Incidenty na maďarské hranici

O násilnostech v československo-německém pohraničí v roce 1938, k jejichž obětem patřili příslušníci četnictva, již bylo napsáno mnoho. Místní názvy jako Habersbirk a Schwaderbach se nesmazatelně zapsaly do povědomí zájemců o dějiny českých a československých bezpečnostních sborů. Mnohem méně však odborná i laická veřejnost ví o incidentech, k nimž došlo o dvě desetiletí dříve, v dobách formování samostatného státu Čechů a Slováků.

Přestože si přepadení četnické stanice v Šumbarku polskou bojůvkou na počátku července 1920 vyžádalo tři oběti na životech, trvalo až do minulého roku, než se tento případ stal předmětem odborného historického pojednání z pera Ivany Bartečkové v Almanachu z VI. konference policejních historiků. Ještě větší dluh má česká historiografie vůči obětem pohraničních střetů s Maďary na Slovensku a Podkarpatské Rusi, k nimž docházelo i po podpisu Trianonské smlouvy ze 4. června 1920, jež měla definitivně vytyčit maďarské hranice. Navzdory diplomatickým ujednáním nadále pokračovaly útoky na příslušníky československých ozbrojených sil, do nichž se zapojovali jak členové různých polovojenských oddílů, tak i armády.

Pouhých pár týdnů po ukončení trianonských jednání, 24. června 1920, došlo k útoku skupiny ozbrojenců na Velké Gejdovce na Podkarpatské Rusi. Oddíl vedl bývalý nadporučík maďarské armády Ondřej Karas, který z dotyčné obce pocházel. Podle pozdějšího vyjádření plukovníka četnictva Aloise Adamičky z února 1928 byl přepad údajně proveden na příkaz maďarských armádních kruhů, nelze ovšem vyloučit možnost, že Karas jednal na vlastní pěst.

Útočníci nejprve uvěznili několik prominentních občanů a poté zajistili četnického strážmistra Stanislava Jelínka v jeho soukromém bytě. Četnická stanice byla v té době prázdná, proto se jí teroristé mohli zmocnit, aniž by narazili na odpor. S ukořistěnou četnickou výzbrojí se poté dali na ústup.

Kolem druhé hodiny noční 25. června však oddíl narazil na silnici vedoucí do Malého Gejdovce na hlídku, tvořenou četníky na zkoušku Bartolomějem Baněčkem a Josefem Dvořákem. Maďaři se snažili četníky zadržet, ale Baněček se rozhodl pro odpor a pokusil se jednomu z protivníků vytrhnout zbraň z ruky. Při následné tahanici vyšla z Maďarovy pistole rána, která zasáhla Dvořáka do břicha. Útočníci se poté stáhli, nicméně Dvořák svému zranění o dva dny později podlehl a 29. června byl pohřben na užhorodském vojenském hřbitově.

K násilnostem docházelo i v následujících letech. 24. dubna 1923 kolem 16. hodiny strážmistr Jan Kolář a četník na zkoušku Jindřich Sedláček ze stanice v Eseni pozorovali úsek státní hranice, o němž bylo známo, že tudy nezřídka prochází pašeráci. Znenadání zazněly z maďarské strany čtyři výstřely, přičemž kulky prý prolétly těsně nad hlavami četníků, kteří vzápětí spatřili dvojici maďarských vojáků s puškami v rukou, jak se dávají na útěk.

Tragičtější průběh měl případ, který se odehrál o dva týdny dříve, když skupina maďarských vojáků napadla na úseku mezi Perinou a Nymem příslušníka finanční stráže Jana Sedláčka, unesla ho přes hranici a ubodala k smrti. Kauza tehdy vyvolala pobouření československé veřejnosti a silné ohlasy v tisku. Zavražděný byl pohřben v Košicích.

Přestože se poměry na československo-maďarské hranici v dalších letech pozvolna zklidňovaly, stále zde panovalo oboustranné napětí, které znovu plně vyplynulo na povrch v letech 1938–1939.

Zdroje:

Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, kart. 26

http://www.financnistraz.estranky.cz/fotoalbum/pomnicky-ostatni/sedlacek_-pustomer-u-vyskova/