sobota 25. července 2009

Četnická šavle

Služební šavle nebyly mezi četníky příliš populární. Sloužily spíše jako kostýmní doplněk a při služebních úkonech často spíše překážely než pomáhaly. Čas od času se nějaký četník o svou šavli dokonce zranil. Přesto docházelo k případům, kdy četník šavli upotřebil.
30. dubna 1934 se na četnickou stanici v Broumech dostavil Václav Sailer, starosta obce Kublov, který oznámil vrchnímu strážmistru Josefu Šilhánovi II. (Pokud u četnictva sloužilo více mužů stejného jména, byli tito četníci pro lepší přehlednost číslováni.), že rodina nezaměstnaného dělníka Otto Šůly před časem použila k nákupu potravin v obchodě Marie Šleprové falešný poukaz s padělaným starostovým podpisem.
Se Šůlou měl Josef Šilhán bohaté zkušenosti. V předchozích dvou letech ho již několikrát vyšetřoval pro nejrůznější přečiny – útisk, vybízení ke smilstvu, násilné smilstvo a svádění ke křivému svědectví. Kromě toho byl Otto Šůla trestán pro lesní krádež, lehké ublížení na těle, nebezpečnou pohrůžku a zasílání výhružných dopisů.
Pár dní po Sailerově návštěvě se na četnické stanici objevila Šůlova družka Anna Kučerová, která – patrně z obav před trestním postihem – sama udala, že Šůla padělal uvedený poukaz bez její účasti. U její výpovědi byl kromě Šilhána přítomen i štábní strážmistr Bohuslav Staněk.
3. května odpoledne vyrazili Šilhán se Staňkem do Kublova. Šilhán se ozbrojil služební pistolí a šavlí, na rozdíl od svého podřízeného si nevzal pušku. V době jejich příchodu nebyl v obci přítomen ani starosta Sailer, který v té době pracoval na poli, ani obecní strážník Josef Dubský, jenž působil současně jako hajný. „Obecní zastupitelstvo obce Kublov, přes polovinu komunistické, bylo okresním úřadem rozpuštěno.“ Četníci tedy nemohli zastihnout žádnou úřední osobu, která by se mohla zúčastnit Šůlova výslechu jako nezávislý svědek.
Šilhán se Staňkem se přesto vydali k Šůlovi, který však popřel, že by se dopustil padělání. Kučerová, která bydlela i se svými třemi dětmi u Šůly, v rozporu se svou dřívější výpovědí uvedla, že poukaz padělala sama. Toto tvrzení však bylo naprosto nesmyslné, jelikož o Kučerové, která dlouhou dobu žila v Německu, četníci dobře věděli, že neumí pořádně psát česky. Šilhán byl navíc přesvědčen, že písmo na falešném poukazu patří Šůlovi.
„Oba četníci nechtěli prováděti další šetření bez hodnověrného svědka,“ proto přivedli Šůlova souseda Adolfa Erbena. Šůla i Kučerová však dále trvali na svých výpovědích. Jelikož důkazy proti Šůlovi byly i bez jeho přiznání dost výmluvné, vrchní strážmistr Šilhán se rozhodl dotyčného zatknout.
Zatímco četník odříkával povinnou zatýkací formuli, vpadl do místnosti Šůlův třiasedmdesátiletý otec Josef a pokusil se Šilhána napadnout. Vrchní strážmistr ale útočníka pohotově popadl za rameno a vystrčil ven ze světnice. Poté Otto Šůla začal vykřikovat, že s četníky nepůjde. Rovněž Kučerová s dětmi se pustily do křiku, pročež je Šilhán vykázal z místnosti.
Po předchozích zkušenostech se Šůlou Josef Šilhán neočekával nic dobrého, proto Staňkovi nařídil, aby zatčenému nasadil pouta. Když si Staněk zavěsil pušku přes rameno, aby mohl vykonat rozkaz, Šůla využil příležitosti, sebral ze stolu zavírací nůž a vrhl se na Šilhána. Ten instinktivně tasil šavli a dvakrát útočníka sekl. Poté Šůla, zraněný na obou rukou, upustil zbraň.
Šůla se nechal od Šilhána a Erbena ošetřit, poté ho četníci dopravili k lékaři do Nového Jáchymova. Jelikož ovšem doktora nezastihli doma, museli raněného převézt do nemocnice v Berouně. Po lékařském ošetření Šilhán zařídil Šůlův převoz do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci.
Šilhán samozřejmě musel incident ohlásit nadřízeným orgánům, které neprodleně zahájily vyšetřování, zda Šilhán použil zbraň oprávněně. Velitel Četnického oddělení v Příbrami vyslechl Šilhána i Staňka za přítomnosti okresního velitele Václava Bouberleho z Rakovníka. Následoval výslech Adolfa Erbena a Anny Kučerové za účasti dvou svědků, kublovského rolníka Františka Menzla a obecního strážníka Josefa Dubského. Josef Šůla, otec zatčeného, se odmítl dostavit na obecní úřad k výslechu a Dubského, který jej úředně předvolal, „hrubě odbyl ošklivou nadávkou.“
Vyšetřující velitel oddělení se 5. května vydal do Prahy, aby vyslechl i Otto Šůlu, který se přiznal k podvodu, ale tvrdil, že nůž chtěl použít nikoliv k útoku na četníky, nýbrž k sebevraždě, aby se vyhnul vězení. U Šůlova výslechu byl přítomen vyšetřující soudce Schejbal. Vězeňský lékař Oldřich Navara vyšetřovateli sdělil, že obě Šůlovy rány se pravděpodobně zahojí bez následků.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 986, signatura Z 9/34.

Odvrácená strana mince

V posledních letech – mimo jiné díky úspěšnému seriálu Četnické humoresky – výrazně vzrostl zájem badatelů i veřejnosti o problematiku prvorepublikových bezpečnostních složek. Stále častěji jsou právem připomínány zásluhy četníků, policistů a členů finanční stráže při udržování pořádku a především při obraně republiky před nacisty.

V zájmu objektivity je ovšem třeba říci, že i mezi příslušníky těchto ozbrojených složek docházelo ke kázeňským problémům a někdy i k projevům politické nespolehlivosti. Dochované zprávy o těchto jevech jsou však obvykle příliš stručné a torzovité na to, abychom na jejich základě mohli aktéry oněch událostí soudit. Uveďme si několik příkladů:

Na jaře 1926 byl na četnickou stanici v Zieglerově Dole u Nýřan přeložen nový velitel stanice, vrchní strážmistr Jan Knoll z Lokte. Dotyčný měl ve funkci vystřídat strážmistra Mayera. Ministerstvo obrany upozornilo ministerstvo vnitra, že Knoll, který byl údajně německé národnosti, „jest pravděpodobně totožný s vrchním strážmistrem Knollem, bývalým velitelem četn. stanice v Slovenském Novém Městě, proti kterému bylo v roce 1921 důvodné podezření, že udržuje spojení s orgány maďarské zpravodajské služby v Satoralja Ujhély a umožňuje těmto snadný přechod přes hranice.“

Jelikož v Zeiglerově Dole působila silná komunistická organizace, bylo nutné, aby tamní četnické stanici velel politicky spolehlivý člověk. Zemské četnické velitelství proto nařídilo exponovanému četnickému štábnímu důstojníku v Plzni, aby – pokud se potvrdí Knollova totožnost – byl dotyčný přeložen „na některou bezvýznamnou stanici v ryze českém kraji s obyvatelstvem zemědělským.“

Ze spolupráce s maďarskou rozvědkou byl podezříván i vrchní strážmistr četnictva Vojtěch Lipták, který byl kromě toho v roce 1924 vyšetřován u divizního soudu v Užhorodě pro úplatkářství, odsouzen byl však „pouze“ za „porušení povinnosti ve službě strážní.“ Kapitán Antonín Jahelka, který v letech 1925-1926 působil jako velitel oddělení v Michalovcích, kde tehdy sloužil i Lipták, v dubnu 1931 na dotaz Zemského četnického velitelství sdělil, že v uvedené době žádné podezření proti Liptákovi neexistovalo. Další z Liptákových bývalých nadřízených uvedl, že dotyčnému sice při jedné příležitosti udělil disciplinární trest, avšak o Liptákově údajné spolupráci s Maďary nic neví.

Mezi příslušníky československých bezpečnostních složek, podezřelými z vyzvědačství, byl i respicient finanční stráže v Schönbachu František Čampulka, pensionovaný 31. října 1930. Velitel četnického oddělení v Chebu štábní kapitán Borský v listopadu 1930 hlásil, že Čampulka i po odchodu ze služby udržoval kontakty s podezřelými osobami a příležitostně dojížděl do Kraslic a na jiná místa, o účelu těchto cest se však četnictvu nepodařilo nic zjistit. Pokud byl Čampulka skutečně špionem, byla jeho činnost nejspíše finančně motivována, jelikož Borský ve svém hlášení upozornil na Čampulkovy značné dluhy.

Pravdivost výše uvedených obvinění ovšem bez podrobnějších znalostí nelze posoudit a bylo by chybou vytvářet předčasné závěry. Ostatně ani tehdejší vyšetřovací orgány si nebyly Knollovou, Liptákovou ani Čampulkovou vinou jisty.

Došlo i k případům, kdy se bývalí četníci otevřeně angažovali v politických organizacích, nepřátelských československému státu. V roce 1934 bylo vedeno „řízení před disciplinárním výborem pro četnické důstojníky nižší“ proti kapitánu četnictva ve výslužbě Jiřímu Koppovi z České Lípy, který v obecních volbách kandidoval za německou nacionalistickou stranu DNSAP.

Kopp se v dopise z 10. října 1934 hájil tím, že když po odchodu do výslužby v červenci 1930 získal volební právo, původně usiloval o přijetí do německé agrární strany Bund der Landwirte, kam nebyl přijat. Poté se rozhodl ke vstupu do DNSAP, jelikož „této straně příslušela tenkráte veškerá inteligence českolipská.“ Podle vlastních slov se Kopp o program a aktivity strany nikdy nestaral a na schůze nedocházel, členem strany byl pouze ze společenských a prestižních důvodů. Na kandidátní listinu byl Kopp údajně zapsán bez svého vědomí a v roce 1932 ze strany prý vystoupil.

Skutečnost, že se Kopp neúčastnil veřejných akcí strany a nezastával žádnou stranickou funkci, byla potvrzena i velitelem Četnického oddělení v České Lípě. O Koppově údajném vystoupení ze strany však nebylo nic známo.

Ve stejné politické straně jako Kopp působil i vrchní strážmistr ve výslužbě Josef Mühl, zvolený v březnu 1932 do obecního zastupitelstva ve Městě Teplá. Na přelomu května a června byla u Mühlova syna Karla z neznámých důvodů vykonána domovní prohlídka, při které četníci našli pistolový zásobník s osmi náboji, údajně patřící Josefu Mühlovi. 12. července 1932 proto dostala četnická stanice v Městě Teplá rozkaz monitorovat Mühlovu činnost. Stejně jako v Koppově případě, ani tentokrát není znám výsledek vyšetřování.

V době nacistické okupace získalo určité množství četníků německou národnost, případně i říšskoněmecké občanství. Ne vždy se tak ovšem stalo z jejich vlastní vůle. Například četníkům majícím bydliště v „Sudetech“ bylo říšské občanství v podstatě přiděleno automaticky. Rovněž ti, kteří pocházeli ze smíšených rodin nebo měli německé manželky, neměli ve svém rozhodování úplnou volnost. Problematika získávání německé národnosti u četnictva by ovšem zasloužila mnohem podrobnější odborné zpracování. Pro zajímavost uveďme, že mezi četníky, kteří získali německou národnost, patřil i Jan Turko, podle něhož byla pojmenována jedna z postav seriálu Četnické humoresky.

Našli se však četníci, kteří proti přidělení německé národnosti protestovali. Například strážmistr Josef Adámek od četnického pohotovostního oddílu v Mladé Boleslavi napsal v březnu 1940 Zemskému četnickému velitelství v Praze žádost, aby v jeho osobním záznamu byla uvedena česká národnost.

Na druhou stranu došlo i k případům, kdy četníci vstupovali do služeb německých bezpečnostních orgánů. K těmto mužům patřil mimo jiné strážmistr Rudolf Konečný, narozený roku 1911 v Moravské Ostravě, římskokatolického vyznání a německé národnosti, civilním povoláním zahradník. Vojenskou službu vykonal u dělostřeleckého pluku 2, kde dosáhl hodnosti četaře. V říjnu 1937 nastoupil k četnictvu, sloužil na Plzeňsku. Z jeho osobního spisu se dozvídáme, že šlo o náruživého sportovce, který se věnoval plavání, cyklistice, jízdě na koni a lyžování. Od 1. ledna 1942 sloužil u německé kriminální policie. Motivy četníků vstupujících do německých služeb mohly být různé – přesvědčení o správnosti nacistické ideologie, kariérismus, ale také maskování odbojové činnosti.

Někteří četníci dokonce usilovali o vstup do nacistických organizací. Vrchní strážmistr Hampl, velitel stanice Vrčeň, který se od 13. července 1939 hlásil k německé národnosti, žádal nadřízené orgány k povolení vstupu do NSDAP. Okresní velitel v Přešticích i velitel Četnického oddělení v Plzni se k Hamplově prosbě postavili odmítavě, přesto však tuto záležitost postoupili k rozhodnutí Zemskému četnickému velitelství, jehož konečnou odpověď bohužel neznáme.

Podobných případů je však doloženo jen málo. Převážná většina četníků (stejně jako většina národa) cítila nepřátelství k nacistickým okupantům. Mnozí se zapojili do odboje, jiní se alespoň snažili vykonávat své služební povinnosti tak, aby co nejméně škodili civilnímu obyvatelstvu. Jelikož se tito četníci pochopitelně snažili své protinacistické smýšlení tajit, dochovalo se o jejich aktivitách jen málo zpráv, v důsledku čehož je činnost četnictva za okupace dosud jen málo zmapována.

Jako jeden z příkladů však můžeme uvést četnickou stanici v Náměšti na Hané, jejíž velitel Antonín Trtílek od počátku války ukrýval zbraně. V roce 1944 byl vyšetřován Gestapem, které mu naštěstí nic nedokázalo. Další četníci z této stanice tolerovali porušování nacistických nařízení a přehlíželi projevy pasivního odporu vůči okupantům. Jeden z četníků byl například kázeňsky potrestán za to, že neudal osobu, která na výročí vzniku ČSR položila kytici k pomníku obětí první světové války.

Podobných případů byla celá řada, ale o mnohých z nich se patrně nikdy nedozvíme.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha.

Státní okresní archiv Olomouc, fond Četnická stanice Náměšť na Hané.

neděle 19. července 2009

Německý četník v Dolní Krupé

17. ledna 1919 okresní strážmistr Procházka z Mnichova Hradiště hlásil nařízeným orgánům, že strážmistr II. třídy František Fiter ze stanice v Dolní Krupé odstranil ze své úřadovny portréty prezidenta Masaryka a několika československých ministrů. Kromě toho Fiter svévolně nahradil české úřední formuláře německými a všechna hlášení psal v němčině, ačkoliv v dotyčném okrese byla úřední řečí čeština. Fiter, který byl německé národnosti, navíc udržoval styky se známými „agitátory proti československé republice“ poštmistrem Gahlerem a lesníkem Lamlem.

Velitel Četnického oddělení v Mladé Boleslavi okresní strážmistr Kramerius pověřil okresního velitele Procházku podrobnějším prošetřením uvedené záležitosti. 29. ledna 1919 Procházka zaslal Krameriovi podrobnější informace.

Dřívější prozatímní velitel v Dolní Krupé místostrážmistr Alois Karoušek odešel na dovolenou „za účelem ženitby“ a následně byl přeložen, přičemž velení stanice předal místostrážmistru Josefu Rosenbergovi. 13. ledna 1919 byl velitelem stanice jmenován Fiter. Ten ihned po svém příchodu odstranil obrazy, které v kancelářské místnosti zanechal Karoušek, včetně prezidentova portrétu. Jelikož Fiter dostatečně neovládal češtinu, vyhodil česky nadepsané formuláře, pořízené Karouškem, a k úřadování používal německé formuláře.

Fiter tvrdil, že obrazy odstranil pouze proto, aby místnost vyzdobil podle vlastního vkusu. Podle svého tvrzení měl v plánu zakoupit vlastní Masarykovu podobiznu, což později skutečně učinil, ovšem až poté, co mu Procházka vyčetl jeho chování. Procházka ve svém hlášení podotkl, že Fiter navzdory upozornění svého nadřízeného dále udržuje kontakty s Gahlerem a Lamlem. Z textu však nevyplývá, jakého druhu byly Fiterovy styky s oběma jmenovanými.

Mladoboleslavský četnický velitel Kramerius10. února 1919 poslal Procházkovo hlášení do Prahy na Zemské četnické velitelství. V připojené zprávě zdůraznil, že „je zvykem, že velitel stanice si kancelářskou místnost dle svého vkusu vyzdobí“ a že „dle vylíčeného běhu věcí nelze v jednání místostr. Fitera nepřátelský úmysl proti republice spatřovati nebyly proto žádné kroky ku sepsání trestního oznámení podniknuty.“ Vzhledem k Fiterovým pochybným stykům ovšem Kramerius doporučil dotyčného přeložit.

Na Zemském četnickém velitelství kdosi ke Krameriově zprávě ručně připsal rozkaz: „přeložit na jinou stanici.“ Dále byla připojena další rukopisná poznámka: „Již se stalo!“

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 286.

pátek 17. července 2009

Z monarchie do republiky

Mezi těmi, kdo po vzniku samostatného Československa žádali o přijetí k četnictvu nového státu, byli i bývalí příslušníci c. k. četnictva, kteří dříve sloužili v jiných částech monarchie. Patrně nejznámějším z těchto mužů byl František Valoušek, autor rozsáhlých memoárů, jejichž zkrácená verze vyšla pod názvem Vzpomínky na Bosnu. O osudech řady dalších četníků z českých zemí, kteří před rokem 1918 sloužili na Balkáně, v Rakousku či v Haliči, není bohužel známo téměř nic.

K těmto mužům patřil i Josef Řípa, narozený 11. května 1880 v Krnsku v okrese Mladá Boleslav. Řípa vychodil pětitřídní obecnou školu v místě narození a poté absolvoval dva roky všeobecné řemeslnické školy v Mladé Boleslavi. V dubnu 1903 Řípa nastoupil do služby u Zemského četnického velitelství číslo 5 v Haliči. V době vypuknutí první světové války byl velitelem četnické stanice Podkamun (Podkamien) v okrese Brody.

Od srpna 1914 do února následujícího roku Řípa pobýval „při armádě v poli,“ poté se stal velitelem stanice Malogoszez na obsazeném území. V prosinci 1915 povýšil na okresního četnického velitele v Jedrzejově. Tuto funkci zastával až do 2. listopadu 1918, kdy bylo „četnictvo v Polsku odzbrojeno a rozpuštěno.“ Strážmistr I. třídy Řípa byl přiřazen ke skupině československých vojáků, čekajících na repatriaci do Prahy, k níž došlo 11. listopadu.

14. listopadu 1918 Josef Řípa sepsal žádost o přijetí k československému četnictvu, k níž přiložil i vysvědčení od velitelství četnického odděleni v Jedrzejově. Na Zemském četnickém velitelství v Praze kdosi na Řípovu žádost ručně připsal stručnou poznámku: „ženatý.“ Běžně totiž byli k četnictvu přijímáni pouze svobodní muži, nicméně v případě bývalých četníků habsburské monarchie existovaly výjimky. K těm ostatně patřil i výše zmíněný František Valoušek.

Z dochovaných dokumentů nevyplývá, zda byl Řípa přijat, nicméně jeho žádost byla zemským velitelstvím poslána četnickému oddělení v Táboře, tudíž lze usuzovat, že Řípa mohl být přidělen do tamního obvodu. Bližší informace by snad bylo možné zjistit, stejně jako v následujícím případě, studiem personálií ve fondu Zemského četnického velitelství Praha.

O přijetí k četnictvu usiloval i Augustin Špaček, který pocházel z Rokycanska a od roku 1903 sloužil u 2. dragounského pluku v Haliči. V březnu 1907 byl Špaček zařazen k Zemskému četnickému velitelství v Terstu, kde v letech 1917-1918 absolvoval kurz pro velitele stanic. V žádosti o přijetí k československému četnictvu Špaček uvedl, že je otcem jednoho dítěte a že z cizích jazyků ovládá němčinu, chorvatštinu a italštinu.

Mezi české četníky, působící ve Středomoří, patřil také Antonín Rys. Ten se narodil roku 1881 v Hloubětíně, kde absolvoval obecnou školu. Po jejím ukončení strávil tři roky na průmyslové škole v Libni. Poté se živil jako slévač. V letech 1895-1902 působil v hloubětínské odbočce Sokola, z toho dva roky jako náčelník.

Vojenskou službu Rys absolvoval v letech 1902-1905 u 85. pěšího pluku v Uhrách, načež vstoupil k četnictvu v Bosně. Roku 1908 složil zkoušku pro velitele hlídek (Patrouilleführerprüfung), o tři roky později s dobrým prospěchem ukončil školu pro velitele stanic (Postenkommandantenschule).

Po celou dobu od nástupu k četnictvu Rys sloužil na černohorských hranicích. Od 3. května 1917 stál v čele četnické stanice Begovič-Kula v okrese Trebinje v Hercegovině. Dle vlastních slov uměl číst a psát česky, chorvatsky, srbsky a německy. V závěru své žádosti o přijetí k československému četnictvu, datované 24. prosince 1918, Antonín Rys zdůrazňuje: „Já, jako český vlastenec, mám radosť, že je Česká země republika a měl bych vůli také tam jako četník sloužiti...“

Rys se zajímal, zda by byl v českých zemích ihned přijat a zda by mu byla započítána předchozí služba. Zemské četnické velitelství v Praze rozhodlo, že Rys může být přijat pouze jako četník na zkoušku s tím, že o započítání dřívější služby bude rozhodnuto později.

Představa, že by po třinácti letech u četnictva měl opět začínat „od píky,“ se Rysovi pochopitelně příliš nezamlouvala. V únoru 1919 tudíž Zemské četnické velitelství obdrželo dopis ze Sarajeva, že za daných podmínek žadatel nemá zájem o vstup k četnictvu. Rys poté pravděpodobně dále sloužil v Jugoslávii.

Jak lze z uvedených příkladů vidět, československé orgány přistupovaly k přijímání bývalých četníků z ostatních částí bývalé monarchie poněkud nesystematicky, což bylo patrně dáno mimo jiné i tím, že Zemské četnické velitelství v počátcích existence republiky čelilo řadě problémů a zřejmě dosud nemělo pevně stanovené předpisy pro podobné případy.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kartony 283-290.

"Zúčtování" s c. k. četníky

V době vzniku samostatného československého státu si řada lidí nedokázala představit, jaký bude život v nové republice. Mnozí si nové společenské uspořádání vykládali dost utopicky a odmítali respektovat některé zákony a nařízení, jež považovali za přežitky zaniklého režimu.

To se nejednou odrazilo i v postoji obyvatelstva k četnictvu. Zemské četnické velitelství pro Čechy (později přejmenované na Zemské četnické velitelství Praha) v prvních měsících existence ČSR obdrželo nebývalé množství stížností na četníky. V převážné většině se jednalo o marginální záležitosti a mnohá obvinění byla, jak se při vyšetřování ukázalo, zcela smyšlená.

Nejdůkladněji byla pochopitelně prověřována obvinění, týkající se prorakouského chování četníků. (Tento problém byl tím ožehavější, že na přelomu let 1918-1919 hrozili dezerce německých četníků, kteří se přidávali k prorakouské skupině plukovníka Julia Stingla.)

27. listopadu 1918 zástupci Městského úřadu v Borotíně požadovali přeložení strážmistra Matěje Kvěcha, který údajně choval nepřátelství vůči novému státu. Kvěchovi bylo vytýkáno, že při oslavně vzniku ČSR odmítl na četnické stanici vyvěsit prapor, že i po pádu monarchie stále úřadoval v němčině (přičemž poštovní úředníci mu prý německé dopisy vraceli) a několik dní odmítal odstranit štít s německým nápisem a při oslavách, konaných 24. listopadu, odmítl nosit trikolóru a slovně napadl účastníky oslavy.

Velitel četnického oddělení v Benešově, pověřený vyšetřením případu, se ve svém hlášení pro Zemské četnické velitelství zaměřil hlavně na poslední bod stížnosti. Podle hlášení během zmíněné oslavy 24. listopadu učitelka Synková prodávala československé odznaky, přičemž výtěžek měl být použit ve prospěch legionářů. Jeden z těchto odznaků se pokusila připnout i Kvěchovi, který odmítl, jelikož u sebe neměl peníze. Četník navíc podotkl, že dotyčné legionářské nadaci již před časem věnoval 10 korun. Na narážky přítomného učitele Loukotky Kvěch odvětil, že své peníze dává z dobré vůle a že mu v této záležitosti nikdo nemá právo poroučet.

K dalším obviněním bylo sděleno, že k vyvěšení praporu Kvěcha nikdo nevyzval (Na stanici prý ani žádný prapor nebyl.) a že Kvěch neměl právo bez úředního nařízení odstranit německý nápis, který byl ostatně sundán ihned po oficiální výzvě obecního úřadu. O vracení německých dopisů nebylo na místní poště nic známo.

Vyšetřující důstojník dospěl k závěru, že skutečnou příčinou stížnosti je fakt, že Kvěch v minulosti vyšetřoval rodinné příslušníky některých stěžovatelů a že k nelibosti místního obyvatelstva upozorňoval nadřízené orgány na nepovolené pořádání tanečních zábav, jejichž konání bylo v té době výrazně omezeno kvůli hrozícím epidemiím.

Objevovala se však i daleko vážnější obvinění vůči četníkům, zejména pak obvinění z účasti na represích vůči obyvatelstvu během první světové války. 31. května 1919 se Sdružení vězněných a internovaných v Praze obrátilo na Zemské četnické velitelství s prosbou o zahájení vyšetřování proti četníku Františku Hájkovi z Rohozné.

Na počátku první světové války obdržel Hájek od faráře Josefa Imlaufa udání na jednašedesátiletého Karla Sekala, člena Sokola, který prohlásil, že čeští vojáci nebudou střílet na srbské bratry. Hájek se neprodleně vydal dotyčného zatknout. Sekalova žena však při zatýkání omdlela. Sekal požádal, aby mohl počkat, až se žena probere, a rozloučit se s ní, což Hájek odmítl. Sekal byl odsouzen a roku 1917 zemřel ve vězení.

Zemské četnické velitelství se vyjádřilo, že proti Hájkovi nemůže zakročit, jelikož jmenovaný roku 1917 odešel do výslužby a není tedy již členem četnického sboru. Je možné, že byl Hájek později pohnán před civilní soud.

Docházelo i k případům, kdy si samotní četníci stěžovali na chování svých kolegů. 10. listopadu 1918 žádal náhradní četník Bedřich Rada z Křešic o přeložení s odůvodněním, že jeho přímý nadřízený strážmistr první třídy Karel Gaschke slouží spíše Stinglovu „Landesregierung für Deutschböhmen“ než československému Národnímu výboru, zatímco Rada si přál „býti poslušen pouze nadřízeným, kteří chtějí věrně sloužit vlasti.“

Nechyběly ani případy, kdy bylo četníkům vyhrožováno fyzickou likvidací. V listopadu 1918 požádalo okresní hejtmanství ve Slaném o urychlené přeložení strážmistra I. třídy Karla Hájka z Brandýsku, kterému „národní rada hlásila, že neručí za jeho život ježto se mu vyhrožuje zastřelením nebo probodnutím.“ Podle vyšetřování okresního strážmistra Karla Štycha „v jisté tajné schůzce měla být pomsta jmenovanému odhlasována.“ Okresní strážmistr Uhlíř proto doporučil Hájkovo přeložení. V tomto případě bohužel neznáme důvod, proč bylo Hájkovi vyhrožováno.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kartony 283-290.