NOVÁ ADRESA STRÁNEK

Vážení čtenáři,
od nynějška budou nové příspěvky přidávány na stránky http://bs-csr.bloger.cz/. O důvodech této změny se dočtete více v úvodní sekci nových stránek.

Potíže berounského četníka

Služba v bezpečnostním aparátu s sebou vždy přinášela řadu náročných, dramatických a mnohdy nepředvídatelných situací, v nichž málokdo dokázal vždy plně obstát. I schopní a zkušení strážci zákona se v extrémních a chaotických podmínkách nezřídka chovali poněkud problematicky a kontroverzně, což mohlo mít i negativní důsledky pro jejich další kariéru. To bezezbytku platí i pro níže popsaný případ.

V listopadu 1922 obdrželo  Zemské četnické velitelství v Praze anonymní stížnost na vrchního strážmistra Jana Bláhu, velitele četnické stanice v Berouně. Ten se dle autora stížnosti pro zastávanou funkci nehodil a měl by být nahrazen schopnějším četníkem. Své mínění pisatel dokládal dvěma konkrétními příklady: Bláha prý nedostatečně rázně zakročil při nepokojích na podzim 1920, jindy naopak reagoval nepřiměřeně, když proti důstojníkům, kteří při zábavě v hostinci překročili policejní hodinu, zasáhl s puškou v ruce.

Na základě zmíněného udání provedl podplukovník Mládek, exponovaný štábní důstojník v Praze III., šetření, při němž vyšlo najevo, že během komunistických bouřích roku 1920 berounští četnici dostali dne 14. prosince příkaz, aby zadrželi bolševického předáka Antonína Pecha. Bláha se spolu se strážmistram Sosnou vydal splnit úkol, další čtyři muži, rozdělení do dvou hlídek,  měli dvojici zatýkajících jistit z povzdálí.

Když Bláha se Sosnou odváděli zatčeného k soudu, shromáždil se na náměstí dav komunistů, který roztroušené skupinky četníků odřízl od sebe a následně napadl. Za dané situace se Bláha pokusil i se zadrženým Pechem probojovat ke kasárnám 39. pluku, aby získal pomoc vojska, cestou ale narazil na skupinku asi dvaceti legionářů - komunistů. Ti Bláhu a Sosnu, kteří od můžů v uniformách přirozeně neočekávali nebezpečí, překvapivým útokem odzbrojili a umožnili Pechovi útěk. Zbývající dvě četnické hlídky se útokům ubránily tím, že se opřely zády o stěny domů a namířily proti davu pušky s nasazenými bodáky, čímž útočníky odradily od dalších výpadů.

Mezitím již vyrazil na pomoc oddíl vojska, zalarmovaný pohotovostním četníkem Voráčkem, policisty a několika svědky incidentu, v čele s majorem Procházkou. Po rázném zákroku, jímž se podařilo vyklidit náměstí, hodlal Procházka spolu s četníky pochodovat na LIdový dům, kam se uchýlil Pech s dalšími komunistickými činovníky. Do věci se však vložil koncipista Pospíšil, vyslaný do Berouna předešlého dne od Okresní správy politické v Hořovicích. Ten se pokusil s povstalci vyjednávat, od nadřízených ovšem dostal rozkaz k Pechovu opětnému zatčení. To proběhlo následující den za součinnosti četnictva a vojska.

Podplukovník Mládek hodnotil Bláhovo počínání jako chybné, velitel stanice neměl dle jeho mínění zbytečně štěpit síly, ale naopak soustředit své podřízené pohromadě a vyžádat si k provedení zákroku proti Pechovi vojenskou asistenci. Za polehčující okolnost Mládek označil tehdejší novinové zprávy o hromadném zatýkání účestníků revolty na Kladensku a Slánsku, pod jejichž vlivem mohl vrchní strážmistr Bláha poněkud podcenit nebezpečí. Články o tom, jak jeden či dva četníci zadrželi i několik desítek podezřelých mohli v Bláhovi vyvolat určitou ctižádost.

Sám berounský četnický velitel své počínání zdůvodňoval tím, že se mu jevilo jako nepřirozené a nemístné, aby jednoho zatčeného eskortovalo více četníků než dva. Patrně ale nevzal v potaz rozdíl mezi běžným zadržením kriminálního delikventa a začením politicky exponovaného jedince, který může počítat s podporou části obyvatelstva. Dá se předpokládat, že s podobnými kauzami měl Bláha do té doby jen minimální zkušenosti.

K druhému obvinění Mládek zjistil, že 12. srpna 1922 Bláha několik hodin marně číhal na skupinu hledaných polních lupičů, přičemž byl pochopitelně ozbrojen puškou. Během cesty zpět na stanici se setkal s městským strážníkem Drtinou a společně se vydali do hotelu Plzenka, aby zkontrolovali, proče je podnik v pozdní hodinu stále otevřen. Na sdělení hostinského Antonína Jeníčka, že v hotelu probíhá důstojnický večírek, vrchní strážmistr odpověděl, že povinnost žádat o povolení k prodloužení policejní hodiny platí pro všechny bez rozdílu. Následně Bláha o případu informoval politickou správu, jež Jeníčkovi vyměřila pokutu 50 korun. Bláhovo jednání v dané záležitosti Mládek shledal jako zcela správné.

Celkově podplukovník konstatoval, že “postavení vrchního strážmistra Bláhy, který je jinak pilným a snaživým velitelem stanice, je v Berouně v důsledku odzbrojení v roce 1920 otřeseno.”  Představitelé politické správy i vojenské posádky se vyjadřovali v duchu, že by bylo třeba nahradit velitel stanice energičtějším jedincem. Bláhově reputaci neprospěl ani případ z října 1922, kdy měl být Antonín Pech opět předvolán k soudu. Vrchní strážmistr tentokrát pod vlivem předchozích neradostných zkušeností žádal o vojenskou zálohu. Jelikož komunistický vliv v regionu od událostí roku 1920 výrazně zeslábl, působilo Bláhovo počínání na důstojníky dojmem zbabělosti.

Po zvážení celkové situace se tedy podplukovník Mládek rozhodl navrhnout Bláhovo přeložení. Zemský četnický velitel generál Skorkovský 11. listopadu 1922 poslal Mládkovo hlášení generálnímu veliteli četnictva Karlu Vyčítalovi s doplněním, že Jan Bláha podle dřívějších zjištění patří k dopisovatelům neoficiálního “odborového” časopisu Četnický obzor, kolem něhož se sdružovali nespokojenci a oponenti stávajícího vedení bezpečnostního sboru. V důsledku svých nepovolených žurnalistických aktivit byl Bláha vyškrtnut ze seznamu absolventů informačního kurzu, což se de facto rovnalo (přinejmenším dočasnému) zastavení dalšího služebního postupu.

Navzdory Bláhovu krajně problematickému postavení jmenovaný nadále zůstal ve fuknci. Tato skutečnost dosti zaskočila generála Vyčítala, který se v dubnu 1926 v Příručce a schematismu četnictva ke svému údivu došetl, že Bláha po více než třech letech stále slouží v Berouně. Mládek, mezitím povýšený na plukovníka a jmenovaný pobočníkem zemského velitele, nadřízenému vysvětlil, že od zamýšleného Bláhova převelení do Mýta v oddělení Příbram bylo upuštěno s ohledem na rodinné poměry vrchního strážmistra, jehož manželka trpěla vážnou srdeční chorobou. Od února 1926 navíc Bláha trpěl žaludečními potížemi a chystal se odejít do penze. Na tu měl třiapadesátiletý četník plný nárok, u sboru ostatně sloužil již od května 1898.

S uvedeným zdůvodněním se Vyčítal spokojil. Koncem roku jej však čekalo koncem téhož roku, kdž se v listopadu dozvěděl, že Zemské četnické velitelství Bláhovi u příležitosti jeho penzionování udělilo pochvalné uznání. Mládek argumentoval, že Bláha navzdory problematickému chování při dvojím zatýkání Antonína Pecha plnil své povinnosti svědomitě a “za své dlouholeté služební doby vychoval co velmi schopný instruktor sboru celou řadu zdatných četníků.”

Krom toho bylo třeba zohlednit skutečnost, že jmenovaný “vedl dlouhá léta četnickou stanici o 10 mužích, a to v místě s velkým průmyslem a k tomu v blízkosti Prahy, kde důmyslné a náležité vedení služby a vedení služby pátrací již samo o sobě vyžadovalo značné vytrvalosti a mimořádného napětí sil.”

Generální velitel namítl, že mnozí jiní četníci by si uznání zasloužili přinejmenším stejně jako Bláha, přesto udělení pochvaly schválil, takže se Janu Bláhovi za léta poctivé, byť ne vždy bezchybné, služby nakonec dostalo určité formální satisfakce.

Zdroj: Národní archiv, Generální velitel četnictva, kart. 26.

Pistole, nebo karabina?

V meziválečné éře představovala hlavní zbraň četnictva opakovací puška, resp. karabina, postupně byly ovšem do výzbroje zaváděny i samonabíjecí (v dobové terminologii "opakovací") pistole. Na podzim 1925 Ministerstvo vnitra nařídilo generálnímu veliteli četnictva Karlu Vyčítalovi

zaujmout písemné stanovisko k zamýšlenému přezbrojení.

Dotyčný ve své odpovědi uvedl: “Nedávná minulost poučuje nás, že byly opakovací pistolí sváděny vítězné pouliční a guerrilové boje proti pravidelnému vojsku, moderní puškou-opakovačkou vyzbrojenému”. Z tohoto důvodu Vyčítal doporučil vybavit každou četnickou stanici dvěma či třemi pistolemi.

To s sebou samozřejmě neslo nutnost úpravy předpisů. Vyčítal si uvědomoval, že stanovit jasná pravidla pro to, ke kterému služebnímu úkonu použít karabinu nebo pistoli, nelze, a že vždy bude záležet především na schopnosti četníka zhodnotit situaci. Zdůraznil ovšem, že užití pistole by mělo být povoleno pouze za denního světla, a zároveň doporučil zavést kurzy střelby z pistole.

Generál si vyžádal i názory zemských velitelů. Bohuslav Knobloch v Praze souhlasil za předpokladu, že ve výzbroji zůstanou i karabiny s bodáky, jelikož ty v některých situacích umožňovaly rychlejší reakci na nenadálý útok. Moravský velitel Alois Jirka zavedení pistolí uvítal, ovšem s podotknutím, že by zásadně neměly být používány při potlačování demonstrací a za jejich užití ponese vždy odpovědnost velitel stanice.

Nevhodnost pistole při nepokojích si uvědomoval i Josef Šustr ve Slezsku. Ten také prosazoval vydání samonabíjecích zbraní výhradně starším a osvědčeným četníkům, pro které by tak pistole zároveň představovala i určité vyznamenání a v očích veřejnosti by jasně odlišila zkušeného četníka od nováčka. Lépe než poloautomatická pistole by se dle Šustra hodil revolver amerického typu.

Josef Hammer zaslal z Bratislavy memorandum, v němž upozornil na nevhodnost karabin při domovních prohlídkách a dalších úkonech, podotkl ale, že během služby u polního četnictva se mu puška vždy osvědčila nejlépe a že jedině karabina s nasazeným bodlem dokáže zjednat potřebný respekt mezi obyvatelstvem, zejména v prostředí, jež není četníkům příliš nakloněno. Pistole tedy měla sloužit pouze jako doplněk, samotné pistole mohly podle Hammerova mínění najít uplatnění jedině v městském prostředí v oblastech, kde panovaly konsolidované bezpečnostní poměry, nikoliv však na venkově a v pohraničí.

Obdobně i velitel podkarpatoruského četnictva Vladimír Putna se vyslovil, že samostatně lze pistoli nosit jen při drobných asistenčních a vyšetřovacích úkonech, zatímco při běžné obchůzkové službě musí zůstat hlavní zbraní karabina. V tomto duchu nakonec vyzněly i nové předpisy.

Zdroj: Národní archiv, generální velitel četnictva, karton 18.

Odstranění pomníku Josefa II. v Teplicích - Šanově

Josef II. je dnešní českou veřejností vnímán především jako významný osvícenský reformátor, ne vždy však Češi na uvedeného vladaře pohlíželi tak pozitivně. V prvních letech československé samostatnosti mnozí nacionalisté považovali Josefa především za germanizátora a zastávali názor, že by pomníky habsburského císaře, četné zejména v pohraničních regionech s převahou německého obyvatelstva, měly být odstraněny. Velmi iniciativně si v této záležitosti nezřídka počínali vojáci, především bývalí legionáři.

Rozhořčená reakce Němců na sebe pochopitelně nenechala dlouho čekat. Po demontáži pomníků v Chebu a Teplicích - Šanově na podzim 1920 následovala vlna demonstrací, jež se neobešly bez násilností na obou stranách. Vzniklá situace byla o to více politováníhodná, že teplickému případu se československé úřady usilovně snažily zabránit.

Dne 11. listopadu 1920 kolem desáté dopolední totiž Okresní správa politická v Teplicích zakázala původně schválené odstranění pomníku a nařídila třem desítkám armádních ženistů, aby neprodleně zastavili přípravné práce k demontáži, dokud Ministerstvo vnitra nevydá konečné rozhodnutí. Důvodem byly patrně obavy z nepokojů mezi německým obyvatelstvem.

Radikálové z řad vojáků ovšem odmítli změnu akceptovat a prohlásili, že nebude-li socha odstraněna, zlikvidují ji sami. V reakci na kolující řeči mezi vojskem četnický kapitán Jeschke o půl dvanácté navrhl představiteli politické správy dr. Kladrubskému a podplukovníku Bergerovi urychlené odeslání ženistů zpět do jejich posádky v Terezíně. Totéž doporučení pak vyslovil ještě jednou v telefonickém rozhovoru s Kladrubským a místodržitelským radou Hesslem. Oba jmenovaní Jeschkeho ujistili, že vojenské orgány již vydaly příslušný rozkaz.

Přesto Kladrubský pro jistotu v poledne vyslal četnický oddíl střežit pomník. Důstojníci všech útvarů, sídlících ve městě, byli pověřeni zakázat vojákům vstup na náměstí. Zatímco mužstvo 47. pěšího pluku spolu s oddílem bývalých rakousko-uherských námořníků uposlechlo, vojáci 35. a 18. pluku spolu s jednotkou ženistů začali o půl třetí odpoledne obsazovat náměstí. Četnický oddíl tak musel čelit přesile, navíc vyzbrojené třemi kulomety.

Jeschke, četnický nadporučík Martinec a velitel četnického asistenčního oddílu z Prahy nadporučík Dlouhý se pokusili s vojáky vyjednávat. Bezvýslednou debatu, chvílemi hrozící přerůst v potyčku, ukončil zákrok kapitána ruských legií Karla Klapálka, pozdějšího velitele československých jednotek v severní Africe za druhé světové války, který dosáhl hodnosti generála. Sám Klapálek poté vedl delegaci k dr. Kladrubskému, aby jménem vojáků žádal odstranění sochy. (Zůstává otázkou, zda tak činil z přesvědčení o správnosti jednání mužstva, nebo ve snaze předejít přestřelce.) Reprezentanti politické správy nejprve oponovali, že je třeba vyčkat pokynů z Prahy, záhy se však dostavil nadporučík četnictva Martinec se zprávou, že vojáci na náměstí požadují neprodlené vydání konečného rozhodnutí, jinak pět minut před třetí začnou s demontáží sami.

Za dané situace, kdy část mužstva již začala připravovat náčiní k povalení sochy, podplukovník Berger a kapitán Ing. Hubálek naznali, že nemohou udělat více, než zajistit, aby byl pomník odstraněn bez vážnějšího poškození, proto se osobně ujali řízení prací a následného převozu sochy do městského stavebního dvora, kde jej v dalších dnech četníci s místními policisty střežili před vandaly.

Hned příští den po popsaných událostech udělil generální velitel četnictva svým podřízeným, kteří se pokusili vojákům zabránit v jejich záměru, písemnou pochvalu za "rozhodné, ale taktní vystupování."

Jako první na incident veřejně nereagovali Němci, ale zástupci legionářských sdružení. Na shromáždění v Sokolovně v Teplicích - Šanově 14. listopadu se jistý dr. Daschner vyjádřil, že vojáci se svým jednáním nesporně dopustili přestupku, nicméně učinili tak z ušlechtilých důvodů, pročež "lid" (čímž řečník patrně mínil sebe, své společníky a obdobně smýšlející jedince) bude žádat prezidenta, aby upustil od potrestání viníků. Navzdory obavám se shromáždění obešlo bez nepokojů z české i německé strany, takže četnické posily, svolané pro tuto příležitost, mohly být odeslány zpět na kmenové stanice.

Následujícího dne do Teplic - Šanova dorazila parlamentní komise, aby vyšetřila okolnosti stržení pomníku. O den později následoval příjezd plukovníka justiční služby Ondráčka, který zahájil výslechy vojáků, podílejících se na incidentu. V té době již po městě kolovaly zvěsti o německé protestní manifestaci, plánované na 21. listopad, o čemž kapitán Jeschke pohotově vyrozuměl Ministerstvo vnitra a Generální velitelství četnictva. Intenzitu a následky nadcházejících demonstrací si však patrně Jeschke ani jeho nadřízení v té době ještě nedokázali zcela představit...

Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, kart. 52.

Četnické vzpomínky z Karlovarska

Článek byl zveřejněn na serveru Památky a příroda Karlovarska:
http://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/cetnicke-vzpominky-z-karlovarska/

Přepadení stanice polního četnictva v Kolbaši

Článek byl zveřejněn na serveru Policista.cz:

http://www.policista.cz/clanky/reportaz/prepadeni-stanice-polniho-cetnictva-v-kolbasi-869/

Incidenty na maďarské hranici

O násilnostech v československo-německém pohraničí v roce 1938, k jejichž obětem patřili příslušníci četnictva, již bylo napsáno mnoho. Místní názvy jako Habersbirk a Schwaderbach se nesmazatelně zapsaly do povědomí zájemců o dějiny českých a československých bezpečnostních sborů. Mnohem méně však odborná i laická veřejnost ví o incidentech, k nimž došlo o dvě desetiletí dříve, v dobách formování samostatného státu Čechů a Slováků.

Přestože si přepadení četnické stanice v Šumbarku polskou bojůvkou na počátku července 1920 vyžádalo tři oběti na životech, trvalo až do minulého roku, než se tento případ stal předmětem odborného historického pojednání z pera Ivany Bartečkové v Almanachu z VI. konference policejních historiků. Ještě větší dluh má česká historiografie vůči obětem pohraničních střetů s Maďary na Slovensku a Podkarpatské Rusi, k nimž docházelo i po podpisu Trianonské smlouvy ze 4. června 1920, jež měla definitivně vytyčit maďarské hranice. Navzdory diplomatickým ujednáním nadále pokračovaly útoky na příslušníky československých ozbrojených sil, do nichž se zapojovali jak členové různých polovojenských oddílů, tak i armády.

Pouhých pár týdnů po ukončení trianonských jednání, 24. června 1920, došlo k útoku skupiny ozbrojenců na Velké Gejdovce na Podkarpatské Rusi. Oddíl vedl bývalý nadporučík maďarské armády Ondřej Karas, který z dotyčné obce pocházel. Podle pozdějšího vyjádření plukovníka četnictva Aloise Adamičky z února 1928 byl přepad údajně proveden na příkaz maďarských armádních kruhů, nelze ovšem vyloučit možnost, že Karas jednal na vlastní pěst.

Útočníci nejprve uvěznili několik prominentních občanů a poté zajistili četnického strážmistra Stanislava Jelínka v jeho soukromém bytě. Četnická stanice byla v té době prázdná, proto se jí teroristé mohli zmocnit, aniž by narazili na odpor. S ukořistěnou četnickou výzbrojí se poté dali na ústup.

Kolem druhé hodiny noční 25. června však oddíl narazil na silnici vedoucí do Malého Gejdovce na hlídku, tvořenou četníky na zkoušku Bartolomějem Baněčkem a Josefem Dvořákem. Maďaři se snažili četníky zadržet, ale Baněček se rozhodl pro odpor a pokusil se jednomu z protivníků vytrhnout zbraň z ruky. Při následné tahanici vyšla z Maďarovy pistole rána, která zasáhla Dvořáka do břicha. Útočníci se poté stáhli, nicméně Dvořák svému zranění o dva dny později podlehl a 29. června byl pohřben na užhorodském vojenském hřbitově.

K násilnostem docházelo i v následujících letech. 24. dubna 1923 kolem 16. hodiny strážmistr Jan Kolář a četník na zkoušku Jindřich Sedláček ze stanice v Eseni pozorovali úsek státní hranice, o němž bylo známo, že tudy nezřídka prochází pašeráci. Znenadání zazněly z maďarské strany čtyři výstřely, přičemž kulky prý prolétly těsně nad hlavami četníků, kteří vzápětí spatřili dvojici maďarských vojáků s puškami v rukou, jak se dávají na útěk.

Tragičtější průběh měl případ, který se odehrál o dva týdny dříve, když skupina maďarských vojáků napadla na úseku mezi Perinou a Nymem příslušníka finanční stráže Jana Sedláčka, unesla ho přes hranici a ubodala k smrti. Kauza tehdy vyvolala pobouření československé veřejnosti a silné ohlasy v tisku. Zavražděný byl pohřben v Košicích.

Přestože se poměry na československo-maďarské hranici v dalších letech pozvolna zklidňovaly, stále zde panovalo oboustranné napětí, které znovu plně vyplynulo na povrch v letech 1938–1939.

Zdroje:

Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, kart. 26

http://www.financnistraz.estranky.cz/fotoalbum/pomnicky-ostatni/sedlacek_-pustomer-u-vyskova/

Státní hymna

Jak již bylo na těchto stránkách několikrát zmíněno, stížnosti na služební i mimoslužební chování příslušníků policie a četnictva představovalo v meziválečném Československu poměrně běžný jev. Méně často ovšem docházelo k tomu, že se předmětem kritiky (a následně i úředního vyšetřování) stávalo chování manželek strážců zákona.

K těmto méně obvyklým případům patří i incident, k němuž došlo v Poličce roku 1928. Dne 17. srpna vyšel v časopise Bratrství článek s názvem „Polička. Družstevní slavnost“, z něhož se čtenáři mohli dozvědět o jubilejní oslavě desátého roku existence ČSR, organizované agrární stranou, jíž se zúčastnil jako čestný host i ministr národní obrany a funkcionář pořádající strany František Udržal.

Zatímco první polovina článku stručně popisovala průběh akce, dále následovalo líčení podivného chování manželky jistého státního zaměstnance, která při hraní státní hymny jako jediná zůstala sedět u stolu, zatímco všichni ostatní účastníci shromáždění povstali. Autor článku doplnil, že dotyčná je německé národnosti a připomněl, že za časů monarchie by člověka, který by nevzdal hold rakouské hymně, čekalo soudní stíhání. Vyjádřil přesvědčení, že dotyčný státní zaměstnanec je v celé věci nevinně, přesto mu doporučil, „aby vhodným způsobem poučil svoji paní o povinnosti vůči státu.“ Na závěr pisatel naznačil, že „lidé jsou však zlí a mohlo by se státi, že by někdo použil způsobu zvyklého za Rakouska a činil to, co činěno bylo jemu“, tedy že by někdo ze svědků incidentu mohl řečenou dámu žalovat. Článek tedy měl být chápán jako dobře míněné upozornění, nikoliv jako kritika.

Bližší informace přináší hlášení velitele Četnického oddělení Vysoké Mýto, adresované exponovanému důstojníkovi v Hradci Králové a datované 12. listopadu 1928. (Mezi incidentem a jeho vyšetřením oproti jiným případům prověřování stížností můžeme pozorovat nezvyklý časový odstup, příkaz Zemského četnického velitelství k prošetření této záležitosti byl vydán až 29. října.) Podle citované zprávy byla onou ženou, zmíněnou v článku, Marie Svobodová, manželka vrchního strážmistra Jana Svobody III., který působil ve funkci velitele četnické stanice v Poličce a zástupce okresního velitele tamtéž.

Když se 5. srpna ve městě konala oslava 10 let československé samostatnosti a 80 let od zrušení roboty, byl mezi účastníky i Svoboda se svou rodinou. Jelikož okresní velitel v té době pobýval na dovolené, bylo povinností vrchního strážmistra Svobody, aby jako nejvýše postavený z přítomných četníků podal ministru Udržalovi hlášení. Za tímto účelem se tedy vzdálil od manželky a tudíž nebyl přítomen incidentu při hraní hymny.

Svobodova choť vypověděla, že když místní kapela Josefa Vintra začala hrát národní hymnu, vstala, ale kvůli bolestem břicha se vzápětí musela opět posadit. To potvrdila také manželka bývalého poličského starosty Albina Bittnerová, která během slavnosti seděla se Svobodovou u stejného stolu. Při vyšetřování, které provedl okresní velitel nadporučík Josef Louda, dále vyšlo najevo, že Marie Svobodová hned následujícího dne navštívila obvodního lékaře Václava Baizu, který jí diagnostikoval poruchu zažívacího ústrojí.

Incident s hymnou tedy patrně představoval pouhé nedorozumění, nicméně velitel oddělení byl nucen podotknout, že Svobodová, „mluví, ačkoliv je již 9. rok v Poličce, dosti špatně česky a vyhledává ponejvíce německou společnost“. Tato okolnost však sama o sobě nemohla být úředně napadnutelná, proto velitel královéhradecké expozitury Reif rozhodl případ uzavřít, aniž by byly vyvozeny nějaké důsledky pro vrchního strážmistra Svobodu a jeho rodinu.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 375.

Meziválečné dělnické hnutí na Chebsku optikou československého četnictva

Článek byl zveřejněn na stránkách X. sjezdu historiků v Ostravě:
http://konference.osu.cz/sjezd2011ostrava/dok/sekce_f/kolar_ondrej.pdf

Dodávky kancelářského materiálu pro četnictvo

            Součástí četnické služby nebylo pouze udržování pořádku a potírání kriminality, ale také značně rozsáhlá administrativa, k jejímuž provádění bylo pochopitelně zapotřebí množství formulářů. Proto není divu, že řada tiskařských firem usilovala o získání zakázek na dodání tiskopisů pro četnictvo.

            Výsadní postavení v tomto ohledu mělo kroměřížské tiskařství Jindřicha Guska, které se již v rakousko-uherské éře stalo hlavním výrobcem četnických tiskopisů. Po vzniku republiky majitelé některých konkurenčních firem doufali, že nastane změna, k čemuž ovšem nedošlo. Sám Jindřich Gusek se totiž 14. listopadu 1918 obrátil na generálního velitele československého četnictva Jana Řezáče, s nímž se již delší dobu osobně znal, zdůraznil čtyřicetiletou tradici firmy a nabídl své služby novému státu. Mimo jiné argumentoval i tím, že jeho podnik se jako jediný orientuje výhradně na produkci materiálů pro četnictvo. Již 16. listopadu proto vydalo generální velitelství podřízeným orgánům rozkaz nakoupit nová československá razítka u Guska.

            Vydavatel a tiskař Jan Erlich z moravského Příbora se odmítl smířit s vývojem situace a 1. prosince 1918 zaslal Zemskému četnickému velitelství v Brně dopis, v němž upozornil na to, že během předchozích dvou desetiletí si u něj četnické stanice z okolí objednávaly výrobu razítek i přesto, že hlavním dodavatelem „byl Gusek v Kroměříži, firma německá, nám Čechům nepřátelská.“

            Erlich poukázal na to, že i po převratu dále dostával zakázky od četnických stanic, zadavatelé si však objednávali různé typy razítek. Proto žádal o sdělení, zda existuje nějaký jednotný vzor razítka pro četnické stanice. Dále nabídl zemskému velitelství k odkoupení četnické tiskopisy, které měl na skladě.

            Poté, co prostřednictvím místní četnické stanice obdržel odpověď, že výrobou razítek četnictvo již pověřilo Guska, se Erlich 11. prosince obrátil na generála Řezáče, jemuž zaslal stížnost na brněnské zemské velitelství. O této instituci se vyjádřil, že i po převratu její „forma zůstala stará, čistě rakušácká. Odůvodňovati blíže toto své tvrzení nebudu, stačí přece úplně, když dodávky se zadávají našemu úhlavnímu nepříteli.“

            Dále se Erlich rozepsal o rakouské perzekuci českého obyvatelstva a podotkl, že on sám byl během první světové války ve svých 49 letech odveden k armádě, kde strávil dva a půl roku. Následně si postěžoval: „A když teď přijdu z vojny a chci se poctivě živiti, vidím, že vše bylo nadarmo, že se nic nezměnilo, leda forma.“ Závěrem dodal výhrůžku: „Nebude-li ani nyní žádná náprava učiněna, pak to zveřejním.“

            Generál Řezáč si vyžádal písemné vyjádření od zemského velitele v Brně. Ten ve zprávě z 29. prosince vysvětlil, že v souladu s instrukcemi z Prahy v listopadu objednal u Guskovy tiskárny nová razítka, která měla nahradit stará rakouská, takže v době, kdy obdržel Erlichovu nabídku, byla již razítka dodána.

            Řezáč dále nařídil prověření Erlichových tvrzení o národnostní nespolehlivosti Jindřicha Guska. Proto 6. ledna 1919 požádal Okresní hejtmanství v Kroměříži, „o laskavé dobrozdání, možno-li firmu J. Gusek v Kroměříži četnictvu doporučiti.“ Okresní hejtman odpověděl pozitivně a vyzdvihl kvality Guskova tiskařství. 3. března si Generální velitelství četnictva ještě vyžádalo „laskavé vyjádření, zdali tato firma i po stránce národnostní jest spolehlivá.“ Dotaz byl postoupen kroměřížské obecní radě, která nezjistila žádné závažné skutečnosti, které by hovořily v neprospěch Jindřicha Guska a jeho podniku.

            Formálně tedy již nic nebránilo tomu, aby spolupráce četnictva s firmou Gusek pokračovala i nadále. Naopak výroky Jana Erlicha na adresu brněnského četnického velitelství se ukázaly jako přehnaně ostré. Vzhledem k tomu, jak četnictvo obvykle lpělo na postihování všech urážek a osočování sboru, je s podivem, že Erlicha nečekala žaloba, generál Řezáč naopak v oběžníku z  4. dubna 1919 upozornil podřízená velitelství, že Erlichova tiskárna „má též tiskopisy a kancelářské potřeby pro četnictvo na skladě.“

            Generální velitel četnictva patrně usoudil, že by nebylo moudré dělat si nepřítele z potenciálního budoucího dodavatele, svou roli možná sehrála i obava z propírání kauzy v tisku, což by v hektické popřevratové době plné radikalismu a nacionálních animozit reputaci četnictva zřejmě příliš neprospělo.

Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, kart. 46, sign. 501/18.

Četník v protinacistickém odboji. Příběh Bohuslava Jedličky

Článek byl původně publikován v Almanachu z V. konference policejního historiků, 2010.

            Bohuslav Jedlička přišel na svět v roce 1901 v hanácké vesnici Rakůvka. Svou četnickou kariéru začal ve dvacátých letech v Luhačovicích, kde poznal svou budoucí ženu Julii Kautzkou. Svatba se konala 27. dubna 1929.[1] Jelikož podle tehdejších předpisů nesměl četník sloužit v bydlišti manželky, požádal Jedlička o přemístění do Uherského Brodu, kde rodina strávila celá třicátá léta. Po většinu této doby, do roku 1938, Jedličkovi bydleli v areálu Marschnerovy továrny

            Pak přišla nacistická okupace. Dcera Bohuslava Jedličky, paní Konečná (narozena 1930), podle vlastního vyprávění byla 15. března 1939 se spolužáky v divadle na adaptaci Babičky Boženy Němcové a po skončení představení se dozvěděla o příchodu okupantů, kteří v následujících dnech zabrali uherskobrodský sokolský stadion, kde z propagandistických důvodů rozdávali jídlo místnímu obyvatelstvu.[2]

            V prvních týdnech nacistické okupace musel četníky v Uherském Brodě při obchůzkách vždy doprovázet německý voják. Jedličkovi byl přidělen mladý sudetský Němec z Liberce. Jak vyplynulo z rozhovoru mezi oběma muži, voják se narodil v Luhačovicích jako nemanželský syn dívky, která po ztrátě zaměstnání nalezla útočiště v domě Jedličkova tchána, kde také porodila. Díky této zvláštní náhodě panovaly mezi Jedličkou a jeho německým společníkem vcelku korektní vztahy.[3]

            Krátce po vzniku Protektorátu se Jedlička zapojil do odboje a pomáhal lidem, prchajícím přes Slovensko do ciziny. Jan Kondela později vzpomínal, že v letech 1939-1940 informoval Jedličku o studentech, kteří se pokoušeli dostat přes hranice. Rovněž Jedličkovi poskytl zprávy o osobách z Valašských Klobouků a Květné, které byly zapojeny do organizace útěků a na něž se měl Jedlička obrátit v případě, že by chtěl někomu ze svých známých pomoci přes hranice.[4]

            V několika případech Jedlička pomáhal opatřovat doklady pro uprchlíky. Podílel se například na opatření cestovního pasu pro letce Jana Křivdu, který později za války padl.[5] V dubnu 1940 Jedlička připravoval přechod Josefa Vyroubala a Aloise Bednáře na Slovensko, nicméně z plánované akce nakonec sešlo, jelikož nacisté odhalili a zatkli několik železničářů a evangelických kněží, kteří se na převádění uprchlíků podíleli. Kromě toho byla posílena ostraha hranic a vypsána odměna za dopadení každého uprchlíka.[6]

            Když slovenští gardisté zadrželi na útěku dva uherskobrodské studenty Jiřího Opletala a Jiřího Hrubého, obrali je o peníze a propustili je. Oba studenti se bez finančních prostředků vrátili do Protektorátu. Jedlička je podle vlastních slov potkal v Uherském Brodě, ale nic o jejich útěku nehlásil.[7]

            Mimo své účasti na organizaci ilegálních přechodů Jedlička také prokázal cennou službu doktoru Vincenci Jelínkovi, kterému na podzim 1939 jeho služebná vyhrožovala udáním Gestapu pro poslech zahraničního rozhlasu. Jedličkovi se podařilo služebnou neznámým způsobem zastrašit a přimět ji, aby od výhrůžek upustila.[8]

            V roce 1939 či 1940 si Jedlička opatřil pistoli československé výroby, kterou musel později odevzdat. Tajně si však ponechal 25 nábojů, které koncem války věnoval partyzánům. Kromě toho se podle svého poválečného tvrzení podílel na šíření ilegálních letáků v Uherském Brodě.[9]

            Jelikož se Jedlička postupem času začal obávat prozrazení (možná v souvislosti s výše zmíněným zatčením několika převaděčů), rozhodl se požádat o přeložení do Náměšti na Hané, kam nastoupil 24. září 1940.[10] Důvodem, proč si Bohuslav Jedlička vybral právě Náměšť, byla skutečnost, že toto město leží v blízkosti jeho rodné Rakůvky. Po přeložení tedy Jedlička mohl udržovat kontakty s rodinou a přáteli, kteří mu mimo jiné pomáhali shánět potraviny, které v té době byly na venkově snáze dostupné než ve městech.[11]

O situaci na četnické stanici v Náměšti v době okupace si můžeme udělat obrázek na základě dvou typů dochovaných archivních dokumentů. Na jedné straně jde o staniční knihy, které zachycují informace bezprostředně, s minimálním časovým odstupem. Druhý pramen, pamětní kniha stanice, byl vytvořen až po skončení války a oproti staničním knihám, pro jejichž psaní existovala pevná pravidla, je pochopitelně subjektivnější. Díky kronice se však můžeme dozvědět řadu informací, které v době okupace nebylo možno do staničních knih uvést.

Stanici v době Jedličkova přeložení do Náměšti velel Antonín Trtílek, který hned v prvních dnech okupace ukryl zbraně, určené pro Stráž obrany státu.[12] Počátky okupace byly pro náměšťské četníky celkově náročně, protože po rozpadu republiky přibyli do Náměšti dva četníci evakuovaní ze Slovenska, Vavřín a Růžička. Jelikož kromě nich a stálého osazenstva přebývalo na stanici i několik četníků, přeložených po Mnichovu z pohraničí, byly ubikace přeplněny. Situace se vrátila do normálu až za pár týdnů, když byli někteří přebyteční četníci přeloženi nebo posláni do výslužby. V prvních dnech okupace byli četníci dočasně odzbrojeni.[13]

            Od prosince 1939 se v dokumentech náměšťské četnické stanice objevují první záznamy o nedodržování předpisů o zatemnění. Ti, kdo porušili uvedený předpis, měli být četnictvem hlášeni německému vrchnímu státnímu zástupci v Brně. Část četníků se k tomuto nařízení ovšem stavěla dost benevolentně.

            Na jaře 1940 se místní četníci podíleli na rozsáhlém pátrání po legendárním odbojáři Janu Smudkovi, jemuž se později podařilo uprchnout do ciziny. Každodenní obchůzky a kontroly cestujících však zůstaly bez výsledku. V jiných případech, souvisejících s odbojem, ale četnictvo muselo na rozkaz okupační moci zakročit proti odpůrcům režimu, např. 15. srpna 1940 četník Strmiska na příkaz Gestapa zadržel jistého Jana Srbu.[14]

Četníci byli příležitostně vysíláni na krátkodobou službu ke strážním oddílům do Olomouce či do Příkaz. K úkolům četnictva patřilo též střežení obilního skladiště proti případným krádežím a sabotážím či dohled na filmové projekce v místním biografu.[15] Ze stručných úředních záznamů není zcela jasné, co bylo účelem tohoto dohledu. Lze však předpokládat, že četníci měli bránit tomu, aby při promítání válečných zpráv či propagandistických snímků docházelo k projevům odporu proti režimu.

Postrachem náměšťských četníků v době okupace byl štábní kapitán Jan König, který se během války vypracoval do funkce velitele Četnického oddělení v Olomouci. Podle kroniky náměšťské četnické stanice šlo o kolaboranta, který svým podřízeným ztrpčoval život důsledným dodržováním rozkazů okupantů.[16] Jak ještě uvidíme, obdobný názor na Königa měl i Jedlička.

Jak nás informuje kronika, kromě Königa ztrpčoval nejen četníkům, ale celé řadě obyvatel Náměšti, život i náměstek starosty Ernst Schien. Tento muž, povoláním zubní technik, se dal dobrovolně do služeb nacistů, a to navzdory svému židovskému původu. Pokud Schien doufal, že se kolaborací zachrání před osudem, který čekal židovské obyvatelstvo Protektorátu, pak se jeho naděje ukázala jako klamná, neboť roku 1943 byl Schien deportován do koncentračního tábora.[17]

Tento stručný nástin situace v Náměšti na Hané nám umožňuje učinit si alespoň základní představu o poměrech, v nichž Bohuslav Jedlička po svém přeložení pracoval.

Již krátce po nástupu na nové působiště se praporčík Jedlička dostal do potíží. V den výročí vzniku Československa 28. října 1940 se během obchůzky dozvěděl od úřednice Marie Stejskalové, že její matka Žofie, funkcionářka Sokola, spolu se dvěma žákyněmi tajně položila kytici u pomníku obětí první světové války v Loučanech. Jedlička tuto událost nehlásil, nicméně zmínil se o ní svému kolegovi štábnímu strážmistru Bohuslavu Strmiskovi. Ten se následující den svěřil veliteli stanice vrchnímu strážmistru Trtílkovi, který o případu informoval nadřízené orgány. Jedlička byl z rozkazu velitelství Četnického oddělení Olomouc vzhledem k dosavadní beztrestnosti postižen pouze sedmi dny domácího vězení.[18]

19. srpna 1941 byl Jedlička dočasně přidělen jako velitel ke strážnímu oddílu ve Štěpánově, který měl za úkol střežit železniční trať. V polovině září byli z šesti Jedličkových podřízených dva povoláni ke cvičným střelbám do Olomouce a jeden se vrátil na svou kmenovou stanici. Vzhledem ke snížení stavů se Jedlička v noci na 18. září 1941 rozhodl vyslat na obchůzku pouze jednoho četníka místo dvou, za což byl výše zmíněným kapitánem Königem udán Krajskému soudu v Olomouci pro „porušení povinností ve službě strážní“.[19]

Při přelíčení 27. ledna 1942 byl Jedlička osvobozen, nicméně vyšší instance rozhodnutí soudu zpochybnila. Záležitost se poté táhla ještě delší dobu, přičemž jeden z pracovníků soudu Jedličkovi soukromě sdělil, že by bylo možno konečné rozhodnutí opakovaně odkládat až do skončení války.

V červnu 1943 však byly přestupky příslušníků protektorátních uniformovaných policejních sborů převedeny do kompetence německých vojenských soudů. V srpnu 1943 byl tedy Bohuslav Jedlička odsouzen k šesti týdnům vězení, které si odpykal v posádkové věznici v Olomouci v době od 17. září do 28. října 1943.[20]

Jedličku ve vězení několikrát navštívily manželka s dcerou, které mu mimo jiné nosily cigarety, určené pro spoluvězně a pro uplácení strážných. (Sám Jedlička byl nekuřák.) Při jedné příležitosti se jim podařilo propašovat do věznice boty pro zajatého ruského vojáka. Jindy zase vynášely korespondenci vězňů. Poprvé se prý paní Jedličková pokusila vhodit dopisy do nejbližší poštovní schránky u věznice, její dcera si však naštěstí zavčasu všimla muže, který je pravděpodobně sledoval. Proto se kvapně vytratily a napříště raději z bezpečnostních důvodů posílaly vězeňské dopisy z jiných míst.[21]

Sám Jedlička po válce uvedl, že během vězeňského pobytu zásoboval „jídlem a kuřivem současně tam vězněné příslušníky vládního vojska, vězněné ruské zajatce i jiné zajatce a německé vojáky české národnosti.“[22] Kromě toho opatřoval spoluvězňům české knihy. Podařilo se mu uplatit některé dozorce, zejména štábního šikovatele Samsona z Berlína a Grobnera z Vídně, díky čemuž mohl navštěvovat ostatní vězně.

Popisem Jedličkova vězeňského pobytu jsme však poněkud předběhli události, jelikož během dlouhého čekání na rozhodnutí soudu došlo k několika podstatným událostem, které se dotkly i náměšťských četníků..

V dubnu 1942 bylo vyhlášeno pátrání po francouzském generálu Giraudovi, uprchlém ze zajetí. (Giraud se později úspěšně dostal do Velké Británie, kde aktivně politicky působil.) Následující měsíc četníci pro změnu pátrali po francouzských a britských uprchlících ze zajateckého tábora. 28. května bylo zahájeno pátrání po pachatelích atentátů na Heydricha, které oficiálně pokračovalo ještě několik dní po smrti atentátníků, k níž došlo 18. června.[23]

Od poloviny roku 1942 byla agenda četnictva vedena v němčině. V případě Náměšti nemáme (na rozdíl od jiných četnických stanic) doklady o tom, že by této změně předcházely kurzy němčiny. Víme pouze, že v  měsících následujících po změně úředního jazyka byli někteří četníci vysíláni na krátké (někdy i jednodenní) německé kurzy do Olomouce.[24]

Jedlička v době války poskytl pomoc řadě lidí, mimo jiné soustružníku Jaroslavu Rečkovi, který o silvestrovské noci roku 1942 spolu se svým přítelem Františkem Kuchaříkem ukradl svému švagrovi Bartoloměji Nemravovi z Olbramovic elektromotor, aby Nemrava nemohl dále vyrábět sáně pro německou armádu.

            Četníci z Vilémova Rečku odhalili a našli v jeho domě odcizený motor. Rečka byl tudíž předveden na Četnickou stanici v Náměšti, kde Jedličkovi o samotě prozradil motiv svého činu a informoval ho o sabotáži, kterou provedli synové učitele Chudoby na železniční trati poblíž Senice na Hané (viz dále).

            7. června 1943 praporčíku Jedličkovi jistý rolník ohlásil nález střeliva v rokli poblíž obce Senice na Hané. Ačkoliv se jednalo o obvod Četnické stanice Cholina, Jedlička neprodleně vyrazil na uvedené místo, kde dle vlastních slov objevil mimo různého pracovního náčiní také bednu s náboji do pušky a protinacistické letáky. Tyto písemnosti u sebe ukryl a až poté vyrozuměl své kolegy z Choliny. Letáky později doma spálil.[25]

            V létě 1943 se na Jedličku údajně obrátil jistý mlynář, který mu sdělil, že se u něho doma objevil uprchlý ruský zajatec, žádající o jídlo a nocleh. Mlynář Rusa odkázal na hajného Havelku. Po obdržení této informace Jedlička vyhledal Havelku a dohodli se na výpovědi, ve které Havelka popřel, že by s Rusem mluvil.[26]

            Jedlička byl zřejmě informován o řadě dalších událostí, jejichž prozrazení mohlo mít tragické následky. Například v létě 1943 jistého Tomáše Vysloužila ze Střížova při práci na poli oslovil Polák, uprchlý z nucených prací v Říši. Vysloužil, který se během vojenské služby v Krakově před první světovou válkou naučil obstojně polsky, uprchlíkovi poskytl nějaké potraviny a poradil mu nejvhodnější cestu k polským hranicím. Téhož dne se o uvedené události zmínil Jedličkovi.[27]

            Několik náměšťských občanů po válce vypovědělo, že byli v letech 1941-45 opakovaně přistiženi praporčíkem Jedličkou při poslechu zahraničního rozhlasu, což četník nikdy nehlásil nadřízeným.[28] Dělník Vojtěch Drnovský vypověděl, že v jeho bytě Jedlička a obecní strážník Bohuslav Zajíček v srpnu 1943 objevili načerno získané obilí, ale nechali si toto zjištění pro sebe.[29] Bohuslav Jedlička mimo to informoval své známé z okolních měst, kde na venkově lze nejsnadněji sehnat potraviny a byl též zapojen do šíření protinacistických letáků.[30]

Počátkem roku 1944 postihla námešťské četníky citelná rána, když Gestapo za nejasných okolností zjistilo, že velitel stanice Antonín Trtílek na počátku války ukryl zbraně SOS. Trtílek byl zatčen a ve vězení strávil necelý rok, od 1. února 1944 do 24. ledna 1945.[31] Ve vedení stanice ho nahradil František Melichárek, který je však jako velitel uváděn až od 1. září 1944. Mezitím (podle svého poválečného svědectví až do 15. září) stanici prozatímně velel Bohuslav Jedlička.

Během jeho velení, v březnu 1944, přijel na kontrolu velitel Četnického oddělení Olomouc štábní kapitán Jan König, který shledal nedostatky v zatemnění v obci. (Podle Jedličkova názoru byly tyto nedostatky naprosto nepatrné.) König nařídil, aby četníci pokutovali všechny obyvatele, kteří nedodrželi předpis, a aby do druhého dne předložili seznam pokutovaných.

Tento seznam musel Jedlička osobně přivést do Olomouce. Königovi však pokuty nepřipadaly dostatečně vysoké, za což byl Jedlička potrestán deseti dny domácího vězení. Zemský četnický velitel v Brně trest zvýšil o dalších pět dní.[32]

Jinak ovšem léta 1943 a 1944 proběhla z hlediska náměšťských četníků relativně klidně. Rutinní službu narušovaly občasné pátrací akce proti dezertérům, uprchlým zajatcům či partyzánům, k nimž v této době nezřídka docházelo i v jiných četnických obvodech. Z dostupných dokumentů se zdá, že tyto akce byly v některých případech podnikány spíše namátkově a že i běžné obchůzky byly ve staničních knihách označovány jako pátrání po „banditech“, jak byli partyzáni označováni.[33]

            Ke konci roku 1944 se ovšem začala stupňovat odbojová činnost v regionu. Podle svědectví paní Konečné, dcery Bohuslava Jedličky, byl její otec napojen na partyzánskou skupinu Jermak, zformovanou kolem oddílu sovětských parašutistů, vysazených v noci na 1. října 1944 u Ruprechtova na Vyškovsku.[34]

            To potvrzují i dochované dobové dokumenty. Lesní správce Hostička během okupace získával od Jedličky zprávy o zbraních uložených na četnické stanici a o situaci ve vojenském skladišti v aleji u hradu v Náměšti. Tyto informace Hostička předával oddílu Jermak. Hostička podle vlastních slov seznámil Jedličku s několika partyzány, kteří se u něho tajně scházeli.[35]

            Jedlička příležitostně spolupracoval i s příslušníky partyzánského oddílu Jana Žižky, zejména s rodinou Chudobových. Když byl v roce 1942 Vratislav Chudoba udán pro sabotáž na telefonním a signalizačním vedení u železniční trati, Jedlička celou záležitost ututlal.[36]

            Když byli bratři Vratislav a Mojmír Chudobovi 9. září 1944 nuceni utéct před Gestapem, dostali místní četníci za úkol střežit dům jejich rodiny pro případ, že by se někdo z uprchlíků vrátil a pokusil se kontaktovat své příbuzné. Jedlička během své služby členům rodiny Chudobových umožňoval tajně přicházet a odcházet zadním vchodem.[37]

            Gestapo připravilo na rodiče uprchlých bratrů Chudobových trik. Ačkoliv Němci věděli, že utekli oba bratři, oficiálně zatím pátrali pouze po Vratislavovi a čekali, zda rodiče nahlásí útěk druhého syna. Jedlička na tuto skutečnost upozornil otce uprchlíků učitele Antonína Chudobu a sám s ním sepsal potřebné hlášení pro okupační orgány.[38]

            Když byl 1. října 1944 zatčen zbytek rodiny Chudobových, praporčík Jedlička patřil k četníkům, kteří zatčené eskortovali do olomouckého vězení Gestapa. Jedlička převzal od Chudoby vzkazy pro několik odbojářů z Náměšti, které neprodleně vyřídil.[39]

            Podle poválečného svědectví Antonína Chudoby se v blíže neurčené době uvažovalo o inscenovaném přepadení náměšťské četnické stanice, při kterém by se partyzáni mohli zmocnit zbraní, nakonec však bylo od chystané akce upuštěno, jelikož organizátoři dospěli k závěru, že by přepad mohl mít za následek přeložení četníků, spolupracujících s odbojem.[40]

            Do ilegální činnosti byla zapojena i Jedličkova matka Filomena, v jejímž domě v Rakůvce č. p. 8 se od května 1944 do dubna následujícího roku ukrýval nám již známý Josef Vyroubal z Hvozdna, jemuž chtěl Bohuslav Jedlička na počátku války pomoci s útěkem do ciziny a který se později musel ukrýt před olomouckým Gestapem.[41] 

S blížícím se koncem války se situace v Náměšti a okolí dramatizovala. V posledních měsících okupace zřídila německá armáda v lese Na Spravedlnosti muniční sklad a škola byla přeměněna na polní nemocnici. Stupňovala se i odbojová činnost. V září 1944 muselo několik místních obyvatel uprchnout z obav před Gestapem. Četníci byli následně pověřeni střežením domů těchto odbojářů.[42] V dubnu posledního válečného roku došlo k sabotáži železniční trati. Zhruba v téže době partyzáni nedaleko Náměšti zabili majora ustupujících maďarských vojsk.[43]

            Dcera praporčíka Jedličky si pamatuje na případ, kdy skupina partyzánů, s nimiž její otec spolupracoval, pobila vlakový transport německých vojáků, přičemž jeden z partyzánů v boji padl. V té době se vyprávělo, že vlak přijel na stanici do obce Konice plný mrtvých Němců.[44]

Pravděpodobně se jednalo o přepad v noci z 20. na 21. dubna 1945 u obce Stražisko, na který po válce vzpomínal i sám Jedlička. Mrtvým partyzánem byl velitel útočníků Josef Augustýn, jemuž Jedlička dříve dodával střelivo a baterie do svítilen.[45] Útok však nebyl dílem skupiny Jermak,  jak uvádí Jedlička, ale oddílu Juraj.[46] (Vzhledem k časté spolupráci a personální propojenosti partyzánských skupin docházelo k záměnám jednotlivých oddílů poměrně běžně.)

             Po Augustýnovi převzal velení oddílu ruský důstojník jménem Gregorij, jemuž praporčík Jedlička věnoval svůj prsten jako poznávací znamení. V dubnu 1945 se o Jedličkových stycích s partyzány dozvěděl velitel četnické stanice vrchní strážmistr František Melichárek, který chování svého podřízeného zřejmě tiše toleroval.[47] 2. května 1945 Jedlička zatajil udání z o přítomnosti čtyř partyzánů v obvodu stanice.

Kromě spolupráce s partyzány Jedlička od března 1945 pomáhal zahradníku Pavlu Ošťádalovi, který ukrýval Rusku uprchlou z prací v Německu.[48] Bývalí členové revolučního Místního národního výboru v Náměšti František Majtl a František Svozil po válce potvrdili, že Jedlička v dubnu 1945 věděl o existenci revolučního výboru.[49]

8. května 1945 probíhaly v okolí drobné šarvátky, do nichž se zapojilo i sovětské letectvo. Po obdržení zpráv o kapitulaci se Němci neprodleně dali na ústup, přičemž vyhodili do povětří most na Biskupství. Poslední německé oddíly dle četnických záznamů opustily oblast 9. května kolem šesté hodiny ranní. Téhož dne četníci slavnostně přivítali jednotky Rudé armády.[50]

Kronika uvádí, že se četníci dali neprodleně k dispozici Místnímu národnímu výboru, není však uvedeno, kdy přesně k tomu došlo. Podle staniční knihy praporčík Jedlička přijal 11. května pokyny od Místního národního výboru v Ludačově. (Tento název je uveden v kronice četnické stanice, ve skutečnosti šlo zřejmě o Ludéřov.)

V následujících týdnech obdržela četnická stanice trestní oznámení na 32 kolaborantů, z nichž 8 se podařilo zadržet. Kromě toho bylo zajištěno i několik německých vojáků, které četníci předali Rudé armádě. Blíže nespecifikovaný počet Němců a českých kolaborantů byl poslán do sběrného tábora v Olomouci. Četníci začali též shromažďovat důkazy proti Ernstu Schienovi, na něhož následně bylo 26. června učiněno formální udání u Lidového soudu v Olomouci.

Poněkud nejasný záznam z konce května 1945 se zmiňuje o tom, že četníci na žádost Národního výboru asistovali při zajišťování válečné kořisti. Výboru byly rovněž předávány peníze, nalezené u zadržených osob.[51]

V prvních poválečných měsících se pochopitelně konala celá řada oslav a pietních akcí. Již 12. května se náměšťští četníci účastnili pohřbu jakéhosi Havelky z Olomouce, zabitého nacisty. 17. června se proběhla velkolepá národní slavnost.

Četníci ovšem vyšetřovali i řadu přečinů sovětských vojáků. Většinou se jednalo o drobné krádeže či výtržnosti, v  jiných četnických obvodech v okolí Olomouce (např. ve Velkém Újezdě) se ovšem rudoarmějci ojediněle dopouštěli i vážnějších zločinů včetně únosů. Tyto případy však nebyly nijak časté.[52]

            Na některé incidenty si vzpomíná i paní Konečná. Podle jejího vyprávění praporčík Jedlička jednou přistihl dvojici sovětských vojáků, kteří se snažili vloupat do jedné vily. Četník oba muže zadržel a předvedl je před důstojníka Rudé armády, který provinilce zbičoval. Jedlička byl prý zaražen brutálností trestu.[53] Jindy zase skupina sovětských vojáků s sebou odvezla několik dětí, po telefonické intervenci četnictva se však podařilo oddíl zadržet a děti vrátit rodičům.[54]

            Většina sovětských vojáků se však chovala poměrně slušně, někteří nosili rodině Jedličkových rýži a jiné potraviny. Pár vojáků, kteří se s Jedličkovými spřátelili, při svém odchodu dokonce nechalo rodině svého koně.[55]

Brzy po válce prý  Jedličku vyhledal muž, který během okupace udal uprchlého Rusa, ukrývajícího se u hajného Tomečka. Praporčíku Jedličkovi se tehdy podařilo tento případ ututlat. Dotyčný udavač po skončení války vstoupil do KSČ a k témuž přesvědčoval i Jedličku, který nabídku rázně odmítl.[56]

            Krátce poté byl Jedlička dočasně převelen do Dolních Domaslavic ve Slezsku. V několika dochovaných dopisech z té doby se Jedlička zmiňuje o demonstracích polské menšiny, většina korespondence je však věnována ryze praktickým otázkám, především opatřování potravin. I paní Konečná potvrzuje, že její otec ve Slezsku obstarával jídlo, které poté posílal rodině do Náměšti. Celkově byl Jedlička se službou v Dolních Domaslavicích poměrně spokojen.[57]

            V Jedličkově pozůstalosti se nachází i nepodepsaný dopis datovaný v červnu neuvedeného roku (zřejmě 1945), jehož pisatel Jedličkovi radí, aby se nehlásil ke službě ve Slezsku či Sudetech, jelikož pro uvedené pohraniční oblasti má být zřízeno samostatné zemské četnické velitelství.[58] Tato idea pochopitelně nebyla nikdy realizována.

            Po pár měsících pobytu ve Slezsku se Bohuslav Jedlička, povýšený na vrchního strážmistra, vrátil na své dřívější působiště do Luhačovic, od roku 1948 sloužil v Uherském Brodě.

V poválečných letech Jedlička usiloval o získání úředního potvrzení o své odbojové činnosti. V jedné z žádostí uvedl: „Moje činnost byla ovšem celkem pasivní, ale mohu si říci, že touto mou pasivní činností bylo zachráněno mnoho životů a mnoho jiných „příjemností“ ze strany Němců, než kolik nepřátelských životů neb jiného užitku zmařil či udělal některý „aktivní“ příslušník odboje.“[59] Na závěr téhož textu se pisatel vyjádřil: „Vydá-li mi MNO (Ministerstvo národní obrany) osvědčení..., budiž. Jinak však na osvědčení nereflektuji, ježto jako aktivní příslušník SNB, jej prakticky ani nemohu použíti a nakonec nechci míti žádných výhod za svou činnost, kterou byl pro svou vlast a národ povinen každý Čech.“[60]

            Rozhodnutím Zemského velitelství SNB v Brně z 8. října 1947 byly Jedličkovi úředně zrušeny tři kázeňské tresty, které mu byly uděleny během okupace.[61] Téhož roku Bohuslav Jedlička také obdržel pochvalné uznání Zemského velitelství.[62] Jedličkova Žádost o přiznání charakteru čs. partyzána však byla 18. února 1948 zamítnuta s odůvodněním, že žadatelova odbojová činnost v období okupace nebyla „bojová ani s destruktivními prostředky v týlu nepřítele.“[63] Ani žádost o osvědčení o účasti v odboji nebyla přijata, jelikož „odbojová činnost nebyla prokázána, vězení netrvalo alespoň 3 měsíce. Vážnou poruchu zdraví neprokázal.“[64]

            V roce 1953 vrchního strážmistra Jedličku udal jeden z jeho kolegů pro kritiku tehdejších politických poměrů. Jedlička byl zatčen a vyšetřován v Brně na Špilberku. Ačkoliv obvinění nebylo prokázáno, musel Bohuslav Jedlička odejít ze služby. Po propuštění pracoval nejprve na jatkách a později v Luhačovických lázních, nejdříve jako účetní a poté jako hlídač. Zemřel v březnu 1989.

Použité prameny:

Pozůstalost Bohuslava Jedličky, v držení rodiny.

Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

Státní okresní archiv Olomouc, fond Četnická stanice Náměšť na Hané.

Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc, fond Četnické oddělení Olomouc.

Použitá literatura:

Bartoš, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Lošticku. Šumperk 1979.

Bartoš, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945. Olomouc 1997.

Kural, Václav: Partyzánské destrukční akce proti železniční dopravě na střední a východní Moravě a v západní polovině Čech. In: Historie a vojenství č. 4/1959.

Lášek, Radan: Velitelé praporů SOS. Praha 2009.

---

[1] Kautzká (v některých písemných pramenech též uváděna jako Kautská) se narodila 11. března 1906 v Luhačovicích. Pozůstalost Bohuslava Jedličky, dopis Četnické stanice Náměšť na Hané pro Četnickou stanici Luhačovice, 26. září 1940.

[2] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[3] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[4] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, opis potvrzení Jana Kondely z 4. července 1946. V té době byl Kondela přednostou Bezpečnostního referátu Okresního národního výboru v Uherském Brodě.

[5] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[6] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946; Pozůstalost Bohuslava Jedličky, potvrzení Bohuslava Křivdy z 4. července 1946. Vyroubal pocházel z okresu Litovel, tedy z blízkosti Jedličkova bydliště. Je proto možné, že se znali již před válkou nebo přinejmenším měli společné známé, kteří Vyroubalovi zprostředkovali kontakt s Jedličkou. Jak ještě bude zmíněno, Vyroubal v průběhu války dále udržoval styky s Jedličkovou rodinou.

[7] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[8] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, opis potvrzení dr. Vincence Jelínka z 22. července 1946. V té době Jelínek působil v Brně.

[9] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září

[10] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.

[11] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[12] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice. K ukrývání zbraní Stráže obrany státu (SOS) došlo i v jiných místech regionu. Pplk. Miroslav Šitina, velitel Praporu SOS Bruntál (kterážto jednotka byla po záboru pohraničí přesídlena do Olomouce), v prvních týdnech okupace organizoval ukrývání zbraní SOS uložených na četnických stanicích. K vůdčím osobnostem této akce patřili četníci vrchní strážmistr Václav Černý a praporčík Ladislav Solický. (Viz: Lášek, Radan: Velitelé praporů SOS. Praha 2009, s. 136.) Není známo, zda Trtílek spolupracoval se zmíněnou odbojovou skupinou nebo zda zbraně ukryl z vlastní iniciativy.

[13] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.

[14] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.

[15] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.

[16] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice. O Königově kolaboraci se v několika poválečných dopisech zmiňuje i Jedlička.

[17] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.

[18] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946; SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice. Co vedlo Trtílka, který byl sám zapojen do odbojové činnosti, k ohlášení incidentu, není známo. Svou roli zde mohly sehrát obavy z možných důsledků, pokud by se nacisté o této události dozvěděli z jiného zdroje. Nelze vyloučit ani možnost, že šlo o projev osobních antipatií mezi četníky. Je však nutno uvést, že Trtílek ve svém hlášení tvrdil, že se o položení kytice dozvěděl přímo od Jedličky, čímž patrně chtěl jmenovaného krýt.

[19] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[20] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946; SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.

[21] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[22] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[23] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.

[24] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.

[25] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[26] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[27] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, potvrzení Tomáše Vysloužila z 6. srpna 1946.

[28] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, potvrzení Františka Majtla a Františka Svozila z 6. srpna 1946.

[29] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, nedatováno.

[30] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946; Pozůstalost Bohuslava Jedličky, žádost o osvědčení z 26. ledna 1948.

[31] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice, staniční knihy.

[32] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[33] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.

[34] Bartoš, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Lošticku.Šumperk 1979, s. 10.

[35] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prohlášení V. Hostičky z 15. září 1946. Sám Jedlička uvedl, že do styku s příslušníky oddílu Jermak přišel v březnu 1945.

[36] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946. Příslušnost bratrů Chudobových k partyzánské jednotce Jan Žižka potvrzuje i historik Josef Bartoš (Bartoš, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945. Olomouc 1997, s. 91.)

[37] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946.

[38] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946.

[39] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946.

[40] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946. V posledních týdnech války došlo k přepadům několika četnických stanic v okolí (Bílá Lhota, Vilémov). Viz Bartoš, Joef: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945. Olomouc 1997, s. 101.

[41] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prohlášení Josefa Vyroubala z 10. října 1946. V době vzniku citovaného textu Vyroubal pracoval jako dozorce vězňů v pracovním táboře ve Velkém Meziříčí.

[42] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice. Pravděpodobně se jednalo mimo jiné i o rodinu Chudobových, s nimiž Jedlička spolupracoval a kteří museli 9. září 1944 utéct před Gestapem. (viz výše)

[43] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.

[44] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[45] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[46] Kural, Václav: Partyzánské destrukční akce proti železniční dopravě na střední a východní Moravě a v západní polovině Čech. In: Historie a vojenství č. 4/1959.

[47] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[48] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[49] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, opis Četnické stanice Uherský Brod ze 7. září 1946.

[50] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.

[51] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.

[52] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.

[53] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[54] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[55] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[56] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[57] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009; Pozůstalost Bohuslava Jedličky, korespondence Bohuslava Jedličky s rodinou

[58] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, nezařazená korespondence. Použití termínu „Zemské četnické velitelství“ podporuje domněnku, že dopis pochází z období těsně po válce, ještě než se ujal nový oficiální název Sbor národní bezpečnosti.

[59] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, žádost o osvědčení z 26. ledna 1948.

[60] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, žádost o osvědčení z 26. ledna 1948.

[61] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, dopis Zemského velitelství SNB v Brně z 8. října 1947.

[62] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, žádost o osvědčení z 26. ledna 1948.

[63] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, rozhodnutí Ministerstva národní obrany z 18. února 1948.

[64] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, rozhodnutí Ministerstva národní obrany z 8. dubna 1948.