Bezpečnostní aparát meziválečného Československa věnoval značnou pozornost Romům, kteří v té době žili převážně kočovným životem. Tehdejší legislativa ovšem definovala Cikána především jako příslušníka potulné tlupy, přičemž rasové hledisko nebylo prvořadé.
6. října 1938, pár dní po podepsání Mnichovské dohody, se praporčík Kučera, pověřený vedením četnické pátrací stanice v Kladně, písemně dotazoval Zemského četnického velitelství v Praze a Ústředního četnického pátracího oddělení, jak postupovat proti potulným tlupám, které se v posledních dnech vyskytly v obvodu pátrací stanice.
Jednalo se o kočovné skupiny, které dosud nebyly v tomto rajonu evidovány, v důsledku čehož Kučera usuzoval, že jde o uprchlíky z oblastí, postoupených nacistickému Německu. Tuto domněnku však nebylo možno ověřit, „jelikož četnické stanice neuvádějí ve výkazech potul. tlup místo narození a domovské příslušnosti.“
10. října byla ze Zemského četnického velitelství zaslána odpověď, adresovaná veliteli četnického oddělení v Kladně. Ten měl Kučeru upozornit, že o přesunech obyvatelstva rozhodují okresní úřady, nikoliv bezpečnostní orgány. Přesto by však „politické úřady a četnictvo neměli přirozeně trpěti stěhování cikánů z odstoupeného území do vnitrozemí.“ Pátrací stanice měla podle pisatele proti kočovným skupinám zasáhnout okamžitě, aniž by žádala nadřízené orgány o radu. Skutečnost, že Kučera požádal o instrukce, prý „nesvědčí o prozíravosti.“
Jak se však v následujících letech ukázalo, ani ti „nejprozíravější“ si patrně nedovedli představit, jaký osud potká Romy v oblastech obsazených nacisty.
Zdroj: Národní archiv Praha, Zemské četnické velitelství, karton 682
6. října 1938, pár dní po podepsání Mnichovské dohody, se praporčík Kučera, pověřený vedením četnické pátrací stanice v Kladně, písemně dotazoval Zemského četnického velitelství v Praze a Ústředního četnického pátracího oddělení, jak postupovat proti potulným tlupám, které se v posledních dnech vyskytly v obvodu pátrací stanice.
Jednalo se o kočovné skupiny, které dosud nebyly v tomto rajonu evidovány, v důsledku čehož Kučera usuzoval, že jde o uprchlíky z oblastí, postoupených nacistickému Německu. Tuto domněnku však nebylo možno ověřit, „jelikož četnické stanice neuvádějí ve výkazech potul. tlup místo narození a domovské příslušnosti.“
10. října byla ze Zemského četnického velitelství zaslána odpověď, adresovaná veliteli četnického oddělení v Kladně. Ten měl Kučeru upozornit, že o přesunech obyvatelstva rozhodují okresní úřady, nikoliv bezpečnostní orgány. Přesto by však „politické úřady a četnictvo neměli přirozeně trpěti stěhování cikánů z odstoupeného území do vnitrozemí.“ Pátrací stanice měla podle pisatele proti kočovným skupinám zasáhnout okamžitě, aniž by žádala nadřízené orgány o radu. Skutečnost, že Kučera požádal o instrukce, prý „nesvědčí o prozíravosti.“
Jak se však v následujících letech ukázalo, ani ti „nejprozíravější“ si patrně nedovedli představit, jaký osud potká Romy v oblastech obsazených nacisty.
Zdroj: Národní archiv Praha, Zemské četnické velitelství, karton 682
Koho by tato problematika zajímala hlouběji a v historickém kontextu, tak nedávno vyšla publikace Ctibora Nečase Špalíček romských miniatur. Brno, 2008.
OdpovědětVymazatZdar,
Kuba Huška