Policejní pes

Významnou úlohu při potírání kriminality již dlouhou dobu hrají služební psi, bez nichž by řada pachatelů trestných činů zřejmě zůstala nevypátrána. O tom svědčí i následující případ.

V srpnu 1920 neznámí lupiči vykradli obchod jistého A. Kohna v Koryčanech. Cena uloupeného zboží dosáhla 15 000 korun. Vyšetřením případu byl pověřen brněnský policejní strážník Klíč.

Ten dorazil na místo činu s policejním psem Trollem, „kterému dal očichati lať, jíž byly vypáčeny dveře obchodu.“ Pes zavedl policistu k domu jistého Bedřicha Sedláčka, který však nebyl zastižen doma. Troll poté pokračoval do nedalekého lesa, kde se strážníkovi podařilo dohnat prchajícího Sedláčka. Zloděj nereagoval na výzvu k zastavení, proto za ním Klíč vypálil šest ran ze služební zbraně. Nakonec policista lupiče dohnal, Sedláček se mu však vysmekl.

V té chvíli opět zasáhl Klíčův služební pes, který se s vervou vrhl na pachatele, jenž raději přestal klást odpor. Při následném výslechu vyšlo najevo, že Sedláček pracoval s trojicí kumpánů. Jejich skupina měla na svědomí již více vloupání v Koryčanech. „Tamní četnictvo nemohlo proti nim řádně vystoupiti, ježto jest přetíženo prací.“

Zdroj: Lidové noviny, 24. srpna 1920

Služební slib slezského četnictva

Hlášení Zemského četnického velitelství pro Slezsko, datované „v Polské Ostravě, dne 17. XII. 1918“ a adresované Ministerstvu vnitra, informuje o potížích se skládáním přísahy četnictva ve Slezsku. Podle výnosu Generálního velitelství četnictva z 9. listopadu 1918 byli na 17. prosinec všichni četníci z obvodu slezského Zemského velitelství svoláni do Polské Ostravy, kde měli v „obecní síni zasedací, v přítomnosti zástupců zemského Národního výboru pro Slezsko“ složit přísahu československému státu.

Krátce před plánovým skládáním přísahy se k zemskému četnickému veliteli majoru Vyčítalovi dostavili čtyři četníci, kteří se jako delegáti zúčastnili pražského shromáždění četnictva 4. prosince.[1] Delegáti prohlásili, že četníci odmítají složit přísahu v daném znění, protože „to jest přísaha vojenská, odporující úmluvám pražským.“ Jelikož zemský velitel nebyl obeznámen s výsledky pražských jednání, volil raději cestu kompromisu a navrhl, aby byl místo přísahy složen pouze formální slib v následujícím znění:

Já podepsaný slibuji, že na svém úředním místě setrvám, že věrně a svědomitě plniti budu své povinnosti a že se vždy podrobím zákonům československé republiky a nařízením jejím... Mými nadřízenými úřady budou jen ty, které mi jako takové označí Zemský Národní výbor pro Slezsko.“

Tímto obecně formulovaným slibem se četníci zavázali k respektování rozkazů československých institucí, ale zároveň byl ponechán prostor pro další úpravu služebních předpisů. Řešení sporných otázek tak bylo prozatím odloženo.

V odpovědi na Vyčítalovo hlášení Generální velitelství 19. prosince 1918 zdůraznilo, že „dle dosud platného zákona jest četnictvo vojensky organizovaný strážný sbor“ a jeho příslušníci mají povinnost „složiti kromě přísahy služební také přísahu vojenskou.“ Všichni četníci v obvodu slezského Zemského velitelství, „vyjímaje četníky národnosti německé, kteří až do urovnání poměrů prozatím do přísahy vzati býti nemusí,“[2] měli neprodleně složit předepsanou přísahu. Kdo by odmítl, měl být propuštěn od četnictva „k náhradnímu vojenskému tělesu“ a zavedeno proti němu trestní řízení.

25. ledna zemský velitel Vyčítal, mezitím povýšený do hodnosti podplukovníka, hlásil do Prahy, že „situace ve Slezsku nedovoluje však v nynější době svolání veškerého mužstva národnosti české ku hromadnému složení vojenské přísahy.“ Důvody byly následující: „Stávky na jednotlivých jámách uhelných, hnutí bolševické na Ostravsku a následkem nevyjasněných politických poměrů v Horním Slezsku a Těšínsku nutná pohotovost.“ Četníci museli být ke složení přísahy předvoláváni po skupinách rozdělených do turnusů podle členění, používaného při povolávání četnictva na cvičné střelby. Realizací tohoto úkolu byli pověřeni velitelé četnických oddělení.

Zda někteří z předvolaných četníků skutečně odmítli složit přísahu, se z dostupných dokumentů nedozvídáme.

Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, karton 1.

---

[1] Od vzniku ČSR se intenzivně diskutovalo o zásadní liberalizaci poměrů u četnictva a došlo i k pokusům o ustavení četnické odborové organizace. (Například u finanční stráže odbory skutečně existovaly.) Tyto iniciativy, jejichž součástí bylo i zmíněné pražské setkání četnických delegátů, se nakonec nesetkaly s úspěchem, jelikož nový zákon o četnictvu z roku 1920 respektoval dosavadní pojetí četnictva jako vojensky organizovaného a apolitického sboru a nepřinesl výraznější změny ohledně sociálního statutu četníků.

[2] Řada státních úředníků (včetně četníků) v národnostně smíšených pohraničních oblastech Československa v té době odmítala skládat jakékoliv služební sliby, dokud nebude mírovou konferencí rozhodnuto, kterému státu sporná území připadnou.

Neduhy u finanční stráže pohledem dobového tisku

19. února 1919 se čtenáři Lidových novin dozvěděli, že po převzetí Znojma do rukou československé administrativy osm tamních financů německé národnosti odmítlo složit slib věrnosti novému státu, načež byli suspendováni. Na místě zůstal jediný příslušník finanční stráže českého původu.

Inspektor Arnstein z Jihlavy, „o jehož provokativní činnosti již několikráte bylo psáno,“ dosadil na uprázdněná místa vrchního komisaře Kleinera, respicienta Langa, dozorce Reinelta, „naddozorce renegáta Slowaka“ a vrchního respicienta Schwallera, takže „příchozí neslyší u finanční stráže opět než jen němčinu.“ Český naddozorce Krátký byl navíc po pouhých 14 dnech přeložen. Tyto skutečnosti dle novinářova mínění vypovídaly o Arnsteinově „rakušáctví.“ Vzhledem k nedostatku informací však dnes stěží můžeme posoudit, co bylo příčinou uvedených personálních změn a zda vůbec finanční stráž v dotyčném regionu disponovala dostatečným množstvím „národnostně spolehlivých“ mužů.

V první červencový den roku 1920 Lidové noviny informovaly veřejnost o případu naddozorce celního úřadu v Jaroslavicích Viléma Vogela, který údajně se svou manželkou pašoval potraviny do Rakouska, a to „ve spojení se známými podloudníky“ Jindřichem Madernou z Křídloviček a Gretou Buchnerovou z Vídně. Těmto dvěma měl prý Vogel prodávat zboží, které ve službě zabavil jiným překupníkům, především pak vejce, mouku a cukerin. Maderna a Buchnerová po svém odhalení vypověděli, že je Vogel často osobně doprovázel přes hranice. Proti naddozorci bylo pochopitelně ihned zahájeno vyšetřování, přesto Vogel k údivu autora novinového článku nebyl odvolán z funkce.

Momentky z listopadových demonstrací 1920

Na podzim 1920 německá menšina v Československu reagovala s nelibostí na zničení pomníků Josefa II. v Teplicích a Chebu, přičemž protesty přešly v sérii demonstrací, potyček s ozbrojenými složkami a útoků na české civilisty. Zejména chebské události pobouřily českou veřejnost natolik, že počátkem druhé poloviny listopadu  proběhla v Praze, Brně a na dalších místech několikadenní vlna protiněmeckých manifestací. Podrobný rozbor dnes již téměř zapomenutých událostí by vydal na samostatnou knihu, zde se ovšem zaměříme pouze na několik dílčích epizod z dobového tisku, majících vztah k prvorepublikovému bezpečnostnímu aparátu.

16. a 17. listopadu došlo v Praze k sérii demonstrací a potyček s policií a legionářskými strážními oddíly. Při nepokojích před budovou parlamentu byl obvodní inspektor Švojgr stižen záchvatem mrtvice a poručík Purener omdlel. Kolovaly smyšlené historky o zatýkání legionářů. Policejní ředitelství v Brně vydalo 17. listopadu zprávu, v níž byli pracovníci redakce Lidových novin obviněni z podněcování nepokojů. Tvrzení, že v redakci pracuje bývalý rakousko-uherský důstojník, noviny rázně popřely.

Když 18. listopadu vtrhla skupina demonstrantů do Německého domu v Brně, několik mladíků začalo demolovat nábytek. Tito však byli záhy od rozvážnějších účastníků manifestace „zpolíčkováni a předáni policii.“

Lidové noviny z 18. listopadu otiskly článek Příběhy z ulice, který čtenáře seznamoval s některými, často poněkud úsměvnými, epizodami z demonstrací. Nechyběla ani informace o tom, že policisté na žádost památkového úřadu přijali opatření k ochraně historicky hodnotné plastiky orla na budově finanční prokuratury.

18. listopadu vydala pražská policie zprávu, podle níž premiér Černý navštívil vdovu po tragicky zesnulém obvodním inspektoru Švojgrovi a zotavujícího se poručíka Jaroslava Purenera. Podle téhož úředního prohlášení byl na základě udání jistého legionáře zatčen jakýsi železničář jménem Josef Bašek, který v průběhu demonstrací ostrými slovy štval proti zakročujícím policistům.

19. listopadu kolem šesté hodiny odpoledne se na stanici městské policie ve Francouzské ulici v Brně objevili dva muži, podle jejichž výpovědi došlo v Hoblově hostinci v domě č. 7 v téže ulici ke střelbě. Vyslaná hlídka na místě zjistila, že v domě krátce předtím proběhla schůze německých studentů, z nichž však na místě zůstalo pouze pět. Tito vypověděli, že skutečně slyšeli výstřel, ale žádné podrobnosti nebyli schopni poskytnout.

Zakrátko se začaly šířit zprávy o výbuchu granátu v jednom z okolních domů. Záhy se ovšem ukázalo, že šlo pouze o fámy. Poplašné informace ale měly za následek srocení obyvatel. Před Německým domem proběhla improvizovaná schůze českých studentů, proti nimž muselo zasáhnout četnictvo. Několik vzpurných mladíků bylo zadrženo.

Následně dav zamířil na Náměstí 28. října, kde se podle kolujících zvěstí ozbrojení němečtí studenti opevnili v budově průmyslové školy. Poté, co se uvedená zpráva ukázala jako mylná, se demonstranti vydali do Pekařské ulice k domu německého poslance Baerana, odkud se pokračovalo zpět k Německému domu, kde se dav hodinu před půlnocí rozešel. Vysokoškolský student Reimann, který mezi jinými nabádal k poklidnému rozpuštění schůze, se „po vysilujícím výkonu řečnickém“ fyzicky zhroutil a musel být převezen k lékaři.

Krátce po stabilizaci poměrů se vyrojily zvěsti o zamýšlené demisi policejního prezidenta Richarda Bienerta, které byly záhy dementovány.

21. listopadu přinesly Lidové noviny článek o pohřbu dvaačtyřicetiletého pražského obvodního inspektora Jana Švojgra, kterého během pacifikování demonstrujícího davu ranila mrtvice. Poslední rozloučení s tragicky zesnulým otcem tří dětí se konalo „za obrovské účasti obecenstva a stráže bezpečnosti.“ O významu, který byl této události přikládán, svědčí účast ministerského předsedy Černého, pražského primátora Baxy, policejního prezidenta Bienerta a prezidenta zemské správy politické Kosiny. Nechyběli ani zástupci legionářů. V průvodu byl symbolicky veden i kůň zemřelého policisty.

Zdroj: Lidové noviny, 16-26. listopadu 1920.

Útoky na četníky a policisty v roce 1919

V prvních měsících a letech existence svobodného Československa se mladý stát musel potýkat s vlnou násilné kriminality. Tento neblahý jev měl hned několik příčin. Neutěšené hospodářské poměry po právě skončené válce sváděly řadu dosud bezúhonných lidí k porušování zákona, kromě toho váleční veteráni, vracející se z front, byli zvyklí řešit problémy se zbraní v ruce. Autorita bezpečnostních orgánů, stejně jako všech institucí, převzatých ze zaniklého mocnářství, značně utrpěla. V důsledku těchto skutečností došlo v uvedené době k určitému množství útoků na strážce zákona.

 Patrně nejznámějším případem se stala vražda četníka Emila Motla, došlo ovšem k řadě dalších podobných událostí, o nichž informoval také dobový tisk. Ačkoliv novinové zprávy se občas neobešly bez nepřesností, je třeba věnovat tomuto pramenu pozornost především z toho důvodu, že se jednalo o hlavní zdroj, z něhož se tehdejší veřejnost dozvídala o kriminálních kauzách a utvářela si názor na činnost policie a četnictva.

Například počátkem roku 1919 se čtenáři Lidových novin mohli dočíst o incidentu v Brně, kde policejní strážník Walter 4. ledna kolem sedmé ranní hlídkoval na křižovatce Francouzské a Přadlácké ulice, když zpozoroval dvojici žen s těžkými ranci. Poté, co se je policista pokusil prověřit, daly se na útěk. Walter obě podezřelé dostihl a následovala potyčka, při níž byl Walter omráčen úderem do hlavy. Bližší údaje noviny bohužel neuvedly.

Více pozornosti tisk věnoval případům s tragickým koncem. 15. června 1919 přinesly ranní Lidové noviny na páté stránce zprávu s nadpisem Smělá krádež a vražda v Krči. K neštěstí došlo během předchozí noci, kdy několik zlodějů vniklo do vily státního sekretáře Srby, působícího na československém ministerstvu zásobování. Z domu bylo ukradeno především větší množství oděvů.

Prchající pachatelé však byli na silnici mezi Kunraticemi a Jesenicemi přistiženi kunratickým četníkem na zkoušku Stanislavem Harantem. Následovala potyčka, při níž byl sedmadvacetiletý strážce zákona ubit a ubodán. Jeho tělo objevili kolemjdoucí krátce po čtvrté hodině ranní.

Bližší informace se podařilo získat od skupiny trhovců, kteří podle vlastního svědectví potkali Haranta kolem půl čtvrté, přičemž zakrátko zahlédli „člověka, který nesl na zádech baťoch a jenž při spatření četníka zahnul do polí a chtěl utéci.“ Harant se pochopitelně pustil za podezřelým., jehož patrně dostihl, jelikož podle svědků byl Harant viděn, jak vede zadrženého směrem k Jesenicím.

Autor článku vyvodil závěr, že kumpáni zadrženého z povzdálí sledovali dopadení svého společníka, načež četníkovi nadběhli a napadli ho ze zálohy.

17. června se v Lidových novinách objevily další informace, zařazené na stranu číslo 6. Vyšlo najevo, že vloupání do Srbova domu v Nových Dvorech u Krče proběhlo kolem půlnoci a že lupiči odcizili věci v hodnotě 5 000 korun. Pachatelé měli v úmyslu otrávit Srbova psa, k čemuž nakonec nedošlo. Na místě činu se však našel kus tlačenky napuštěný jedem.

K vraždě četníka došlo u Zelených domků mezi Krčí a Kunraticemi. V blízkosti Harantova těla byl nalezen kabát, odcizený ze Srbova domu. Podle uvedeného článku bylo zavražděnému pouze 24 let, tedy o 3 roky méně, než uváděla původní zpráva. 16. června byli v Praze zatčeni dva podezřelí, mezi nimi „známý a nebezpečný lupič Kudrna.“

Hned příští ranní vydání Lidových novin se ovšem na páté stránce zmiňovalo pouze o jednom zatčeném, kterého svědkové viděli poblíž místa vraždy „ve společnosti ženy a mladšího hocha.“ Údajně se mělo jednat o muže, jehož Harant krátce před smrtí zadržel. V době vzniku novinového článku podezřelý čekal ve vazbě na konfrontaci se svědky.

Podstatně lépe než Harant dopadl o pár týdnů později četnický strážmistr (dle jiných zdrojů závodčí) Počepický, který ve svém 1. července 1919 přistihl ve svém služebním obvodu skupinu kočovníků. Dobové předpisy vyžadovaly, aby se neusedlé osoby, z nichž některé se živily drobnými krádežemi, dlouhodobě nepobývaly na jednom místě, aby se zabránilo případnému nárůstu kriminality a konfliktům s místním obyvatelstvem. Počepický proto dotyčnou skupinu vykázal.

Téhož dne večer kolem jedenácté Počepický konal obchůzku po okresní silnici z Nezdášova do Týna nad Vltavou, když zpozoroval opodál stojící dvojici mužů, z nichž jednoho identifikoval jako člena zmíněné skupiny kočovníků. Četník v očekávání nepříjemností sáhl po služební pušce, ale vzápětí byl zraněn kulkou do levého stehna. Poté útočníci bez úspěchu vypálili několik dalších ran, načež se dali na útěk.

Postřeleného četníka místní nejprve ošetřili v domku jistého Františka Broma a poté Počepickému zajistili převoz do nemocnice v Českých Budějovicích. O osudu pachatelů se tisk nezmiňuje.