Bývalý četník komunistou

12. ledna 1928 prováděl četnický kapitán Čihalík přehlídku četnické stanice v Kežkovce. Tamní strážmistr Josef Chodora při té příležitosti nadřízenému nahlásil, že když se o dva dny dříve vracel z lékařské prohlídky v Bratislavě, setkal se v nádražní restauraci v Košicích s mužem, který se představil jako Rozsypal a uvedl, že sloužil jako strážmistr u rakousko-uherského četnictva a poté byl zařazen na Podkarpatské Rusi.

Rozsypal se Chodorovi svěřil, že byl v předchozím roce propuštěn od četnictva kvůli sňatkovému podvodu a svévolnému opuštění kasáren. (Za účelem „vyžehlení“ svých malérů si Rozsypal ještě před propuštěním údajně půjčil nějaké peníze od plukovníka Putny v Brně.) Dále se Rozsypal nechal slyšet, že po odchodu z řad četnictva vstoupil do komunistické strany (na důkaz svých slov ukázal Chodorovi stranickou legitimaci) a „již dosti četníků pro stranu komunistickou na rozličných stanicích získal.“ Jinak ovšem Chodoru nepřesvědčoval ke vstupu do této strany ani se ho nevyptával na poměry na jeho stanici. Pouze na Chodorovo tvrzení, že se KSČ brzy rozpadne, reagoval odmítavě.

Na základě Chodorova líčení byl Rozsypal identifikován jako bývalý strážmistr Ludvík Rozsypal, dříve sloužící na stanici v Bočkově v oddělení Rahovo a roku 1926 (tedy o rok dříve, než sám Rozsypal uvedl) na základě rozhodnutí divizního soudu v Užhorodě propuštěný od četnictva. Historka o penězích, vypůjčených od plukovníka Putny byla označena za smyšlenou, jelikož Putna byl přeložen do Brna až po Rozsypalově nuceném odchodu od sboru.

Zemské četnické velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě v reakci na tento případ hlásilo, že Ludvík Rozsypal sloužil ve Velkém Bočkově do 27. prosince 1926, kdy byl propuštěn. Až po jeho propuštění vyšlo najevo, že si Rozsypal od několika obyvatel Malého Bočkova půjčil obnos, který nevrátil. Při žádání o půjčku se navíc vydával za četnického poručíka. 4. února 1928 byl Rozsypal za uvedený podvod zatčen v moravských Žarošicích, ale Okresní soud v Ždánicích jej o šest dní později propustil. Od té doby se Rozsypal potloukal po Slovensku a Podkarpatské Rusi.

15. března 1928 Zemské četnické velitelství pro Slovensko informovalo o této kauze generálního velitele četnictva. Hlášení obsahovalo i bližší údaje o Rozsypalovi, který se narodil roku 1902 v Niížkovicích v okrese Slavkov. Vzhledem ke svému věku tedy mohl těžko sloužit u četnictva již za Rakouska, jak uváděl. Podle zmíněného hlášení Rozsypal během února prosil na několika slovenských četnických stanicích o peníze na cestu do Velkého Bočkova, kde si prý „zanechal různé soukromé věci.“ Při rozhovorech se slovenskými četníky nijak politicky neagitoval, nicméně „dával na jevo, že sám je komunistou.“

Při jedné příležitosti uvedl, že byl vězněn v Terezíně spolu s komunistickým předákem Tausigem. Další spoluvězeň původem z Ruska prý Rozsypala nabádal, aby po propuštění z vězení odcestoval do SSSR, „kde snadno dostane místo jako bezpečnostní orgán a bude lépe placen než v ČSR.“ Na otázky, co dále plánuje, Rozsypal uváděl, že bude žádat o místo na komunistickém sekretariátu v Užhorodě.

Tento plán zřejmě nevyšel, jelikož 24. února se Ludvík Rozsypal objevil na četnické stanici v Batyu (oddělení Mukačevo), kde prosil o peníze, přičemž se odvolával na četníky z jiných stanic, kteří jej údajně finančně podpořili. Kromě toho tvrdil, že mu na užhorodském sekretariátu sociálně demokratické strany bylo přislíbeno brzké přijetí do uvedené strany. O pár dní později s Rozsypal dokonce objevil v Malém Bočkově, kde splatil část dluhů. 2. března žádal o vpuštění do objektu četnické stanice v Berehově, aby zde mohl požádat o podporu, ale vrchní strážmistr Antonín Koukal jej vykázal. O čtyři dny později Rozsypal, patrně se vracející z Podkarpatské Rusi na Moravu, žádal o almužnu u Okresního četnického velitelství v Žilině. Ani v jednom případě se ovšem nepokoušel agitovat ve prospěch komunistického hnutí, tudíž proti němu nebyla podniknuta žádná opatření.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Generální velitel četnictva, kart. 27.

Volnomyšlenkáři a klerikálové

            Na veřejné schůzi v sále městské radnice v Mšeně 6. dubna 1922 mezi řečníky vystoupil mimo jiné obchodní cestující Antonín Pánek z Mladé Boleslavi, který ve svém proslovu obvinil četnictvo v mnichovohradišťském okrese ze zaujatosti a stranění klerikálům.

            Na důkaz svých slov Pánek popsal incident, kdy skupina mladíků v jisté obci na Mnichovohradišťsku ve večerních hodinách viděla světlo v kostele a chtěla vstoupit dovnitř. Dveře však byly zamčeny. Po zaklepání vyšel kněz, který mladíky rázně vykázal. Později během večera tatáž skupina přišla ke kostelu znovu. Když věřící opouštěli kostel, došlo mezi oběma skupinami k hádce, „při čemž padlo několik facek.“

Následující den začali incident vyšetřovat četníci, kteří zatkli několik mladíků – příslušníků hnutí Volná myšlenka. Zakrátko však byli zatčení propuštěni na žádost okresního starosty, starosty Sokola a předsedy místního sdružení Volné myšlenky.

            Na Pánkově líčení si lze všimnout určitých nejasností. Pokud zmínění mladíci patřili k protikatolické organizaci, z jakého důvodu opakovaně usilovali o vstup do kostela?

Jelikož se zmíněné schůze v Mšeně v občanském oděvu zúčastnili četničtí strážmistři Josef Anděl a Karel Švojgr, mohl být incident hned následujícího dne hlášen Okresnímu četnickému velitelství v Mělníku a následně Exponovanému štábními četnickému důstojníku v Praze. Na závěr hlášení velitel stanice v Mšeně vrchní strážmistr Kubelka připsal: „Poněvadž podobným kritisováním četnictva na veřejných schůzích, rozsévá se mezi obyvatelstvem zášť vůči četnictvu, činím o tom hlášení s podotknutím, že ... činím v tom oznámení okresní správě politické v Mělníku.“ (Později, 24. dubna, Koudelka případ oznámil také Okresnímu soudu v Mělníku.)

            Z úřadu Exponovaného důstojníka zpráva putovala na Zemské četnické velitelství v Praze, které 22. dubna nařídilo „by byla věc kompetentním velitelstvím vyšetřena, neb není zde známo, zda se četníci v okrese Mnichovohradišťském chovali správně neb zda jednali skutečně stranicky.“ Dále autor rozkazu podplukovník Mládek nařídil prověřit, „z jakého důvodu se strážmistr Anděl a Švojgr do oné schůze odebrali.“

            Mezitím však 13. dubna 1922 vyšel v časopise Probuzení  článek, který obsahoval obdobné informace jako Pánkův proslov. K oběma nařčením četnictva se 8. května 1922 vyjádřil okresní četnický velitel v Mnichově Hradišti kapitán Procházka. Podle jeho líčení se Pánkem popsaný případ udál poněkud odlišně:

            3. dubna 1922 od 20 hodin večer probíhal v římskokatolickém kostele v Klášteře nad Jizerou nácvik pašijových zpěvů na květnou neděli. Jelikož v Klášteře, „kde je středisko příslušníků Volné myšlenky, bezvěrců a jiných odpůrců římskokatolické církve,“ nemohli kaplan Josef Šťastný a ředitel kůru Ladislav Bažant sehnat dostatek zpěváků, bylo nutno přizvat „několik zpěváckých dorostenců z Mnichova Hradiště.“ Jelikož většinu zpěváků tvořili pracující, mohli do kostela docházet až ve večerních hodinách.

            Protože nácvik probíhal na kůru, kaplan raději kostel uzamkl, aby během cvičení nikdo nemohl nepozorovaně vniknout dovnitř. Během zpěvů kdosi zabušil na dveře kostela, načež páter Šťastný otevřel a uviděl několik opodál stojících postav, které ve tmě nemohl identifikovat. Předpokládal však (a to se následným vyšetřováním potvrdilo), že se jedná o některé z mladíků, kteří docházeli cvičit do sokolské místnosti v blízkém hostinci. Kaplan přítomné napomenul a vrátil se do kostela.

            Nácvik zpěvů skončil přibližně ve 21:30, poté se zpěváci rozešli domů. Čtveřice mladíků z Mnichova Hradiště byla na cestě mezi Klášterem a jejich domovskou obcí napadena skupinou útočníků, kteří zpěvákům vyhrožovali zabitím, pokud se ještě někdy objeví v Klášteře. Jeden z napadených, Jan Mikeš, utrpěl lehké zranění.

            Útok byl neprodleně nahlášen Četnické stanici v Mnichově Hradišti, jejíž velitel vrchní strážmistr František Císař spolu se strážmistry Františkem Pelnařem a Josefem Naradem na základě svědeckých výpovědí dokázali identifikovat tři z pachatelů. Tito byli zadrženi, ale u výslechu svou účast na incidentu popřeli. Aby dotyční nemohli ovlivňovat svědky a mařit vyšetřování, byli předáni Okresnímu soudu v Mnichově Hradišti.

            Pánkovo obvinění četnictva ze stranickosti kapitán Procházka ve svém hlášení označil za „naprosto nesprávné,“ což podpořil krom jiného také argumentem, že jeden ze zatčených útočníků Josef Mach byl příslušníkem římskokatolické církve a až pár dní po incidentu přešel k církvi československé.

            Dále Procházka uvedl, že Pánkovo tvrzení a zmíněný časopisecký článek „vyvolává u občanstva, jmenovitě v řadách odpůrců římskokatolické církve proti četnictvu zášť a nenávist, ztěžuje jeho služební výkony a z důvodu toho prosí jmenovaní četníci za ochranu.“

            Z Procházkovy zprávy vyplývá, že k potyčce došlo na jiném místě a za poněkud odlišných okolností, než uvedl Pánek. Rovněž průběh konfliktu byl patrně závažnější než Pánkem zmiňovaných „několik facek.“ Zůstává ovšem otázkou, zda se útok odehrál tak, jak popsali napadení, nebo zda mu nepředcházely nějaké slovní inzultace z obou stran, případně zda nešlo o důsledek nějakých dřívějších střetnutí mezi oběma skupinami.

            Při podobných obviněních četnictva bylo běžné, že nařčení četníci požadovali soudní cestou satisfakci. Od četníků bylo v podstatě očekáváno, že budou hájit svou osobní čest a především čest četnického sboru. Proto nepřekvapí, že i v uvedeném případě bylo navrženo žalovat Antonína Pánka a redaktora časopisu Probuzení pro urážku na cti.

Exponovaný štábní četnický důstojník v Mladé Boleslavi však tento postup nedoporučil, jelikož šance na redaktorovo odsouzení před porotním soudem by byla minimální, zatímco v případě soudního procesu s Pánkem by se mohly vynořit nežádoucí spekulace o tom, co četníci Anděl a Švojgr na dotyčné schůzi v Mšeně pohledávali. Jinými slovy, zda tam byli vysláni na výzvědy. Na základě doporučení úřadu Exponovaného důstojníka podplukovník Josef Šustr na Zemském četnickém velitelství v Praze zamítl návrh na podání žaloby.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond. Zemské četnické velitelství Praha, kart. 322.

Vojenské suvenýry

V lednu 1920 byla četnická stanice v Doubravce (Četnické oddělení Plzeň) upozorněna anonymním dopisem, že u domkaře Josefa Trnky v Bukovci č. p. 28 se nachází podezřelé množství vojenského vybavení a tabák, se kterým domkařův stejnojmenný syn nezákonně obchoduje.

Poté, co byla tato informace ověřena z dalších zdrojů, četnictvo za asistence obecního strážníka Vojtěcha Šedivce vykonalo 1. února 1920 u Trnky domovní prohlídku, při níž byly nalezeny tři revolvery, bajonet, plynová maska a další součásti vojenské výstroje. Mezi úlovkem četníků nechybělo ani 10 dekagramů tabáku.

Povzbuzeni dosavadním výsledkem pátrání vyšetřovatelé provedli prohlídku také u dalšího Trnkova syna Jana v Bukovci č. p. 40, kde se podařilo objevit součásti armádní obuvi.

Josef Trnka starší u výslechu uvedl, že všechny věci pocházejí od jeho syna Václava, poručíka čs. armády. Jedinou výjimku představovaly vojenské deky, které Josef Trnka dle vlastního tvrzení koupil roku 1914 od neznámého vojáka. Rovněž Josef Trnka mladší se nechal slyšet, že tabák získal od bratra Václava, a to pouze pro vlastní potřebu.

Četníci z Doubravky se rozhodli v souladu s nařízením Okresní správy politické v Plzni z 11. března 1919 odevzdat zabavené předměty do dělostřeleckého zbrojního skladiště v Plzni na Borech.

Poručík Václav Trnka od 31. pluku v Brně zareagoval stížností, v níž prohlásil, že zbraně a další vojenské vybavení, nalezené u jeho otce, si chtěl ponechat jako upomínku na službu v italských legiích. Stěžovatel prohlásil, že celým případem jeho „důstojnická a legionářská čest utrpěla úhony“ a v závěru důrazně požádal o „vyšetření, z jakého důvodu prohlídka byla učiněna.“

Zemské četnické velitelství v Praze se v dopise Presidiu Ministerstva národní obrany jednoznačně postavilo za četníky z Doubravky, jimž „nelze z těchto důvodů činiti nižádné výtky.“ Dále bylo uvedeno, že případné navrácení zabavených věcí nespadá do kompetence četnické stanice, ale vojenského pověřence v Plzni.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 300.

Podezřelý dopis

V srpnu 1919 bylo v hostinci Jana a Elišky Schickerových v Těchlovicích (okres Stříbro) ubytováno několik československých vojáků. V té době byl shodou okolností zachycen dopis, který majiteli hostince poslal jeho syn Rudolf Schicker, četník sloužící na stanici v Mašově (okres Podbořany.)

V německy psaném dopise Schicker nepřímo označil vojáky, ubytované u otce, za zloděje a oznámil, že rodičům brzy pošle dvě pušky, které má do Mašova přivézt švagrová velitele tamní četnické stanice.

Okresní politická správa ve Stříbře upozornila Zemské četnické velitelství v Praze a případ byl předán Četnickému oddělení Karlovy Vary, pod které stanice v Mašově spadala. 26. září 1919 karlovarské velitelství podalo zprávu o výsledku vyšetřování.

Rudolf Schicker, bývalý příslušník 35. pěšího pluku, sloužil u četnictva od 3. května 1918. V Mašově pracoval spolu s vrchním strážmistrem Rudolfem Sklenářem a četníkem na zkoušku Malým. Při výslechu okresním četnickým velitelem Schicker vypověděl, že v dopise rodičům pouze vyslovil obavy před možnými výtržnostmi a krádežemi ze strany vojáků, ubytovaných u jeho rodičů. Tyto obavy zdůvodnil skutečností, „že mu po čas jeho vojenské služby bylo viděti, kterak se jednotliví vojíni dopouštějí krádeží.“ (Na tomto místě je třeba podotknout, že kriminalita mezi vojáky byla v prvních letech po skončení Velké války poměrně rozšířeným jevem.)

Ohledně zbraní Rudolf Schicker uvedl, že švagrová vrchního strážmistra Sklenáře Gisela Čermáková, jejíž manžel Alfréd Čermák byl lesním správcem v Rodovicích, slíbila přivézt Sklenářovi dvě lovecké pušky. Vrchní strážmistr si hodlal jednu ze zbraní ponechat a druhou prodat Schickerovi, který měl v úmyslu pušku poslat otci. Tuto výpověď potvrdil i Sklenář.

Karlovarské oddělení se tudíž vyjádřilo, že „proti četníku Schickerovi nemohla býti v politickém ohledu závada zjištěna…lze pouze četníku Rudolfu Schickerovi na vinu klásti, že podezříval úplně neodůvodněně čsl. vojsko.“ Proto bylo navrženo potrestat Schickera 14 dny domácího vězení, což Zemské četnické velitelství 5. října 1919 schválilo.

Schickerovy obavy z možných krádeží rozhodně nebyly tak neodůvodněné, jak se v hlášení tvrdilo. Autor zprávy se však patrně rozhodl zbytečně nejitřit napětí mezi četnictvem a armádou, které bylo v počátcích existence ČSR dost výrazné.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 294, sign. 18996/19.

Zamítnutá žádost

V období první republiky musel být každý žadatel o přijetí k policii i četnictvu prověřen, přičemž nejdůležitější úlohu při posuzování žádosti zpravidla hrálo hlášení četnické stanice, do jejíhož obvodu byl žadatel příslušný. Pokud dotyčná stanice hlásila, že se žadatel nebo jeho rodina netěší dobré pověsti, žádost byla obvykle zamítnuta.

V červnu 1933 si rolnický syn Josef Jeník (narozen 1909, vyučený mechanik, vojín v záloze mostního praporu v Bratislavě, bytem v Nové Doubravě) zažádal o přijetí ke státní policii v Praze. Tamní policejní ředitelství 30. srpna téhož roku „požádalo četnickou stanici v Heřmanově Městci o vyšetření předběžného života žadatele.“ Štábní strážmistři František Polák a Jaroslav Mišoň v odpovědi ze 17. září uvedli, že podle svědků byl Jeník po určitou dobu členem komunistického mládežnického sdružení. Na základě této skutečnosti pražské policejní ředitelství 30. září 1933 Jeníkovu žádost o přijetí zamítlo.

Jeník následně podal stížnost na oba četníky, kteří podle něj poskytli policejnímu ředitelství nepravdivé informace. Jeník popřel své členství v komunistické organizaci a uvedl, že se nikdy politicky neangažoval mimo agrární stranu, jejímž sympatizantem dle vlastních slov byl v době podání stížnosti.

Okresní četnický velitel v Chrudimi štábní kapitán Ptáček při prověřování stížnosti zjistil, že Jeník si sice 12. června 1932 podal žádost o přijetí do agrární strany, „pravděpodobně, aby obdržel místo ve státní službě,“ ale nebyl přijet, jelikož neuhradil členský příspěvek za rok 1933.

Ohledně Jeníkovy komunistické minulosti rolník František Rejfek z Heřmanova Městce vypověděl, že Josef Jeník často docházel do spolkové místnosti komunistické mládeže v hotelu Beránek a odebíral komunistické časopisy. Radní František Rejfek (patrně příbuzný předchozího svědka) uvedl, že po návratu z vojny se Jeník pravidelně účastnil sobotních sešlostí komunistické mládeže a udržoval přátelské styky s komunistickými předáky Františkem Ipserem a Františkem Šimůnkem.

Závěry vyšetřování štábního kapitána Ptáčka potvrdil i nadřízený velitel četnického oddělení, načež bylo Jeníkovi zasláno oficiální vyrozumění, že „šetřením nevyšly najevo žádné okolnosti, které by vyžadovaly nového řízení.“

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha.

Osobní rozepře

K problémům, s nimiž se museli prvorepublikoví četníci potýkat, patřily mnohdy malicherné spory s osobami a organizacemi, pronajímajícími prostory četnictvu. Četnická stanice ve Valči sídlila již od roku 1880 v domě č. p. 26, jehož majitelkou byla ve 30. letech jistá Anna Burghartová, jejíž soužití s četníky nebylo právě idylické.

Když četnická stanice 28. března 1933 obdržela zásilku palivového dříví, Burghartová v nepřítomnosti četníků nařídila kočímu, aby dříví složil před vraty dvora. Jelikož dosud bylo zvykem zavážet dříví až do dvora, byl velitel stanice vrchní strážmistr Václav Falout chováním Burghartové dost zaskočen. Rozhodl se proto majitelku domu předvolat na purkmistrovský úřad, aby si v přítomnosti purkmistra Ludvíka Prosche a tajemníka Hermanna Schwarze uvedenou záležitost vyjasnili.

Burghartová argumentovala tím, že při zajíždění vozů do dvora vzniká škoda na omítce a porostu. Během jednání přišla řeč i na starší spory mezi Faloutem a Burghartovou, přičemž četník Burghartové pohrozil žalobou „pro rušení manželského klidu,“ jelikož jej Burghardová v minulosti před jeho manželkou kritizovala pro jeho zálibu v cigaretách a posmívala se jeho obézní postavě. Kromě toho Falout tvrdil, že Burghartová pomlouvá jeho manželku.

Největší emoce však vyvolalo údajné dřívější prohlášení Burghartové, že Faloutova manželka Augusta při praní prádla u obchodníka Arnošta Löwyho poškodila prací kotel. Burghartová si později stěžovala, že ji Falout během jednání na purkmistrovském úřadě obvinil ze lži. Nařčený se hájil tvrzením, že ve skutečnosti pouze řekl, že je lží, pokud někdo prohlašuje, že jeho žena poškodila kotel. Neuvedl však výslovně, že tuto lež šíří Burghartová. Faloutovu verzi potvrdili i purkmistr Porsch a tajemník Schwarz.

Okresní četnický velitel ve Žluticích poručík Vinař při vyšetřování incidentu zjistil, že škody na dvoře Burghartové, které měly být údajně způsobeny při zavážkách dříví pro četnickou stanici, jsou zanedbatelné. Sama Burghartová připustila, že škody vznikly již v době působení předchozího velitele stanice vrchního strážmistra Emanuela Sušanky. Jak Vinař informoval Zemské četnické velitelství, Falout s manželkou si pár dní po incidentu na purkmistrovském úřadě opatřili vlastní ubytování. Vinař vyjádřil domněnky, že důvodem, proč Burghartová nepovolila zavést dříví do dvora, byly nejen obavy z možných škod, ale především osobní averze k Faloutovi.

Po dohodě s Vinařem Faloutová souhlasila, že napříště povolí závoz dříví do dvora, ovšem pouze pod podmínkou, že na zavážení bude vždy dohlížet jeden z četníků, aby se zamezilo možným škodám.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, sign. 7843/33.

Útok na příslušníky finanční stráže

16. března 1933 se německý státní příslušník Kurt Groha, pobývající toho času v turistické chatě Telemark u Českého Wiesenthalu, kolem 19. hodiny procházel poblíž saské hranice, když se k němu přiblížila trojice mužů, z nichž jeden po Grohovi ze vzdálenosti 10-15 kroků vystřelil, ale minul. Poté se útočníci dali na útěk. Později téhož dne titíž pachatelé několikrát vystřelili do vzduchu poblíž židovské turistické chaty, patrně s cílem zastrašit tamní obyvatele.

Motiv útoku na Grohu byl pravděpodobně politický, jelikož o Grohovi a jeho společnících z chaty Telemark kolovaly zvěsti, že se jedná o komunistické funkcionáře, kteří uprchli z nacistického Německa. Tyto fámy posilovala i skutečnost, že se Groha a jeho přátelé často stýkali s osazenstvem zmíněné židovské chaty na Hofberku v obci Stolzenhain č. p. 166. Místní četníci se k uvedeným zvěstem stavěli spíše skepticky, jelikož Groha s většinou svých společníků pobýval v ČSR již od září 1932, tedy ještě před Hitlerovým nástupem k moci.

Zhruba dvě hodiny po incidentu se o útoku dozvěděli vrchní respicient finanční stráže Josef Honauer a dozorce František Kehár, kteří právě konali obchůzku poblíž místa činu. Během hlídky se financové zastavili v hotelu Lesní zámeček, kde zastihli čtveřici německých občanů ve společnosti hostinského Simona. Honauer tyto muže zběžně znal, jeho podřízený nikoliv.

Na Kehárův dotaz Němci sdělili, že pocházejí z Oberwiesenthalu. Na výzvu k předložení pasů ovšem uvedli, že u sebe nemají doklady. Aniž by čekal na rozkaz svého nadřízeného, Kehár čtyři cizince vyzval, aby se postavili a zvedli ruce vzhůru. Jeden z čtveřice, Honauerem identifikovaný jako Heřman Langer, nechal ruce volně svěšené podél těla.

Zatímco Kehár na muže mířil karabinou, Honauer s puškou zavěšenou na rameni přistoupil k Langerovi, aby ho prohledal. Langer z nenadání vykřikl: „Bei der Sache!“, což bylo patrně předem dohodnuté heslo. Všichni čtyři Němci naráz sáhli po pistolích, ukrytých pod kabáty. Ke střelbě však naštěstí nedošlo, strhla se pouze potyčka, při níž se Kehárovi podařilo sebrat jednomu z útočníků obušek a 18 nábojů ráže 7,65 mm. Němci se naopak zmocnili karabin obou financů, Honauer však dokázal jednomu z protivníků vytrhnout Kehárovu zbraň. Poté se Němci utekli i s Honauerovou karabinou.

Okamžitě bylo zahájeno pátrání, v jehož rámci četnický praporčík František Spilka I. a strážmistr Josef Pospíšil V. v doprovodu vrchního respicienta finanční stráže Čeňka Kantora dvě hodiny po půlnoci překročili státní hranici, aby požádali německé četnictvo o spolupráci při vyšetřování.

Spilka měl v úmyslu předvolat a vyslechnout čtyři podezřelé v přítomnosti německých četníků, nicméně Hauptwachtmeister Alfréd Schulze II. Čechoslováky informoval, že podle jeho zpráv se Langer se svými kumpány právě zdržuje ve spolkové místnosti lokální organizace NSDAP spolu s přibližně dvaceti dalšími nacistickými aktivisty, kteří by v případě zadržení podezřelých mohli vyvolat výtržnost. Proto bylo od okamžitého zákroku upuštěno. Spilka se tedy musel omezit na to, že předal německým kolegům veškerá dostupná fakta o případu. Jednání byl přítomen i německý celní komisař, který se snažil Spilku přesvědčit, aby incident nehlásil nadřízeným orgánům.

Po návratu Spilka sepsal hlášení pro Zemské četnické velitelství, v němž na závěr uvedl, že na pachatele bude podáno trestní oznámení u okresního soudu v Jáchymově. V reakci na uvedený incident byla v následujících dnech četnická stanice v Českém Wiesenthalu doplněna posilami.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, sign. 7678/33, 9165/33.