středa 30. června 2010

Společenské události

Četník coby představitel státní moci plnil nejen profesní, ale též reprezentativní úkoly, k nimž patřila účast na různých společenských akcích. Absence při podobné významné události mohla mít pro četníka nepříjemné následky.
Koncem srpna 1927 byl Zemskému četnickému velitelství v Praze zaslán anonymní dopis, datovaný 21. srpna v Blovicích. Autor, který se podepsal jako „věrní čechoslováci (sic!),“ prohlašoval, že 20.srpna 1927 pořádala blovická knihovní rada oslavu na připomínku bitvy u Zborova (je zajímavé, že se akce konala mimo výročí bitvy), na níž „z četnické stanice nebyl žádný zastoupen, ačkoliv za rakouska (sic!) chodil p. strážm. Zýdek (správně Zídek) na každou menší oslavu.“ Dále bylo zdůrazněno, že několik občanů v inkriminovaný den k večeru vidělo velitele četnické stanice, jak jede osobním vozem domů – nebyl tedy v době oslavy ve službě.
Okresní četnický velitel v Plzni štábní kapitán Alois Nápravník při vyšetřování zjistil, že četnická stanice neobdržela žádnou pozvánku, jelikož „zvány byly pouze spolky.“ Tvrzení, že vrchní strážmistr Julius Zídek v den oslavy cestoval osobním automobilem, se ukázalo jako nepravdivé – dotyčný v té době konal službu, stejně jako jeho podřízený strážmistr Josef Baxa.
Nápravník tedy doporučil dále se anonymní stížností nezabývat, v čemž se shodl s exponovaným četnickým štábním důstojníkem v Plzni podplukovníkem Baťkou. Zemský četnický velitel generál Bohuslav Knobloch 6. října 1927 doporučil, „aby se četnictvo tak významných přednášek a slavností pokud možno zúčastňovalo.“ V tomto ohledu podplukovník Baťka také vyrozuměl osazenstvo četnické stanice v Blovicích.
Nejednalo se však o ojedinělý případ. V březnu 1928 obdrželo Zemské četnické velitelství v Praze dopis jistého Josefa Pokorného z Chotětova u Mladé Boleslavi, který se rozhořčoval nad skutečností, že se chotětovští četníci nezúčastnili oslavy 78. narozenin prezidenta Masaryka v tamní škole. Pisatel z uvedené skutečnosti paušálně vyvozoval, že „četnictvo jakožto státní služebníci nejeví pražádnou úctu k hlavě státu“ a neopomněl zdůraznit, že „něco podobného by se rakouska (sic! – Označování Rakouska malým počátečním písmenem patřilo k častým lidovým projevům prvorepublikového vlastenectví a nacionalismu.) naprosto státi nesmělo.“
Zemské četnické velitelství si vyžádalo podrobnější informace. Velitel chotětovské stanice vrchní strážmistr František Brejcha v písemném prohlášení z 30. března 1928 uvedl, že o konání slavnosti ve škole nebyl informován a že v souladu s praxí četnictva v den prezidentových narozenin měl „k podřízenému strážmistru Františku Krupičkovi krátký proslov, ve kterém jsem zdůraznil zásluhy pana prezidenta Masaryka na osvobození československého národa.“
Krupička potvrdil výpověď svého nadřízeného, přičemž v některých pasážích použil téměř identické formulace jako Brejcha. Jeví se tudíž jako pravděpodobné, že oba četníci sepsali svá prohlášení společně a po vzájemné dohodě. Kromě toho Krupička zdůraznil, že v den Masarykových narozenin „upozorňoval obecního strážníka Františka Šimůnka, že by měl být na budově obecní úřadovny vyvěšen prapor.“ Šimůnek ovšem namítl, že nedostal žádné instrukce. Dále Krupička vypověděl, že v den oslavy se zúčastnil divadelního představení kočovných herců, konaného k Masarykově poctě.
Okresní četnický velitel v Mladé Boleslavi ve zprávě z 31. března uvedl, že škola v Chotětově coby pořadatelská organizace zaslala pozvánky na oslavu pouze členům obecního zastupitelstva a místní školní rady. Kromě toho se Brejcha s Krupičkou v předchozích letech pravidelně účastnili všech oslav prezidentových narozenin „a nelze jim přičítati nějakou liknavost v tomto ohledu.“ Kromě toho se vyskytly pochybnosti o totožnosti stěžovatele, jelikož v Chotětově v té době žádný Josef Pokorný nežil.
Exponovaný četnický štábní důstojník v Mladé Boleslavi na základě zjištěných skutečností doporučil „založení této anonymní stížnosti.“

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství, kartony 363 a 368.

úterý 29. června 2010

Zbrojní lístek

Počátkem roku 1927 došel Zemskému četnickému velitelství v Praze dopis, datovaný 7. ledna 1927, jehož pisatel Jan Šiman uváděl, že 21. června předchozího roku použil „zbraně (brovinku[1]) ku nutné sebeobraně,“ za což strávil čtyři měsíce ve vězení. Po odpykání trestu mu Krajský soud v Kutné Hoře vrátil zbraň i zbrojní lístek.
1. prosince téhož roku se do Šimanova bytu v Malešově č. p. 51 dostavil velitel tamní četnické stanice Rudolf Švábynský (ve skutečnosti Rudolf Švábenický), který si od Šimana vyžádal nejprve zbrojní lístek a poté i pistoli, aniž by se Šiman „dověděl proč tak pan Švábynský učinil.“ Šiman tudíž žádal o vyšetření četníkova postupu.
Okresní četnické velitelství v Čáslavi podalo 25. ledna 1927 podrobnou zprávu o incidentu. Šiman v červnu předchozího roku zastřelil (patrně v sebeobraně) cestáře Františka Bohuňovského a po odpykání trestu dostal zbraň i náboje zpátky. Rozvedený Šiman žil se svým čtyřletým dítětem, které z rozhodnutí soudu dvakrát měsíčně navštěvovala jeho matka Anna. Ta dlouhodobě usilovala o získání potomka do své péče.
V první prosincový den 1926 byl vrchní strážmistr Švábenický svědkem toho, jak se Anna Šimanová na ulici přetahuje o své dítě s hospodyní svého bývalého manžela Anežkou Líbalovou. Četník obě ženy odvedl na obecní úřad, kam si později Šiman přišel vyzvednout dítě.
Švábenický dle své pozdější výpovědi „pozoroval u Šimana značné rozčílení“ a obával se, že by vznětlivý Šiman „mohl pistole použíti proti své manželce s kterou se při každém setkání hádá.“  Proto se vrchní strážmistr rozhodl zabavit dotyčnému pistoli i zbrojní lístek a uložit je na malešovském obecním úřadě „až do rozhodnutí okresní správy politické v Kutné Hoře.“
Když se při vyšetřování případu okresní četnický velitel dotázal kutnohorské politické správy, bylo mu sděleno, že úřad s největší pravděpodobností „prohlásí zbrojní lístek za neplatný a nařídí obecnímu úřadu v Malešově, aby pistoli prodal a vytěžený peníz Šimanovi odevzdal.“
V tomto ohledu byl též Šiman písemné vyrozuměn.


Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství, kart. 355, sign. 353/27


[1] Správně browningu. 

úterý 8. června 2010

Soudničky

K oblíbeným žánrům prvorepublikového tisku patřily takzvané soudničky. Zprávy o soudních procesech obvykle obsahovaly především popis protizákonné činnosti obviněných, případně též stručné záznamy o výpovědích svědků. Bezpečnostním orgánům, které se podílely na vyšetřování souzených zločinů i přestupků, tyto novinářské zprávy obvykle věnovaly jen malou pozornost.
Pokud v soudničkách nacházíme zmínky o příslušnících pořádkových sil, tak především v případě soudů s lidmi, kteří se dopustili útoku na muže zákona. Kupříkladu v únoru a březnu 1921 stanula před soudem v Užhorodu skupina deseti osob, obviněných ze špionáže ve prospěch Maďarska.
„Čestné“ místo zaujímal dvaadvacetiletý student obchodní akademie Andrej Karas, bývalý nadporučík maďarské Horthyho armády, který podle obžaloby v květnu předchozího roku sbíral informace o síle a rozložení československého vojska a o náladách mezi obyvatelstvem. Kromě toho Karas údajně zorganizoval přepad četnické stanice v Dolních Gejovcích, při němž padl četník Josef Dvořáček.
Dalším obžalovaným byl devatenáctiletý student průmyslové školy Karel Tomezanyi, jeden z účastníků útoku na četnickou stanici. Tomezanyi v průběhu akce patrně náhodně narazil na četníky Bartoloměje Vaněčka a Josefa Dvořáčka, vracející se z obchůzky, a vypálil dvě rány z revolveru, jimiž Dvořáčka usmrtil.
Tribunál v čele s plukovníkem justiční služby Karlem Wimětalem odsoudil Karase k trestu smrti oběšením a Tomezanyiho k sedmiletému žaláři, přičemž u posledně jmenovaného o výši trestu rozhodl jeho nízký věk.
Daleko méně závažný byl případ, projednávaný v poslední březnový den roku 1921 před prešovskou sedrií. K incidentu došlo v obci Petrovjany, kam se vydala dvojice prešovských četníků, kteří pátrali po Janu Jackovi, zběhovi od 14. pluku. Dezertéra podle očekávání zastihli v jeho domě. Jacko se však rozhodl klást odpor a přivolal na pomoc příbuzné a sousedy, kteří četníky přemohli a sebrali jim pušky a čepice, jež poté uložili v domě Jackova otce Ondreje.
Následujícího dne do vsi dorazila skupina četníků s vojenskou asistencí. Zatčeni byli pouze příslušníci Jackovy rodiny, ostatní obyvatelé obce nebyli postaveni před soud, ale francouzský generál Destremaux, velitel košické divize, se rozhodl potrestat obec jako celek pokutou 50 000 korun „pro odzbrojení branné moci a pro zatajení viníků.“
Jackovi se u soudu hájili tvrzením, že četníci přišli do vesnice opilí a zbraně jim byly odebrány proto, aby se zabránilo případné potyčce. Svědkové ovšem tuto verzi nepotvrdili, takže Ján, Ondrej a Marie Jackovi byli odsouzeni k trestům od tří do čtyř měsíců vězení a pokutám do 200 korun.

Zdroj: Lidové noviny, 4. března 1921, 9. dubna 1921

sobota 5. června 2010

Nedostatek zbraní

Ačkoliv po skončení první světové války zůstalo mezi lidmi mnoho zbraní a jiného vojenského vybavení, stávalo se, že tyto věci chyběly právě těm, kteří je potřebovali nejnutněji, tedy strážcům pořádku.
V dubnu 1920 obdržela olomoucká policie informaci, že „na Úřední čtvrti skrývá se známý nebezpečný zloděj Martínek, který měl podíl na veliké krádeži sukna v Prostějově.“ Jelikož se dalo předpokládat, že zločinec bude ozbrojen, museli si policisté před zákrokem nejprve půjčit zbraně od svých známých – civilistů. Sami totiž nedisponovali dostatečnou výzbrojí.
K obdobným případům docházelo i v pozdější době. 22. prosince 1921 hodinu před půlnocí konali příslušníci finanční stráže Štork a Gavalčík z oddělení v Šiléřovicích pravidelnou obchůzku, když po nich bylo dvakrát vystřeleno. Oba financové se rozběhli k budově celního úřadu, situovanému na okraji obce, zhruba 300 metrů od státní hranice.
V budově v té době pobýval příslušník finanční stráže Bydlo, který zburcován střelbou popadl svítilnu a vyběhl ven, kde narazil na své dva kolegy. V té chvíli zazněl další výstřel ve směru od Annaberku. Když financové střelbu opětovali, následovala prudká nepřátelská palba, která trojici donutila vyhledat ukrýt se v budově celního úřadu.
Po té střelba utichla, ale záhy se ozvaly další výstřely v prostoru mezi Rudišvaldem a Annaberkem, kde patrně došlo k další potyčce neznámých útočníků s příslušníky československých ozbrojených sil.
Zakrátko dorazili šiléřovičtí četníci, kteří poté společně s trojicí financů provedli průzkum podél státní hranice, aniž by narazili na cokoliv podezřelého. Motiv útoku zůstal nevyjasněn, nicméně novinář, který o kauze následujícího dne referoval, vyslovil domněnku, „že pachatelé chtěli v útoku napadnout buď celní úřad, kde je uloženo mnoho zabaveného zboží, nebo běželo o imitovaný útok,“ který měl odlákat pozornost od přechodu skupiny pašeráků přes hranice.
Žurnalisté, zajímající se o dotyčný případ, zjistili, že jde o již třetí incident v tomto regionu za poslední měsíc. Necelý týden před popsanou přestřelkou byl Gavalčík se svou ženou přepaden skupinou pašeráků a museli své věznitele doprovázet na jejich noční výpravě jako rukojmí.
Financové měli velice omezené možnosti obrany, jelikož disponovali pouze starými jednorannými puškami typu Verndl, které navíc vzhledem k nedostatku munice obvykle nosili nenabité. Pouze na noční služby fasovali po jedné patroně. Někteří příslušníci finanční stráže na inkriminovaném úseku hranic si proto z vlastních prostředků pořizovali revolvery.


Zdroj: Lidové noviny, 28. dubna 1920, 23. prosince 1921.