Tento příspěvek představí čtenářům tři případy urážek četníků, k nimž došlo během roku 1933 v obvodu Četnického oddělení Cheb. Předložený text představuje část připravovaného elaborátu o kázeňských poměrech u četnictva na Chebsku a Karlovarsku.
Případy, kdy docházelo k ohrožení či zpochybnění cti četnictva nebo jeho konkrétních příslušníků, lze rozdělit do dvou základních kategorií, a to na „urážky stráže“ (jak zněl dobový oficiální termín) a na úřední stížnosti. Rozdíly mezi oběma kategoriemi se však mohou v některých případech stírat. Urážky občas mívaly podobu jakési neformální a svérázné stížnosti na neschopnost četníků zjednat pořádek v určité sporné záležitosti, naopak úřední stížnost mohla být stíhána jako urážka stráže, pokud se ukázalo, že stěžovatel vycházel z nepravdivých údajů.
K urážkám četníků obvykle docházelo při vyšetřování, kontrole totožnosti nebo jiném úředním zákroku. Jindy urážky a pomluvy pocházely od osob, které se v minulosti dostaly do konfliktu se zákonem. Za urážku mohla ovšem být považována také narážka na neschopnoste četnictva vyšetřit určitý zločin.
V květnu 1933 četníci provedli domovní prohlídku u Jana Turby z Úšovic, podezřelého z krádeže. Turba se tímto cítil dotčen a o několik týdnů později začal v hostinci v Mariánských Lázních pod vlivem alkoholu kritizovat četnictvo, jehož příslušníky označil za „gaunery“. Napomenutí přítomného obecního strážníka Emila Schüssla z Hamrníku Turba odbyl dosti vulgární poznámkou.
Některé urážky stráže měly vcelku banální podobu. Když v září 1933 probíhaly na Chebsku mimořádné silniční kontroly, jistá Ella Fritschová z Hazlova se podivila zvýšenému počtu hlídkujících četníků, které označila obtížně přeložitelným pojmem „Lattenseppel“. Ačkoliv se Fritschová později hájila, že neměla v úmyslu nikoho urazit, četnictvo případ bralo velmi vážně. Obviněné přitížila i skutečnost, že se její manžel hlásil ke komunistické straně, která byla v té době v pohraničí velmi aktivní, jak dosvědčují mimo jiné i spisy Zemského četnického velitelství.
K poněkud kurióznímu případu, kde se prolíná úřední stížnost s urážkou stráže, došlo v Cebivi. Hlavními aktéry zmíněné události se stali Tomáš Janovec, bývalý rakousko - uherský poslanec, a jeho syn Václav. Pochybné a nepříliš úspěšné obchodní aktivity této dvojice se staly předmětem řady roztržek a několika soudních sporů, jejichž podrobným průběhem se zde nebudeme zabývat.
Václav Janovec patrně patřil k zastáncům hesla, že nejlepší obranou je útok, a snažil se očistit tím, že osočoval druhé. V několika stížnostech, z nichž jedna byla adresována přímo prezidentu republiky, Janovec napadl mimo jiné i velitele místní četnické stanice praporčíka Václava Štípka, jehož označil za alkoholika a obvinil ho, že „vyrábí falešné relace“. Objevují se i další nelichotivé údaje o Štípkově charakteru (četník prý mimo jiné projevoval zájem o Janovcovu ženu), které ovšem nejsou podloženy žádnými konkrétními argumenty.
Na Štědrý den roku 1932 napsal Janovec stížnost Zemskému četnickému velitelství, ve které – aniž by se sám snažil očistit od řady obvinění, vznesených proti němu jeho sousedy – opakovaně naráží na Štípkův (ať už skutečný, či domnělý) alkoholismus, aniž by však pro své tvrzení uvedl jakékoliv doklady. Autor stížnosti se cítil uražen tím, že Štípek v jednom ze svých hlášení uvedl, že se otec a syn Janovcové v Cebivi netěší dobré pověsti. Vzhledem k množství konfliktů, které Janovcové měli s různými osobami i úřady, se však Štípkovo tvrzení jeví jako dost pravděpodobné. Nadřízené orgány ostatně Štípkovi nedokázaly žádné pochybení.
Obviňování četníků z alkoholismu rozhodně nebylo ojedinělým jevem. Do značné míry k tomu patrně přispěl způsob, jímž byli nezřídka karikováni rakousko-uherští četníci (mimo jiné i v Haškově Švejkovi). Četník–opilec se stal jakousi typizovanou postavou. Je však potřeba dodat, že materiály k cebivskému případu jsou poněkud skoupé, takže na jejich základě nelze jednoznačně říci, zda byla obvinění proti Štípkovi zcela smyšlená.
Zdroj: Národní archiv Praha, Zemské četnické velitelství, karton 447.
Případy, kdy docházelo k ohrožení či zpochybnění cti četnictva nebo jeho konkrétních příslušníků, lze rozdělit do dvou základních kategorií, a to na „urážky stráže“ (jak zněl dobový oficiální termín) a na úřední stížnosti. Rozdíly mezi oběma kategoriemi se však mohou v některých případech stírat. Urážky občas mívaly podobu jakési neformální a svérázné stížnosti na neschopnost četníků zjednat pořádek v určité sporné záležitosti, naopak úřední stížnost mohla být stíhána jako urážka stráže, pokud se ukázalo, že stěžovatel vycházel z nepravdivých údajů.
K urážkám četníků obvykle docházelo při vyšetřování, kontrole totožnosti nebo jiném úředním zákroku. Jindy urážky a pomluvy pocházely od osob, které se v minulosti dostaly do konfliktu se zákonem. Za urážku mohla ovšem být považována také narážka na neschopnoste četnictva vyšetřit určitý zločin.
V květnu 1933 četníci provedli domovní prohlídku u Jana Turby z Úšovic, podezřelého z krádeže. Turba se tímto cítil dotčen a o několik týdnů později začal v hostinci v Mariánských Lázních pod vlivem alkoholu kritizovat četnictvo, jehož příslušníky označil za „gaunery“. Napomenutí přítomného obecního strážníka Emila Schüssla z Hamrníku Turba odbyl dosti vulgární poznámkou.
Některé urážky stráže měly vcelku banální podobu. Když v září 1933 probíhaly na Chebsku mimořádné silniční kontroly, jistá Ella Fritschová z Hazlova se podivila zvýšenému počtu hlídkujících četníků, které označila obtížně přeložitelným pojmem „Lattenseppel“. Ačkoliv se Fritschová později hájila, že neměla v úmyslu nikoho urazit, četnictvo případ bralo velmi vážně. Obviněné přitížila i skutečnost, že se její manžel hlásil ke komunistické straně, která byla v té době v pohraničí velmi aktivní, jak dosvědčují mimo jiné i spisy Zemského četnického velitelství.
K poněkud kurióznímu případu, kde se prolíná úřední stížnost s urážkou stráže, došlo v Cebivi. Hlavními aktéry zmíněné události se stali Tomáš Janovec, bývalý rakousko - uherský poslanec, a jeho syn Václav. Pochybné a nepříliš úspěšné obchodní aktivity této dvojice se staly předmětem řady roztržek a několika soudních sporů, jejichž podrobným průběhem se zde nebudeme zabývat.
Václav Janovec patrně patřil k zastáncům hesla, že nejlepší obranou je útok, a snažil se očistit tím, že osočoval druhé. V několika stížnostech, z nichž jedna byla adresována přímo prezidentu republiky, Janovec napadl mimo jiné i velitele místní četnické stanice praporčíka Václava Štípka, jehož označil za alkoholika a obvinil ho, že „vyrábí falešné relace“. Objevují se i další nelichotivé údaje o Štípkově charakteru (četník prý mimo jiné projevoval zájem o Janovcovu ženu), které ovšem nejsou podloženy žádnými konkrétními argumenty.
Na Štědrý den roku 1932 napsal Janovec stížnost Zemskému četnickému velitelství, ve které – aniž by se sám snažil očistit od řady obvinění, vznesených proti němu jeho sousedy – opakovaně naráží na Štípkův (ať už skutečný, či domnělý) alkoholismus, aniž by však pro své tvrzení uvedl jakékoliv doklady. Autor stížnosti se cítil uražen tím, že Štípek v jednom ze svých hlášení uvedl, že se otec a syn Janovcové v Cebivi netěší dobré pověsti. Vzhledem k množství konfliktů, které Janovcové měli s různými osobami i úřady, se však Štípkovo tvrzení jeví jako dost pravděpodobné. Nadřízené orgány ostatně Štípkovi nedokázaly žádné pochybení.
Obviňování četníků z alkoholismu rozhodně nebylo ojedinělým jevem. Do značné míry k tomu patrně přispěl způsob, jímž byli nezřídka karikováni rakousko-uherští četníci (mimo jiné i v Haškově Švejkovi). Četník–opilec se stal jakousi typizovanou postavou. Je však potřeba dodat, že materiály k cebivskému případu jsou poněkud skoupé, takže na jejich základě nelze jednoznačně říci, zda byla obvinění proti Štípkovi zcela smyšlená.
Zdroj: Národní archiv Praha, Zemské četnické velitelství, karton 447.
Žádné komentáře:
Okomentovat