Incidenty na maďarské hranici

O násilnostech v československo-německém pohraničí v roce 1938, k jejichž obětem patřili příslušníci četnictva, již bylo napsáno mnoho. Místní názvy jako Habersbirk a Schwaderbach se nesmazatelně zapsaly do povědomí zájemců o dějiny českých a československých bezpečnostních sborů. Mnohem méně však odborná i laická veřejnost ví o incidentech, k nimž došlo o dvě desetiletí dříve, v dobách formování samostatného státu Čechů a Slováků.

Přestože si přepadení četnické stanice v Šumbarku polskou bojůvkou na počátku července 1920 vyžádalo tři oběti na životech, trvalo až do minulého roku, než se tento případ stal předmětem odborného historického pojednání z pera Ivany Bartečkové v Almanachu z VI. konference policejních historiků. Ještě větší dluh má česká historiografie vůči obětem pohraničních střetů s Maďary na Slovensku a Podkarpatské Rusi, k nimž docházelo i po podpisu Trianonské smlouvy ze 4. června 1920, jež měla definitivně vytyčit maďarské hranice. Navzdory diplomatickým ujednáním nadále pokračovaly útoky na příslušníky československých ozbrojených sil, do nichž se zapojovali jak členové různých polovojenských oddílů, tak i armády.

Pouhých pár týdnů po ukončení trianonských jednání, 24. června 1920, došlo k útoku skupiny ozbrojenců na Velké Gejdovce na Podkarpatské Rusi. Oddíl vedl bývalý nadporučík maďarské armády Ondřej Karas, který z dotyčné obce pocházel. Podle pozdějšího vyjádření plukovníka četnictva Aloise Adamičky z února 1928 byl přepad údajně proveden na příkaz maďarských armádních kruhů, nelze ovšem vyloučit možnost, že Karas jednal na vlastní pěst.

Útočníci nejprve uvěznili několik prominentních občanů a poté zajistili četnického strážmistra Stanislava Jelínka v jeho soukromém bytě. Četnická stanice byla v té době prázdná, proto se jí teroristé mohli zmocnit, aniž by narazili na odpor. S ukořistěnou četnickou výzbrojí se poté dali na ústup.

Kolem druhé hodiny noční 25. června však oddíl narazil na silnici vedoucí do Malého Gejdovce na hlídku, tvořenou četníky na zkoušku Bartolomějem Baněčkem a Josefem Dvořákem. Maďaři se snažili četníky zadržet, ale Baněček se rozhodl pro odpor a pokusil se jednomu z protivníků vytrhnout zbraň z ruky. Při následné tahanici vyšla z Maďarovy pistole rána, která zasáhla Dvořáka do břicha. Útočníci se poté stáhli, nicméně Dvořák svému zranění o dva dny později podlehl a 29. června byl pohřben na užhorodském vojenském hřbitově.

K násilnostem docházelo i v následujících letech. 24. dubna 1923 kolem 16. hodiny strážmistr Jan Kolář a četník na zkoušku Jindřich Sedláček ze stanice v Eseni pozorovali úsek státní hranice, o němž bylo známo, že tudy nezřídka prochází pašeráci. Znenadání zazněly z maďarské strany čtyři výstřely, přičemž kulky prý prolétly těsně nad hlavami četníků, kteří vzápětí spatřili dvojici maďarských vojáků s puškami v rukou, jak se dávají na útěk.

Tragičtější průběh měl případ, který se odehrál o dva týdny dříve, když skupina maďarských vojáků napadla na úseku mezi Perinou a Nymem příslušníka finanční stráže Jana Sedláčka, unesla ho přes hranici a ubodala k smrti. Kauza tehdy vyvolala pobouření československé veřejnosti a silné ohlasy v tisku. Zavražděný byl pohřben v Košicích.

Přestože se poměry na československo-maďarské hranici v dalších letech pozvolna zklidňovaly, stále zde panovalo oboustranné napětí, které znovu plně vyplynulo na povrch v letech 1938–1939.

Zdroje:

Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, kart. 26

http://www.financnistraz.estranky.cz/fotoalbum/pomnicky-ostatni/sedlacek_-pustomer-u-vyskova/

Státní hymna

Jak již bylo na těchto stránkách několikrát zmíněno, stížnosti na služební i mimoslužební chování příslušníků policie a četnictva představovalo v meziválečném Československu poměrně běžný jev. Méně často ovšem docházelo k tomu, že se předmětem kritiky (a následně i úředního vyšetřování) stávalo chování manželek strážců zákona.

K těmto méně obvyklým případům patří i incident, k němuž došlo v Poličce roku 1928. Dne 17. srpna vyšel v časopise Bratrství článek s názvem „Polička. Družstevní slavnost“, z něhož se čtenáři mohli dozvědět o jubilejní oslavě desátého roku existence ČSR, organizované agrární stranou, jíž se zúčastnil jako čestný host i ministr národní obrany a funkcionář pořádající strany František Udržal.

Zatímco první polovina článku stručně popisovala průběh akce, dále následovalo líčení podivného chování manželky jistého státního zaměstnance, která při hraní státní hymny jako jediná zůstala sedět u stolu, zatímco všichni ostatní účastníci shromáždění povstali. Autor článku doplnil, že dotyčná je německé národnosti a připomněl, že za časů monarchie by člověka, který by nevzdal hold rakouské hymně, čekalo soudní stíhání. Vyjádřil přesvědčení, že dotyčný státní zaměstnanec je v celé věci nevinně, přesto mu doporučil, „aby vhodným způsobem poučil svoji paní o povinnosti vůči státu.“ Na závěr pisatel naznačil, že „lidé jsou však zlí a mohlo by se státi, že by někdo použil způsobu zvyklého za Rakouska a činil to, co činěno bylo jemu“, tedy že by někdo ze svědků incidentu mohl řečenou dámu žalovat. Článek tedy měl být chápán jako dobře míněné upozornění, nikoliv jako kritika.

Bližší informace přináší hlášení velitele Četnického oddělení Vysoké Mýto, adresované exponovanému důstojníkovi v Hradci Králové a datované 12. listopadu 1928. (Mezi incidentem a jeho vyšetřením oproti jiným případům prověřování stížností můžeme pozorovat nezvyklý časový odstup, příkaz Zemského četnického velitelství k prošetření této záležitosti byl vydán až 29. října.) Podle citované zprávy byla onou ženou, zmíněnou v článku, Marie Svobodová, manželka vrchního strážmistra Jana Svobody III., který působil ve funkci velitele četnické stanice v Poličce a zástupce okresního velitele tamtéž.

Když se 5. srpna ve městě konala oslava 10 let československé samostatnosti a 80 let od zrušení roboty, byl mezi účastníky i Svoboda se svou rodinou. Jelikož okresní velitel v té době pobýval na dovolené, bylo povinností vrchního strážmistra Svobody, aby jako nejvýše postavený z přítomných četníků podal ministru Udržalovi hlášení. Za tímto účelem se tedy vzdálil od manželky a tudíž nebyl přítomen incidentu při hraní hymny.

Svobodova choť vypověděla, že když místní kapela Josefa Vintra začala hrát národní hymnu, vstala, ale kvůli bolestem břicha se vzápětí musela opět posadit. To potvrdila také manželka bývalého poličského starosty Albina Bittnerová, která během slavnosti seděla se Svobodovou u stejného stolu. Při vyšetřování, které provedl okresní velitel nadporučík Josef Louda, dále vyšlo najevo, že Marie Svobodová hned následujícího dne navštívila obvodního lékaře Václava Baizu, který jí diagnostikoval poruchu zažívacího ústrojí.

Incident s hymnou tedy patrně představoval pouhé nedorozumění, nicméně velitel oddělení byl nucen podotknout, že Svobodová, „mluví, ačkoliv je již 9. rok v Poličce, dosti špatně česky a vyhledává ponejvíce německou společnost“. Tato okolnost však sama o sobě nemohla být úředně napadnutelná, proto velitel královéhradecké expozitury Reif rozhodl případ uzavřít, aniž by byly vyvozeny nějaké důsledky pro vrchního strážmistra Svobodu a jeho rodinu.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 375.