Zamítnutá žádost

V období první republiky musel být každý žadatel o přijetí k policii i četnictvu prověřen, přičemž nejdůležitější úlohu při posuzování žádosti zpravidla hrálo hlášení četnické stanice, do jejíhož obvodu byl žadatel příslušný. Pokud dotyčná stanice hlásila, že se žadatel nebo jeho rodina netěší dobré pověsti, žádost byla obvykle zamítnuta.

V červnu 1933 si rolnický syn Josef Jeník (narozen 1909, vyučený mechanik, vojín v záloze mostního praporu v Bratislavě, bytem v Nové Doubravě) zažádal o přijetí ke státní policii v Praze. Tamní policejní ředitelství 30. srpna téhož roku „požádalo četnickou stanici v Heřmanově Městci o vyšetření předběžného života žadatele.“ Štábní strážmistři František Polák a Jaroslav Mišoň v odpovědi ze 17. září uvedli, že podle svědků byl Jeník po určitou dobu členem komunistického mládežnického sdružení. Na základě této skutečnosti pražské policejní ředitelství 30. září 1933 Jeníkovu žádost o přijetí zamítlo.

Jeník následně podal stížnost na oba četníky, kteří podle něj poskytli policejnímu ředitelství nepravdivé informace. Jeník popřel své členství v komunistické organizaci a uvedl, že se nikdy politicky neangažoval mimo agrární stranu, jejímž sympatizantem dle vlastních slov byl v době podání stížnosti.

Okresní četnický velitel v Chrudimi štábní kapitán Ptáček při prověřování stížnosti zjistil, že Jeník si sice 12. června 1932 podal žádost o přijetí do agrární strany, „pravděpodobně, aby obdržel místo ve státní službě,“ ale nebyl přijet, jelikož neuhradil členský příspěvek za rok 1933.

Ohledně Jeníkovy komunistické minulosti rolník František Rejfek z Heřmanova Městce vypověděl, že Josef Jeník často docházel do spolkové místnosti komunistické mládeže v hotelu Beránek a odebíral komunistické časopisy. Radní František Rejfek (patrně příbuzný předchozího svědka) uvedl, že po návratu z vojny se Jeník pravidelně účastnil sobotních sešlostí komunistické mládeže a udržoval přátelské styky s komunistickými předáky Františkem Ipserem a Františkem Šimůnkem.

Závěry vyšetřování štábního kapitána Ptáčka potvrdil i nadřízený velitel četnického oddělení, načež bylo Jeníkovi zasláno oficiální vyrozumění, že „šetřením nevyšly najevo žádné okolnosti, které by vyžadovaly nového řízení.“

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha.

Osobní rozepře

K problémům, s nimiž se museli prvorepublikoví četníci potýkat, patřily mnohdy malicherné spory s osobami a organizacemi, pronajímajícími prostory četnictvu. Četnická stanice ve Valči sídlila již od roku 1880 v domě č. p. 26, jehož majitelkou byla ve 30. letech jistá Anna Burghartová, jejíž soužití s četníky nebylo právě idylické.

Když četnická stanice 28. března 1933 obdržela zásilku palivového dříví, Burghartová v nepřítomnosti četníků nařídila kočímu, aby dříví složil před vraty dvora. Jelikož dosud bylo zvykem zavážet dříví až do dvora, byl velitel stanice vrchní strážmistr Václav Falout chováním Burghartové dost zaskočen. Rozhodl se proto majitelku domu předvolat na purkmistrovský úřad, aby si v přítomnosti purkmistra Ludvíka Prosche a tajemníka Hermanna Schwarze uvedenou záležitost vyjasnili.

Burghartová argumentovala tím, že při zajíždění vozů do dvora vzniká škoda na omítce a porostu. Během jednání přišla řeč i na starší spory mezi Faloutem a Burghartovou, přičemž četník Burghartové pohrozil žalobou „pro rušení manželského klidu,“ jelikož jej Burghardová v minulosti před jeho manželkou kritizovala pro jeho zálibu v cigaretách a posmívala se jeho obézní postavě. Kromě toho Falout tvrdil, že Burghartová pomlouvá jeho manželku.

Největší emoce však vyvolalo údajné dřívější prohlášení Burghartové, že Faloutova manželka Augusta při praní prádla u obchodníka Arnošta Löwyho poškodila prací kotel. Burghartová si později stěžovala, že ji Falout během jednání na purkmistrovském úřadě obvinil ze lži. Nařčený se hájil tvrzením, že ve skutečnosti pouze řekl, že je lží, pokud někdo prohlašuje, že jeho žena poškodila kotel. Neuvedl však výslovně, že tuto lež šíří Burghartová. Faloutovu verzi potvrdili i purkmistr Porsch a tajemník Schwarz.

Okresní četnický velitel ve Žluticích poručík Vinař při vyšetřování incidentu zjistil, že škody na dvoře Burghartové, které měly být údajně způsobeny při zavážkách dříví pro četnickou stanici, jsou zanedbatelné. Sama Burghartová připustila, že škody vznikly již v době působení předchozího velitele stanice vrchního strážmistra Emanuela Sušanky. Jak Vinař informoval Zemské četnické velitelství, Falout s manželkou si pár dní po incidentu na purkmistrovském úřadě opatřili vlastní ubytování. Vinař vyjádřil domněnky, že důvodem, proč Burghartová nepovolila zavést dříví do dvora, byly nejen obavy z možných škod, ale především osobní averze k Faloutovi.

Po dohodě s Vinařem Faloutová souhlasila, že napříště povolí závoz dříví do dvora, ovšem pouze pod podmínkou, že na zavážení bude vždy dohlížet jeden z četníků, aby se zamezilo možným škodám.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, sign. 7843/33.

Útok na příslušníky finanční stráže

16. března 1933 se německý státní příslušník Kurt Groha, pobývající toho času v turistické chatě Telemark u Českého Wiesenthalu, kolem 19. hodiny procházel poblíž saské hranice, když se k němu přiblížila trojice mužů, z nichž jeden po Grohovi ze vzdálenosti 10-15 kroků vystřelil, ale minul. Poté se útočníci dali na útěk. Později téhož dne titíž pachatelé několikrát vystřelili do vzduchu poblíž židovské turistické chaty, patrně s cílem zastrašit tamní obyvatele.

Motiv útoku na Grohu byl pravděpodobně politický, jelikož o Grohovi a jeho společnících z chaty Telemark kolovaly zvěsti, že se jedná o komunistické funkcionáře, kteří uprchli z nacistického Německa. Tyto fámy posilovala i skutečnost, že se Groha a jeho přátelé často stýkali s osazenstvem zmíněné židovské chaty na Hofberku v obci Stolzenhain č. p. 166. Místní četníci se k uvedeným zvěstem stavěli spíše skepticky, jelikož Groha s většinou svých společníků pobýval v ČSR již od září 1932, tedy ještě před Hitlerovým nástupem k moci.

Zhruba dvě hodiny po incidentu se o útoku dozvěděli vrchní respicient finanční stráže Josef Honauer a dozorce František Kehár, kteří právě konali obchůzku poblíž místa činu. Během hlídky se financové zastavili v hotelu Lesní zámeček, kde zastihli čtveřici německých občanů ve společnosti hostinského Simona. Honauer tyto muže zběžně znal, jeho podřízený nikoliv.

Na Kehárův dotaz Němci sdělili, že pocházejí z Oberwiesenthalu. Na výzvu k předložení pasů ovšem uvedli, že u sebe nemají doklady. Aniž by čekal na rozkaz svého nadřízeného, Kehár čtyři cizince vyzval, aby se postavili a zvedli ruce vzhůru. Jeden z čtveřice, Honauerem identifikovaný jako Heřman Langer, nechal ruce volně svěšené podél těla.

Zatímco Kehár na muže mířil karabinou, Honauer s puškou zavěšenou na rameni přistoupil k Langerovi, aby ho prohledal. Langer z nenadání vykřikl: „Bei der Sache!“, což bylo patrně předem dohodnuté heslo. Všichni čtyři Němci naráz sáhli po pistolích, ukrytých pod kabáty. Ke střelbě však naštěstí nedošlo, strhla se pouze potyčka, při níž se Kehárovi podařilo sebrat jednomu z útočníků obušek a 18 nábojů ráže 7,65 mm. Němci se naopak zmocnili karabin obou financů, Honauer však dokázal jednomu z protivníků vytrhnout Kehárovu zbraň. Poté se Němci utekli i s Honauerovou karabinou.

Okamžitě bylo zahájeno pátrání, v jehož rámci četnický praporčík František Spilka I. a strážmistr Josef Pospíšil V. v doprovodu vrchního respicienta finanční stráže Čeňka Kantora dvě hodiny po půlnoci překročili státní hranici, aby požádali německé četnictvo o spolupráci při vyšetřování.

Spilka měl v úmyslu předvolat a vyslechnout čtyři podezřelé v přítomnosti německých četníků, nicméně Hauptwachtmeister Alfréd Schulze II. Čechoslováky informoval, že podle jeho zpráv se Langer se svými kumpány právě zdržuje ve spolkové místnosti lokální organizace NSDAP spolu s přibližně dvaceti dalšími nacistickými aktivisty, kteří by v případě zadržení podezřelých mohli vyvolat výtržnost. Proto bylo od okamžitého zákroku upuštěno. Spilka se tedy musel omezit na to, že předal německým kolegům veškerá dostupná fakta o případu. Jednání byl přítomen i německý celní komisař, který se snažil Spilku přesvědčit, aby incident nehlásil nadřízeným orgánům.

Po návratu Spilka sepsal hlášení pro Zemské četnické velitelství, v němž na závěr uvedl, že na pachatele bude podáno trestní oznámení u okresního soudu v Jáchymově. V reakci na uvedený incident byla v následujících dnech četnická stanice v Českém Wiesenthalu doplněna posilami.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, sign. 7678/33, 9165/33.

Nepokoje v Chebu v předvečer henleinovského povstání

Počátkem září 1938 se poměry v československo-německém pohraničí stále více vyhrocovaly. To se týkalo také Chebu, kde v té době zajišťovali bezpečnost jednak pracovníci státního policejního úřadu a jednak četníci. V Chebu sídlilo četnické oddělení, pod které spadalo šest okresních velitelství (Aš, Cheb, Mariánské Lázně, Město Teplá, Planá u Mariánských Lázní a Tachov). K oddělení patřila i pátrací stanice.

V obvodu chebského četnického oddělení se v té době konala četná německá shromáždění s nacionálním podtextem, například 10. a 11. září proběhly v Konstantinových Lázních oslavy „Tag des Egerlandes.“ Okresní četnický velitel v Plané u Mariánských Lázní, nadporučík Kučera, vyslal na uvedené místo posily k udržení veřejného pořádku. Podle pozdějšího hlášení došlo během oslav k provolávání protistátních hesel a k několika výtržnostem, celá akce se však nakonec obešla bez násilí.

Oproti tomu v Chebu 11. září proběhla akce, již lze označit za českou národní manifestaci. Jednalo se o zájezd „branného sboru čs. motoristů“, který se konal se souhlasem policejního úřadu v Chebu a jehož součástí byla slavnostní přísaha členstva na Masarykově náměstí.

Během proslovu inspektora menšinových škol Jelínka začali přítomní Němci vykřikovat, aby řečník mluvil též německy. Hlídka státní policie pod vedením koncipisty dr. Urbana pohotově oddělila pokřikující dav od účastníků slavnosti, aniž by došlo k násilnostem.

Zatímco motoristé skládali slib, začala skupina Němců zpívat zakázané nacistické písně, pročež policisté dav zatlačili „kolem budovy okresního úřadu směrem k hlavnímu náměstí.“ Když však slavnost na Masarykově náměstí skončila a její účastníci zamířili k Tržnímu náměstí, napadla motoristy skupina nacistů, přičemž bylo několik osob zraněno.

Policie záhy zasáhla, ale zakrátko byla na příkaz správce státního policejního úřadu odvolána, jelikož sudetoněmecký senátor Frank z Mariánských Lázní se zavázal, že zjedná klid, aniž by bylo nutno použít násilí. Jelikož se ale nepodařilo dav uklidnit, krátce před polednem policejní úřad požádal o asistenci četnictva.

Na místo dorazilo nejprve pět příslušníků chebské pátrací stanice, kteří se spolu s policejním oddílem dr. Urbana podíleli na zákroku proti výtržníkům. Během potyčky museli zakročující četníci použít obušky.

Mezitím již na místo vyrazil automobil četnické pátrací stanice, v němž jel i velitel četnického oddělení. Během jízdy Nádražní ulicí na četníky několik henleinovců hanlivě pokřikovalo. Na policejním úřadě se hlásil rovněž okresní četnický velitel Josef Antonín Holý s deseti muži.

Situace na Tržním náměstí se postupem času uklidnila, jelikož se však velitelé policie a četnictva obávali dalších nepokojů, bylo na rozkaz okresního úřadu a státního policejního úřadu povoláno ještě dalších 10 četníků z chebského okresu a 26 mužů od četnického pohotovostního oddílu ve Falknově nad Ohří (dnešní Sokolov). Dalších 18 mužů dodal pohotovostní oddíl v Mostě a 13 četníků dorazilo ze Stříbra. V Chebu nakonec bylo přítomno 83 četníků a jeden výkonný důstojník.

Četníci se pod vedením velitele chebského oddělení shromáždili v budově policejního úřadu. Jelikož však k žádným dalším nepokojům nedošlo, byli četníci z chebského okresu hodinu před půlnocí odesláni zpět na své kmenové stanice. Během následujícího dne se rozešli i ostatní četníci.

Jen o několik hodin později Hitler svým proslulým projevem v Norimberku odstartoval henleinovské povstání, které si na Chebsku i v jiných částech pohraničí vyžádalo nemalé ztráty na životech na obou bojujících stranách.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 679, 680.

Pochvaly a tresty

V archivním fondu Četnického oddělení Hranice se dochovala řada cenných materiálů. Kronika oddělení je celkem stručná, většina kriminálních případů je popsána dost skoupě. Více pozornosti kronikář věnoval společenským událostem, jako byly oslavy stého výročí zrušení sboru portášů nebo návštěva prezidenta Masaryka. Mnohem více informací o četnické službě v daném regionu přinášejí protokoly pochval a trestů.

Pochvaly bývaly často udělovány za úspěšné vyřešení kriminálního případu. Například vrchní strážmistr Cyril Maděrič obdržel roku 1920 pochvalné vysvědčení „za zvláště úspěšnou činnost při vypátrání a zatčení vícero podloudníků a pachatelů zločinných krádeží.“

Dalším důvodem k udělení pochvaly byla záchrana lidského života. Strážmistr Josef Hašek zachránil roku 1922 dvě osoby před utonutím, za což mu byla „vyslovena pochvala min. vnitra a přiznána odměna 500 Kč.“ Stejným způsobem byl vyznamenám i strážmistr František Peša, který se roku 1920 podílel na potlačení pokusu o komunistický převrat v Oslavanech. K méně obvyklým případům patří vyznamenání strážmistra Ferdinanda Gensera za účast v bojích na Slovensku.

K nejčastěji vyznamenávaným četníkům u hranického oddělení patřil nadporučík František Růžička, roku 1919 pochválený „za úspěchuplné vykonávání pohraniční služby.“ V následujícím roce si Růžička vysloužil pochvalné vysvědčení „za zásluhy při vybudování organizace polního četnictva a za svou ostatní činnost, píli a snahu u 2. pěší divize jako velitel oddílu polního četnictva.“ V roce 1924 získal Růžička, mezitím povýšený do hodnosti kapitána, pochvalu za dopadení zločinců, kteří uloupili částku 150 000 korun.

Rovněž vrchní strážmistr Václav Kamarád z Nového Jičína měl na svém kontě slušnou řádku pochval. Za Rakouska byl vyznamenám celkem třikrát a poslední pochvalné uznání obdržel roku 1921, a to za „vzácné plnění povinností při výchově dorostu.“

Rekordmanem v počtu pochval však byl vrchní strážmistr Franz Jeleček. (Jméno ponechávám v podobě, v jaké je uvedeno v archivních materiálech.) Svou první pochvalu si vysloužil roku 1908 a v následujících letech k ní přidal šest dalších. Roku 1920 se sám postavil „ozbrojené 4členné lupičské bandě,“ za což kromě pochvaly získal i finanční odměnu 300 korun. Následujícího roku se podílel na potírání epidemie úplavice v Solanci. Poslední pochvalné uznání u hranického oddělení si vysloužil roku 1922 během své služby v Zubří, kde se účastnil pátrání po vrahu Aloisi Křenkovi z Velké Bystřice. V lednu 1928 byl Jeleček přeložen k oddělení v Moravské Ostravě.

Pochvaly bývaly nezřídka udělovány také při příležitosti odchodu četníka do penze.

Co se týče trestů, většina z nich byla udělena za zanedbání služebních povinností, zkrácení pochůzkové trasy, falšování záznamů o vykonaných pochůzkách, návštěvy hostinců ve služební době, svévolné vzdálení z kasáren apod. Postihováno bylo i nevhodné chování mimo službu, zejména opilství. K méně častým prohřeškům patřilo porušení subordinace. Jeden četník byl například potrestán písemnou důtkou za to, že svou žádost o povolení k sňatku poslal přímo ministru vnitra, místo aby se držel běžného úředního postupu.

Uveďme si nyní několik méně obvyklých kázeňských případů: Strážmistr Jindřich Smékal se při eskortování podezřelé osoby zastavil v hostinci a svou nedbalostí umožnil podezřelému útěk. Smékalovi se podařilo prchajícího dostihnout, ale při pronásledování neměl na karabině nasazený bodák a zbraň nechal zavěšenou na rameni, „ačkoliv musel předvídati odpor.“

To však nebyl jediný Smékalův prohřešek, neboť zakrátko tentýž četník zatkl dvě osoby pro krádež, ale poté je svévolně propustil. V srpnu 1928 byl Smékal „vzhledem k dosavadní beztrestnosti“ odsouzen k třicetidennímu jednoduchému domácímu vězení.

Roku 1923 vrchní strážmistr Jan Polk strávil deset dní v domácím vězení za to, že v rozporu s rozkazem nevyslal hlídku k zajištění klidu při návratu branců od odvodu, čehož branci německé národnosti využili k provokacím, mezi něž patřilo mimo jiné hraní smutečního pochodu.

Za pozornost stojí i případ vrchního strážmistra Richarda Hrocha, který v roce 1928 neohlásil služební pochybení podřízeného četníka, za což byl potrestán písemnou důtkou.

Dramatický průběh měl případ strážmistra Františka Pávka. Ten roku 1922 spolu s četníkem na zkoušku Tomášem Klusákem zadržel podezřelého, kterého pouze zběžně prohledali a hodlali ho eskortovat na stanici. Zadržený muž však vytáhl revolver a vystřelil proti Pávkovi. Vyšetřující orgány dospěly k závěru, že Pávek s Klusákem „provedli povrchní osobní prohlídku,“ v důsledku čehož si strážmistr odpykal pět dní jednoduchého domácího vězení a četník na zkoušku tři dny kasárního vězení.

Vrchní strážmistr Augustin Reus se v říjnu 1923 zranil při honu, a místo aby nastoupil na léčení do vojenské nemocnice, zůstal v domácím ošetřování, za což byl potrestán pěti dny jednoduchého domácího vězení.

Mimořádně pozoruhodná je kauza vrchního strážmistra Pavla Jablonského z Velké Bystřice, který „zasahoval nedovoleným a četníka vůbec nedůstojným způsobem do volebního ruchu při obecních volbách.“ Podrobnosti o Jablonského činu naneštěstí chybí. Je možné, že četník pouze utrousil hanlivý výrok na adresu některého z volebních kandidátů, nelze však vyloučit, že se jednalo o pokus o ovlivnění výsledku voleb.

Jablonský byl odsouzen k patnáctidennímu jednoduchému domácímu vězení, rozkazem Zemského četnického velitelství v Brně z 22. února 1924 byl trest snížen na pět dní. V červnu téhož roku byl Jablonský přeložen k Četnickému oddělení Šternberk. Můžeme pouze spekulovat, zda toto přeložení souviselo s výše popsaným incidentem. Je možné, že se nadřízené orgány snažily problémového četníka urychleně „uklidit“ z jeho dřívějšího působiště.

Některá drobnější provinění byla ze záznamů po čase úředně vymazána.

Zdroj: Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc, fond Četnické oddělení Hranice, inv. č. 1, 4, 5, 6.

Informátor

29. ledna 1931 se v hostinci v Perninku uskutečnilo shromáždění, které nebylo předem úředně ohlášeno. Jedním z řečníků byl i komunistický funkcionář František Pachman, který údajně „vyzýval přítomné osoby k svržení republiky a zřízení sovětské republiky, jelikož nynější vláda nadržuje kapitalistům.“
Pachman ovšem netušil, že mezi jeho posluchači je i člověk, který již několik let pracuje pro místní četnickou stanici jako informátor. Četníci se tedy o Pachmanových výrocích záhy dozvěděli a komunistický aktivista zakrátko stanul před okresním soudem v Horní Blatné „pro přečin rušení obecného míru.“
Nikdo z předvolaných svědků však nepotvrdil, že se Pachman skutečně dopustil výše citovaného výroku. Vyšetřující četníci si tuto skutečnost vysvětlovali tím, že lidé mají z Pachmana, známého svými násilnickými sklony, strach. Obžaloba se tedy zakládala pouze na svědectví neznámého informátora.
Mezi předvolanými svědky byl i vrchní strážmistr Josef Köhler, velitel četnické stanice v Perninku. Soudce vzhledem k okolnostem Köhlera požádal, aby sdělil jméno informátora, což četník odmítl učinit s odvoláním na služební tajemství. Okresní soud se proto obrátil na Zemské četnické velitelství v Praze s žádostí, aby byl Köhler v tomto případě mimořádně zproštěn služebního tajemství.
Velitel četnického oddělení v Karlových Varech však doporučil, aby žádosti soudu nebylo vyhověno, jelikož prozrazením informátora by četnictvo ztratilo cenný a spolehlivý zdroj informací, navíc by informátorovi hrozila odplata ze strany Pachmanových přátel.
Karlovarský četnický velitel uvedl, že dotyčný konfident se svými dvěma dcerami pracuje v továrně na prádlo a „podávají všichni četnictvu v Perninku spolehlivé zprávy, takže je toto vždy včas a podrobně o každé zamýšlené komunistické akci informováno.“
Na Zemském četnickém velitelství bylo rozhodnuto žádost soudu zamítnout a nezprostit Köhlera služebního tajemství.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 986, signatura 9566/31.

Četnictvo a stávka v Rossbachu

K problematickým kapitolám dějin československých bezpečnostních složek patří účast četnictva na potlačování dělnických demonstrací v době Velké hospodářské krize. Je nesporné, že ekonomická situace značné části tehdejšího dělnictva byla nezáviděníhodná, na druhou stranu je třeba si uvědomit, že převážná většina dělnických stávek a manifestací byla organizována komunisty.

A z komunistického hnutí měly tehdejší státní orgány značné (a jak se později ukázalo, oprávněné) obavy. Veřejnost měla v živé paměti trpkou zkušenost československých legií z bojů s ruskými bolševiky v letech 1918-1920. Koncem 20. let se navíc do vedení KSČ dostalo radikální křídlo v čele s Gottwaldem. Tehdejší komunistická propaganda nesmyslně prohlašovala, že západní imperialisté chystají útočnou válku proti sovětskému svazu (což bylo v roce 1929 čistě iluzorní) a Gottwald na parlamentní půdě ostentativně vykřikoval, že hodlá zakroutit krkem buržoazii. Za těchto okolností není divu, že bezpečnostní orgány pociťovaly nedůvěru ke všemu, co jen trochu zavánělo komunismem. Radikální vystupování KSČ tak v praxi dělníkům spíše škodilo než pomáhalo.

Nelze zpochybnit skutečnost, že některé zásahy četnictva proti demonstrantům se neobešly bez násilností, nicméně pravdou je, že většina zásahů proběhla celkem poklidně a že se zakročující četníci často snažili postupovat tak, aby zbytečně nejitřili už tak vyhrocenou situaci. Tak tomu bylo i v níže popsaném případě.

8. srpna 1930 začala v továrně na koberce v Rossbachu stávka, která trvala až do 27. října, kdy se podařilo dojednat kompromis mezi stávkujícími a zaměstnavatelem. Po tuto dobu byl v Rossbachu soustředěn četnický oddíl.

Někteří dělníci v Rossbachu se odmítli připojit ke stávce, nebo po čase od stávkování upustili, mezi nimi i tři bratři Stössovi, kteří vyslovili obavu, že by se mohli stát terčem odplaty ze strany stávkujících. Proto byli denně cestou z práce doprovázeni domů četnickou hlídkou.

15. října 1930 byli Stössovi i se svým četnickým doprovodem, jemuž velel strážmistr Karel Staníček, obstoupeni skupinou zhruba osmdesáti dělníků. Četníkům se podařilo dav uklidnit a přimět stávkující k rozchodu, na místě zůstal pouze jeden muž, který se zdráhal uposlechnout Staníčkovy výzvy k předložení legitimace, nakonec však předložil doklad totožnosti.

Když ostatní stávkující viděli, jak se jejich společník dohaduje s četníkem, patrně usoudili, že dotyčnému hrozí zatčení, a začali se opět srocovat. Staníček musel opět uklidnit dav, přičemž neznámý muž se v nastalém zmatku ztratil, aniž by si vzal od Staníčka zpět své doklady. Až po uklidnění situace měl Staníček možnost si legitimaci prohlédnout a zjistil, že se jedná o průkaz člena Národního shromáždění Karla Haiblika.

Následujícího dne skupina deseti demonstrantů bránila dělníkům ve vstupu do továrny. Na výzvu štábního strážmistra Jana Jiříka se stávkující rozešli, na místě zůstal pouze Haiblik, který tvrdil, že mu četníci předešlého dne ukradli legitimaci. Jiřík se rozhodl předvést Haiblika na četnickou stanici, vzdálenou asi 400 metrů, za účelem ověření totožnosti. Poté si Haiblik s velitelem stanice vše vyjasnil a byl mu vrácen jeho průkaz.

Není bez zajímavosti, že dlouhodobý pobyt v Rossbachu se podepsal na morálce a kázni některých četníků. 24. října 1930 hlásil velitel Četnického oddělení v Chebu štábní kapitán Karel Borský, že četníci z Plzeňska, soustředění v Rossbachu „počínají býti jeden po druhém nemocní,což působí dojem, jako by se jim soustředění v Rossbachu již znechutilo.“ Borského nedůvěra vůči „nemocným“ četníkům byla navíc posílena tím, že se obvykle jednalo o „nemoce podřadného rázu.“ Další hlášené případy onemocnění měly proto být náležitě prověřeny MUDr. Antonínem Uhlíkem.

Borský nařídil veliteli stanice v Rossbachu, aby prověřil, zda není zvýšený počet onemocnění způsoben nevyhovujícím ubytováním či stravou. Dále upozornil, že „nepořádek nastalý v posledních dnech hromadným odchodem onemocnělých trpěti nebudu.“ Pokud některý ze soustředěných četníků chtěl být vystřídán, ať už z osobních nebo služebních důvodů, měl podat písemnou žádost.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 1008.

Dva případy roudnických četníků

Četnická stanice v Roudnici nad Labem se zapsala do dějin zejména v souvislosti s případem vraha Svatoslava Štěpánka, který byl v literatuře již několikrát popsán. Nyní se podíváme na dva kriminální případy, které roudničtí četníci pod vedením vrchního strážmistra Františka Fabiána řešili na přelomu let 1934-1935.

Případ první

Kasaři měli za první republiky pověst elity podsvětí. Většina z nich zásadně nepoužívala zbraně, našly se však i výjimky. K těm patřil také František Hlavsa, narozený v Lörinc v Maďarsku.

12. prosince 1934 Hlavsa vyloupil pokladnu roudnického obchodníka Gustava Standlera. Téže noci se ještě stihl vloupat k jistému Františku Homolkovi. Po namáhavé noční „práci“ se vydal na místní koupaliště Ostende, kde se chtěl trochu prospat. Jak poznamenal kronikář roudnické četnické stanice: „Byl i ve spaní připraven na překvapení a měl u sebe ostře nabitý revolver.“

Hlavsu však čekalo nepříjemné probuzení. Znenadání se na něho vrhlo několik četníků, kteří jej odzbrojili, dříve než stačil zareagovat. Poté byl zatčený eskortován na četnickou stanici. Při následném vyšetřování vyšlo najevo, že Hlavsa má na svědomí více zločinů. Nakonec „byl odsouzen porotním soudem v Písku pro pokus vraždy, loupeže a nesčetné krádeže k doživotnímu žaláři.“

Hlavsovo dopadení bylo jednou z posledních akcí roudnických četníků v roce 1934. Celkově za tento rok pracovníci Četnické stanice v Roudnici nad Labem zatkli 61 osob a dalších 509 udali soudům pro různé trestné činy.

Případ druhý

17. února 1935 byla nedaleko železničního strážního domku č. 796 nalezena mrtvola muže, přejetého vlakem. Na místo okamžitě vyrazila četnická hlídka a ohledávající lékař MUDr. Brožek. Na kabátě i rukavicích mrtvého četníci objevili zaschlé skvrny od krve, které nemohly pocházet od srážky s vlakem. Kromě toho se v kapse kabátu našla žlutá kabelka. Mrtvý byl identifikován jako Josef Petr, narozený 22. března 1906 v Litoměřicích.

Při prohledávání okolí byla u ohrady fotbalového hřiště nalezena mrtvola ženy, ubité kamenem. Ženu četníci identifikovali jako A. S. z Vanova. Vyšetřováním vyšlo najevo, že vdaná A. S. udržovala s Josefem Petrem milostný poměr. Její manžel se o tom dozvěděl den před její smrtí a vykázal ji z domu. Na základě svědeckých výpovědí vyšlo najevo, že 17. února ve 2:40 odjeli Petr a A. S. vlakem z Vanova do Roudnice nad Labem.

Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že po příjezdu do Roudnice Petr nejprve zabil svou milenku a poté sám spáchal sebevraždu. Motivem činu mohla být Petrova hádka s milenkou či jeho obavy z možných důsledků prozrazení jejich poměru.

Zdroj: Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích, fond Četnická stanice Roudnice nad Labem, inv. č. 1.

Četnická šavle

Služební šavle nebyly mezi četníky příliš populární. Sloužily spíše jako kostýmní doplněk a při služebních úkonech často spíše překážely než pomáhaly. Čas od času se nějaký četník o svou šavli dokonce zranil. Přesto docházelo k případům, kdy četník šavli upotřebil.
30. dubna 1934 se na četnickou stanici v Broumech dostavil Václav Sailer, starosta obce Kublov, který oznámil vrchnímu strážmistru Josefu Šilhánovi II. (Pokud u četnictva sloužilo více mužů stejného jména, byli tito četníci pro lepší přehlednost číslováni.), že rodina nezaměstnaného dělníka Otto Šůly před časem použila k nákupu potravin v obchodě Marie Šleprové falešný poukaz s padělaným starostovým podpisem.
Se Šůlou měl Josef Šilhán bohaté zkušenosti. V předchozích dvou letech ho již několikrát vyšetřoval pro nejrůznější přečiny – útisk, vybízení ke smilstvu, násilné smilstvo a svádění ke křivému svědectví. Kromě toho byl Otto Šůla trestán pro lesní krádež, lehké ublížení na těle, nebezpečnou pohrůžku a zasílání výhružných dopisů.
Pár dní po Sailerově návštěvě se na četnické stanici objevila Šůlova družka Anna Kučerová, která – patrně z obav před trestním postihem – sama udala, že Šůla padělal uvedený poukaz bez její účasti. U její výpovědi byl kromě Šilhána přítomen i štábní strážmistr Bohuslav Staněk.
3. května odpoledne vyrazili Šilhán se Staňkem do Kublova. Šilhán se ozbrojil služební pistolí a šavlí, na rozdíl od svého podřízeného si nevzal pušku. V době jejich příchodu nebyl v obci přítomen ani starosta Sailer, který v té době pracoval na poli, ani obecní strážník Josef Dubský, jenž působil současně jako hajný. „Obecní zastupitelstvo obce Kublov, přes polovinu komunistické, bylo okresním úřadem rozpuštěno.“ Četníci tedy nemohli zastihnout žádnou úřední osobu, která by se mohla zúčastnit Šůlova výslechu jako nezávislý svědek.
Šilhán se Staňkem se přesto vydali k Šůlovi, který však popřel, že by se dopustil padělání. Kučerová, která bydlela i se svými třemi dětmi u Šůly, v rozporu se svou dřívější výpovědí uvedla, že poukaz padělala sama. Toto tvrzení však bylo naprosto nesmyslné, jelikož o Kučerové, která dlouhou dobu žila v Německu, četníci dobře věděli, že neumí pořádně psát česky. Šilhán byl navíc přesvědčen, že písmo na falešném poukazu patří Šůlovi.
„Oba četníci nechtěli prováděti další šetření bez hodnověrného svědka,“ proto přivedli Šůlova souseda Adolfa Erbena. Šůla i Kučerová však dále trvali na svých výpovědích. Jelikož důkazy proti Šůlovi byly i bez jeho přiznání dost výmluvné, vrchní strážmistr Šilhán se rozhodl dotyčného zatknout.
Zatímco četník odříkával povinnou zatýkací formuli, vpadl do místnosti Šůlův třiasedmdesátiletý otec Josef a pokusil se Šilhána napadnout. Vrchní strážmistr ale útočníka pohotově popadl za rameno a vystrčil ven ze světnice. Poté Otto Šůla začal vykřikovat, že s četníky nepůjde. Rovněž Kučerová s dětmi se pustily do křiku, pročež je Šilhán vykázal z místnosti.
Po předchozích zkušenostech se Šůlou Josef Šilhán neočekával nic dobrého, proto Staňkovi nařídil, aby zatčenému nasadil pouta. Když si Staněk zavěsil pušku přes rameno, aby mohl vykonat rozkaz, Šůla využil příležitosti, sebral ze stolu zavírací nůž a vrhl se na Šilhána. Ten instinktivně tasil šavli a dvakrát útočníka sekl. Poté Šůla, zraněný na obou rukou, upustil zbraň.
Šůla se nechal od Šilhána a Erbena ošetřit, poté ho četníci dopravili k lékaři do Nového Jáchymova. Jelikož ovšem doktora nezastihli doma, museli raněného převézt do nemocnice v Berouně. Po lékařském ošetření Šilhán zařídil Šůlův převoz do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci.
Šilhán samozřejmě musel incident ohlásit nadřízeným orgánům, které neprodleně zahájily vyšetřování, zda Šilhán použil zbraň oprávněně. Velitel Četnického oddělení v Příbrami vyslechl Šilhána i Staňka za přítomnosti okresního velitele Václava Bouberleho z Rakovníka. Následoval výslech Adolfa Erbena a Anny Kučerové za účasti dvou svědků, kublovského rolníka Františka Menzla a obecního strážníka Josefa Dubského. Josef Šůla, otec zatčeného, se odmítl dostavit na obecní úřad k výslechu a Dubského, který jej úředně předvolal, „hrubě odbyl ošklivou nadávkou.“
Vyšetřující velitel oddělení se 5. května vydal do Prahy, aby vyslechl i Otto Šůlu, který se přiznal k podvodu, ale tvrdil, že nůž chtěl použít nikoliv k útoku na četníky, nýbrž k sebevraždě, aby se vyhnul vězení. U Šůlova výslechu byl přítomen vyšetřující soudce Schejbal. Vězeňský lékař Oldřich Navara vyšetřovateli sdělil, že obě Šůlovy rány se pravděpodobně zahojí bez následků.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 986, signatura Z 9/34.

Odvrácená strana mince

V posledních letech – mimo jiné díky úspěšnému seriálu Četnické humoresky – výrazně vzrostl zájem badatelů i veřejnosti o problematiku prvorepublikových bezpečnostních složek. Stále častěji jsou právem připomínány zásluhy četníků, policistů a členů finanční stráže při udržování pořádku a především při obraně republiky před nacisty.

V zájmu objektivity je ovšem třeba říci, že i mezi příslušníky těchto ozbrojených složek docházelo ke kázeňským problémům a někdy i k projevům politické nespolehlivosti. Dochované zprávy o těchto jevech jsou však obvykle příliš stručné a torzovité na to, abychom na jejich základě mohli aktéry oněch událostí soudit. Uveďme si několik příkladů:

Na jaře 1926 byl na četnickou stanici v Zieglerově Dole u Nýřan přeložen nový velitel stanice, vrchní strážmistr Jan Knoll z Lokte. Dotyčný měl ve funkci vystřídat strážmistra Mayera. Ministerstvo obrany upozornilo ministerstvo vnitra, že Knoll, který byl údajně německé národnosti, „jest pravděpodobně totožný s vrchním strážmistrem Knollem, bývalým velitelem četn. stanice v Slovenském Novém Městě, proti kterému bylo v roce 1921 důvodné podezření, že udržuje spojení s orgány maďarské zpravodajské služby v Satoralja Ujhély a umožňuje těmto snadný přechod přes hranice.“

Jelikož v Zeiglerově Dole působila silná komunistická organizace, bylo nutné, aby tamní četnické stanici velel politicky spolehlivý člověk. Zemské četnické velitelství proto nařídilo exponovanému četnickému štábnímu důstojníku v Plzni, aby – pokud se potvrdí Knollova totožnost – byl dotyčný přeložen „na některou bezvýznamnou stanici v ryze českém kraji s obyvatelstvem zemědělským.“

Ze spolupráce s maďarskou rozvědkou byl podezříván i vrchní strážmistr četnictva Vojtěch Lipták, který byl kromě toho v roce 1924 vyšetřován u divizního soudu v Užhorodě pro úplatkářství, odsouzen byl však „pouze“ za „porušení povinnosti ve službě strážní.“ Kapitán Antonín Jahelka, který v letech 1925-1926 působil jako velitel oddělení v Michalovcích, kde tehdy sloužil i Lipták, v dubnu 1931 na dotaz Zemského četnického velitelství sdělil, že v uvedené době žádné podezření proti Liptákovi neexistovalo. Další z Liptákových bývalých nadřízených uvedl, že dotyčnému sice při jedné příležitosti udělil disciplinární trest, avšak o Liptákově údajné spolupráci s Maďary nic neví.

Mezi příslušníky československých bezpečnostních složek, podezřelými z vyzvědačství, byl i respicient finanční stráže v Schönbachu František Čampulka, pensionovaný 31. října 1930. Velitel četnického oddělení v Chebu štábní kapitán Borský v listopadu 1930 hlásil, že Čampulka i po odchodu ze služby udržoval kontakty s podezřelými osobami a příležitostně dojížděl do Kraslic a na jiná místa, o účelu těchto cest se však četnictvu nepodařilo nic zjistit. Pokud byl Čampulka skutečně špionem, byla jeho činnost nejspíše finančně motivována, jelikož Borský ve svém hlášení upozornil na Čampulkovy značné dluhy.

Pravdivost výše uvedených obvinění ovšem bez podrobnějších znalostí nelze posoudit a bylo by chybou vytvářet předčasné závěry. Ostatně ani tehdejší vyšetřovací orgány si nebyly Knollovou, Liptákovou ani Čampulkovou vinou jisty.

Došlo i k případům, kdy se bývalí četníci otevřeně angažovali v politických organizacích, nepřátelských československému státu. V roce 1934 bylo vedeno „řízení před disciplinárním výborem pro četnické důstojníky nižší“ proti kapitánu četnictva ve výslužbě Jiřímu Koppovi z České Lípy, který v obecních volbách kandidoval za německou nacionalistickou stranu DNSAP.

Kopp se v dopise z 10. října 1934 hájil tím, že když po odchodu do výslužby v červenci 1930 získal volební právo, původně usiloval o přijetí do německé agrární strany Bund der Landwirte, kam nebyl přijat. Poté se rozhodl ke vstupu do DNSAP, jelikož „této straně příslušela tenkráte veškerá inteligence českolipská.“ Podle vlastních slov se Kopp o program a aktivity strany nikdy nestaral a na schůze nedocházel, členem strany byl pouze ze společenských a prestižních důvodů. Na kandidátní listinu byl Kopp údajně zapsán bez svého vědomí a v roce 1932 ze strany prý vystoupil.

Skutečnost, že se Kopp neúčastnil veřejných akcí strany a nezastával žádnou stranickou funkci, byla potvrzena i velitelem Četnického oddělení v České Lípě. O Koppově údajném vystoupení ze strany však nebylo nic známo.

Ve stejné politické straně jako Kopp působil i vrchní strážmistr ve výslužbě Josef Mühl, zvolený v březnu 1932 do obecního zastupitelstva ve Městě Teplá. Na přelomu května a června byla u Mühlova syna Karla z neznámých důvodů vykonána domovní prohlídka, při které četníci našli pistolový zásobník s osmi náboji, údajně patřící Josefu Mühlovi. 12. července 1932 proto dostala četnická stanice v Městě Teplá rozkaz monitorovat Mühlovu činnost. Stejně jako v Koppově případě, ani tentokrát není znám výsledek vyšetřování.

V době nacistické okupace získalo určité množství četníků německou národnost, případně i říšskoněmecké občanství. Ne vždy se tak ovšem stalo z jejich vlastní vůle. Například četníkům majícím bydliště v „Sudetech“ bylo říšské občanství v podstatě přiděleno automaticky. Rovněž ti, kteří pocházeli ze smíšených rodin nebo měli německé manželky, neměli ve svém rozhodování úplnou volnost. Problematika získávání německé národnosti u četnictva by ovšem zasloužila mnohem podrobnější odborné zpracování. Pro zajímavost uveďme, že mezi četníky, kteří získali německou národnost, patřil i Jan Turko, podle něhož byla pojmenována jedna z postav seriálu Četnické humoresky.

Našli se však četníci, kteří proti přidělení německé národnosti protestovali. Například strážmistr Josef Adámek od četnického pohotovostního oddílu v Mladé Boleslavi napsal v březnu 1940 Zemskému četnickému velitelství v Praze žádost, aby v jeho osobním záznamu byla uvedena česká národnost.

Na druhou stranu došlo i k případům, kdy četníci vstupovali do služeb německých bezpečnostních orgánů. K těmto mužům patřil mimo jiné strážmistr Rudolf Konečný, narozený roku 1911 v Moravské Ostravě, římskokatolického vyznání a německé národnosti, civilním povoláním zahradník. Vojenskou službu vykonal u dělostřeleckého pluku 2, kde dosáhl hodnosti četaře. V říjnu 1937 nastoupil k četnictvu, sloužil na Plzeňsku. Z jeho osobního spisu se dozvídáme, že šlo o náruživého sportovce, který se věnoval plavání, cyklistice, jízdě na koni a lyžování. Od 1. ledna 1942 sloužil u německé kriminální policie. Motivy četníků vstupujících do německých služeb mohly být různé – přesvědčení o správnosti nacistické ideologie, kariérismus, ale také maskování odbojové činnosti.

Někteří četníci dokonce usilovali o vstup do nacistických organizací. Vrchní strážmistr Hampl, velitel stanice Vrčeň, který se od 13. července 1939 hlásil k německé národnosti, žádal nadřízené orgány k povolení vstupu do NSDAP. Okresní velitel v Přešticích i velitel Četnického oddělení v Plzni se k Hamplově prosbě postavili odmítavě, přesto však tuto záležitost postoupili k rozhodnutí Zemskému četnickému velitelství, jehož konečnou odpověď bohužel neznáme.

Podobných případů je však doloženo jen málo. Převážná většina četníků (stejně jako většina národa) cítila nepřátelství k nacistickým okupantům. Mnozí se zapojili do odboje, jiní se alespoň snažili vykonávat své služební povinnosti tak, aby co nejméně škodili civilnímu obyvatelstvu. Jelikož se tito četníci pochopitelně snažili své protinacistické smýšlení tajit, dochovalo se o jejich aktivitách jen málo zpráv, v důsledku čehož je činnost četnictva za okupace dosud jen málo zmapována.

Jako jeden z příkladů však můžeme uvést četnickou stanici v Náměšti na Hané, jejíž velitel Antonín Trtílek od počátku války ukrýval zbraně. V roce 1944 byl vyšetřován Gestapem, které mu naštěstí nic nedokázalo. Další četníci z této stanice tolerovali porušování nacistických nařízení a přehlíželi projevy pasivního odporu vůči okupantům. Jeden z četníků byl například kázeňsky potrestán za to, že neudal osobu, která na výročí vzniku ČSR položila kytici k pomníku obětí první světové války.

Podobných případů byla celá řada, ale o mnohých z nich se patrně nikdy nedozvíme.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha.

Státní okresní archiv Olomouc, fond Četnická stanice Náměšť na Hané.

Německý četník v Dolní Krupé

17. ledna 1919 okresní strážmistr Procházka z Mnichova Hradiště hlásil nařízeným orgánům, že strážmistr II. třídy František Fiter ze stanice v Dolní Krupé odstranil ze své úřadovny portréty prezidenta Masaryka a několika československých ministrů. Kromě toho Fiter svévolně nahradil české úřední formuláře německými a všechna hlášení psal v němčině, ačkoliv v dotyčném okrese byla úřední řečí čeština. Fiter, který byl německé národnosti, navíc udržoval styky se známými „agitátory proti československé republice“ poštmistrem Gahlerem a lesníkem Lamlem.

Velitel Četnického oddělení v Mladé Boleslavi okresní strážmistr Kramerius pověřil okresního velitele Procházku podrobnějším prošetřením uvedené záležitosti. 29. ledna 1919 Procházka zaslal Krameriovi podrobnější informace.

Dřívější prozatímní velitel v Dolní Krupé místostrážmistr Alois Karoušek odešel na dovolenou „za účelem ženitby“ a následně byl přeložen, přičemž velení stanice předal místostrážmistru Josefu Rosenbergovi. 13. ledna 1919 byl velitelem stanice jmenován Fiter. Ten ihned po svém příchodu odstranil obrazy, které v kancelářské místnosti zanechal Karoušek, včetně prezidentova portrétu. Jelikož Fiter dostatečně neovládal češtinu, vyhodil česky nadepsané formuláře, pořízené Karouškem, a k úřadování používal německé formuláře.

Fiter tvrdil, že obrazy odstranil pouze proto, aby místnost vyzdobil podle vlastního vkusu. Podle svého tvrzení měl v plánu zakoupit vlastní Masarykovu podobiznu, což později skutečně učinil, ovšem až poté, co mu Procházka vyčetl jeho chování. Procházka ve svém hlášení podotkl, že Fiter navzdory upozornění svého nadřízeného dále udržuje kontakty s Gahlerem a Lamlem. Z textu však nevyplývá, jakého druhu byly Fiterovy styky s oběma jmenovanými.

Mladoboleslavský četnický velitel Kramerius10. února 1919 poslal Procházkovo hlášení do Prahy na Zemské četnické velitelství. V připojené zprávě zdůraznil, že „je zvykem, že velitel stanice si kancelářskou místnost dle svého vkusu vyzdobí“ a že „dle vylíčeného běhu věcí nelze v jednání místostr. Fitera nepřátelský úmysl proti republice spatřovati nebyly proto žádné kroky ku sepsání trestního oznámení podniknuty.“ Vzhledem k Fiterovým pochybným stykům ovšem Kramerius doporučil dotyčného přeložit.

Na Zemském četnickém velitelství kdosi ke Krameriově zprávě ručně připsal rozkaz: „přeložit na jinou stanici.“ Dále byla připojena další rukopisná poznámka: „Již se stalo!“

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 286.

Z monarchie do republiky

Mezi těmi, kdo po vzniku samostatného Československa žádali o přijetí k četnictvu nového státu, byli i bývalí příslušníci c. k. četnictva, kteří dříve sloužili v jiných částech monarchie. Patrně nejznámějším z těchto mužů byl František Valoušek, autor rozsáhlých memoárů, jejichž zkrácená verze vyšla pod názvem Vzpomínky na Bosnu. O osudech řady dalších četníků z českých zemí, kteří před rokem 1918 sloužili na Balkáně, v Rakousku či v Haliči, není bohužel známo téměř nic.

K těmto mužům patřil i Josef Řípa, narozený 11. května 1880 v Krnsku v okrese Mladá Boleslav. Řípa vychodil pětitřídní obecnou školu v místě narození a poté absolvoval dva roky všeobecné řemeslnické školy v Mladé Boleslavi. V dubnu 1903 Řípa nastoupil do služby u Zemského četnického velitelství číslo 5 v Haliči. V době vypuknutí první světové války byl velitelem četnické stanice Podkamun (Podkamien) v okrese Brody.

Od srpna 1914 do února následujícího roku Řípa pobýval „při armádě v poli,“ poté se stal velitelem stanice Malogoszez na obsazeném území. V prosinci 1915 povýšil na okresního četnického velitele v Jedrzejově. Tuto funkci zastával až do 2. listopadu 1918, kdy bylo „četnictvo v Polsku odzbrojeno a rozpuštěno.“ Strážmistr I. třídy Řípa byl přiřazen ke skupině československých vojáků, čekajících na repatriaci do Prahy, k níž došlo 11. listopadu.

14. listopadu 1918 Josef Řípa sepsal žádost o přijetí k československému četnictvu, k níž přiložil i vysvědčení od velitelství četnického odděleni v Jedrzejově. Na Zemském četnickém velitelství v Praze kdosi na Řípovu žádost ručně připsal stručnou poznámku: „ženatý.“ Běžně totiž byli k četnictvu přijímáni pouze svobodní muži, nicméně v případě bývalých četníků habsburské monarchie existovaly výjimky. K těm ostatně patřil i výše zmíněný František Valoušek.

Z dochovaných dokumentů nevyplývá, zda byl Řípa přijat, nicméně jeho žádost byla zemským velitelstvím poslána četnickému oddělení v Táboře, tudíž lze usuzovat, že Řípa mohl být přidělen do tamního obvodu. Bližší informace by snad bylo možné zjistit, stejně jako v následujícím případě, studiem personálií ve fondu Zemského četnického velitelství Praha.

O přijetí k četnictvu usiloval i Augustin Špaček, který pocházel z Rokycanska a od roku 1903 sloužil u 2. dragounského pluku v Haliči. V březnu 1907 byl Špaček zařazen k Zemskému četnickému velitelství v Terstu, kde v letech 1917-1918 absolvoval kurz pro velitele stanic. V žádosti o přijetí k československému četnictvu Špaček uvedl, že je otcem jednoho dítěte a že z cizích jazyků ovládá němčinu, chorvatštinu a italštinu.

Mezi české četníky, působící ve Středomoří, patřil také Antonín Rys. Ten se narodil roku 1881 v Hloubětíně, kde absolvoval obecnou školu. Po jejím ukončení strávil tři roky na průmyslové škole v Libni. Poté se živil jako slévač. V letech 1895-1902 působil v hloubětínské odbočce Sokola, z toho dva roky jako náčelník.

Vojenskou službu Rys absolvoval v letech 1902-1905 u 85. pěšího pluku v Uhrách, načež vstoupil k četnictvu v Bosně. Roku 1908 složil zkoušku pro velitele hlídek (Patrouilleführerprüfung), o tři roky později s dobrým prospěchem ukončil školu pro velitele stanic (Postenkommandantenschule).

Po celou dobu od nástupu k četnictvu Rys sloužil na černohorských hranicích. Od 3. května 1917 stál v čele četnické stanice Begovič-Kula v okrese Trebinje v Hercegovině. Dle vlastních slov uměl číst a psát česky, chorvatsky, srbsky a německy. V závěru své žádosti o přijetí k československému četnictvu, datované 24. prosince 1918, Antonín Rys zdůrazňuje: „Já, jako český vlastenec, mám radosť, že je Česká země republika a měl bych vůli také tam jako četník sloužiti...“

Rys se zajímal, zda by byl v českých zemích ihned přijat a zda by mu byla započítána předchozí služba. Zemské četnické velitelství v Praze rozhodlo, že Rys může být přijat pouze jako četník na zkoušku s tím, že o započítání dřívější služby bude rozhodnuto později.

Představa, že by po třinácti letech u četnictva měl opět začínat „od píky,“ se Rysovi pochopitelně příliš nezamlouvala. V únoru 1919 tudíž Zemské četnické velitelství obdrželo dopis ze Sarajeva, že za daných podmínek žadatel nemá zájem o vstup k četnictvu. Rys poté pravděpodobně dále sloužil v Jugoslávii.

Jak lze z uvedených příkladů vidět, československé orgány přistupovaly k přijímání bývalých četníků z ostatních částí bývalé monarchie poněkud nesystematicky, což bylo patrně dáno mimo jiné i tím, že Zemské četnické velitelství v počátcích existence republiky čelilo řadě problémů a zřejmě dosud nemělo pevně stanovené předpisy pro podobné případy.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kartony 283-290.

"Zúčtování" s c. k. četníky

V době vzniku samostatného československého státu si řada lidí nedokázala představit, jaký bude život v nové republice. Mnozí si nové společenské uspořádání vykládali dost utopicky a odmítali respektovat některé zákony a nařízení, jež považovali za přežitky zaniklého režimu.

To se nejednou odrazilo i v postoji obyvatelstva k četnictvu. Zemské četnické velitelství pro Čechy (později přejmenované na Zemské četnické velitelství Praha) v prvních měsících existence ČSR obdrželo nebývalé množství stížností na četníky. V převážné většině se jednalo o marginální záležitosti a mnohá obvinění byla, jak se při vyšetřování ukázalo, zcela smyšlená.

Nejdůkladněji byla pochopitelně prověřována obvinění, týkající se prorakouského chování četníků. (Tento problém byl tím ožehavější, že na přelomu let 1918-1919 hrozili dezerce německých četníků, kteří se přidávali k prorakouské skupině plukovníka Julia Stingla.)

27. listopadu 1918 zástupci Městského úřadu v Borotíně požadovali přeložení strážmistra Matěje Kvěcha, který údajně choval nepřátelství vůči novému státu. Kvěchovi bylo vytýkáno, že při oslavně vzniku ČSR odmítl na četnické stanici vyvěsit prapor, že i po pádu monarchie stále úřadoval v němčině (přičemž poštovní úředníci mu prý německé dopisy vraceli) a několik dní odmítal odstranit štít s německým nápisem a při oslavách, konaných 24. listopadu, odmítl nosit trikolóru a slovně napadl účastníky oslavy.

Velitel četnického oddělení v Benešově, pověřený vyšetřením případu, se ve svém hlášení pro Zemské četnické velitelství zaměřil hlavně na poslední bod stížnosti. Podle hlášení během zmíněné oslavy 24. listopadu učitelka Synková prodávala československé odznaky, přičemž výtěžek měl být použit ve prospěch legionářů. Jeden z těchto odznaků se pokusila připnout i Kvěchovi, který odmítl, jelikož u sebe neměl peníze. Četník navíc podotkl, že dotyčné legionářské nadaci již před časem věnoval 10 korun. Na narážky přítomného učitele Loukotky Kvěch odvětil, že své peníze dává z dobré vůle a že mu v této záležitosti nikdo nemá právo poroučet.

K dalším obviněním bylo sděleno, že k vyvěšení praporu Kvěcha nikdo nevyzval (Na stanici prý ani žádný prapor nebyl.) a že Kvěch neměl právo bez úředního nařízení odstranit německý nápis, který byl ostatně sundán ihned po oficiální výzvě obecního úřadu. O vracení německých dopisů nebylo na místní poště nic známo.

Vyšetřující důstojník dospěl k závěru, že skutečnou příčinou stížnosti je fakt, že Kvěch v minulosti vyšetřoval rodinné příslušníky některých stěžovatelů a že k nelibosti místního obyvatelstva upozorňoval nadřízené orgány na nepovolené pořádání tanečních zábav, jejichž konání bylo v té době výrazně omezeno kvůli hrozícím epidemiím.

Objevovala se však i daleko vážnější obvinění vůči četníkům, zejména pak obvinění z účasti na represích vůči obyvatelstvu během první světové války. 31. května 1919 se Sdružení vězněných a internovaných v Praze obrátilo na Zemské četnické velitelství s prosbou o zahájení vyšetřování proti četníku Františku Hájkovi z Rohozné.

Na počátku první světové války obdržel Hájek od faráře Josefa Imlaufa udání na jednašedesátiletého Karla Sekala, člena Sokola, který prohlásil, že čeští vojáci nebudou střílet na srbské bratry. Hájek se neprodleně vydal dotyčného zatknout. Sekalova žena však při zatýkání omdlela. Sekal požádal, aby mohl počkat, až se žena probere, a rozloučit se s ní, což Hájek odmítl. Sekal byl odsouzen a roku 1917 zemřel ve vězení.

Zemské četnické velitelství se vyjádřilo, že proti Hájkovi nemůže zakročit, jelikož jmenovaný roku 1917 odešel do výslužby a není tedy již členem četnického sboru. Je možné, že byl Hájek později pohnán před civilní soud.

Docházelo i k případům, kdy si samotní četníci stěžovali na chování svých kolegů. 10. listopadu 1918 žádal náhradní četník Bedřich Rada z Křešic o přeložení s odůvodněním, že jeho přímý nadřízený strážmistr první třídy Karel Gaschke slouží spíše Stinglovu „Landesregierung für Deutschböhmen“ než československému Národnímu výboru, zatímco Rada si přál „býti poslušen pouze nadřízeným, kteří chtějí věrně sloužit vlasti.“

Nechyběly ani případy, kdy bylo četníkům vyhrožováno fyzickou likvidací. V listopadu 1918 požádalo okresní hejtmanství ve Slaném o urychlené přeložení strážmistra I. třídy Karla Hájka z Brandýsku, kterému „národní rada hlásila, že neručí za jeho život ježto se mu vyhrožuje zastřelením nebo probodnutím.“ Podle vyšetřování okresního strážmistra Karla Štycha „v jisté tajné schůzce měla být pomsta jmenovanému odhlasována.“ Okresní strážmistr Uhlíř proto doporučil Hájkovo přeložení. V tomto případě bohužel neznáme důvod, proč bylo Hájkovi vyhrožováno.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kartony 283-290.