pátek 2. října 2009

Pochvaly a tresty

V archivním fondu Četnického oddělení Hranice se dochovala řada cenných materiálů. Kronika oddělení je celkem stručná, většina kriminálních případů je popsána dost skoupě. Více pozornosti kronikář věnoval společenským událostem, jako byly oslavy stého výročí zrušení sboru portášů nebo návštěva prezidenta Masaryka. Mnohem více informací o četnické službě v daném regionu přinášejí protokoly pochval a trestů.

Pochvaly bývaly často udělovány za úspěšné vyřešení kriminálního případu. Například vrchní strážmistr Cyril Maděrič obdržel roku 1920 pochvalné vysvědčení „za zvláště úspěšnou činnost při vypátrání a zatčení vícero podloudníků a pachatelů zločinných krádeží.“

Dalším důvodem k udělení pochvaly byla záchrana lidského života. Strážmistr Josef Hašek zachránil roku 1922 dvě osoby před utonutím, za což mu byla „vyslovena pochvala min. vnitra a přiznána odměna 500 Kč.“ Stejným způsobem byl vyznamenám i strážmistr František Peša, který se roku 1920 podílel na potlačení pokusu o komunistický převrat v Oslavanech. K méně obvyklým případům patří vyznamenání strážmistra Ferdinanda Gensera za účast v bojích na Slovensku.

K nejčastěji vyznamenávaným četníkům u hranického oddělení patřil nadporučík František Růžička, roku 1919 pochválený „za úspěchuplné vykonávání pohraniční služby.“ V následujícím roce si Růžička vysloužil pochvalné vysvědčení „za zásluhy při vybudování organizace polního četnictva a za svou ostatní činnost, píli a snahu u 2. pěší divize jako velitel oddílu polního četnictva.“ V roce 1924 získal Růžička, mezitím povýšený do hodnosti kapitána, pochvalu za dopadení zločinců, kteří uloupili částku 150 000 korun.

Rovněž vrchní strážmistr Václav Kamarád z Nového Jičína měl na svém kontě slušnou řádku pochval. Za Rakouska byl vyznamenám celkem třikrát a poslední pochvalné uznání obdržel roku 1921, a to za „vzácné plnění povinností při výchově dorostu.“

Rekordmanem v počtu pochval však byl vrchní strážmistr Franz Jeleček. (Jméno ponechávám v podobě, v jaké je uvedeno v archivních materiálech.) Svou první pochvalu si vysloužil roku 1908 a v následujících letech k ní přidal šest dalších. Roku 1920 se sám postavil „ozbrojené 4členné lupičské bandě,“ za což kromě pochvaly získal i finanční odměnu 300 korun. Následujícího roku se podílel na potírání epidemie úplavice v Solanci. Poslední pochvalné uznání u hranického oddělení si vysloužil roku 1922 během své služby v Zubří, kde se účastnil pátrání po vrahu Aloisi Křenkovi z Velké Bystřice. V lednu 1928 byl Jeleček přeložen k oddělení v Moravské Ostravě.

Pochvaly bývaly nezřídka udělovány také při příležitosti odchodu četníka do penze.

Co se týče trestů, většina z nich byla udělena za zanedbání služebních povinností, zkrácení pochůzkové trasy, falšování záznamů o vykonaných pochůzkách, návštěvy hostinců ve služební době, svévolné vzdálení z kasáren apod. Postihováno bylo i nevhodné chování mimo službu, zejména opilství. K méně častým prohřeškům patřilo porušení subordinace. Jeden četník byl například potrestán písemnou důtkou za to, že svou žádost o povolení k sňatku poslal přímo ministru vnitra, místo aby se držel běžného úředního postupu.

Uveďme si nyní několik méně obvyklých kázeňských případů: Strážmistr Jindřich Smékal se při eskortování podezřelé osoby zastavil v hostinci a svou nedbalostí umožnil podezřelému útěk. Smékalovi se podařilo prchajícího dostihnout, ale při pronásledování neměl na karabině nasazený bodák a zbraň nechal zavěšenou na rameni, „ačkoliv musel předvídati odpor.“

To však nebyl jediný Smékalův prohřešek, neboť zakrátko tentýž četník zatkl dvě osoby pro krádež, ale poté je svévolně propustil. V srpnu 1928 byl Smékal „vzhledem k dosavadní beztrestnosti“ odsouzen k třicetidennímu jednoduchému domácímu vězení.

Roku 1923 vrchní strážmistr Jan Polk strávil deset dní v domácím vězení za to, že v rozporu s rozkazem nevyslal hlídku k zajištění klidu při návratu branců od odvodu, čehož branci německé národnosti využili k provokacím, mezi něž patřilo mimo jiné hraní smutečního pochodu.

Za pozornost stojí i případ vrchního strážmistra Richarda Hrocha, který v roce 1928 neohlásil služební pochybení podřízeného četníka, za což byl potrestán písemnou důtkou.

Dramatický průběh měl případ strážmistra Františka Pávka. Ten roku 1922 spolu s četníkem na zkoušku Tomášem Klusákem zadržel podezřelého, kterého pouze zběžně prohledali a hodlali ho eskortovat na stanici. Zadržený muž však vytáhl revolver a vystřelil proti Pávkovi. Vyšetřující orgány dospěly k závěru, že Pávek s Klusákem „provedli povrchní osobní prohlídku,“ v důsledku čehož si strážmistr odpykal pět dní jednoduchého domácího vězení a četník na zkoušku tři dny kasárního vězení.

Vrchní strážmistr Augustin Reus se v říjnu 1923 zranil při honu, a místo aby nastoupil na léčení do vojenské nemocnice, zůstal v domácím ošetřování, za což byl potrestán pěti dny jednoduchého domácího vězení.

Mimořádně pozoruhodná je kauza vrchního strážmistra Pavla Jablonského z Velké Bystřice, který „zasahoval nedovoleným a četníka vůbec nedůstojným způsobem do volebního ruchu při obecních volbách.“ Podrobnosti o Jablonského činu naneštěstí chybí. Je možné, že četník pouze utrousil hanlivý výrok na adresu některého z volebních kandidátů, nelze však vyloučit, že se jednalo o pokus o ovlivnění výsledku voleb.

Jablonský byl odsouzen k patnáctidennímu jednoduchému domácímu vězení, rozkazem Zemského četnického velitelství v Brně z 22. února 1924 byl trest snížen na pět dní. V červnu téhož roku byl Jablonský přeložen k Četnickému oddělení Šternberk. Můžeme pouze spekulovat, zda toto přeložení souviselo s výše popsaným incidentem. Je možné, že se nadřízené orgány snažily problémového četníka urychleně „uklidit“ z jeho dřívějšího působiště.

Některá drobnější provinění byla ze záznamů po čase úředně vymazána.

Zdroj: Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc, fond Četnické oddělení Hranice, inv. č. 1, 4, 5, 6.