NOVÁ ADRESA STRÁNEK

Vážení čtenáři,
od nynějška budou nové příspěvky přidávány na stránky http://bs-csr.bloger.cz/. O důvodech této změny se dočtete více v úvodní sekci nových stránek.

Potíže berounského četníka

Služba v bezpečnostním aparátu s sebou vždy přinášela řadu náročných, dramatických a mnohdy nepředvídatelných situací, v nichž málokdo dokázal vždy plně obstát. I schopní a zkušení strážci zákona se v extrémních a chaotických podmínkách nezřídka chovali poněkud problematicky a kontroverzně, což mohlo mít i negativní důsledky pro jejich další kariéru. To bezezbytku platí i pro níže popsaný případ.

V listopadu 1922 obdrželo  Zemské četnické velitelství v Praze anonymní stížnost na vrchního strážmistra Jana Bláhu, velitele četnické stanice v Berouně. Ten se dle autora stížnosti pro zastávanou funkci nehodil a měl by být nahrazen schopnějším četníkem. Své mínění pisatel dokládal dvěma konkrétními příklady: Bláha prý nedostatečně rázně zakročil při nepokojích na podzim 1920, jindy naopak reagoval nepřiměřeně, když proti důstojníkům, kteří při zábavě v hostinci překročili policejní hodinu, zasáhl s puškou v ruce.

Na základě zmíněného udání provedl podplukovník Mládek, exponovaný štábní důstojník v Praze III., šetření, při němž vyšlo najevo, že během komunistických bouřích roku 1920 berounští četnici dostali dne 14. prosince příkaz, aby zadrželi bolševického předáka Antonína Pecha. Bláha se spolu se strážmistram Sosnou vydal splnit úkol, další čtyři muži, rozdělení do dvou hlídek,  měli dvojici zatýkajících jistit z povzdálí.

Když Bláha se Sosnou odváděli zatčeného k soudu, shromáždil se na náměstí dav komunistů, který roztroušené skupinky četníků odřízl od sebe a následně napadl. Za dané situace se Bláha pokusil i se zadrženým Pechem probojovat ke kasárnám 39. pluku, aby získal pomoc vojska, cestou ale narazil na skupinku asi dvaceti legionářů - komunistů. Ti Bláhu a Sosnu, kteří od můžů v uniformách přirozeně neočekávali nebezpečí, překvapivým útokem odzbrojili a umožnili Pechovi útěk. Zbývající dvě četnické hlídky se útokům ubránily tím, že se opřely zády o stěny domů a namířily proti davu pušky s nasazenými bodáky, čímž útočníky odradily od dalších výpadů.

Mezitím již vyrazil na pomoc oddíl vojska, zalarmovaný pohotovostním četníkem Voráčkem, policisty a několika svědky incidentu, v čele s majorem Procházkou. Po rázném zákroku, jímž se podařilo vyklidit náměstí, hodlal Procházka spolu s četníky pochodovat na LIdový dům, kam se uchýlil Pech s dalšími komunistickými činovníky. Do věci se však vložil koncipista Pospíšil, vyslaný do Berouna předešlého dne od Okresní správy politické v Hořovicích. Ten se pokusil s povstalci vyjednávat, od nadřízených ovšem dostal rozkaz k Pechovu opětnému zatčení. To proběhlo následující den za součinnosti četnictva a vojska.

Podplukovník Mládek hodnotil Bláhovo počínání jako chybné, velitel stanice neměl dle jeho mínění zbytečně štěpit síly, ale naopak soustředit své podřízené pohromadě a vyžádat si k provedení zákroku proti Pechovi vojenskou asistenci. Za polehčující okolnost Mládek označil tehdejší novinové zprávy o hromadném zatýkání účestníků revolty na Kladensku a Slánsku, pod jejichž vlivem mohl vrchní strážmistr Bláha poněkud podcenit nebezpečí. Články o tom, jak jeden či dva četníci zadrželi i několik desítek podezřelých mohli v Bláhovi vyvolat určitou ctižádost.

Sám berounský četnický velitel své počínání zdůvodňoval tím, že se mu jevilo jako nepřirozené a nemístné, aby jednoho zatčeného eskortovalo více četníků než dva. Patrně ale nevzal v potaz rozdíl mezi běžným zadržením kriminálního delikventa a začením politicky exponovaného jedince, který může počítat s podporou části obyvatelstva. Dá se předpokládat, že s podobnými kauzami měl Bláha do té doby jen minimální zkušenosti.

K druhému obvinění Mládek zjistil, že 12. srpna 1922 Bláha několik hodin marně číhal na skupinu hledaných polních lupičů, přičemž byl pochopitelně ozbrojen puškou. Během cesty zpět na stanici se setkal s městským strážníkem Drtinou a společně se vydali do hotelu Plzenka, aby zkontrolovali, proče je podnik v pozdní hodinu stále otevřen. Na sdělení hostinského Antonína Jeníčka, že v hotelu probíhá důstojnický večírek, vrchní strážmistr odpověděl, že povinnost žádat o povolení k prodloužení policejní hodiny platí pro všechny bez rozdílu. Následně Bláha o případu informoval politickou správu, jež Jeníčkovi vyměřila pokutu 50 korun. Bláhovo jednání v dané záležitosti Mládek shledal jako zcela správné.

Celkově podplukovník konstatoval, že “postavení vrchního strážmistra Bláhy, který je jinak pilným a snaživým velitelem stanice, je v Berouně v důsledku odzbrojení v roce 1920 otřeseno.”  Představitelé politické správy i vojenské posádky se vyjadřovali v duchu, že by bylo třeba nahradit velitel stanice energičtějším jedincem. Bláhově reputaci neprospěl ani případ z října 1922, kdy měl být Antonín Pech opět předvolán k soudu. Vrchní strážmistr tentokrát pod vlivem předchozích neradostných zkušeností žádal o vojenskou zálohu. Jelikož komunistický vliv v regionu od událostí roku 1920 výrazně zeslábl, působilo Bláhovo počínání na důstojníky dojmem zbabělosti.

Po zvážení celkové situace se tedy podplukovník Mládek rozhodl navrhnout Bláhovo přeložení. Zemský četnický velitel generál Skorkovský 11. listopadu 1922 poslal Mládkovo hlášení generálnímu veliteli četnictva Karlu Vyčítalovi s doplněním, že Jan Bláha podle dřívějších zjištění patří k dopisovatelům neoficiálního “odborového” časopisu Četnický obzor, kolem něhož se sdružovali nespokojenci a oponenti stávajícího vedení bezpečnostního sboru. V důsledku svých nepovolených žurnalistických aktivit byl Bláha vyškrtnut ze seznamu absolventů informačního kurzu, což se de facto rovnalo (přinejmenším dočasnému) zastavení dalšího služebního postupu.

Navzdory Bláhovu krajně problematickému postavení jmenovaný nadále zůstal ve fuknci. Tato skutečnost dosti zaskočila generála Vyčítala, který se v dubnu 1926 v Příručce a schematismu četnictva ke svému údivu došetl, že Bláha po více než třech letech stále slouží v Berouně. Mládek, mezitím povýšený na plukovníka a jmenovaný pobočníkem zemského velitele, nadřízenému vysvětlil, že od zamýšleného Bláhova převelení do Mýta v oddělení Příbram bylo upuštěno s ohledem na rodinné poměry vrchního strážmistra, jehož manželka trpěla vážnou srdeční chorobou. Od února 1926 navíc Bláha trpěl žaludečními potížemi a chystal se odejít do penze. Na tu měl třiapadesátiletý četník plný nárok, u sboru ostatně sloužil již od května 1898.

S uvedeným zdůvodněním se Vyčítal spokojil. Koncem roku jej však čekalo koncem téhož roku, kdž se v listopadu dozvěděl, že Zemské četnické velitelství Bláhovi u příležitosti jeho penzionování udělilo pochvalné uznání. Mládek argumentoval, že Bláha navzdory problematickému chování při dvojím zatýkání Antonína Pecha plnil své povinnosti svědomitě a “za své dlouholeté služební doby vychoval co velmi schopný instruktor sboru celou řadu zdatných četníků.”

Krom toho bylo třeba zohlednit skutečnost, že jmenovaný “vedl dlouhá léta četnickou stanici o 10 mužích, a to v místě s velkým průmyslem a k tomu v blízkosti Prahy, kde důmyslné a náležité vedení služby a vedení služby pátrací již samo o sobě vyžadovalo značné vytrvalosti a mimořádného napětí sil.”

Generální velitel namítl, že mnozí jiní četníci by si uznání zasloužili přinejmenším stejně jako Bláha, přesto udělení pochvaly schválil, takže se Janu Bláhovi za léta poctivé, byť ne vždy bezchybné, služby nakonec dostalo určité formální satisfakce.

Zdroj: Národní archiv, Generální velitel četnictva, kart. 26.

Pistole, nebo karabina?

V meziválečné éře představovala hlavní zbraň četnictva opakovací puška, resp. karabina, postupně byly ovšem do výzbroje zaváděny i samonabíjecí (v dobové terminologii "opakovací") pistole. Na podzim 1925 Ministerstvo vnitra nařídilo generálnímu veliteli četnictva Karlu Vyčítalovi

zaujmout písemné stanovisko k zamýšlenému přezbrojení.

Dotyčný ve své odpovědi uvedl: “Nedávná minulost poučuje nás, že byly opakovací pistolí sváděny vítězné pouliční a guerrilové boje proti pravidelnému vojsku, moderní puškou-opakovačkou vyzbrojenému”. Z tohoto důvodu Vyčítal doporučil vybavit každou četnickou stanici dvěma či třemi pistolemi.

To s sebou samozřejmě neslo nutnost úpravy předpisů. Vyčítal si uvědomoval, že stanovit jasná pravidla pro to, ke kterému služebnímu úkonu použít karabinu nebo pistoli, nelze, a že vždy bude záležet především na schopnosti četníka zhodnotit situaci. Zdůraznil ovšem, že užití pistole by mělo být povoleno pouze za denního světla, a zároveň doporučil zavést kurzy střelby z pistole.

Generál si vyžádal i názory zemských velitelů. Bohuslav Knobloch v Praze souhlasil za předpokladu, že ve výzbroji zůstanou i karabiny s bodáky, jelikož ty v některých situacích umožňovaly rychlejší reakci na nenadálý útok. Moravský velitel Alois Jirka zavedení pistolí uvítal, ovšem s podotknutím, že by zásadně neměly být používány při potlačování demonstrací a za jejich užití ponese vždy odpovědnost velitel stanice.

Nevhodnost pistole při nepokojích si uvědomoval i Josef Šustr ve Slezsku. Ten také prosazoval vydání samonabíjecích zbraní výhradně starším a osvědčeným četníkům, pro které by tak pistole zároveň představovala i určité vyznamenání a v očích veřejnosti by jasně odlišila zkušeného četníka od nováčka. Lépe než poloautomatická pistole by se dle Šustra hodil revolver amerického typu.

Josef Hammer zaslal z Bratislavy memorandum, v němž upozornil na nevhodnost karabin při domovních prohlídkách a dalších úkonech, podotkl ale, že během služby u polního četnictva se mu puška vždy osvědčila nejlépe a že jedině karabina s nasazeným bodlem dokáže zjednat potřebný respekt mezi obyvatelstvem, zejména v prostředí, jež není četníkům příliš nakloněno. Pistole tedy měla sloužit pouze jako doplněk, samotné pistole mohly podle Hammerova mínění najít uplatnění jedině v městském prostředí v oblastech, kde panovaly konsolidované bezpečnostní poměry, nikoliv však na venkově a v pohraničí.

Obdobně i velitel podkarpatoruského četnictva Vladimír Putna se vyslovil, že samostatně lze pistoli nosit jen při drobných asistenčních a vyšetřovacích úkonech, zatímco při běžné obchůzkové službě musí zůstat hlavní zbraní karabina. V tomto duchu nakonec vyzněly i nové předpisy.

Zdroj: Národní archiv, generální velitel četnictva, karton 18.

Odstranění pomníku Josefa II. v Teplicích - Šanově

Josef II. je dnešní českou veřejností vnímán především jako významný osvícenský reformátor, ne vždy však Češi na uvedeného vladaře pohlíželi tak pozitivně. V prvních letech československé samostatnosti mnozí nacionalisté považovali Josefa především za germanizátora a zastávali názor, že by pomníky habsburského císaře, četné zejména v pohraničních regionech s převahou německého obyvatelstva, měly být odstraněny. Velmi iniciativně si v této záležitosti nezřídka počínali vojáci, především bývalí legionáři.

Rozhořčená reakce Němců na sebe pochopitelně nenechala dlouho čekat. Po demontáži pomníků v Chebu a Teplicích - Šanově na podzim 1920 následovala vlna demonstrací, jež se neobešly bez násilností na obou stranách. Vzniklá situace byla o to více politováníhodná, že teplickému případu se československé úřady usilovně snažily zabránit.

Dne 11. listopadu 1920 kolem desáté dopolední totiž Okresní správa politická v Teplicích zakázala původně schválené odstranění pomníku a nařídila třem desítkám armádních ženistů, aby neprodleně zastavili přípravné práce k demontáži, dokud Ministerstvo vnitra nevydá konečné rozhodnutí. Důvodem byly patrně obavy z nepokojů mezi německým obyvatelstvem.

Radikálové z řad vojáků ovšem odmítli změnu akceptovat a prohlásili, že nebude-li socha odstraněna, zlikvidují ji sami. V reakci na kolující řeči mezi vojskem četnický kapitán Jeschke o půl dvanácté navrhl představiteli politické správy dr. Kladrubskému a podplukovníku Bergerovi urychlené odeslání ženistů zpět do jejich posádky v Terezíně. Totéž doporučení pak vyslovil ještě jednou v telefonickém rozhovoru s Kladrubským a místodržitelským radou Hesslem. Oba jmenovaní Jeschkeho ujistili, že vojenské orgány již vydaly příslušný rozkaz.

Přesto Kladrubský pro jistotu v poledne vyslal četnický oddíl střežit pomník. Důstojníci všech útvarů, sídlících ve městě, byli pověřeni zakázat vojákům vstup na náměstí. Zatímco mužstvo 47. pěšího pluku spolu s oddílem bývalých rakousko-uherských námořníků uposlechlo, vojáci 35. a 18. pluku spolu s jednotkou ženistů začali o půl třetí odpoledne obsazovat náměstí. Četnický oddíl tak musel čelit přesile, navíc vyzbrojené třemi kulomety.

Jeschke, četnický nadporučík Martinec a velitel četnického asistenčního oddílu z Prahy nadporučík Dlouhý se pokusili s vojáky vyjednávat. Bezvýslednou debatu, chvílemi hrozící přerůst v potyčku, ukončil zákrok kapitána ruských legií Karla Klapálka, pozdějšího velitele československých jednotek v severní Africe za druhé světové války, který dosáhl hodnosti generála. Sám Klapálek poté vedl delegaci k dr. Kladrubskému, aby jménem vojáků žádal odstranění sochy. (Zůstává otázkou, zda tak činil z přesvědčení o správnosti jednání mužstva, nebo ve snaze předejít přestřelce.) Reprezentanti politické správy nejprve oponovali, že je třeba vyčkat pokynů z Prahy, záhy se však dostavil nadporučík četnictva Martinec se zprávou, že vojáci na náměstí požadují neprodlené vydání konečného rozhodnutí, jinak pět minut před třetí začnou s demontáží sami.

Za dané situace, kdy část mužstva již začala připravovat náčiní k povalení sochy, podplukovník Berger a kapitán Ing. Hubálek naznali, že nemohou udělat více, než zajistit, aby byl pomník odstraněn bez vážnějšího poškození, proto se osobně ujali řízení prací a následného převozu sochy do městského stavebního dvora, kde jej v dalších dnech četníci s místními policisty střežili před vandaly.

Hned příští den po popsaných událostech udělil generální velitel četnictva svým podřízeným, kteří se pokusili vojákům zabránit v jejich záměru, písemnou pochvalu za "rozhodné, ale taktní vystupování."

Jako první na incident veřejně nereagovali Němci, ale zástupci legionářských sdružení. Na shromáždění v Sokolovně v Teplicích - Šanově 14. listopadu se jistý dr. Daschner vyjádřil, že vojáci se svým jednáním nesporně dopustili přestupku, nicméně učinili tak z ušlechtilých důvodů, pročež "lid" (čímž řečník patrně mínil sebe, své společníky a obdobně smýšlející jedince) bude žádat prezidenta, aby upustil od potrestání viníků. Navzdory obavám se shromáždění obešlo bez nepokojů z české i německé strany, takže četnické posily, svolané pro tuto příležitost, mohly být odeslány zpět na kmenové stanice.

Následujícího dne do Teplic - Šanova dorazila parlamentní komise, aby vyšetřila okolnosti stržení pomníku. O den později následoval příjezd plukovníka justiční služby Ondráčka, který zahájil výslechy vojáků, podílejících se na incidentu. V té době již po městě kolovaly zvěsti o německé protestní manifestaci, plánované na 21. listopad, o čemž kapitán Jeschke pohotově vyrozuměl Ministerstvo vnitra a Generální velitelství četnictva. Intenzitu a následky nadcházejících demonstrací si však patrně Jeschke ani jeho nadřízení v té době ještě nedokázali zcela představit...

Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, kart. 52.

Četnické vzpomínky z Karlovarska

Článek byl zveřejněn na serveru Památky a příroda Karlovarska:
http://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/cetnicke-vzpominky-z-karlovarska/

Přepadení stanice polního četnictva v Kolbaši

Článek byl zveřejněn na serveru Policista.cz:

http://www.policista.cz/clanky/reportaz/prepadeni-stanice-polniho-cetnictva-v-kolbasi-869/

Incidenty na maďarské hranici

O násilnostech v československo-německém pohraničí v roce 1938, k jejichž obětem patřili příslušníci četnictva, již bylo napsáno mnoho. Místní názvy jako Habersbirk a Schwaderbach se nesmazatelně zapsaly do povědomí zájemců o dějiny českých a československých bezpečnostních sborů. Mnohem méně však odborná i laická veřejnost ví o incidentech, k nimž došlo o dvě desetiletí dříve, v dobách formování samostatného státu Čechů a Slováků.

Přestože si přepadení četnické stanice v Šumbarku polskou bojůvkou na počátku července 1920 vyžádalo tři oběti na životech, trvalo až do minulého roku, než se tento případ stal předmětem odborného historického pojednání z pera Ivany Bartečkové v Almanachu z VI. konference policejních historiků. Ještě větší dluh má česká historiografie vůči obětem pohraničních střetů s Maďary na Slovensku a Podkarpatské Rusi, k nimž docházelo i po podpisu Trianonské smlouvy ze 4. června 1920, jež měla definitivně vytyčit maďarské hranice. Navzdory diplomatickým ujednáním nadále pokračovaly útoky na příslušníky československých ozbrojených sil, do nichž se zapojovali jak členové různých polovojenských oddílů, tak i armády.

Pouhých pár týdnů po ukončení trianonských jednání, 24. června 1920, došlo k útoku skupiny ozbrojenců na Velké Gejdovce na Podkarpatské Rusi. Oddíl vedl bývalý nadporučík maďarské armády Ondřej Karas, který z dotyčné obce pocházel. Podle pozdějšího vyjádření plukovníka četnictva Aloise Adamičky z února 1928 byl přepad údajně proveden na příkaz maďarských armádních kruhů, nelze ovšem vyloučit možnost, že Karas jednal na vlastní pěst.

Útočníci nejprve uvěznili několik prominentních občanů a poté zajistili četnického strážmistra Stanislava Jelínka v jeho soukromém bytě. Četnická stanice byla v té době prázdná, proto se jí teroristé mohli zmocnit, aniž by narazili na odpor. S ukořistěnou četnickou výzbrojí se poté dali na ústup.

Kolem druhé hodiny noční 25. června však oddíl narazil na silnici vedoucí do Malého Gejdovce na hlídku, tvořenou četníky na zkoušku Bartolomějem Baněčkem a Josefem Dvořákem. Maďaři se snažili četníky zadržet, ale Baněček se rozhodl pro odpor a pokusil se jednomu z protivníků vytrhnout zbraň z ruky. Při následné tahanici vyšla z Maďarovy pistole rána, která zasáhla Dvořáka do břicha. Útočníci se poté stáhli, nicméně Dvořák svému zranění o dva dny později podlehl a 29. června byl pohřben na užhorodském vojenském hřbitově.

K násilnostem docházelo i v následujících letech. 24. dubna 1923 kolem 16. hodiny strážmistr Jan Kolář a četník na zkoušku Jindřich Sedláček ze stanice v Eseni pozorovali úsek státní hranice, o němž bylo známo, že tudy nezřídka prochází pašeráci. Znenadání zazněly z maďarské strany čtyři výstřely, přičemž kulky prý prolétly těsně nad hlavami četníků, kteří vzápětí spatřili dvojici maďarských vojáků s puškami v rukou, jak se dávají na útěk.

Tragičtější průběh měl případ, který se odehrál o dva týdny dříve, když skupina maďarských vojáků napadla na úseku mezi Perinou a Nymem příslušníka finanční stráže Jana Sedláčka, unesla ho přes hranici a ubodala k smrti. Kauza tehdy vyvolala pobouření československé veřejnosti a silné ohlasy v tisku. Zavražděný byl pohřben v Košicích.

Přestože se poměry na československo-maďarské hranici v dalších letech pozvolna zklidňovaly, stále zde panovalo oboustranné napětí, které znovu plně vyplynulo na povrch v letech 1938–1939.

Zdroje:

Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, kart. 26

http://www.financnistraz.estranky.cz/fotoalbum/pomnicky-ostatni/sedlacek_-pustomer-u-vyskova/