškovým jednáním bylo podle mínění policejního ředitele zbržděno další pátrání, jelikož policie si musela následujícího dne vyžádat doličné předměty, nalezené u zatčených. Policejní ředitel podotkl, že uvedený případ dokazuje opětně nutnost jednotného vedení bezpečnostní služby a sjednocení celého bezpečnostního aparátu.“

V reakci na hlášení policejního ředitele požádalo Presidium zemské správy politické, aby Zemské četnické velitelství v Opavě „dalo poučiti četnické stanice v obvodu policejního ředitelství v Mor. Ostravě ve smyslu výnosu ministerstva vnitra ze dne 4. prosince 1925,“ podle něhož je policejní ředitelství  „oprávněno vyžádati si, aby ten který trestní případ, pokud jde o značnější trestné činy, byl mu četnickou stanicí odstoupen.“

V odpovědi z 5. března 1928 četnictvo předložilo Presidiu zemské správy politické svou verzi události. Myška údajně sdělil inspektoru Hodovskému, že podle předpisů mají být zatčení předáni soudu, který povede další šetření. Když tento argument Hodovského nepřesvědčil, obrátil se Myška na nadporučíka Trpíka s dotazem, zda existuje předpis, umožňující předání zatčených jiné instituci než soudu. Na to Trpík prohlásil, že se cítí být oprávněn vydat Kvašného s Borským policii pouze v případě, že dostane písemný či telefonický příkaz od policejního ředitelství. Poté již Hodovský na vydání zadržených netrval.

Kromě toho si Hodovský přisvojil odlitky stop, zhotovené četníky. Na Trpíkovu námitku, „že by se veškeré doličné věci měly se zatčenými dodat okresnímu soudu,“  obvodní inspektor Hodovský reagoval prohlášením, že policie „dává krajskému soudu posudky o věcech doličných“ a tudíž bude lepší, pokud si policisté odlitky vezmou. Kromě toho si Myška stěžoval, že policisté při vyšetřování na místě činu pomíchali jím zaevidované důkazní materiály, nalezené u obou podezřelých.

18. května 1928 zemský četnický velitel v Opavě plukovník Josef Šustr o incidentu informoval generálního velitele četnictva. Celý případ však nakonec vyzněl do ztracena a k obdobným kompetenčním sporům příležitostně docházelo po celé meziválečné období.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Generální velitel četnictva, kart. 27.

Plánovaný atentát na prezidenta

8. srpna 1924 obdrželo Zemské četnické velitelství v Praze šokující informaci – chystá se atentát na prezidenta republiky. Okresní četnické velitelství v Českém Brodě hlásilo, že 5. srpna se ve vlaku č. 2222 setkali bývalý úředník Josef Bedrníček, narozený roku 1897 a v minulosti čtyřikrát trestaný za podvody a krádeže, a zedník František Červinka z Chrástu. Tito dva „rozmlouvali po různu nejvíce o kouření ve vlacích v odděleních nekuřáckých,“ až Bedrníček z nenadání prohlásil, že má v úmyslu spáchat útok na prezidenta Masaryka.

Svěřil se i se svým plánem: „Půjdu se soukromou žádostí přímo k němu.. .a oddělám ho.“ Připomněl také útok atentátníka Šoupala na ministra financí Aloise Rašína a prohlásil, že tak jako se o Šoupalovi mluvilo na německobrodsku, on sám se proslaví na českobrodsku. Bedrníček se vychloubal, že vlastní revolver, a ukázal Červinkovi kožené pouzdro na zbraň.

Bedrníček tvrdil, že byl k provedení atentátu vyslán Třetí internacionálou a že se ve vězení seznámil se Šoupalem, s nímž osobně probral detaily plánovaného útoku. Bedrníčkova motivace byla podle jeho údajného vyjádření následující: „Starosta Macháček mu zkazil existenci a ... Bedrníček může zničit republiku, aby udělal ostudu Českému Brodu.“

Dva dny po tomto rozhovoru případ oznámila Červinkova manželka Marie. Okresní četnický velitel v Českém Brodě neprodleně zahájil pátrání po Bedrníčkovi. Následně byla informována všechna okresní četnická velitelství a Policejní ředitelství v Praze. Dále českobrodský četnický velitel učinil udání Okresnímu soudu a Ministerstvu vnitra. 8. srpna večer byl Bedrníček v Praze zatčen.

Celý případ působí poněkud fantaskním dojmem a dá se předpokládat, že v případě Bedrníčkových výroků šlo buďto o opilecké řeči nebo o projev mentální poruchy. Bedrníčkův plán byl bez pochyby dost naivní a amatérský a lze těžko posoudit, zda opravdu měl v úmyslu tento plán realizovat. Z dochovaných záznamů bohužel nevysvítá, zda se Bedrníček s Červinkou znali již z dřívějška a proč byl obsah jejich rozhovoru hlášen četnictvu až po dvou dnech.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 337.

Bývalý četník komunistou

12. ledna 1928 prováděl četnický kapitán Čihalík přehlídku četnické stanice v Kežkovce. Tamní strážmistr Josef Chodora při té příležitosti nadřízenému nahlásil, že když se o dva dny dříve vracel z lékařské prohlídky v Bratislavě, setkal se v nádražní restauraci v Košicích s mužem, který se představil jako Rozsypal a uvedl, že sloužil jako strážmistr u rakousko-uherského četnictva a poté byl zařazen na Podkarpatské Rusi.

Rozsypal se Chodorovi svěřil, že byl v předchozím roce propuštěn od četnictva kvůli sňatkovému podvodu a svévolnému opuštění kasáren. (Za účelem „vyžehlení“ svých malérů si Rozsypal ještě před propuštěním údajně půjčil nějaké peníze od plukovníka Putny v Brně.) Dále se Rozsypal nechal slyšet, že po odchodu z řad četnictva vstoupil do komunistické strany (na důkaz svých slov ukázal Chodorovi stranickou legitimaci) a „již dosti četníků pro stranu komunistickou na rozličných stanicích získal.“ Jinak ovšem Chodoru nepřesvědčoval ke vstupu do této strany ani se ho nevyptával na poměry na jeho stanici. Pouze na Chodorovo tvrzení, že se KSČ brzy rozpadne, reagoval odmítavě.

Na základě Chodorova líčení byl Rozsypal identifikován jako bývalý strážmistr Ludvík Rozsypal, dříve sloužící na stanici v Bočkově v oddělení Rahovo a roku 1926 (tedy o rok dříve, než sám Rozsypal uvedl) na základě rozhodnutí divizního soudu v Užhorodě propuštěný od četnictva. Historka o penězích, vypůjčených od plukovníka Putny byla označena za smyšlenou, jelikož Putna byl přeložen do Brna až po Rozsypalově nuceném odchodu od sboru.

Zemské četnické velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě v reakci na tento případ hlásilo, že Ludvík Rozsypal sloužil ve Velkém Bočkově do 27. prosince 1926, kdy byl propuštěn. Až po jeho propuštění vyšlo najevo, že si Rozsypal od několika obyvatel Malého Bočkova půjčil obnos, který nevrátil. Při žádání o půjčku se navíc vydával za četnického poručíka. 4. února 1928 byl Rozsypal za uvedený podvod zatčen v moravských Žarošicích, ale Okresní soud v Ždánicích jej o šest dní později propustil. Od té doby se Rozsypal potloukal po Slovensku a Podkarpatské Rusi.

15. března 1928 Zemské četnické velitelství pro Slovensko informovalo o této kauze generálního velitele četnictva. Hlášení obsahovalo i bližší údaje o Rozsypalovi, který se narodil roku 1902 v Niížkovicích v okrese Slavkov. Vzhledem ke svému věku tedy mohl těžko sloužit u četnictva již za Rakouska, jak uváděl. Podle zmíněného hlášení Rozsypal během února prosil na několika slovenských četnických stanicích o peníze na cestu do Velkého Bočkova, kde si prý „zanechal různé soukromé věci.“ Při rozhovorech se slovenskými četníky nijak politicky neagitoval, nicméně „dával na jevo, že sám je komunistou.“

Při jedné příležitosti uvedl, že byl vězněn v Terezíně spolu s komunistickým předákem Tausigem. Další spoluvězeň původem z Ruska prý Rozsypala nabádal, aby po propuštění z vězení odcestoval do SSSR, „kde snadno dostane místo jako bezpečnostní orgán a bude lépe placen než v ČSR.“ Na otázky, co dále plánuje, Rozsypal uváděl, že bude žádat o místo na komunistickém sekretariátu v Užhorodě.

Tento plán zřejmě nevyšel, jelikož 24. února se Ludvík Rozsypal objevil na četnické stanici v Batyu (oddělení Mukačevo), kde prosil o peníze, přičemž se odvolával na četníky z jiných stanic, kteří jej údajně finančně podpořili. Kromě toho tvrdil, že mu na užhorodském sekretariátu sociálně demokratické strany bylo přislíbeno brzké přijetí do uvedené strany. O pár dní později s Rozsypal dokonce objevil v Malém Bočkově, kde splatil část dluhů. 2. března žádal o vpuštění do objektu četnické stanice v Berehově, aby zde mohl požádat o podporu, ale vrchní strážmistr Antonín Koukal jej vykázal. O čtyři dny později Rozsypal, patrně se vracející z Podkarpatské Rusi na Moravu, žádal o almužnu u Okresního četnického velitelství v Žilině. Ani v jednom případě se ovšem nepokoušel agitovat ve prospěch komunistického hnutí, tudíž proti němu nebyla podniknuta žádná opatření.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Generální velitel četnictva, kart. 27.

Volnomyšlenkáři a klerikálové

            Na veřejné schůzi v sále městské radnice v Mšeně 6. dubna 1922 mezi řečníky vystoupil mimo jiné obchodní cestující Antonín Pánek z Mladé Boleslavi, který ve svém proslovu obvinil četnictvo v mnichovohradišťském okrese ze zaujatosti a stranění klerikálům.

            Na důkaz svých slov Pánek popsal incident, kdy skupina mladíků v jisté obci na Mnichovohradišťsku ve večerních hodinách viděla světlo v kostele a chtěla vstoupit dovnitř. Dveře však byly zamčeny. Po zaklepání vyšel kněz, který mladíky rázně vykázal. Později během večera tatáž skupina přišla ke kostelu znovu. Když věřící opouštěli kostel, došlo mezi oběma skupinami k hádce, „při čemž padlo několik facek.“

Následující den začali incident vyšetřovat četníci, kteří zatkli několik mladíků – příslušníků hnutí Volná myšlenka. Zakrátko však byli zatčení propuštěni na žádost okresního starosty, starosty Sokola a předsedy místního sdružení Volné myšlenky.

            Na Pánkově líčení si lze všimnout určitých nejasností. Pokud zmínění mladíci patřili k protikatolické organizaci, z jakého důvodu opakovaně usilovali o vstup do kostela?

Jelikož se zmíněné schůze v Mšeně v občanském oděvu zúčastnili četničtí strážmistři Josef Anděl a Karel Švojgr, mohl být incident hned následujícího dne hlášen Okresnímu četnickému velitelství v Mělníku a následně Exponovanému štábními četnickému důstojníku v Praze. Na závěr hlášení velitel stanice v Mšeně vrchní strážmistr Kubelka připsal: „Poněvadž podobným kritisováním četnictva na veřejných schůzích, rozsévá se mezi obyvatelstvem zášť vůči četnictvu, činím o tom hlášení s podotknutím, že ... činím v tom oznámení okresní správě politické v Mělníku.“ (Později, 24. dubna, Koudelka případ oznámil také Okresnímu soudu v Mělníku.)

            Z úřadu Exponovaného důstojníka zpráva putovala na Zemské četnické velitelství v Praze, které 22. dubna nařídilo „by byla věc kompetentním velitelstvím vyšetřena, neb není zde známo, zda se četníci v okrese Mnichovohradišťském chovali správně neb zda jednali skutečně stranicky.“ Dále autor rozkazu podplukovník Mládek nařídil prověřit, „z jakého důvodu se strážmistr Anděl a Švojgr do oné schůze odebrali.“

            Mezitím však 13. dubna 1922 vyšel v časopise Probuzení  článek, který obsahoval obdobné informace jako Pánkův proslov. K oběma nařčením četnictva se 8. května 1922 vyjádřil okresní četnický velitel v Mnichově Hradišti kapitán Procházka. Podle jeho líčení se Pánkem popsaný případ udál poněkud odlišně:

            3. dubna 1922 od 20 hodin večer probíhal v římskokatolickém kostele v Klášteře nad Jizerou nácvik pašijových zpěvů na květnou neděli. Jelikož v Klášteře, „kde je středisko příslušníků Volné myšlenky, bezvěrců a jiných odpůrců římskokatolické církve,“ nemohli kaplan Josef Šťastný a ředitel kůru Ladislav Bažant sehnat dostatek zpěváků, bylo nutno přizvat „několik zpěváckých dorostenců z Mnichova Hradiště.“ Jelikož většinu zpěváků tvořili pracující, mohli do kostela docházet až ve večerních hodinách.

            Protože nácvik probíhal na kůru, kaplan raději kostel uzamkl, aby během cvičení nikdo nemohl nepozorovaně vniknout dovnitř. Během zpěvů kdosi zabušil na dveře kostela, načež páter Šťastný otevřel a uviděl několik opodál stojících postav, které ve tmě nemohl identifikovat. Předpokládal však (a to se následným vyšetřováním potvrdilo), že se jedná o některé z mladíků, kteří docházeli cvičit do sokolské místnosti v blízkém hostinci. Kaplan přítomné napomenul a vrátil se do kostela.

            Nácvik zpěvů skončil přibližně ve 21:30, poté se zpěváci rozešli domů. Čtveřice mladíků z Mnichova Hradiště byla na cestě mezi Klášterem a jejich domovskou obcí napadena skupinou útočníků, kteří zpěvákům vyhrožovali zabitím, pokud se ještě někdy objeví v Klášteře. Jeden z napadených, Jan Mikeš, utrpěl lehké zranění.

            Útok byl neprodleně nahlášen Četnické stanici v Mnichově Hradišti, jejíž velitel vrchní strážmistr František Císař spolu se strážmistry Františkem Pelnařem a Josefem Naradem na základě svědeckých výpovědí dokázali identifikovat tři z pachatelů. Tito byli zadrženi, ale u výslechu svou účast na incidentu popřeli. Aby dotyční nemohli ovlivňovat svědky a mařit vyšetřování, byli předáni Okresnímu soudu v Mnichově Hradišti.

            Pánkovo obvinění četnictva ze stranickosti kapitán Procházka ve svém hlášení označil za „naprosto nesprávné,“ což podpořil krom jiného také argumentem, že jeden ze zatčených útočníků Josef Mach byl příslušníkem římskokatolické církve a až pár dní po incidentu přešel k církvi československé.

            Dále Procházka uvedl, že Pánkovo tvrzení a zmíněný časopisecký článek „vyvolává u občanstva, jmenovitě v řadách odpůrců římskokatolické církve proti četnictvu zášť a nenávist, ztěžuje jeho služební výkony a z důvodu toho prosí jmenovaní četníci za ochranu.“

            Z Procházkovy zprávy vyplývá, že k potyčce došlo na jiném místě a za poněkud odlišných okolností, než uvedl Pánek. Rovněž průběh konfliktu byl patrně závažnější než Pánkem zmiňovaných „několik facek.“ Zůstává ovšem otázkou, zda se útok odehrál tak, jak popsali napadení, nebo zda mu nepředcházely nějaké slovní inzultace z obou stran, případně zda nešlo o důsledek nějakých dřívějších střetnutí mezi oběma skupinami.

            Při podobných obviněních četnictva bylo běžné, že nařčení četníci požadovali soudní cestou satisfakci. Od četníků bylo v podstatě očekáváno, že budou hájit svou osobní čest a především čest četnického sboru. Proto nepřekvapí, že i v uvedeném případě bylo navrženo žalovat Antonína Pánka a redaktora časopisu Probuzení pro urážku na cti.

Exponovaný štábní četnický důstojník v Mladé Boleslavi však tento postup nedoporučil, jelikož šance na redaktorovo odsouzení před porotním soudem by byla minimální, zatímco v případě soudního procesu s Pánkem by se mohly vynořit nežádoucí spekulace o tom, co četníci Anděl a Švojgr na dotyčné schůzi v Mšeně pohledávali. Jinými slovy, zda tam byli vysláni na výzvědy. Na základě doporučení úřadu Exponovaného důstojníka podplukovník Josef Šustr na Zemském četnickém velitelství v Praze zamítl návrh na podání žaloby.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond. Zemské četnické velitelství Praha, kart. 322.

Vojenské suvenýry

V lednu 1920 byla četnická stanice v Doubravce (Četnické oddělení Plzeň) upozorněna anonymním dopisem, že u domkaře Josefa Trnky v Bukovci č. p. 28 se nachází podezřelé množství vojenského vybavení a tabák, se kterým domkařův stejnojmenný syn nezákonně obchoduje.

Poté, co byla tato informace ověřena z dalších zdrojů, četnictvo za asistence obecního strážníka Vojtěcha Šedivce vykonalo 1. února 1920 u Trnky domovní prohlídku, při níž byly nalezeny tři revolvery, bajonet, plynová maska a další součásti vojenské výstroje. Mezi úlovkem četníků nechybělo ani 10 dekagramů tabáku.

Povzbuzeni dosavadním výsledkem pátrání vyšetřovatelé provedli prohlídku také u dalšího Trnkova syna Jana v Bukovci č. p. 40, kde se podařilo objevit součásti armádní obuvi.

Josef Trnka starší u výslechu uvedl, že všechny věci pocházejí od jeho syna Václava, poručíka čs. armády. Jedinou výjimku představovaly vojenské deky, které Josef Trnka dle vlastního tvrzení koupil roku 1914 od neznámého vojáka. Rovněž Josef Trnka mladší se nechal slyšet, že tabák získal od bratra Václava, a to pouze pro vlastní potřebu.

Četníci z Doubravky se rozhodli v souladu s nařízením Okresní správy politické v Plzni z 11. března 1919 odevzdat zabavené předměty do dělostřeleckého zbrojního skladiště v Plzni na Borech.

Poručík Václav Trnka od 31. pluku v Brně zareagoval stížností, v níž prohlásil, že zbraně a další vojenské vybavení, nalezené u jeho otce, si chtěl ponechat jako upomínku na službu v italských legiích. Stěžovatel prohlásil, že celým případem jeho „důstojnická a legionářská čest utrpěla úhony“ a v závěru důrazně požádal o „vyšetření, z jakého důvodu prohlídka byla učiněna.“

Zemské četnické velitelství v Praze se v dopise Presidiu Ministerstva národní obrany jednoznačně postavilo za četníky z Doubravky, jimž „nelze z těchto důvodů činiti nižádné výtky.“ Dále bylo uvedeno, že případné navrácení zabavených věcí nespadá do kompetence četnické stanice, ale vojenského pověřence v Plzni.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 300.

Podezřelý dopis

V srpnu 1919 bylo v hostinci Jana a Elišky Schickerových v Těchlovicích (okres Stříbro) ubytováno několik československých vojáků. V té době byl shodou okolností zachycen dopis, který majiteli hostince poslal jeho syn Rudolf Schicker, četník sloužící na stanici v Mašově (okres Podbořany.)

V německy psaném dopise Schicker nepřímo označil vojáky, ubytované u otce, za zloděje a oznámil, že rodičům brzy pošle dvě pušky, které má do Mašova přivézt švagrová velitele tamní četnické stanice.

Okresní politická správa ve Stříbře upozornila Zemské četnické velitelství v Praze a případ byl předán Četnickému oddělení Karlovy Vary, pod které stanice v Mašově spadala. 26. září 1919 karlovarské velitelství podalo zprávu o výsledku vyšetřování.

Rudolf Schicker, bývalý příslušník 35. pěšího pluku, sloužil u četnictva od 3. května 1918. V Mašově pracoval spolu s vrchním strážmistrem Rudolfem Sklenářem a četníkem na zkoušku Malým. Při výslechu okresním četnickým velitelem Schicker vypověděl, že v dopise rodičům pouze vyslovil obavy před možnými výtržnostmi a krádežemi ze strany vojáků, ubytovaných u jeho rodičů. Tyto obavy zdůvodnil skutečností, „že mu po čas jeho vojenské služby bylo viděti, kterak se jednotliví vojíni dopouštějí krádeží.“ (Na tomto místě je třeba podotknout, že kriminalita mezi vojáky byla v prvních letech po skončení Velké války poměrně rozšířeným jevem.)

Ohledně zbraní Rudolf Schicker uvedl, že švagrová vrchního strážmistra Sklenáře Gisela Čermáková, jejíž manžel Alfréd Čermák byl lesním správcem v Rodovicích, slíbila přivézt Sklenářovi dvě lovecké pušky. Vrchní strážmistr si hodlal jednu ze zbraní ponechat a druhou prodat Schickerovi, který měl v úmyslu pušku poslat otci. Tuto výpověď potvrdil i Sklenář.

Karlovarské oddělení se tudíž vyjádřilo, že „proti četníku Schickerovi nemohla býti v politickém ohledu závada zjištěna…lze pouze četníku Rudolfu Schickerovi na vinu klásti, že podezříval úplně neodůvodněně čsl. vojsko.“ Proto bylo navrženo potrestat Schickera 14 dny domácího vězení, což Zemské četnické velitelství 5. října 1919 schválilo.

Schickerovy obavy z možných krádeží rozhodně nebyly tak neodůvodněné, jak se v hlášení tvrdilo. Autor zprávy se však patrně rozhodl zbytečně nejitřit napětí mezi četnictvem a armádou, které bylo v počátcích existence ČSR dost výrazné.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 294, sign. 18996/19.