Součástí četnické služby nebylo pouze udržování pořádku a potírání kriminality, ale také značně rozsáhlá administrativa, k jejímuž provádění bylo pochopitelně zapotřebí množství formulářů. Proto není divu, že řada tiskařských firem usilovala o získání zakázek na dodání tiskopisů pro četnictvo.
Výsadní postavení v tomto ohledu mělo kroměřížské tiskařství Jindřicha Guska, které se již v rakousko-uherské éře stalo hlavním výrobcem četnických tiskopisů. Po vzniku republiky majitelé některých konkurenčních firem doufali, že nastane změna, k čemuž ovšem nedošlo. Sám Jindřich Gusek se totiž 14. listopadu 1918 obrátil na generálního velitele československého četnictva Jana Řezáče, s nímž se již delší dobu osobně znal, zdůraznil čtyřicetiletou tradici firmy a nabídl své služby novému státu. Mimo jiné argumentoval i tím, že jeho podnik se jako jediný orientuje výhradně na produkci materiálů pro četnictvo. Již 16. listopadu proto vydalo generální velitelství podřízeným orgánům rozkaz nakoupit nová československá razítka u Guska.
Vydavatel a tiskař Jan Erlich z moravského Příbora se odmítl smířit s vývojem situace a 1. prosince 1918 zaslal Zemskému četnickému velitelství v Brně dopis, v němž upozornil na to, že během předchozích dvou desetiletí si u něj četnické stanice z okolí objednávaly výrobu razítek i přesto, že hlavním dodavatelem „byl Gusek v Kroměříži, firma německá, nám Čechům nepřátelská.“
Erlich poukázal na to, že i po převratu dále dostával zakázky od četnických stanic, zadavatelé si však objednávali různé typy razítek. Proto žádal o sdělení, zda existuje nějaký jednotný vzor razítka pro četnické stanice. Dále nabídl zemskému velitelství k odkoupení četnické tiskopisy, které měl na skladě.
Poté, co prostřednictvím místní četnické stanice obdržel odpověď, že výrobou razítek četnictvo již pověřilo Guska, se Erlich 11. prosince obrátil na generála Řezáče, jemuž zaslal stížnost na brněnské zemské velitelství. O této instituci se vyjádřil, že i po převratu její „forma zůstala stará, čistě rakušácká. Odůvodňovati blíže toto své tvrzení nebudu, stačí přece úplně, když dodávky se zadávají našemu úhlavnímu nepříteli.“
Dále se Erlich rozepsal o rakouské perzekuci českého obyvatelstva a podotkl, že on sám byl během první světové války ve svých 49 letech odveden k armádě, kde strávil dva a půl roku. Následně si postěžoval: „A když teď přijdu z vojny a chci se poctivě živiti, vidím, že vše bylo nadarmo, že se nic nezměnilo, leda forma.“ Závěrem dodal výhrůžku: „Nebude-li ani nyní žádná náprava učiněna, pak to zveřejním.“
Generál Řezáč si vyžádal písemné vyjádření od zemského velitele v Brně. Ten ve zprávě z 29. prosince vysvětlil, že v souladu s instrukcemi z Prahy v listopadu objednal u Guskovy tiskárny nová razítka, která měla nahradit stará rakouská, takže v době, kdy obdržel Erlichovu nabídku, byla již razítka dodána.
Řezáč dále nařídil prověření Erlichových tvrzení o národnostní nespolehlivosti Jindřicha Guska. Proto 6. ledna 1919 požádal Okresní hejtmanství v Kroměříži, „o laskavé dobrozdání, možno-li firmu J. Gusek v Kroměříži četnictvu doporučiti.“ Okresní hejtman odpověděl pozitivně a vyzdvihl kvality Guskova tiskařství. 3. března si Generální velitelství četnictva ještě vyžádalo „laskavé vyjádření, zdali tato firma i po stránce národnostní jest spolehlivá.“ Dotaz byl postoupen kroměřížské obecní radě, která nezjistila žádné závažné skutečnosti, které by hovořily v neprospěch Jindřicha Guska a jeho podniku.
Formálně tedy již nic nebránilo tomu, aby spolupráce četnictva s firmou Gusek pokračovala i nadále. Naopak výroky Jana Erlicha na adresu brněnského četnického velitelství se ukázaly jako přehnaně ostré. Vzhledem k tomu, jak četnictvo obvykle lpělo na postihování všech urážek a osočování sboru, je s podivem, že Erlicha nečekala žaloba, generál Řezáč naopak v oběžníku z 4. dubna 1919 upozornil podřízená velitelství, že Erlichova tiskárna „má též tiskopisy a kancelářské potřeby pro četnictvo na skladě.“
Generální velitel četnictva patrně usoudil, že by nebylo moudré dělat si nepřítele z potenciálního budoucího dodavatele, svou roli možná sehrála i obava z propírání kauzy v tisku, což by v hektické popřevratové době plné radikalismu a nacionálních animozit reputaci četnictva zřejmě příliš neprospělo.
Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, kart. 46, sign. 501/18.
Žádné komentáře:
Okomentovat