Problémový četník

Během zimy a jara 1921 došlo k závažnému konfliktu mezi vrchním strážmistrem Jakubem Speidlem[1] a obyvateli obce Rossbach (odkud byl dotyčný v průběhu inkriminovaného období přeložen do Kulmsalu), zejména rodinou Müllerů. Za počátek vleklého sporu lze označit nehodu z 1. února zmíněného roku, kdy jistý Robert Hoffmann při neopatrné manipulaci se zbraní neúmyslně zastřelil Luisu Müllerovou. Ačkoliv Speidl byl ještě téhož dne večer informován rodinou oběti, zahájil pátrání až následujícího rána „vymlouvaje se na čas noční a na to, že mu pachatel osobně znám není.“ V důsledku tohoto prodlení se Hoffmannovi podařilo uprchnout do Saska

            Pro další pátrání byla pochopitelně nutná spolupráce s německými bezpečnostními orgány. Speidl však, místo aby on sám nebo někdo z jeho podřízených kontaktoval říšské četnictvo, poslal k německým kolegům příbuzného oběti Ferdinanda Müllera s písemnou zprávou. Müller prý rovněž musel Speidlovi proplatit náklady za telefonické a telegrafické rozeslání pátracích oběžníků saským úřadům.

            Toto četníkovo počínání vedlo k tomu, že Marta Müllerová podala na vrchního strážmistra Speidla písemnou stížnost. Ta mimo výše uvedené údaje obsahovala i tvrzení, že Jakub Speidl nadával obyvatelům Rossbachu do podloudníků, což posléze dosvědčil i tamní starosta Jan Penel. Ačkoliv nařčený četník toto obvinění popřel, odmítl uposlechnout výzvy nadřízených, aby zažaloval Martu Müllerovou pro urážku na cti. Později dokonce prohlašoval, že jej velitel oddělení donutil k podání žaloby, „ačkoliv tak učiniti byl povinen na základě stávajících předpisů.“

            Když nakonec došlo k soudnímu projednávání údajné urážky Speidla Müllerovou, nechal si četník od obviněné proplatit cestovné ve výši 32 korun, zřejmě za cestu k soudu a zpět. Kromě toho vrchní strážmistr Speidl v rozporu s rozkazy za nejasných okolností zatkl jednoho příslušníka rodiny Müllerů, který měl být pouze předvolán na úřad. (Z dokumentů nevysvítá, o jaký úřad se jednalo.) Uvedené jednání Speidl zdůvodnil tím, že „zná tuto rodinu Müllera, jako nebezpečnou, sestávající z vícero členů, několikráte pro různé delikty trestanou.“

            Spory s rodinou Müllerů však nepředstavovaly jediný Speidlův problém. Jmenovanému se dále kladlo za vinu, že udal správce Wagnerovy továrny v Rossbachu, jistého Künzela, pro fingovanou krádež, přestože nakonec došlo k odhalení a usvědčení skutečných pachatelů. Velitel stanice v Rossbachuu se zřejmě netěšil příliš velké popularitě ani u dalších obyvatel svěřeného obvodu, jelikož v dubnu 1921 neznámí výtržníci vytloukli okna jeho bytu

            V důsledku výše uvedených nařčení bylo na Jakuba Speidla podáno trestní oznámení. Celý případ se na základě dochovaných materiálů jeví jako poněkud nejednoznačný. Vrchní strážmistr patrně skutečně zanedbal služební povinnosti při pátrání po Hoffmannovi a vyšetřování krádeže v továrně a nepočínal si dostatečně iniciativně. Je dost možné, že se skutečně dopustil urážek vůči obyvatelstvu, po dlouholeté službě u rakousko-uherského četnictva byl zřejmě zvyklý jednat s civilisty poněkud nadřazeně a autoritářsky. Na druhou stranu, pokud lze věřit Speidlovým slovům o kriminální minulosti Müllerů, nelze vyloučit, že některá obvinění proti Speidlovi byla úmyslně zveličena.

            Za pozornost stojí i to, že nadřízené orgány kladly Speidlovy mimo konkrétních pochybení za vinu i to, že váhal s podáním žaloby na Martu Müllerovou a že tudíž nedostatečně hájil svou pověst a tím pádem i reputaci četnického sboru.           

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 90.

---

[1] Jakub Speidl pocházel z Haliče. V době popisovaných událostí mu bylo 45 let a měl za sebou 21 let služby u četnictva.

Maďarští sabotéři na Slovensku

Počátkem června 1920 se československým bezpečnostním orgánům podařilo za nejasných okolností zadržet maďarského studenta Alexandra Fillera, u něhož se našly tři injekční jehly, tekutý jed curare, arsen a fosfor rozpuštěný v sirovodíku, který funguje jako velmi účinná zápalná látka. Uvedené předměty byly 4. června odevzdány Propagační kanceláři slovenského území, která obdržela i opis protokolu se zatčeným Fillerem.

Ten se přiznal, že pracoval jako agent pro Ligu pro integritu Maďarska, konkrétně pro její tajné oddělení, „jehož úkolem je páchat atentáty proti vynikajícím osobnostem na Slovensku a v Čechách.“ Agenti tohoto oddělení měli také zakládat na československém území požáry. V čele uvedené sabotážní organizace podle zjištěných zpráv stál jistý Urmánczy Nador, funkci službyvedoucího údajně zastával dr. Illosvay Dénes a tajemníky byli dr. Szemla Josef a Berghi Kornél.

Podle Fillerovy výpovědi dostali příslušníci organizace úkol podpalovat na Slovensku pouze vojenské objekty, jelikož vedení Ligy stále doufalo, že Maďarsko získá slovenské území zpět, proto bylo nežádoucí způsobit v této oblasti větší škody, než bylo nutné. V českých zemích však diverzanti směli zakládat požáry i ve skladištích a továrnách, na nádražích a v dalších objektech. Za jednu úspěšnou žhářskou operaci agentovi příslušela odměna ve výši 10 000 korun.

Liga vysílala jednotlivé záškodníky přes hranici individuálně, aniž by o sobě tito muži vzájemně věděli. Každý z nich musel před odchodem do Československa složit přísahu, že v případě hrozícího zajetí spáchá sebevraždu a že za žádných okolností nic nevyzradí. Agentům bylo zdůrazňováno, že je v případě dopadení stejně čeká trest smrti.

Sám Filler se stal spolupracovníkem organizace díky náhodě, když žádal o zaměstnání na jakémsi ministerstvu v Budapešti, kde jej odkázali na Urmánczyho. Ten studenta zasvětil do náplně činnosti svého oddělení. Poté, co Filler vyjádřil ochotu podílet se na akcích proti Československu, byl podroben zkoušce. Musel bez dokladů ilegálně překročit hranici na Slovensko a přinést blíže nespecifikovaný důkaz o tom, že se skutečně dostal na „nepřátelské“ území.

Tento úkol Filler bez obtíží splnil, načež mu Urmánczy a jeho spolupracovníci svěřili mimořádně důležitou misi – provedení atentátu na československého ministra zdravotnictví dr. Vavro Šrobára a bývalého župana Ludovíta Bazovského. „Za každou vraždu výšejmenovaných bylo mu slíbeno 30 000 a za zažehnutí budovy 20 000 korun.“ Illosvay Dénes dodal atentátníkovi jed a další vybavení. Na cestu agent navíc obdržel volnou jízdenku na maďarské železniční tratě.

Ačkoliv Filler skončil v zajetí dříve, než stihl splnit svůj úkol, z jeho svědectví vyplývalo, že „súčasne s ním vystrojeno a vyzbrojeno bolo viacero takýchto agentov,“ takže nebezpečí rozhodně ještě nepominulo. Proto v polovině června 1920 všechna okresní četnická velitelství v Čechách (a pravděpodobně i v ostatních částech republiky) obdržela zprávu o činnosti Ligy a varování před jejími agenty.

Jelikož všechny podrobnosti o fungování diverzní organizace vycházely pouze z Fillerova svědectví, zůstává otázkou, zda se veškeré údaje skutečně zakládaly na pravdě.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 89.

Vražda dozorce finanční stráže Hovorky

10. června 1920 v 9 hodin dopoledne vyrazil dozorce finanční stráže František Hovorka z Dolního Dvořiště na běžnou obchůzku podél státní hranice. Podle plánu se měl vrátit kolem druhé odpolední. Ve 4 hodiny však byl Hovorka stále pryč. Naddozorce Karel Hanl proto nechal svému podřízenému na stole vzkaz, „by opozděný návrat ospravedlnil“ a sám se vydal na pochůzku.

Po půl hodině chůze Hanl spatřil v křoví v na rakouské straně hranice ležící postavu, v níž záhy poznal Hovorku. V domnění, že dozorce usnul, jej Hanl zatáhl za nohu, v důsledku čehož se bezvládné tělo mírně posunulo. Až nyní Hanl poznal, že Hovorka je mrtev.

Naddozorce finanční stráže neprodleně informoval četnickou stanici v Dolním Dvořišti, odkud se na místo činu vydali vrchní strážmistr Gustav Fischer, závodčí Štěpán Žáček a četník na zkoušku František Jachek. Trojici strážců zákona doprovázel obvodní lékař Julius Frisch.

Ten po zběžném ohledání těla označil za příčinu smrti střelnou ránu do srdce. V bezprostřední blízkosti těla se nacházela Hovorkova puška typu Werndl. Na nebožtíkově těle byla pohozena jeho soukromá korespondence, kterou vrah patrně z nějakého důvodu prohledal. V levé kapse kabátu se našly dvě patrony do pušky. (Nedostatek munice pro služební zbraně představoval v této době poměrně běžný jev, příslušníci finanční stráže někdy chodili do služby vybaveni jediným nábojem do pušky.) V Hovorkově vestě četníci našli hodinky. Oproti tomu u mrtvého nebyly nalezeny žádné peníze. Pár kroků od těla ležel Hovorkův služební sešit „a místo ono činilo dojem, že před tím na něm někdo seděl.“

Jelikož mezi objevením těla a příchodem četníků skupina zvědavců pošlapala okolí, nepodařilo se identifikovat stopy pachatele. Byly však objeveny dva kousky látky, jeden z vojenského pláště a jeden z kamaší. Zhruba 18 kroků od mrtvoly, na československé straně hranic, nalezl vrchní strážmistr Gustav Fischer místo, kde byla podupána tráva. Dost možná se jednalo o úkryt střelce.

Při pitvě vyšlo najevo, že Hovorku zasáhly celkem tři kulky, z toho jedna do stehna. Četníci z Dolního Dvořiště zahájili mezitím výslechy spolupracovníků zavražděného. Cenné svědectví podal dozorce finanční stráže Josef Kutnohorský, podle něhož u sebe Hovorka kromě věcí, jež se našly na místě činu, obvykle nosil ještě notýsek, v němž měl založeno 300 korun. Ani notes, ani peníze, však četníci na místě činu neobjevili.

Vyšetřovatelé pátrali i v okolí místa, kde došlo k vraždě, a podařilo se jim zjistit několik svědků, kteří kolem jedenácté hodiny slyšeli výstřely. Někteří dokonce uvedli, že šlo o rány z revolveru. Pokud pachatel použil revolver, vysvětlovalo by se tím, proč se v blízkosti těla nenašly vystřelené nábojnice.

Jistá Terezie Šimková z Wulovic uvedla, že kolem deváté potkala na silnici z rakouského Freistadtu asi dvacetiletého mladíka, jehož oděv odpovídal kouskům látky, nalezeným na místě činu. Popis se hodil na freistadtského studenta Viléma Ottu, již několikrát vyšetřovaného finanční stráží kvůli různým podvodům. Existovalo tudíž podezření, že se Otto chtěl příslušníkům finanční stráže z Dolního Dvořiště pomstít, nebo byl náhodně překvapen Hovorkou při pokusu o pašování a rozhodl se použít zbraň.

Vrchní strážmistr Fischer 12. června seznámil s výsledky dosavadního pátrání své rakouské kolegy, konkrétně revierinspektora Karla Schöneckera z Leopoldschlagu, revierinspektora Rudlofa Schwarce a rayoninspektora Jana Straku z Freistadtu. Následoval výslech Viléma Otty, který se hájil tím, že v se době vraždy připravoval ve svém bytě na zkoušku z dějepisu a zeměpisu, což potvrdil Ottův spolubydlící i jeho bytná. Poté prý Otto obědval v tzv. válečné kuchyni a odpoledne strávil při partii karet se spolužáky. I tuto část Ottova alibi podpořily svědecké výpovědi.

Člověk, který se z počátku jevil jako hlavní podezřelý, tedy patrně neměl s vraždou nic společného. Vrchní strážmistr Fischer v hlášení pro Zemské četnické velitelství neopomněl uvést i takový detail, že mladík, jehož popsala svědkyně Šimková, nosil „zelený plyšový klobouk se štětkou,“ podobný klobouk však Otto nevlastnil.

Poté, co freistadtský student vypadl ze seznamu podezřelých, zaměřili se vyšetřovatelé jiným směrem. Rakouské četnictvo začalo prověřovat známé pašeráky. Zda k obdobnému kroku sáhly i československé bezpečnostní orgány, bohužel z archivních materiálů nevyplývá. Pokud ano, zůstala tato snaha bez výsledku.

Na závěr vyšetřovacího spisu Gustav Fischer uvedl, že „pátrání bude pokračováno a kladný výsledek ihned oznámen.“ K tomu však bohužel nedošlo. Vražda zůstala nevyšetřena.

Více než desetiletí po Hovorkově tragické smrti, v lednu 1931 se však tehdejší velitel četnické stanice v Dolním Dvořišti praporčík Roman Lamka rozhodl tento starý případ znovu otevřít, jelikož shledal určité nejasnosti ve Fischerově zprávě. Jednalo se především o formulaci „po rozhalení kabátu a vesty, byla shledána střelná rána.“ Nebylo tudíž jasné, zda kulka prošla kabátem, nebo zda měl Hovorka v okamžiku své smrti rozepnutý kabát, který pachatel po činu zapnul. Kromě toho z Fischerova hlášení nevyplývalo, jestli byla oběť zabita výstřelem zepředu či ze zálohy. Navíc zůstávala nezodpovězena otázka, proč byla u mrtvoly pohozena soukromá korespondence.

Proto se Lamka 22. ledna vydal do rakouského Leopoldschlagu, aby prostudoval vyšetřovací protokoly tamního četnictva. Na místě však „shledal, že spis obsahuje povšechně totéž, co spisy zdejší stanice.“

Oficiální vyšetřování tedy skončilo neúspěchem, z paměti místních obyvatel však Hovorkova záhadná smrt nezmizela. Mezi staršími usedlíky se po dlouhá léta tradovalo, že za druhé světové války se jakýsi Rakušan v hostinci chlubil, že Hovorku zastřelil, protože tento udržoval poměr s jeho ženou. O pravdivosti uvedené historky můžeme zajisté spekulovat, nicméně nelze jí upřít jistou logiku. Pokud pachatel jednal ze žárlivosti, vysvětlilo by se tím, proč po činu prohledal korespondenci oběti – mohl pátrat po milostných dopisech. I odcizený Hovorkův zápisník třeba obsahoval jisté citlivé informace.

Naproti tomu loupežný motiv se jeví jako nepříliš pravděpodobný, neboť vrah nesebral mrtvému hodinky.  Ostatně pokud by někdo chtěl vraždit kvůli majetku, proč by útočil zrovna na ozbrojeného muže, který se mohl bránit? Loupežný vrah by si pravděpodobně našel snáze přemožitelnou oběť.

Varianta, že by Hovorku zastřelil pašerák, kterého dozorce finanční stráže přistihl při pokusu o přechod hranic, se jeví jako nepříliš reálná. Pašerák by neměl důvod mrtvého prohledat, leda by ho chtěl okrást. V tom případě by ale nejspíš odnesl i hodinky.

Nelze ani vyloučit, že se jednalo o čin šílence. Nejpravděpodobnější příčinou vraždy ovšem zůstává osobní msta.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 408, sign. 1762/31.

Četník Rudolf Urban

Článek byl publikován na stránkách:
http://www.policista.cz/clanky/reportaz/rudolf-urban-neobycejny-osud-obycejneho-cetnika-754/

Četnické knihovny

V předposlední zářijový den roku 1927 hlásilo Zemské četnické velitelství v Praze Ministerstvu vnitra, že v Čechách přichází v úvahu 280 četnických stanic, do jejichž obvodu by mohly být vyslány putovní knihovny. Jednalo se především o „stanice v místech, kde není obecních knihoven, nebo, kde sice obecní knihovny jsou, avšak nemají k disposici českých knih.“ Do obou řečených kategorií pochopitelně spadala celá řada stanic v národnostně smíšených pohraničních oblastech.z

Putovní knihovny měly fungovat tak, že by zemské velitelství opatřilo 70 dřevěných kufříků, jelikož „kufříkům dřevěným dává se přednost před jinými vzhledem k jich upotřebení a trvanlivosti.“ Četnictvo již oslovilo tři potenciální dodavatele, „z nichž nejlevnější jest nabídka truhlářského závodu Jana Michala z Prahy III.“ Cena byla předběžně odhadnuta na 4 550 korun, a to včetně 3 000 klíčků ke kufrům. (Dále v citovaném dokumentu se píše pouze o třech stovkách klíčů, což se jeví jako pravděpodobnější údaj.)

„Každý kufřík tvořil by jednu putovní knihovničku“ obsahující zhruba dvě desítky výtisků, přičemž ve všech kufřících měly být zastoupeny publikace „populárně-naučné, odborného vzdělání a belletrie všeho druhu.“ V případě posledně uvedené kategorie se jednalo zejména o „romány historické, kulturně historické, z prostředí sociálního atd.“

 Tyto mobilní knihovničky měly postupně cirkulovat mezi jednotlivými četnickými stanicemi, a to především prostřednictvím železniční dopravy. Při předpokládané váze jednoho plného kufříku 13 kilogramů by roční náklady na převážení 70 knihovniček činily přibližně 870 korun. Každá z vybraných četnických stanic měla dostat jednou do roka jednu z knihovniček, kterou by si mohla ponechat po dobu tří měsíců.

Do oběhu hodlalo Zemské četnické velitelství dát zhruba 1 400 knih, tedy většinu svého vlastního knihovního fondu, který v té době čítal 1 712 publikací o 1 963 svazcích. Vysoký počet objednaných klíčů autoři návrhu zdůvodnili snahou, „aby každá stanice měla svůj vlastní klíček (Na tomto místě připomeňme, že do projektu mělo být zapojeno 280 stanic – pozn. aut.) a 20 klíčků bylo by záložních. Tím by se zamezilo zasílání klíčků zároveň s knihovničkami a ušetřilo by se vydání za zasílání klíčků.“

Praktická realizace popisovaného projektu by pochopitelně měla za následek „značnější opotřebování  knih“ a kromě toho bylo „nutno též počítati s výdajem na manipulační a kancelářské potřeby /: nákladní listy, seznamy knih, záznamy, evidence a. pod :/ a s výdajem na udržování knihovniček.“ Roční náklady na opravy poškozených výtisků a případné dokupování náhrady za ztracené či zničené knihy se měly pohybovat kolem 500 korun, zatímco výdaje na manipulační a kancelářské potřeby byly odhadnuty na 300 korun. Údržba knihovniček měla podle propočtů vyjít na 150 korun ročně.

Autoři projektu se netajili svým optimismem. „Ježto jde o četnické stanice téměř výlučně v německém pohraničí, vzdálené od kulturních středisk (sic!), lze očekávati, že bude zavedení těchto knihovniček uvítáno s povděkem.“ Dále bylo zdůrazněno, že knihovna zemského velitelství vznikla „větším dílem z dobrovolných příspěvků četnictva.“

V závěru písemného návrhu pak jeho původci mimoděk poukázali na určitý nedostatek v odborné výchově četnictva, když uznali, že „veškeré stanice v obvodě zdejšího velitelství jeví čilý zájem o literaturu odbornou, zejména z oboru kriminalistiky. Tato díla jsou však ve zdejší knihovně k disposici jen ve skrovném počtu.“ Nemůžeme vyloučit, že šlo o skrytý apel na Ministerstvo vnitra, jemuž bylo memorandum adresováno, aby zajistilo četnictvu větší množství odborných publikací.

K hlášení byla přiložena zpráva osvětového referenta Doplňovacího oddělení Zemského četnického velitelství z 26. září 1927, která udávala, že mnohé stanice vyžadují zasílání alespoň čtyř putovních knihovniček ročně, „podobný rozsah není ovšem prozatím uskutečnitelným s ohledem na omezený počet knih ve zdejší knihovně.“ Bylo proto doporučeno začít experimentálně využívat menší množství knihovniček a vyčkat, jak se systém osvědčí, zejména neutrpí-li praktický výkon služby. Řečeno jinými slovy, nebude-li četníky četba odvádět od svědomitého plnění povinností.

Mimo tyto argumenty se citovaná relace osvětového referenta v podstatě shodovala s obsahem již zmíněného hlášení z 29. září 1927. Doplnila pouze, že výrazná poptávka po kriminalistické literatuře existuje i u dalších četnických stanic, v jejichž obvodech fungují obecní knihovny. Vzhledem k nedostatečné vybavenosti knihovny Zemského četnického velitelství však bylo řešení zmíněného problému odsunuto na neurčito.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 361, sign. 9711/27.

Vdova po četníkovi

V roce 1930 se na Zemské četnické velitelství v Praze obrátila jistá Aloisie Volštátová, vdova po vrchním strážmistru Josefu Volštátovi z Habrů, který zemřel 11. března 1930. Volštátová prosila, aby velitelství „na mne a mojí rodinu uspořádalo peněžitou sbírku,“ jelikož její zemřelý manžel, který byl déle jednoho roku nemocen,“ se v důsledku výdajů na léčbu značně zadlužil. Volštátová, matka sedmi dětí ve věku od čtyř do šestnácti let, navíc vydala nemalé prostředky na manželův pohřeb.

            Zemské četnické velitelství pověřilo velitele Četnického oddělení v Čáslavi, aby prověřil „osobní, majetkové a rodinné poměry žadatelky.“ Podle odpovědi z Čáslavi z 1. dubna 1930 „majetkové poměry rodiny byly uspořádané. Teprve dlouhotrvající choroba zemřelého vyčerpala veškeré úspory.“ Dále bylo uvedeno, že „vdova jest dlužna bratru zesnulého 4. 000 Kč.“

            Čáslavský velitel doporučil žádosti Volštátové vyhovět, „ježto jde o výjimečný případ a okolnosti, že vrchní strážmistr Volštát byl nadobyčej svědomitým četníkem.“ Kromě toho zdůraznil, že vdova podala žádost bez jeho vědomí.

            Zemské četnické velitelství ovšem konání sbírky nepovolilo, namísto toho bylo rozhodnuto vyplácet Volštátové ročně vdovskou penzi 11 400 Kč, příspěvky na výchovu až do výše 11 400 Kč, výchovné 3 000 Kč a přídavek na dítě 3 600 Kč. K tomu měla vdova obdržet roční úmrtné ve výši 5 700 Kč

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 393, sign. 4674/30.

Němečtí výtržníci

V podvečer 3. května 1929 se u vedlejšího celního úřadu v Hrádku nad Nisou objevili bratři Erich a Bruno Schneiderovi a Helmuth Zeshang, všichni němečtí občané ze Žitavy. Tato trojice, jak později udal respicient finanční stráže Ladislav Zlatohlávek, celé odpoledne přecházela hranice tam a zpět a střídavě navštěvovala československé a německé hostince. V době incidentu již tedy byli poněkud podnapilí.

Přítomný vrchní strážmistr četnictva Jan Bican se rozhodl Němce legitimovat. Zatímco oba Schneiderové se vykázali platnými pasy, jejich společník Zeschang u sebe neměl žádný doklad, který by jej opravňoval k překročení hranic.

Když Bican trojici vykázal, Schneiderovi a Zeschang se vrátili na německou stranu hranice, odkud následně začali četníkovi nadávat do českých psů a Československé republice do státu lumpů a gaunerů.

Přítomné svědky na obou stranách hranic zarazila nečinnost příslušníků německé finanční stráže, „kteří celému případu klidně přihlíželi, vzdor tomu, že byl přednosta německého celního úřadu Michael Richter, vrchním strážmistrem Bicanem na rušitele obecného míru upozorněn, a přece proti rušitelům nezakročil.“

7. května 1929 Bican sepsal o případu hlášení, které okresní četnický velitel v Liberci kapitán Dlouhý odeslal Zemskému četnickému velitelství v Praze s podotknutím, že „zakročení vrch. strážm. Jana Bicana bylo správné.“ Nadřízený velitel četnického oddělení kapitán Zemánek doplnil, že četnictvo informovalo o incidentu inspektora německé kriminální policie Zenkera, který přislíbil věc řádně vyšetřit.

Zemánek se netajil svým názorem, „že stížnost do postupu finančních orgánů je neodůvodněná, protože finanční orgány nejsou oprávněny zakročovati v trestních věcech.“ Zemánkovo stanovisko sdílel i exponovaný četnický štábní důstojník v Mladé Boleslavi podplukovník Rudolf Friedl, který navrhl, „aby záležitost byla považována za vyřízenou“ s tím, že příslušníkům německé finanční stráže nelze vytýkat pochybení a že ohledně potrestání viníků je nutno vyčkat na výsledek Zenkerova vyšetřování, v něž Friedl patrně vkládal značné naděje, jelikož o inspektoru Zenkerovi bylo „známo, že vychází naším (sic!) četníkům v pohraničí s největší ochotou vstříc.“

Důvěra v Zenkera se ukázala jako oprávněná, jelikož 18. července 1929 vrchní strážmistr Bican z Hrádku nad Nisou hlásil, že Erich Schneider byl odsouzen doktorem Krausem od žitavského Amtsgerichtu ke čtyřem týdnům vězení a úhradě soudních útrat..

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 384, sign.