V srpnu 1919 bylo v hostinci Jana a Elišky Schickerových v Těchlovicích (okres Stříbro) ubytováno několik československých vojáků. V té době byl shodou okolností zachycen dopis, který majiteli hostince poslal jeho syn Rudolf Schicker, četník sloužící na stanici v Mašově (okres Podbořany.)
V německy psaném dopise Schicker nepřímo označil vojáky, ubytované u otce, za zloděje a oznámil, že rodičům brzy pošle dvě pušky, které má do Mašova přivézt švagrová velitele tamní četnické stanice.
Okresní politická správa ve Stříbře upozornila Zemské četnické velitelství v Praze a případ byl předán Četnickému oddělení Karlovy Vary, pod které stanice v Mašově spadala. 26. září 1919 karlovarské velitelství podalo zprávu o výsledku vyšetřování.
Rudolf Schicker, bývalý příslušník 35. pěšího pluku, sloužil u četnictva od 3. května 1918. V Mašově pracoval spolu s vrchním strážmistrem Rudolfem Sklenářem a četníkem na zkoušku Malým. Při výslechu okresním četnickým velitelem Schicker vypověděl, že v dopise rodičům pouze vyslovil obavy před možnými výtržnostmi a krádežemi ze strany vojáků, ubytovaných u jeho rodičů. Tyto obavy zdůvodnil skutečností, „že mu po čas jeho vojenské služby bylo viděti, kterak se jednotliví vojíni dopouštějí krádeží.“ (Na tomto místě je třeba podotknout, že kriminalita mezi vojáky byla v prvních letech po skončení Velké války poměrně rozšířeným jevem.)
Ohledně zbraní Rudolf Schicker uvedl, že švagrová vrchního strážmistra Sklenáře Gisela Čermáková, jejíž manžel Alfréd Čermák byl lesním správcem v Rodovicích, slíbila přivézt Sklenářovi dvě lovecké pušky. Vrchní strážmistr si hodlal jednu ze zbraní ponechat a druhou prodat Schickerovi, který měl v úmyslu pušku poslat otci. Tuto výpověď potvrdil i Sklenář.
Karlovarské oddělení se tudíž vyjádřilo, že „proti četníku Schickerovi nemohla býti v politickém ohledu závada zjištěna…lze pouze četníku Rudolfu Schickerovi na vinu klásti, že podezříval úplně neodůvodněně čsl. vojsko.“ Proto bylo navrženo potrestat Schickera 14 dny domácího vězení, což Zemské četnické velitelství 5. října 1919 schválilo.
Schickerovy obavy z možných krádeží rozhodně nebyly tak neodůvodněné, jak se v hlášení tvrdilo. Autor zprávy se však patrně rozhodl zbytečně nejitřit napětí mezi četnictvem a armádou, které bylo v počátcích existence ČSR dost výrazné.
Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 294, sign. 18996/19.
V období první republiky musel být každý žadatel o přijetí k policii i četnictvu prověřen, přičemž nejdůležitější úlohu při posuzování žádosti zpravidla hrálo hlášení četnické stanice, do jejíhož obvodu byl žadatel příslušný. Pokud dotyčná stanice hlásila, že se žadatel nebo jeho rodina netěší dobré pověsti, žádost byla obvykle zamítnuta.
V červnu 1933 si rolnický syn Josef Jeník (narozen 1909, vyučený mechanik, vojín v záloze mostního praporu v Bratislavě, bytem v Nové Doubravě) zažádal o přijetí ke státní policii v Praze. Tamní policejní ředitelství 30. srpna téhož roku „požádalo četnickou stanici v Heřmanově Městci o vyšetření předběžného života žadatele.“ Štábní strážmistři František Polák a Jaroslav Mišoň v odpovědi ze 17. září uvedli, že podle svědků byl Jeník po určitou dobu členem komunistického mládežnického sdružení. Na základě této skutečnosti pražské policejní ředitelství 30. září 1933 Jeníkovu žádost o přijetí zamítlo.
Jeník následně podal stížnost na oba četníky, kteří podle něj poskytli policejnímu ředitelství nepravdivé informace. Jeník popřel své členství v komunistické organizaci a uvedl, že se nikdy politicky neangažoval mimo agrární stranu, jejímž sympatizantem dle vlastních slov byl v době podání stížnosti.
Okresní četnický velitel v Chrudimi štábní kapitán Ptáček při prověřování stížnosti zjistil, že Jeník si sice 12. června 1932 podal žádost o přijetí do agrární strany, „pravděpodobně, aby obdržel místo ve státní službě,“ ale nebyl přijet, jelikož neuhradil členský příspěvek za rok 1933.
Ohledně Jeníkovy komunistické minulosti rolník František Rejfek z Heřmanova Městce vypověděl, že Josef Jeník často docházel do spolkové místnosti komunistické mládeže v hotelu Beránek a odebíral komunistické časopisy. Radní František Rejfek (patrně příbuzný předchozího svědka) uvedl, že po návratu z vojny se Jeník pravidelně účastnil sobotních sešlostí komunistické mládeže a udržoval přátelské styky s komunistickými předáky Františkem Ipserem a Františkem Šimůnkem.
Závěry vyšetřování štábního kapitána Ptáčka potvrdil i nadřízený velitel četnického oddělení, načež bylo Jeníkovi zasláno oficiální vyrozumění, že „šetřením nevyšly najevo žádné okolnosti, které by vyžadovaly nového řízení.“
Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha.
K problémům, s nimiž se museli prvorepublikoví četníci potýkat, patřily mnohdy malicherné spory s osobami a organizacemi, pronajímajícími prostory četnictvu. Četnická stanice ve Valči sídlila již od roku 1880 v domě č. p. 26, jehož majitelkou byla ve 30. letech jistá Anna Burghartová, jejíž soužití s četníky nebylo právě idylické.
Když četnická stanice 28. března 1933 obdržela zásilku palivového dříví, Burghartová v nepřítomnosti četníků nařídila kočímu, aby dříví složil před vraty dvora. Jelikož dosud bylo zvykem zavážet dříví až do dvora, byl velitel stanice vrchní strážmistr Václav Falout chováním Burghartové dost zaskočen. Rozhodl se proto majitelku domu předvolat na purkmistrovský úřad, aby si v přítomnosti purkmistra Ludvíka Prosche a tajemníka Hermanna Schwarze uvedenou záležitost vyjasnili.
Burghartová argumentovala tím, že při zajíždění vozů do dvora vzniká škoda na omítce a porostu. Během jednání přišla řeč i na starší spory mezi Faloutem a Burghartovou, přičemž četník Burghartové pohrozil žalobou „pro rušení manželského klidu,“ jelikož jej Burghardová v minulosti před jeho manželkou kritizovala pro jeho zálibu v cigaretách a posmívala se jeho obézní postavě. Kromě toho Falout tvrdil, že Burghartová pomlouvá jeho manželku.
Největší emoce však vyvolalo údajné dřívější prohlášení Burghartové, že Faloutova manželka Augusta při praní prádla u obchodníka Arnošta Löwyho poškodila prací kotel. Burghartová si později stěžovala, že ji Falout během jednání na purkmistrovském úřadě obvinil ze lži. Nařčený se hájil tvrzením, že ve skutečnosti pouze řekl, že je lží, pokud někdo prohlašuje, že jeho žena poškodila kotel. Neuvedl však výslovně, že tuto lež šíří Burghartová. Faloutovu verzi potvrdili i purkmistr Porsch a tajemník Schwarz.
Okresní četnický velitel ve Žluticích poručík Vinař při vyšetřování incidentu zjistil, že škody na dvoře Burghartové, které měly být údajně způsobeny při zavážkách dříví pro četnickou stanici, jsou zanedbatelné. Sama Burghartová připustila, že škody vznikly již v době působení předchozího velitele stanice vrchního strážmistra Emanuela Sušanky. Jak Vinař informoval Zemské četnické velitelství, Falout s manželkou si pár dní po incidentu na purkmistrovském úřadě opatřili vlastní ubytování. Vinař vyjádřil domněnky, že důvodem, proč Burghartová nepovolila zavést dříví do dvora, byly nejen obavy z možných škod, ale především osobní averze k Faloutovi.
Po dohodě s Vinařem Faloutová souhlasila, že napříště povolí závoz dříví do dvora, ovšem pouze pod podmínkou, že na zavážení bude vždy dohlížet jeden z četníků, aby se zamezilo možným škodám.
Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, sign. 7843/33.
16. března 1933 se německý státní příslušník Kurt Groha, pobývající toho času v turistické chatě Telemark u Českého Wiesenthalu, kolem 19. hodiny procházel poblíž saské hranice, když se k němu přiblížila trojice mužů, z nichž jeden po Grohovi ze vzdálenosti 10-15 kroků vystřelil, ale minul. Poté se útočníci dali na útěk. Později téhož dne titíž pachatelé několikrát vystřelili do vzduchu poblíž židovské turistické chaty, patrně s cílem zastrašit tamní obyvatele.
Motiv útoku na Grohu byl pravděpodobně politický, jelikož o Grohovi a jeho společnících z chaty Telemark kolovaly zvěsti, že se jedná o komunistické funkcionáře, kteří uprchli z nacistického Německa. Tyto fámy posilovala i skutečnost, že se Groha a jeho přátelé často stýkali s osazenstvem zmíněné židovské chaty na Hofberku v obci Stolzenhain č. p. 166. Místní četníci se k uvedeným zvěstem stavěli spíše skepticky, jelikož Groha s většinou svých společníků pobýval v ČSR již od září 1932, tedy ještě před Hitlerovým nástupem k moci.
Zhruba dvě hodiny po incidentu se o útoku dozvěděli vrchní respicient finanční stráže Josef Honauer a dozorce František Kehár, kteří právě konali obchůzku poblíž místa činu. Během hlídky se financové zastavili v hotelu Lesní zámeček, kde zastihli čtveřici německých občanů ve společnosti hostinského Simona. Honauer tyto muže zběžně znal, jeho podřízený nikoliv.
Na Kehárův dotaz Němci sdělili, že pocházejí z Oberwiesenthalu. Na výzvu k předložení pasů ovšem uvedli, že u sebe nemají doklady. Aniž by čekal na rozkaz svého nadřízeného, Kehár čtyři cizince vyzval, aby se postavili a zvedli ruce vzhůru. Jeden z čtveřice, Honauerem identifikovaný jako Heřman Langer, nechal ruce volně svěšené podél těla.
Zatímco Kehár na muže mířil karabinou, Honauer s puškou zavěšenou na rameni přistoupil k Langerovi, aby ho prohledal. Langer z nenadání vykřikl: „Bei der Sache!“, což bylo patrně předem dohodnuté heslo. Všichni čtyři Němci naráz sáhli po pistolích, ukrytých pod kabáty. Ke střelbě však naštěstí nedošlo, strhla se pouze potyčka, při níž se Kehárovi podařilo sebrat jednomu z útočníků obušek a 18 nábojů ráže 7,65 mm. Němci se naopak zmocnili karabin obou financů, Honauer však dokázal jednomu z protivníků vytrhnout Kehárovu zbraň. Poté se Němci utekli i s Honauerovou karabinou.
Okamžitě bylo zahájeno pátrání, v jehož rámci četnický praporčík František Spilka I. a strážmistr Josef Pospíšil V. v doprovodu vrchního respicienta finanční stráže Čeňka Kantora dvě hodiny po půlnoci překročili státní hranici, aby požádali německé četnictvo o spolupráci při vyšetřování.
Spilka měl v úmyslu předvolat a vyslechnout čtyři podezřelé v přítomnosti německých četníků, nicméně Hauptwachtmeister Alfréd Schulze II. Čechoslováky informoval, že podle jeho zpráv se Langer se svými kumpány právě zdržuje ve spolkové místnosti lokální organizace NSDAP spolu s přibližně dvaceti dalšími nacistickými aktivisty, kteří by v případě zadržení podezřelých mohli vyvolat výtržnost. Proto bylo od okamžitého zákroku upuštěno. Spilka se tedy musel omezit na to, že předal německým kolegům veškerá dostupná fakta o případu. Jednání byl přítomen i německý celní komisař, který se snažil Spilku přesvědčit, aby incident nehlásil nadřízeným orgánům.
Po návratu Spilka sepsal hlášení pro Zemské četnické velitelství, v němž na závěr uvedl, že na pachatele bude podáno trestní oznámení u okresního soudu v Jáchymově. V reakci na uvedený incident byla v následujících dnech četnická stanice v Českém Wiesenthalu doplněna posilami.
Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, sign. 7678/33, 9165/33.
Počátkem září 1938 se poměry v československo-německém pohraničí stále více vyhrocovaly. To se týkalo také Chebu, kde v té době zajišťovali bezpečnost jednak pracovníci státního policejního úřadu a jednak četníci. V Chebu sídlilo četnické oddělení, pod které spadalo šest okresních velitelství (Aš, Cheb, Mariánské Lázně, Město Teplá, Planá u Mariánských Lázní a Tachov). K oddělení patřila i pátrací stanice.
V obvodu chebského četnického oddělení se v té době konala četná německá shromáždění s nacionálním podtextem, například 10. a 11. září proběhly v Konstantinových Lázních oslavy „Tag des Egerlandes.“Okresní četnický velitel v Plané u Mariánských Lázní, nadporučík Kučera, vyslal na uvedené místo posily k udržení veřejného pořádku. Podle pozdějšího hlášení došlo během oslav k provolávání protistátních hesel a k několika výtržnostem, celá akce se však nakonec obešla bez násilí.
Oproti tomu v Chebu 11. září proběhla akce, již lze označit za českou národní manifestaci. Jednalo se o zájezd „branného sboru čs. motoristů“, který se konal se souhlasem policejního úřadu v Chebu a jehož součástí byla slavnostní přísaha členstva na Masarykově náměstí.
Během proslovu inspektora menšinových škol Jelínka začali přítomní Němci vykřikovat, aby řečník mluvil též německy. Hlídka státní policie pod vedením koncipisty dr. Urbana pohotově oddělila pokřikující dav od účastníků slavnosti, aniž by došlo k násilnostem.
Zatímco motoristé skládali slib, začala skupina Němců zpívat zakázané nacistické písně, pročež policisté dav zatlačili „kolem budovy okresního úřadu směrem k hlavnímu náměstí.“ Když však slavnost na Masarykově náměstí skončila a její účastníci zamířili k Tržnímu náměstí, napadla motoristy skupina nacistů, přičemž bylo několik osob zraněno.
Policie záhy zasáhla, ale zakrátko byla na příkaz správce státního policejního úřadu odvolána, jelikož sudetoněmecký senátor Frank z Mariánských Lázní se zavázal, že zjedná klid, aniž by bylo nutno použít násilí. Jelikož se ale nepodařilo dav uklidnit, krátce před polednem policejní úřad požádal o asistenci četnictva.
Na místo dorazilo nejprve pět příslušníků chebské pátrací stanice, kteří se spolu s policejním oddílem dr. Urbana podíleli na zákroku proti výtržníkům. Během potyčky museli zakročující četníci použít obušky.
Mezitím již na místo vyrazil automobil četnické pátrací stanice, v němž jel i velitel četnického oddělení. Během jízdy Nádražní ulicí na četníky několik henleinovců hanlivě pokřikovalo. Na policejním úřadě se hlásil rovněž okresní četnický velitel Josef Antonín Holý s deseti muži.
Situace na Tržním náměstí se postupem času uklidnila, jelikož se však velitelé policie a četnictva obávali dalších nepokojů, bylo na rozkaz okresního úřadu a státního policejního úřadu povoláno ještě dalších 10 četníků z chebského okresu a 26 mužů od četnického pohotovostního oddílu ve Falknově nad Ohří (dnešní Sokolov). Dalších 18 mužů dodal pohotovostní oddíl v Mostě a 13 četníků dorazilo ze Stříbra. V Chebu nakonec bylo přítomno 83 četníků a jedenvýkonný důstojník.
Četníci se pod vedením velitele chebského oddělení shromáždili v budově policejního úřadu. Jelikož však k žádným dalším nepokojům nedošlo, byli četníci z chebského okresu hodinu před půlnocí odesláni zpět na své kmenové stanice. Během následujícího dne se rozešli i ostatní četníci.
Jen o několik hodin později Hitler svým proslulým projevem v Norimberku odstartoval henleinovské povstání, které si na Chebsku i v jiných částech pohraničí vyžádalo nemalé ztráty na životech na obou bojujících stranách.
Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 679, 680.
V archivním fondu Četnického oddělení Hranice se dochovala řada cenných materiálů. Kronika oddělení je celkem stručná, většina kriminálních případů je popsána dost skoupě. Více pozornosti kronikář věnoval společenským událostem, jako byly oslavy stého výročí zrušení sboru portášů nebo návštěva prezidenta Masaryka. Mnohem více informací o četnické službě v daném regionu přinášejí protokoly pochval a trestů.
Pochvaly bývaly často udělovány za úspěšné vyřešení kriminálního případu. Například vrchní strážmistr Cyril Maděrič obdržel roku 1920 pochvalné vysvědčení „za zvláště úspěšnou činnost při vypátrání a zatčení vícero podloudníků a pachatelů zločinných krádeží.“
Dalším důvodem k udělení pochvaly byla záchrana lidského života. Strážmistr Josef Hašek zachránil roku 1922 dvě osoby před utonutím, za což mu byla „vyslovena pochvala min. vnitra a přiznána odměna 500 Kč.“ Stejným způsobem byl vyznamenám i strážmistr František Peša, který se roku 1920 podílel na potlačení pokusu o komunistický převrat v Oslavanech. K méně obvyklým případům patří vyznamenání strážmistra Ferdinanda Gensera za účast v bojích na Slovensku.
K nejčastěji vyznamenávaným četníkům u hranického oddělení patřil nadporučík František Růžička, roku 1919 pochválený „za úspěchuplné vykonávání pohraniční služby.“ V následujícím roce si Růžička vysloužil pochvalné vysvědčení „za zásluhy při vybudování organizace polního četnictva a za svou ostatní činnost, píli a snahu u 2. pěší divize jako velitel oddílu polního četnictva.“ V roce 1924 získal Růžička, mezitím povýšený do hodnosti kapitána, pochvalu za dopadení zločinců, kteří uloupili částku 150 000 korun.
Rovněž vrchní strážmistr Václav Kamarád z Nového Jičínaměl na svém kontě slušnou řádku pochval. Za Rakouska byl vyznamenám celkem třikrát a poslední pochvalné uznání obdržel roku 1921, a to za „vzácné plnění povinností při výchově dorostu.“
Rekordmanem v počtu pochval však byl vrchní strážmistr Franz Jeleček. (Jméno ponechávám v podobě, v jaké je uvedeno v archivních materiálech.) Svou první pochvalu si vysloužil roku 1908 a v následujících letech k ní přidal šest dalších. Roku 1920 se sám postavil „ozbrojené 4členné lupičské bandě,“ za což kromě pochvaly získal i finanční odměnu 300 korun. Následujícího roku se podílel na potírání epidemie úplavice v Solanci. Poslední pochvalné uznání u hranického oddělení si vysloužil roku 1922 během své služby v Zubří, kde se účastnil pátrání po vrahu Aloisi Křenkovi z Velké Bystřice. V lednu 1928 byl Jeleček přeložen k oddělení v Moravské Ostravě.
Pochvaly bývaly nezřídka udělovány také při příležitosti odchodu četníka do penze.
Co se týče trestů, většina z nich byla udělena za zanedbání služebních povinností, zkrácení pochůzkové trasy, falšování záznamů o vykonaných pochůzkách, návštěvy hostinců ve služební době, svévolné vzdálení z kasáren apod. Postihováno bylo i nevhodné chování mimo službu, zejména opilství. K méně častým prohřeškům patřilo porušení subordinace. Jeden četník byl například potrestán písemnou důtkou za to, že svou žádost o povolení k sňatku poslal přímo ministru vnitra, místo aby se držel běžného úředního postupu.
Uveďme si nyní několik méně obvyklých kázeňských případů: Strážmistr Jindřich Smékal se při eskortování podezřelé osoby zastavil v hostinci a svou nedbalostí umožnil podezřelému útěk. Smékalovi se podařilo prchajícího dostihnout, ale při pronásledování neměl na karabině nasazený bodák a zbraň nechal zavěšenou na rameni, „ačkoliv musel předvídati odpor.“
To však nebyl jediný Smékalův prohřešek, neboť zakrátko tentýž četník zatkl dvě osoby pro krádež, ale poté je svévolně propustil. V srpnu 1928 byl Smékal „vzhledem k dosavadní beztrestnosti“ odsouzen k třicetidennímu jednoduchému domácímu vězení.
Roku 1923 vrchní strážmistr Jan Polk strávil deset dní v domácím vězení za to, že v rozporu s rozkazem nevyslal hlídku k zajištění klidu při návratu branců od odvodu, čehož branci německé národnosti využili k provokacím, mezi něž patřilo mimo jiné hraní smutečního pochodu.
Za pozornost stojí i případ vrchního strážmistra Richarda Hrocha, který v roce 1928 neohlásil služební pochybení podřízeného četníka, za což byl potrestán písemnou důtkou.
Dramatický průběh měl případ strážmistra Františka Pávka. Ten roku 1922 spolu s četníkem na zkoušku Tomášem Klusákem zadržel podezřelého, kterého pouze zběžně prohledali a hodlali ho eskortovat na stanici. Zadržený muž však vytáhl revolver a vystřelil proti Pávkovi. Vyšetřující orgány dospěly k závěru, že Pávek s Klusákem „provedli povrchní osobní prohlídku,“ v důsledku čehož si strážmistr odpykal pět dní jednoduchého domácího vězení a četník na zkoušku tři dny kasárního vězení.
Vrchní strážmistr Augustin Reus se v říjnu 1923 zranil při honu, a místo aby nastoupil na léčení do vojenské nemocnice, zůstal v domácím ošetřování, za což byl potrestán pěti dny jednoduchého domácího vězení.
Mimořádně pozoruhodná je kauza vrchního strážmistra Pavla Jablonského z Velké Bystřice, který „zasahoval nedovoleným a četníka vůbec nedůstojným způsobem do volebního ruchu při obecních volbách.“ Podrobnosti o Jablonského činu naneštěstí chybí. Je možné, že četník pouze utrousil hanlivý výrok na adresu některého z volebních kandidátů, nelze však vyloučit, že se jednalo o pokus o ovlivnění výsledku voleb.
Jablonský byl odsouzen k patnáctidennímu jednoduchému domácímu vězení, rozkazem Zemského četnického velitelství v Brně z 22. února 1924 byl trest snížen na pět dní. V červnu téhož roku byl Jablonský přeložen k Četnickému oddělení Šternberk. Můžeme pouze spekulovat, zda toto přeložení souviselo s výše popsaným incidentem. Je možné, že se nadřízené orgány snažily problémového četníka urychleně „uklidit“ z jeho dřívějšího působiště.
Některá drobnější provinění byla ze záznamů po čase úředně vymazána.
Zdroj: Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc, fond Četnické oddělení Hranice, inv. č. 1, 4, 5, 6.
29. ledna 1931 se v hostinci v Perninku uskutečnilo shromáždění, které nebylo předem úředně ohlášeno. Jedním z řečníků byl i komunistický funkcionář František Pachman, který údajně „vyzýval přítomné osoby k svržení republiky a zřízení sovětské republiky, jelikož nynější vláda nadržuje kapitalistům.“ Pachman ovšem netušil, že mezi jeho posluchači je i člověk, který již několik let pracuje pro místní četnickou stanici jako informátor. Četníci se tedy o Pachmanových výrocích záhy dozvěděli a komunistický aktivista zakrátko stanul před okresním soudem v Horní Blatné „pro přečin rušení obecného míru.“ Nikdo z předvolaných svědků však nepotvrdil, že se Pachman skutečně dopustil výše citovaného výroku. Vyšetřující četníci si tuto skutečnost vysvětlovali tím, že lidé mají z Pachmana, známého svými násilnickými sklony, strach. Obžaloba se tedy zakládala pouze na svědectví neznámého informátora. Mezi předvolanými svědky byl i vrchní strážmistr Josef Köhler, velitel četnické stanice v Perninku. Soudce vzhledem k okolnostem Köhlera požádal, aby sdělil jméno informátora, což četník odmítl učinit s odvoláním na služební tajemství. Okresní soud se proto obrátil na Zemské četnické velitelství v Praze s žádostí, aby byl Köhler v tomto případě mimořádně zproštěn služebního tajemství. Velitel četnického oddělení v Karlových Varech však doporučil, aby žádosti soudu nebylo vyhověno, jelikož prozrazením informátora by četnictvo ztratilo cenný a spolehlivý zdroj informací, navíc by informátorovi hrozila odplata ze strany Pachmanových přátel. Karlovarský četnický velitel uvedl, že dotyčný konfident se svými dvěma dcerami pracuje v továrně na prádlo a „podávají všichni četnictvu v Perninku spolehlivé zprávy, takže je toto vždy včas a podrobně o každé zamýšlené komunistické akci informováno.“ Na Zemském četnickém velitelství bylo rozhodnuto žádost soudu zamítnout a nezprostit Köhlera služebního tajemství.
Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 986, signatura 9566/31.
