29. prosince 1923 sepsal podplukovník Josef Šustr, náměstek zemského četnického velitele v Praze a pozdější generální velitel četnictva, krátký elaborát nazvaný „Konflikty soukromého rázu mezi důstojníky.“ V uvedeném memorandu Šustr zúročil zkušenosti z doby svého působení ve funkci předsedy disciplinárního výboru, kdy musel mimo jiné urovnávat mimoslužební spory mezi četnickými důstojníky.
Šustr si uvědomoval, že osobní nevraživost mezi důstojníky má nezřídka negativní vliv na výkon služby, zejména tehdy, mají-li znesváření četníci spolupracovat při vyšetřování. „Ve světě civilním mohou se dva občané znesvářiti, veškerý styk přerušiti: tak tomu však v pospolitém životě důstojníka nesmí a býti nemůže.“
Přesto byl Šustr odpůrcem toho, aby konflikty důstojníků urovnávali jejich nadřízení. „Nelze připustiti, aby představení byli obtěžováni věcmi, které vyřízeny býti mohou bez zasahování autority vyšší.“ Prošetřování jednotlivých případů navíc někdy trvalo poměrně dlouho a zbytečně odvádělo aktéry sporu i vyšetřovatele od jiných služebních povinností.
Všechny tyto potíže byly dle Šustrova mínění zapříčiněny především „odstraněním dřívějších zvyklostí, t. zv. způsobu rytířského,“ kdy se konflikty mezi důstojníky řešily prostřednictvím jejich sekundantů nebo, pokud sekundanti nedokázali přimět znesvářené ke smíru, soubojem.
Proto Šustr navrhoval, aby „ten, jenž se cítil uraženým, vyslal 2 kamarády co zástupce /nikoliv za účelem souboje/.“ Tito delegáti měli v zastoupení uraženého jednat se zplnomocněnci druhého účastníka sporu a docílit satisfakce. „Autorita nadřízených mohla teprve tehdy nastoupiti ve své působnosti, kdyby se tomu, jenž se uraženým býti cítil, nedostalo řádného zadostiučinění.“ Přijmout úlohu zprostředkovatele by v Šustrově pojetí mělo být „kamarádskou povinností.“
Šustrův návrh byl zaslán zemskému četnickému veliteli v Praze generálu Skorkovskému, který ve svém vyjádření z 11. ledna 1924 uvedl, že „myšlenka jest dobrá, provedení nebylo by však tak snadné,“ a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že „veřejnost by to jistě považovala za obnovení starých rakouských zvyků,“ za druhé z toho důvodu, že v jednotlivých městech, s výjimkou sídel zemských velitelství, málokdy sloužili současně čtyři či více důstojníků četnictva, takže by úlohu zprostředkovatelů museli hrát důstojníci z jiných lokalit, kteří by takto plýtvali čas a výdaje na cestu.
Navzdory svým pochybnostem Skorkovský postoupil Šustrův text generálnímu veliteli četnictva Karlu Vyčítalovi, jehož názor na danou problematiku bohužel neznáme. Místo něho je k dispozici pouze douška, psaná obyčejnou tužkou, že podplukovník Šustr byl vyrozuměn ústně během své návštěvy na Generálním velitelství .
Jisté je, že k realizaci Šustrova záměru nedošlo, nicméně chybí bližší informace, za jakých okolností došlo k jeho zamítnutí a jak generální velitel argumentoval.
Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva kart. 13.
Žádné komentáře:
Okomentovat