Spory mezi důstojníky četnictva

              29. prosince 1923 sepsal podplukovník Josef Šustr, náměstek zemského četnického velitele v Praze a pozdější generální velitel četnictva, krátký elaborát nazvaný „Konflikty soukromého rázu mezi důstojníky.“ V uvedeném memorandu Šustr zúročil zkušenosti z doby svého působení ve funkci předsedy disciplinárního výboru, kdy musel mimo jiné urovnávat mimoslužební spory mezi četnickými důstojníky.

            Šustr si uvědomoval, že osobní nevraživost mezi důstojníky má nezřídka negativní vliv na výkon služby, zejména tehdy, mají-li znesváření četníci spolupracovat při vyšetřování. „Ve světě civilním mohou se dva občané znesvářiti, veškerý styk přerušiti: tak tomu však v pospolitém životě důstojníka nesmí a býti nemůže.“

            Přesto byl Šustr odpůrcem toho, aby konflikty důstojníků urovnávali jejich nadřízení. „Nelze připustiti, aby představení byli obtěžováni věcmi, které vyřízeny býti mohou bez zasahování autority vyšší.“ Prošetřování jednotlivých případů navíc někdy trvalo poměrně dlouho a zbytečně odvádělo aktéry sporu i vyšetřovatele od jiných služebních povinností.

Všechny tyto potíže byly dle Šustrova mínění zapříčiněny především „odstraněním dřívějších zvyklostí,  t. zv. způsobu rytířského,“ kdy se konflikty mezi důstojníky řešily prostřednictvím jejich sekundantů nebo, pokud sekundanti nedokázali přimět znesvářené ke smíru, soubojem.

Proto Šustr navrhoval, aby „ten, jenž se cítil uraženým, vyslal 2 kamarády co zástupce /nikoliv za účelem souboje/.“ Tito delegáti měli v zastoupení uraženého jednat se zplnomocněnci druhého účastníka sporu a docílit satisfakce. „Autorita nadřízených mohla teprve tehdy nastoupiti ve své působnosti, kdyby se tomu, jenž se uraženým býti cítil, nedostalo řádného zadostiučinění.“ Přijmout úlohu zprostředkovatele by v Šustrově pojetí mělo být „kamarádskou povinností.“

Šustrův návrh byl zaslán zemskému četnickému veliteli v Praze generálu Skorkovskému, který ve svém vyjádření z 11. ledna 1924 uvedl, že „myšlenka jest dobrá, provedení nebylo by však tak snadné,“ a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že „veřejnost by to jistě považovala za obnovení starých rakouských zvyků,“ za druhé z toho důvodu, že v jednotlivých městech, s výjimkou sídel zemských velitelství, málokdy sloužili současně čtyři či více důstojníků četnictva, takže by úlohu zprostředkovatelů museli hrát důstojníci z jiných lokalit, kteří by takto plýtvali čas a výdaje na cestu.

Navzdory svým pochybnostem Skorkovský postoupil Šustrův text generálnímu veliteli četnictva Karlu Vyčítalovi, jehož názor na danou problematiku bohužel neznáme. Místo něho je k dispozici pouze douška, psaná obyčejnou tužkou, že podplukovník Šustr byl vyrozuměn ústně během své návštěvy na Generálním velitelství . 

Jisté je, že k realizaci Šustrova záměru nedošlo, nicméně chybí bližší informace, za jakých okolností došlo k jeho zamítnutí a jak generální velitel argumentoval.

Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva kart. 13.

Důstojnický ples

            K nepsaným povinnostem četníků a zejména četnických důstojníků patřila také účast na různých společenských akcích, přičemž nepřítomnost reprezentantů četnictva při některých slavnostních příležitostech mohla vyvolat určité faux pas.

            11. ledna 1924 se v pražském Obecním domě konal Ples čs. důstojníků, jehož se mezi jinými zúčastnil i tehdejší generální velitel četnictva Karel Vyčítal. Mimo něj zde četnictvo reprezentoval pouze kapitán Steiger. Mizivá účast četnických důstojníků nezarazila jen Vyčítala, překvapeni byli i někteří příslušníci armády a především ministr národní obrany, s nímž měl Vyčítal v průběhu večera možnost hovořit.

            „Poněvadž účast na plesu jest ovšem vázána na vstupné,“ nechtěl Vyčítal svým podřízeným imperativně přikazovat, aby se na plese objevili, přesto hned následujícího dne sepsal důvěrnou instrukci Zemskému četnickému velitelství pro Čechy, aby byli četničtí důstojníci, sloužící v hlavním městě, ústně poučeni. K tomu vyjádřil očekávání, „že se v budoucnosti vystříháme tohoto trapného zjevu.“

Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, kart. 13.

Pokus o vraždu četníka

29. září 1928 asi deset minut před jedenáctou hodinou dopolední stál vrchní strážmistr Josef Hupka z Kyselky zabrán do hovoru s cestářem Františkem Felgenhauerem na okresní silnici nedaleko Eichendorfu, „když na jednou přes řeku Ohři padla z lesa střelná rána.“ Kulka se odrazila od železného zábradlí u silnice a podle Hupkova pozdějšího tvrzení těsně minula jeho levé ucho.

Podle zvuku výstřelu četník usoudil, že rána vyšla „z flobertky anebo z pistole a byla vystřelena ze vzdálenosti as 60 kroků.“ Při pohledu na druhý břeh Ohře Hupka s cestářem Felgenhauerem spatřili eichendorfského dělníka Antonína Zebische, jak vyšel z lesa a následně začal na přilehlém poli Václava Kliera vykopávat křen. Felgenhauer následně vypověděl, že přibližně dvacet minut před střelbou viděl Zebische, jak plul přes řeku na loďce dělníka Ondřeje Kundého.

„Jelikož stíhání Zebische bylo pro nemožnost překročení řeky Ohře vyloučeno,“ Hupka vyslal cestáře pro strážmistra Petra Skřivana, jemuž poté nařídil, „aby zahájil pátrání po pachateli směrem přes Rydkéřov k Egerbrücken.“ Skřivanovi se podařilo dostihnout Zebische kolem šestnácté hodiny poblíž Nového Mlýna, když přecházel Ohři po jezu. Po eskortování do Eichendorfu byl zadržený podroben prohlídce za účasti Hupky, Skřivana a obecního rady Richarda Schindlera, ale zbraň u něho nalezena nebyla. Zebitsch rovněž popřel, že by střílel na četníka, a tvrdil, že v době incidentu pobýval u sestry.

Ta vypověděla, že v době střelby trhala se Zebischem šípky poblíž Ohře a spolu s bratrem viděli nedaleko místa střelby rolníka Kliera z Rydkéřova. Cestář Felgenhauer uvedl, že byl svědkem, jak Zebischovu sestru asi v deset hodin převezl přes řeku její manžel Josef Wirkner.

Ačkoliv se tedy v blízkosti místa činu zřejmě pohybovalo více osob, vrchní strážmistr Hupka stále podezíral Zebische, kterého krátce předtím vyšetřoval pro krádeže ryb, na nichž se podíleli i bratři podezřelého. Existovala tudíž možnost, že Zebisch jednal ze msty.

Při domovní prohlídce bylo u Zebische nalezeno šest nábojů, o nichž obviněný tvrdil, „že si je přinesl jeho bratr Albin od vojska.“ Zabavené náboje byly předány karlovarskému okresnímu soudu. Tam byl 29. září v 19:30 dodán i Zebisch, oficiálně zatčený o dvě a půl hodiny dříve.

1. října 1928 Hupka sepsal hlášení o události. 5. října následovala zpráva okresního četnického velitele v Karlových Varech štábního kapitána Josefa Růžičky, jemuž se při vyšetřování na místě činu podařilo nalézt strom, o jehož větev si střelec opřel zbraň. Dále doplnil informaci, jež v Hupkově hlášení chyběla. Mezi výstřelem a okamžikem, kdy Hupka a Fengenhauer spatřili Zebische, uplynulo zhruba pět minut.

Tvrzení, že Zebisch na poli kopal křen, Růžička odmítl s tím, že na poli nebyly objeveny žádné známky po kopání motykou a že tam žádný křen ani neroste. Sám obviněný ovšem prohlašoval, že na poli kopal křen. No dotaz Růžičky a vyšetřujícího soudce Bláhy, co se stalo s jeho motykou, odpověděl, že ji při práci rozbil a následně zahodil. Uvedené tvrzení štábního kapitána Růžičku příliš nepřesvědčilo, by právě naopak. „Každý, kdo podobné hospodářské nářadí při práci poškodí – vezme sebou aspoň železnou část tohoto nástroje.“

Růžička dospěl k závěru, že to, co Hupka a cestář z dálky viděli, nebyla motyka, ale puška, ze které Zebisch nejprve vystřelil na četníka a poté s ní předstíral kopání křenu.

Zebischovi přitížila i reputace jeho rodiny. Bratr Josef byl již třikrát trestán pro podvody a krádeže, v době vyšetřování čekal ve vazbě v Chebu na soud za loupež. Václav Zebisch již měl za sebou sedm trestů za krádeže a jeden za přestupek zbrojního patentu. Další bratr Albin byl rovněž vyšetřován pro krádež. I švagr Josef Wirkner byl spolu s Antonínem Zebischem „6.4. 1928 pro zločin krádeže soudu oznámen, a to vrch. str. Hupkou.“

Růžička také zjistil, že Zebischovi prokazatelně vlastnili pušku – flobertku, jelikož Václava Zebische předchozího roku přistihl lesní personál černínského statku při pytlačení s uvedenou zbraní, patrně s toutéž, kterou použil pachatel útoku na vrchního strážmistra Hupku. Při domovní prohlídce u Zebischů však četníci, jak již bylo zmíněno, žádnou zbraň nenašli. Jako nejpravděpodobnější se tedy jevilo, že Antonín Zebisch po útoku flobertku někde ukryl či zahodil. „Vzhledem na rozsáhlé a místy úplně neprostupné houštiny“ se četníkům nepodařilo pušku objevit.

O tom, jak dopadlo soudní přelíčení s pravděpodobným pachatelem, četnické záznamy mlčí. Vzhledem k absenci zbraně však jedinými argumenty proti Zebischovi zůstávalo to, že se v době střelby pohyboval poblíž místa činu a měl nevyřízené účty s vrchním strážmistrem Hupkou. To ovšem na odsouzení patrně nestačilo.

Zdroj : Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství, kart. 375.

Problémový četník

Během zimy a jara 1921 došlo k závažnému konfliktu mezi vrchním strážmistrem Jakubem Speidlem[1] a obyvateli obce Rossbach (odkud byl dotyčný v průběhu inkriminovaného období přeložen do Kulmsalu), zejména rodinou Müllerů. Za počátek vleklého sporu lze označit nehodu z 1. února zmíněného roku, kdy jistý Robert Hoffmann při neopatrné manipulaci se zbraní neúmyslně zastřelil Luisu Müllerovou. Ačkoliv Speidl byl ještě téhož dne večer informován rodinou oběti, zahájil pátrání až následujícího rána „vymlouvaje se na čas noční a na to, že mu pachatel osobně znám není.“ V důsledku tohoto prodlení se Hoffmannovi podařilo uprchnout do Saska

            Pro další pátrání byla pochopitelně nutná spolupráce s německými bezpečnostními orgány. Speidl však, místo aby on sám nebo někdo z jeho podřízených kontaktoval říšské četnictvo, poslal k německým kolegům příbuzného oběti Ferdinanda Müllera s písemnou zprávou. Müller prý rovněž musel Speidlovi proplatit náklady za telefonické a telegrafické rozeslání pátracích oběžníků saským úřadům.

            Toto četníkovo počínání vedlo k tomu, že Marta Müllerová podala na vrchního strážmistra Speidla písemnou stížnost. Ta mimo výše uvedené údaje obsahovala i tvrzení, že Jakub Speidl nadával obyvatelům Rossbachu do podloudníků, což posléze dosvědčil i tamní starosta Jan Penel. Ačkoliv nařčený četník toto obvinění popřel, odmítl uposlechnout výzvy nadřízených, aby zažaloval Martu Müllerovou pro urážku na cti. Později dokonce prohlašoval, že jej velitel oddělení donutil k podání žaloby, „ačkoliv tak učiniti byl povinen na základě stávajících předpisů.“

            Když nakonec došlo k soudnímu projednávání údajné urážky Speidla Müllerovou, nechal si četník od obviněné proplatit cestovné ve výši 32 korun, zřejmě za cestu k soudu a zpět. Kromě toho vrchní strážmistr Speidl v rozporu s rozkazy za nejasných okolností zatkl jednoho příslušníka rodiny Müllerů, který měl být pouze předvolán na úřad. (Z dokumentů nevysvítá, o jaký úřad se jednalo.) Uvedené jednání Speidl zdůvodnil tím, že „zná tuto rodinu Müllera, jako nebezpečnou, sestávající z vícero členů, několikráte pro různé delikty trestanou.“

            Spory s rodinou Müllerů však nepředstavovaly jediný Speidlův problém. Jmenovanému se dále kladlo za vinu, že udal správce Wagnerovy továrny v Rossbachu, jistého Künzela, pro fingovanou krádež, přestože nakonec došlo k odhalení a usvědčení skutečných pachatelů. Velitel stanice v Rossbachuu se zřejmě netěšil příliš velké popularitě ani u dalších obyvatel svěřeného obvodu, jelikož v dubnu 1921 neznámí výtržníci vytloukli okna jeho bytu

            V důsledku výše uvedených nařčení bylo na Jakuba Speidla podáno trestní oznámení. Celý případ se na základě dochovaných materiálů jeví jako poněkud nejednoznačný. Vrchní strážmistr patrně skutečně zanedbal služební povinnosti při pátrání po Hoffmannovi a vyšetřování krádeže v továrně a nepočínal si dostatečně iniciativně. Je dost možné, že se skutečně dopustil urážek vůči obyvatelstvu, po dlouholeté službě u rakousko-uherského četnictva byl zřejmě zvyklý jednat s civilisty poněkud nadřazeně a autoritářsky. Na druhou stranu, pokud lze věřit Speidlovým slovům o kriminální minulosti Müllerů, nelze vyloučit, že některá obvinění proti Speidlovi byla úmyslně zveličena.

            Za pozornost stojí i to, že nadřízené orgány kladly Speidlovy mimo konkrétních pochybení za vinu i to, že váhal s podáním žaloby na Martu Müllerovou a že tudíž nedostatečně hájil svou pověst a tím pádem i reputaci četnického sboru.           

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 90.

---

[1] Jakub Speidl pocházel z Haliče. V době popisovaných událostí mu bylo 45 let a měl za sebou 21 let služby u četnictva.

Maďarští sabotéři na Slovensku

Počátkem června 1920 se československým bezpečnostním orgánům podařilo za nejasných okolností zadržet maďarského studenta Alexandra Fillera, u něhož se našly tři injekční jehly, tekutý jed curare, arsen a fosfor rozpuštěný v sirovodíku, který funguje jako velmi účinná zápalná látka. Uvedené předměty byly 4. června odevzdány Propagační kanceláři slovenského území, která obdržela i opis protokolu se zatčeným Fillerem.

Ten se přiznal, že pracoval jako agent pro Ligu pro integritu Maďarska, konkrétně pro její tajné oddělení, „jehož úkolem je páchat atentáty proti vynikajícím osobnostem na Slovensku a v Čechách.“ Agenti tohoto oddělení měli také zakládat na československém území požáry. V čele uvedené sabotážní organizace podle zjištěných zpráv stál jistý Urmánczy Nador, funkci službyvedoucího údajně zastával dr. Illosvay Dénes a tajemníky byli dr. Szemla Josef a Berghi Kornél.

Podle Fillerovy výpovědi dostali příslušníci organizace úkol podpalovat na Slovensku pouze vojenské objekty, jelikož vedení Ligy stále doufalo, že Maďarsko získá slovenské území zpět, proto bylo nežádoucí způsobit v této oblasti větší škody, než bylo nutné. V českých zemích však diverzanti směli zakládat požáry i ve skladištích a továrnách, na nádražích a v dalších objektech. Za jednu úspěšnou žhářskou operaci agentovi příslušela odměna ve výši 10 000 korun.

Liga vysílala jednotlivé záškodníky přes hranici individuálně, aniž by o sobě tito muži vzájemně věděli. Každý z nich musel před odchodem do Československa složit přísahu, že v případě hrozícího zajetí spáchá sebevraždu a že za žádných okolností nic nevyzradí. Agentům bylo zdůrazňováno, že je v případě dopadení stejně čeká trest smrti.

Sám Filler se stal spolupracovníkem organizace díky náhodě, když žádal o zaměstnání na jakémsi ministerstvu v Budapešti, kde jej odkázali na Urmánczyho. Ten studenta zasvětil do náplně činnosti svého oddělení. Poté, co Filler vyjádřil ochotu podílet se na akcích proti Československu, byl podroben zkoušce. Musel bez dokladů ilegálně překročit hranici na Slovensko a přinést blíže nespecifikovaný důkaz o tom, že se skutečně dostal na „nepřátelské“ území.

Tento úkol Filler bez obtíží splnil, načež mu Urmánczy a jeho spolupracovníci svěřili mimořádně důležitou misi – provedení atentátu na československého ministra zdravotnictví dr. Vavro Šrobára a bývalého župana Ludovíta Bazovského. „Za každou vraždu výšejmenovaných bylo mu slíbeno 30 000 a za zažehnutí budovy 20 000 korun.“ Illosvay Dénes dodal atentátníkovi jed a další vybavení. Na cestu agent navíc obdržel volnou jízdenku na maďarské železniční tratě.

Ačkoliv Filler skončil v zajetí dříve, než stihl splnit svůj úkol, z jeho svědectví vyplývalo, že „súčasne s ním vystrojeno a vyzbrojeno bolo viacero takýchto agentov,“ takže nebezpečí rozhodně ještě nepominulo. Proto v polovině června 1920 všechna okresní četnická velitelství v Čechách (a pravděpodobně i v ostatních částech republiky) obdržela zprávu o činnosti Ligy a varování před jejími agenty.

Jelikož všechny podrobnosti o fungování diverzní organizace vycházely pouze z Fillerova svědectví, zůstává otázkou, zda se veškeré údaje skutečně zakládaly na pravdě.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 89.

Vražda dozorce finanční stráže Hovorky

10. června 1920 v 9 hodin dopoledne vyrazil dozorce finanční stráže František Hovorka z Dolního Dvořiště na běžnou obchůzku podél státní hranice. Podle plánu se měl vrátit kolem druhé odpolední. Ve 4 hodiny však byl Hovorka stále pryč. Naddozorce Karel Hanl proto nechal svému podřízenému na stole vzkaz, „by opozděný návrat ospravedlnil“ a sám se vydal na pochůzku.

Po půl hodině chůze Hanl spatřil v křoví v na rakouské straně hranice ležící postavu, v níž záhy poznal Hovorku. V domnění, že dozorce usnul, jej Hanl zatáhl za nohu, v důsledku čehož se bezvládné tělo mírně posunulo. Až nyní Hanl poznal, že Hovorka je mrtev.

Naddozorce finanční stráže neprodleně informoval četnickou stanici v Dolním Dvořišti, odkud se na místo činu vydali vrchní strážmistr Gustav Fischer, závodčí Štěpán Žáček a četník na zkoušku František Jachek. Trojici strážců zákona doprovázel obvodní lékař Julius Frisch.

Ten po zběžném ohledání těla označil za příčinu smrti střelnou ránu do srdce. V bezprostřední blízkosti těla se nacházela Hovorkova puška typu Werndl. Na nebožtíkově těle byla pohozena jeho soukromá korespondence, kterou vrah patrně z nějakého důvodu prohledal. V levé kapse kabátu se našly dvě patrony do pušky. (Nedostatek munice pro služební zbraně představoval v této době poměrně běžný jev, příslušníci finanční stráže někdy chodili do služby vybaveni jediným nábojem do pušky.) V Hovorkově vestě četníci našli hodinky. Oproti tomu u mrtvého nebyly nalezeny žádné peníze. Pár kroků od těla ležel Hovorkův služební sešit „a místo ono činilo dojem, že před tím na něm někdo seděl.“

Jelikož mezi objevením těla a příchodem četníků skupina zvědavců pošlapala okolí, nepodařilo se identifikovat stopy pachatele. Byly však objeveny dva kousky látky, jeden z vojenského pláště a jeden z kamaší. Zhruba 18 kroků od mrtvoly, na československé straně hranic, nalezl vrchní strážmistr Gustav Fischer místo, kde byla podupána tráva. Dost možná se jednalo o úkryt střelce.

Při pitvě vyšlo najevo, že Hovorku zasáhly celkem tři kulky, z toho jedna do stehna. Četníci z Dolního Dvořiště zahájili mezitím výslechy spolupracovníků zavražděného. Cenné svědectví podal dozorce finanční stráže Josef Kutnohorský, podle něhož u sebe Hovorka kromě věcí, jež se našly na místě činu, obvykle nosil ještě notýsek, v němž měl založeno 300 korun. Ani notes, ani peníze, však četníci na místě činu neobjevili.

Vyšetřovatelé pátrali i v okolí místa, kde došlo k vraždě, a podařilo se jim zjistit několik svědků, kteří kolem jedenácté hodiny slyšeli výstřely. Někteří dokonce uvedli, že šlo o rány z revolveru. Pokud pachatel použil revolver, vysvětlovalo by se tím, proč se v blízkosti těla nenašly vystřelené nábojnice.

Jistá Terezie Šimková z Wulovic uvedla, že kolem deváté potkala na silnici z rakouského Freistadtu asi dvacetiletého mladíka, jehož oděv odpovídal kouskům látky, nalezeným na místě činu. Popis se hodil na freistadtského studenta Viléma Ottu, již několikrát vyšetřovaného finanční stráží kvůli různým podvodům. Existovalo tudíž podezření, že se Otto chtěl příslušníkům finanční stráže z Dolního Dvořiště pomstít, nebo byl náhodně překvapen Hovorkou při pokusu o pašování a rozhodl se použít zbraň.

Vrchní strážmistr Fischer 12. června seznámil s výsledky dosavadního pátrání své rakouské kolegy, konkrétně revierinspektora Karla Schöneckera z Leopoldschlagu, revierinspektora Rudlofa Schwarce a rayoninspektora Jana Straku z Freistadtu. Následoval výslech Viléma Otty, který se hájil tím, že v se době vraždy připravoval ve svém bytě na zkoušku z dějepisu a zeměpisu, což potvrdil Ottův spolubydlící i jeho bytná. Poté prý Otto obědval v tzv. válečné kuchyni a odpoledne strávil při partii karet se spolužáky. I tuto část Ottova alibi podpořily svědecké výpovědi.

Člověk, který se z počátku jevil jako hlavní podezřelý, tedy patrně neměl s vraždou nic společného. Vrchní strážmistr Fischer v hlášení pro Zemské četnické velitelství neopomněl uvést i takový detail, že mladík, jehož popsala svědkyně Šimková, nosil „zelený plyšový klobouk se štětkou,“ podobný klobouk však Otto nevlastnil.

Poté, co freistadtský student vypadl ze seznamu podezřelých, zaměřili se vyšetřovatelé jiným směrem. Rakouské četnictvo začalo prověřovat známé pašeráky. Zda k obdobnému kroku sáhly i československé bezpečnostní orgány, bohužel z archivních materiálů nevyplývá. Pokud ano, zůstala tato snaha bez výsledku.

Na závěr vyšetřovacího spisu Gustav Fischer uvedl, že „pátrání bude pokračováno a kladný výsledek ihned oznámen.“ K tomu však bohužel nedošlo. Vražda zůstala nevyšetřena.

Více než desetiletí po Hovorkově tragické smrti, v lednu 1931 se však tehdejší velitel četnické stanice v Dolním Dvořišti praporčík Roman Lamka rozhodl tento starý případ znovu otevřít, jelikož shledal určité nejasnosti ve Fischerově zprávě. Jednalo se především o formulaci „po rozhalení kabátu a vesty, byla shledána střelná rána.“ Nebylo tudíž jasné, zda kulka prošla kabátem, nebo zda měl Hovorka v okamžiku své smrti rozepnutý kabát, který pachatel po činu zapnul. Kromě toho z Fischerova hlášení nevyplývalo, jestli byla oběť zabita výstřelem zepředu či ze zálohy. Navíc zůstávala nezodpovězena otázka, proč byla u mrtvoly pohozena soukromá korespondence.

Proto se Lamka 22. ledna vydal do rakouského Leopoldschlagu, aby prostudoval vyšetřovací protokoly tamního četnictva. Na místě však „shledal, že spis obsahuje povšechně totéž, co spisy zdejší stanice.“

Oficiální vyšetřování tedy skončilo neúspěchem, z paměti místních obyvatel však Hovorkova záhadná smrt nezmizela. Mezi staršími usedlíky se po dlouhá léta tradovalo, že za druhé světové války se jakýsi Rakušan v hostinci chlubil, že Hovorku zastřelil, protože tento udržoval poměr s jeho ženou. O pravdivosti uvedené historky můžeme zajisté spekulovat, nicméně nelze jí upřít jistou logiku. Pokud pachatel jednal ze žárlivosti, vysvětlilo by se tím, proč po činu prohledal korespondenci oběti – mohl pátrat po milostných dopisech. I odcizený Hovorkův zápisník třeba obsahoval jisté citlivé informace.

Naproti tomu loupežný motiv se jeví jako nepříliš pravděpodobný, neboť vrah nesebral mrtvému hodinky.  Ostatně pokud by někdo chtěl vraždit kvůli majetku, proč by útočil zrovna na ozbrojeného muže, který se mohl bránit? Loupežný vrah by si pravděpodobně našel snáze přemožitelnou oběť.

Varianta, že by Hovorku zastřelil pašerák, kterého dozorce finanční stráže přistihl při pokusu o přechod hranic, se jeví jako nepříliš reálná. Pašerák by neměl důvod mrtvého prohledat, leda by ho chtěl okrást. V tom případě by ale nejspíš odnesl i hodinky.

Nelze ani vyloučit, že se jednalo o čin šílence. Nejpravděpodobnější příčinou vraždy ovšem zůstává osobní msta.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 408, sign. 1762/31.

Četník Rudolf Urban

Článek byl publikován na stránkách:
http://www.policista.cz/clanky/reportaz/rudolf-urban-neobycejny-osud-obycejneho-cetnika-754/