Bezpečnostní složky meziválečného Československa

Meziválečné dělnické hnutí na Chebsku optikou československého četnictva

2011-09-10T10:23:00.000+02:00

Článek byl zveřejněn na stránkách X. sjezdu historiků v Ostravě:
http://konference.osu.cz/sjezd2011ostrava/dok/sekce_f/kolar_ondrej.pdf

Dodávky kancelářského materiálu pro četnictvo

2011-08-25T21:56:00.002+02:00

Součástí četnické služby nebylo pouze udržování pořádku a potírání kriminality, ale také značně rozsáhlá administrativa, k jejímuž provádění bylo pochopitelně zapotřebí množství formulářů. Proto není divu, že řada tiskařských firem usilovala o získání zakázek na dodání tiskopisů pro četnictvo.

Výsadní postavení v tomto ohledu mělo kroměřížské tiskařství Jindřicha Guska, které se již v rakousko-uherské éře stalo hlavním výrobcem četnických tiskopisů. Po vzniku republiky majitelé některých konkurenčních firem doufali, že nastane změna, k čemuž ovšem nedošlo. Sám Jindřich Gusek se totiž 14. listopadu 1918 obrátil na generálního velitele československého četnictva Jana Řezáče, s nímž se již delší dobu osobně znal, zdůraznil čtyřicetiletou tradici firmy a nabídl své služby novému státu. Mimo jiné argumentoval i tím, že jeho podnik se jako jediný orientuje výhradně na produkci materiálů pro četnictvo. Již 16. listopadu proto vydalo generální velitelství podřízeným orgánům rozkaz nakoupit nová československá razítka u Guska.

Vydavatel a tiskař Jan Erlich z moravského Příbora se odmítl smířit s vývojem situace a 1. prosince 1918 zaslal Zemskému četnickému velitelství v Brně dopis, v němž upozornil na to, že během předchozích dvou desetiletí si u něj četnické stanice z okolí objednávaly výrobu razítek i přesto, že hlavním dodavatelem „byl Gusek v Kroměříži, firma německá, nám Čechům nepřátelská.“

Erlich poukázal na to, že i po převratu dále dostával zakázky od četnických stanic, zadavatelé si však objednávali různé typy razítek. Proto žádal o sdělení, zda existuje nějaký jednotný vzor razítka pro četnické stanice. Dále nabídl zemskému velitelství k odkoupení četnické tiskopisy, které měl na skladě.

Poté, co prostřednictvím místní četnické stanice obdržel odpověď, že výrobou razítek četnictvo již pověřilo Guska, se Erlich 11. prosince obrátil na generála Řezáče, jemuž zaslal stížnost na brněnské zemské velitelství. O této instituci se vyjádřil, že i po převratu její „forma zůstala stará, čistě rakušácká. Odůvodňovati blíže toto své tvrzení nebudu, stačí přece úplně, když dodávky se zadávají našemu úhlavnímu nepříteli.“

Dále se Erlich rozepsal o rakouské perzekuci českého obyvatelstva a podotkl, že on sám byl během první světové války ve svých 49 letech odveden k armádě, kde strávil dva a půl roku. Následně si postěžoval: „A když teď přijdu z vojny a chci se poctivě živiti, vidím, že vše bylo nadarmo, že se nic nezměnilo, leda forma.“ Závěrem dodal výhrůžku: „Nebude-li ani nyní žádná náprava učiněna, pak to zveřejním.“

Generál Řezáč si vyžádal písemné vyjádření od zemského velitele v Brně. Ten ve zprávě z 29. prosince vysvětlil, že v souladu s instrukcemi z Prahy v listopadu objednal u Guskovy tiskárny nová razítka, která měla nahradit stará rakouská, takže v době, kdy obdržel Erlichovu nabídku, byla již razítka dodána.

Řezáč dále nařídil prověření Erlichových tvrzení o národnostní nespolehlivosti Jindřicha Guska. Proto 6. ledna 1919 požádal Okresní hejtmanství v Kroměříži, „o laskavé dobrozdání, možno-li firmu J. Gusek v Kroměříži četnictvu doporučiti.“ Okresní hejtman odpověděl pozitivně a vyzdvihl kvality Guskova tiskařství. 3. března si Generální velitelství četnictva ještě vyžádalo „laskavé vyjádření, zdali tato firma i po stránce národnostní jest spolehlivá.“ Dotaz byl postoupen kroměřížské obecní radě, která nezjistila žádné závažné skutečnosti, které by hovořily v neprospěch Jindřicha Guska a jeho podniku.

Formálně tedy již nic nebránilo tomu, aby spolupráce četnictva s firmou Gusek pokračovala i nadále. Naopak výroky Jana Erlicha na adresu brněnského četnického velitelství se ukázaly jako přehnaně ostré. Vzhledem k tomu, jak četnictvo obvykle lpělo na postihování všech urážek a osočování sboru, je s podivem, že Erlicha nečekala žaloba, generál Řezáč naopak v oběžníku z 4. dubna 1919 upozornil podřízená velitelství, že Erlichova tiskárna „má též tiskopisy a kancelářské potřeby pro četnictvo na skladě.“

Generální velitel četnictva patrně usoudil, že by nebylo moudré dělat si nepřítele z potenciálního budoucího dodavatele, svou roli možná sehrála i obava z propírání kauzy v tisku, což by v hektické popřevratové době plné radikalismu a nacionálních animozit reputaci četnictva zřejmě příliš neprospělo.

Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, kart. 46, sign. 501/18.

Četník v protinacistickém odboji. Příběh Bohuslava Jedličky

2011-07-30T14:04:00.000+02:00

Článek byl původně publikován v Almanachu z V. konference policejního historiků, 2010.

Bohuslav Jedlička přišel na svět v roce 1901 v hanácké vesnici Rakůvka. Svou četnickou kariéru začal ve dvacátých letech v Luhačovicích, kde poznal svou budoucí ženu Julii Kautzkou. Svatba se konala 27. dubna 1929.[1] Jelikož podle tehdejších předpisů nesměl četník sloužit v bydlišti manželky, požádal Jedlička o přemístění do Uherského Brodu, kde rodina strávila celá třicátá léta. Po většinu této doby, do roku 1938, Jedličkovi bydleli v areálu Marschnerovy továrny

Pak přišla nacistická okupace. Dcera Bohuslava Jedličky, paní Konečná (narozena 1930), podle vlastního vyprávění byla 15. března 1939 se spolužáky v divadle na adaptaci Babičky Boženy Němcové a po skončení představení se dozvěděla o příchodu okupantů, kteří v následujících dnech zabrali uherskobrodský sokolský stadion, kde z propagandistických důvodů rozdávali jídlo místnímu obyvatelstvu.[2]

V prvních týdnech nacistické okupace musel četníky v Uherském Brodě při obchůzkách vždy doprovázet německý voják. Jedličkovi byl přidělen mladý sudetský Němec z Liberce. Jak vyplynulo z rozhovoru mezi oběma muži, voják se narodil v Luhačovicích jako nemanželský syn dívky, která po ztrátě zaměstnání nalezla útočiště v domě Jedličkova tchána, kde také porodila. Díky této zvláštní náhodě panovaly mezi Jedličkou a jeho německým společníkem vcelku korektní vztahy.[3]

Krátce po vzniku Protektorátu se Jedlička zapojil do odboje a pomáhal lidem, prchajícím přes Slovensko do ciziny. Jan Kondela později vzpomínal, že v letech 1939-1940 informoval Jedličku o studentech, kteří se pokoušeli dostat přes hranice. Rovněž Jedličkovi poskytl zprávy o osobách z Valašských Klobouků a Květné, které byly zapojeny do organizace útěků a na něž se měl Jedlička obrátit v případě, že by chtěl někomu ze svých známých pomoci přes hranice.[4]

V několika případech Jedlička pomáhal opatřovat doklady pro uprchlíky. Podílel se například na opatření cestovního pasu pro letce Jana Křivdu, který později za války padl.[5] V dubnu 1940 Jedlička připravoval přechod Josefa Vyroubala a Aloise Bednáře na Slovensko, nicméně z plánované akce nakonec sešlo, jelikož nacisté odhalili a zatkli několik železničářů a evangelických kněží, kteří se na převádění uprchlíků podíleli. Kromě toho byla posílena ostraha hranic a vypsána odměna za dopadení každého uprchlíka.[6]

Když slovenští gardisté zadrželi na útěku dva uherskobrodské studenty Jiřího Opletala a Jiřího Hrubého, obrali je o peníze a propustili je. Oba studenti se bez finančních prostředků vrátili do Protektorátu. Jedlička je podle vlastních slov potkal v Uherském Brodě, ale nic o jejich útěku nehlásil.[7]

Mimo své účasti na organizaci ilegálních přechodů Jedlička také prokázal cennou službu doktoru Vincenci Jelínkovi, kterému na podzim 1939 jeho služebná vyhrožovala udáním Gestapu pro poslech zahraničního rozhlasu. Jedličkovi se podařilo služebnou neznámým způsobem zastrašit a přimět ji, aby od výhrůžek upustila.[8]

V roce 1939 či 1940 si Jedlička opatřil pistoli československé výroby, kterou musel později odevzdat. Tajně si však ponechal 25 nábojů, které koncem války věnoval partyzánům. Kromě toho se podle svého poválečného tvrzení podílel na šíření ilegálních letáků v Uherském Brodě.[9]

Jelikož se Jedlička postupem času začal obávat prozrazení (možná v souvislosti s výše zmíněným zatčením několika převaděčů), rozhodl se požádat o přeložení do Náměšti na Hané, kam nastoupil 24. září 1940.[10] Důvodem, proč si Bohuslav Jedlička vybral právě Náměšť, byla skutečnost, že toto město leží v blízkosti jeho rodné Rakůvky. Po přeložení tedy Jedlička mohl udržovat kontakty s rodinou a přáteli, kteří mu mimo jiné pomáhali shánět potraviny, které v té době byly na venkově snáze dostupné než ve městech.[11]

O situaci na četnické stanici v Náměšti v době okupace si můžeme udělat obrázek na základě dvou typů dochovaných archivních dokumentů. Na jedné straně jde o staniční knihy, které zachycují informace bezprostředně, s minimálním časovým odstupem. Druhý pramen, pamětní kniha stanice, byl vytvořen až po skončení války a oproti staničním knihám, pro jejichž psaní existovala pevná pravidla, je pochopitelně subjektivnější. Díky kronice se však můžeme dozvědět řadu informací, které v době okupace nebylo možno do staničních knih uvést.

Stanici v době Jedličkova přeložení do Náměšti velel Antonín Trtílek, který hned v prvních dnech okupace ukryl zbraně, určené pro Stráž obrany státu.[12] Počátky okupace byly pro náměšťské četníky celkově náročně, protože po rozpadu republiky přibyli do Náměšti dva četníci evakuovaní ze Slovenska, Vavřín a Růžička. Jelikož kromě nich a stálého osazenstva přebývalo na stanici i několik četníků, přeložených po Mnichovu z pohraničí, byly ubikace přeplněny. Situace se vrátila do normálu až za pár týdnů, když byli někteří přebyteční četníci přeloženi nebo posláni do výslužby. V prvních dnech okupace byli četníci dočasně odzbrojeni.[13]

Od prosince 1939 se v dokumentech náměšťské četnické stanice objevují první záznamy o nedodržování předpisů o zatemnění. Ti, kdo porušili uvedený předpis, měli být četnictvem hlášeni německému vrchnímu státnímu zástupci v Brně. Část četníků se k tomuto nařízení ovšem stavěla dost benevolentně.

Na jaře 1940 se místní četníci podíleli na rozsáhlém pátrání po legendárním odbojáři Janu Smudkovi, jemuž se později podařilo uprchnout do ciziny. Každodenní obchůzky a kontroly cestujících však zůstaly bez výsledku. V jiných případech, souvisejících s odbojem, ale četnictvo muselo na rozkaz okupační moci zakročit proti odpůrcům režimu, např. 15. srpna 1940 četník Strmiska na příkaz Gestapa zadržel jistého Jana Srbu.[14]

Četníci byli příležitostně vysíláni na krátkodobou službu ke strážním oddílům do Olomouce či do Příkaz. K úkolům četnictva patřilo též střežení obilního skladiště proti případným krádežím a sabotážím či dohled na filmové projekce v místním biografu.[15] Ze stručných úředních záznamů není zcela jasné, co bylo účelem tohoto dohledu. Lze však předpokládat, že četníci měli bránit tomu, aby při promítání válečných zpráv či propagandistických snímků docházelo k projevům odporu proti režimu.

Postrachem náměšťských četníků v době okupace byl štábní kapitán Jan König, který se během války vypracoval do funkce velitele Četnického oddělení v Olomouci. Podle kroniky náměšťské četnické stanice šlo o kolaboranta, který svým podřízeným ztrpčoval život důsledným dodržováním rozkazů okupantů.[16] Jak ještě uvidíme, obdobný názor na Königa měl i Jedlička.

Jak nás informuje kronika, kromě Königa ztrpčoval nejen četníkům, ale celé řadě obyvatel Náměšti, život i náměstek starosty Ernst Schien. Tento muž, povoláním zubní technik, se dal dobrovolně do služeb nacistů, a to navzdory svému židovskému původu. Pokud Schien doufal, že se kolaborací zachrání před osudem, který čekal židovské obyvatelstvo Protektorátu, pak se jeho naděje ukázala jako klamná, neboť roku 1943 byl Schien deportován do koncentračního tábora.[17]

Tento stručný nástin situace v Náměšti na Hané nám umožňuje učinit si alespoň základní představu o poměrech, v nichž Bohuslav Jedlička po svém přeložení pracoval.

Již krátce po nástupu na nové působiště se praporčík Jedlička dostal do potíží. V den výročí vzniku Československa 28. října 1940 se během obchůzky dozvěděl od úřednice Marie Stejskalové, že její matka Žofie, funkcionářka Sokola, spolu se dvěma žákyněmi tajně položila kytici u pomníku obětí první světové války v Loučanech. Jedlička tuto událost nehlásil, nicméně zmínil se o ní svému kolegovi štábnímu strážmistru Bohuslavu Strmiskovi. Ten se následující den svěřil veliteli stanice vrchnímu strážmistru Trtílkovi, který o případu informoval nadřízené orgány. Jedlička byl z rozkazu velitelství Četnického oddělení Olomouc vzhledem k dosavadní beztrestnosti postižen pouze sedmi dny domácího vězení.[18]

19. srpna 1941 byl Jedlička dočasně přidělen jako velitel ke strážnímu oddílu ve Štěpánově, který měl za úkol střežit železniční trať. V polovině září byli z šesti Jedličkových podřízených dva povoláni ke cvičným střelbám do Olomouce a jeden se vrátil na svou kmenovou stanici. Vzhledem ke snížení stavů se Jedlička v noci na 18. září 1941 rozhodl vyslat na obchůzku pouze jednoho četníka místo dvou, za což byl výše zmíněným kapitánem Königem udán Krajskému soudu v Olomouci pro „porušení povinností ve službě strážní“.[19]

Při přelíčení 27. ledna 1942 byl Jedlička osvobozen, nicméně vyšší instance rozhodnutí soudu zpochybnila. Záležitost se poté táhla ještě delší dobu, přičemž jeden z pracovníků soudu Jedličkovi soukromě sdělil, že by bylo možno konečné rozhodnutí opakovaně odkládat až do skončení války.

V červnu 1943 však byly přestupky příslušníků protektorátních uniformovaných policejních sborů převedeny do kompetence německých vojenských soudů. V srpnu 1943 byl tedy Bohuslav Jedlička odsouzen k šesti týdnům vězení, které si odpykal v posádkové věznici v Olomouci v době od 17. září do 28. října 1943.[20]

Jedličku ve vězení několikrát navštívily manželka s dcerou, které mu mimo jiné nosily cigarety, určené pro spoluvězně a pro uplácení strážných. (Sám Jedlička byl nekuřák.) Při jedné příležitosti se jim podařilo propašovat do věznice boty pro zajatého ruského vojáka. Jindy zase vynášely korespondenci vězňů. Poprvé se prý paní Jedličková pokusila vhodit dopisy do nejbližší poštovní schránky u věznice, její dcera si však naštěstí zavčasu všimla muže, který je pravděpodobně sledoval. Proto se kvapně vytratily a napříště raději z bezpečnostních důvodů posílaly vězeňské dopisy z jiných míst.[21]

Sám Jedlička po válce uvedl, že během vězeňského pobytu zásoboval „jídlem a kuřivem současně tam vězněné příslušníky vládního vojska, vězněné ruské zajatce i jiné zajatce a německé vojáky české národnosti.“[22] Kromě toho opatřoval spoluvězňům české knihy. Podařilo se mu uplatit některé dozorce, zejména štábního šikovatele Samsona z Berlína a Grobnera z Vídně, díky čemuž mohl navštěvovat ostatní vězně.

Popisem Jedličkova vězeňského pobytu jsme však poněkud předběhli události, jelikož během dlouhého čekání na rozhodnutí soudu došlo k několika podstatným událostem, které se dotkly i náměšťských četníků..

V dubnu 1942 bylo vyhlášeno pátrání po francouzském generálu Giraudovi, uprchlém ze zajetí. (Giraud se později úspěšně dostal do Velké Británie, kde aktivně politicky působil.) Následující měsíc četníci pro změnu pátrali po francouzských a britských uprchlících ze zajateckého tábora. 28. května bylo zahájeno pátrání po pachatelích atentátů na Heydricha, které oficiálně pokračovalo ještě několik dní po smrti atentátníků, k níž došlo 18. června.[23]

Od poloviny roku 1942 byla agenda četnictva vedena v němčině. V případě Náměšti nemáme (na rozdíl od jiných četnických stanic) doklady o tom, že by této změně předcházely kurzy němčiny. Víme pouze, že v měsících následujících po změně úředního jazyka byli někteří četníci vysíláni na krátké (někdy i jednodenní) německé kurzy do Olomouce.[24]

Jedlička v době války poskytl pomoc řadě lidí, mimo jiné soustružníku Jaroslavu Rečkovi, který o silvestrovské noci roku 1942 spolu se svým přítelem Františkem Kuchaříkem ukradl svému švagrovi Bartoloměji Nemravovi z Olbramovic elektromotor, aby Nemrava nemohl dále vyrábět sáně pro německou armádu.

Četníci z Vilémova Rečku odhalili a našli v jeho domě odcizený motor. Rečka byl tudíž předveden na Četnickou stanici v Náměšti, kde Jedličkovi o samotě prozradil motiv svého činu a informoval ho o sabotáži, kterou provedli synové učitele Chudoby na železniční trati poblíž Senice na Hané (viz dále).

7. června 1943 praporčíku Jedličkovi jistý rolník ohlásil nález střeliva v rokli poblíž obce Senice na Hané. Ačkoliv se jednalo o obvod Četnické stanice Cholina, Jedlička neprodleně vyrazil na uvedené místo, kde dle vlastních slov objevil mimo různého pracovního náčiní také bednu s náboji do pušky a protinacistické letáky. Tyto písemnosti u sebe ukryl a až poté vyrozuměl své kolegy z Choliny. Letáky později doma spálil.[25]

V létě 1943 se na Jedličku údajně obrátil jistý mlynář, který mu sdělil, že se u něho doma objevil uprchlý ruský zajatec, žádající o jídlo a nocleh. Mlynář Rusa odkázal na hajného Havelku. Po obdržení této informace Jedlička vyhledal Havelku a dohodli se na výpovědi, ve které Havelka popřel, že by s Rusem mluvil.[26]

Jedlička byl zřejmě informován o řadě dalších událostí, jejichž prozrazení mohlo mít tragické následky. Například v létě 1943 jistého Tomáše Vysloužila ze Střížova při práci na poli oslovil Polák, uprchlý z nucených prací v Říši. Vysloužil, který se během vojenské služby v Krakově před první světovou válkou naučil obstojně polsky, uprchlíkovi poskytl nějaké potraviny a poradil mu nejvhodnější cestu k polským hranicím. Téhož dne se o uvedené události zmínil Jedličkovi.[27]

Několik náměšťských občanů po válce vypovědělo, že byli v letech 1941-45 opakovaně přistiženi praporčíkem Jedličkou při poslechu zahraničního rozhlasu, což četník nikdy nehlásil nadřízeným.[28] Dělník Vojtěch Drnovský vypověděl, že v jeho bytě Jedlička a obecní strážník Bohuslav Zajíček v srpnu 1943 objevili načerno získané obilí, ale nechali si toto zjištění pro sebe.[29] Bohuslav Jedlička mimo to informoval své známé z okolních měst, kde na venkově lze nejsnadněji sehnat potraviny a byl též zapojen do šíření protinacistických letáků.[30]

Počátkem roku 1944 postihla námešťské četníky citelná rána, když Gestapo za nejasných okolností zjistilo, že velitel stanice Antonín Trtílek na počátku války ukryl zbraně SOS. Trtílek byl zatčen a ve vězení strávil necelý rok, od 1. února 1944 do 24. ledna 1945.[31] Ve vedení stanice ho nahradil František Melichárek, který je však jako velitel uváděn až od 1. září 1944. Mezitím (podle svého poválečného svědectví až do 15. září) stanici prozatímně velel Bohuslav Jedlička.

Během jeho velení, v březnu 1944, přijel na kontrolu velitel Četnického oddělení Olomouc štábní kapitán Jan König, který shledal nedostatky v zatemnění v obci. (Podle Jedličkova názoru byly tyto nedostatky naprosto nepatrné.) König nařídil, aby četníci pokutovali všechny obyvatele, kteří nedodrželi předpis, a aby do druhého dne předložili seznam pokutovaných.

Tento seznam musel Jedlička osobně přivést do Olomouce. Königovi však pokuty nepřipadaly dostatečně vysoké, za což byl Jedlička potrestán deseti dny domácího vězení. Zemský četnický velitel v Brně trest zvýšil o dalších pět dní.[32]

Jinak ovšem léta 1943 a 1944 proběhla z hlediska náměšťských četníků relativně klidně. Rutinní službu narušovaly občasné pátrací akce proti dezertérům, uprchlým zajatcům či partyzánům, k nimž v této době nezřídka docházelo i v jiných četnických obvodech. Z dostupných dokumentů se zdá, že tyto akce byly v některých případech podnikány spíše namátkově a že i běžné obchůzky byly ve staničních knihách označovány jako pátrání po „banditech“, jak byli partyzáni označováni.[33]

Ke konci roku 1944 se ovšem začala stupňovat odbojová činnost v regionu. Podle svědectví paní Konečné, dcery Bohuslava Jedličky, byl její otec napojen na partyzánskou skupinu Jermak, zformovanou kolem oddílu sovětských parašutistů, vysazených v noci na 1. října 1944 u Ruprechtova na Vyškovsku.[34]

To potvrzují i dochované dobové dokumenty. Lesní správce Hostička během okupace získával od Jedličky zprávy o zbraních uložených na četnické stanici a o situaci ve vojenském skladišti v aleji u hradu v Náměšti. Tyto informace Hostička předával oddílu Jermak. Hostička podle vlastních slov seznámil Jedličku s několika partyzány, kteří se u něho tajně scházeli.[35]

Jedlička příležitostně spolupracoval i s příslušníky partyzánského oddílu Jana Žižky, zejména s rodinou Chudobových. Když byl v roce 1942 Vratislav Chudoba udán pro sabotáž na telefonním a signalizačním vedení u železniční trati, Jedlička celou záležitost ututlal.[36]

Když byli bratři Vratislav a Mojmír Chudobovi 9. září 1944 nuceni utéct před Gestapem, dostali místní četníci za úkol střežit dům jejich rodiny pro případ, že by se někdo z uprchlíků vrátil a pokusil se kontaktovat své příbuzné. Jedlička během své služby členům rodiny Chudobových umožňoval tajně přicházet a odcházet zadním vchodem.[37]

Gestapo připravilo na rodiče uprchlých bratrů Chudobových trik. Ačkoliv Němci věděli, že utekli oba bratři, oficiálně zatím pátrali pouze po Vratislavovi a čekali, zda rodiče nahlásí útěk druhého syna. Jedlička na tuto skutečnost upozornil otce uprchlíků učitele Antonína Chudobu a sám s ním sepsal potřebné hlášení pro okupační orgány.[38]

Když byl 1. října 1944 zatčen zbytek rodiny Chudobových, praporčík Jedlička patřil k četníkům, kteří zatčené eskortovali do olomouckého vězení Gestapa. Jedlička převzal od Chudoby vzkazy pro několik odbojářů z Náměšti, které neprodleně vyřídil.[39]

Podle poválečného svědectví Antonína Chudoby se v blíže neurčené době uvažovalo o inscenovaném přepadení náměšťské četnické stanice, při kterém by se partyzáni mohli zmocnit zbraní, nakonec však bylo od chystané akce upuštěno, jelikož organizátoři dospěli k závěru, že by přepad mohl mít za následek přeložení četníků, spolupracujících s odbojem.[40]

Do ilegální činnosti byla zapojena i Jedličkova matka Filomena, v jejímž domě v Rakůvce č. p. 8 se od května 1944 do dubna následujícího roku ukrýval nám již známý Josef Vyroubal z Hvozdna, jemuž chtěl Bohuslav Jedlička na počátku války pomoci s útěkem do ciziny a který se později musel ukrýt před olomouckým Gestapem.[41]

S blížícím se koncem války se situace v Náměšti a okolí dramatizovala. V posledních měsících okupace zřídila německá armáda v lese Na Spravedlnosti muniční sklad a škola byla přeměněna na polní nemocnici. Stupňovala se i odbojová činnost. V září 1944 muselo několik místních obyvatel uprchnout z obav před Gestapem. Četníci byli následně pověřeni střežením domů těchto odbojářů.[42] V dubnu posledního válečného roku došlo k sabotáži železniční trati. Zhruba v téže době partyzáni nedaleko Náměšti zabili majora ustupujících maďarských vojsk.[43]

Dcera praporčíka Jedličky si pamatuje na případ, kdy skupina partyzánů, s nimiž její otec spolupracoval, pobila vlakový transport německých vojáků, přičemž jeden z partyzánů v boji padl. V té době se vyprávělo, že vlak přijel na stanici do obce Konice plný mrtvých Němců.[44]

Pravděpodobně se jednalo o přepad v noci z 20. na 21. dubna 1945 u obce Stražisko, na který po válce vzpomínal i sám Jedlička. Mrtvým partyzánem byl velitel útočníků Josef Augustýn, jemuž Jedlička dříve dodával střelivo a baterie do svítilen.[45] Útok však nebyl dílem skupiny Jermak, jak uvádí Jedlička, ale oddílu Juraj.[46] (Vzhledem k časté spolupráci a personální propojenosti partyzánských skupin docházelo k záměnám jednotlivých oddílů poměrně běžně.)

Po Augustýnovi převzal velení oddílu ruský důstojník jménem Gregorij, jemuž praporčík Jedlička věnoval svůj prsten jako poznávací znamení. V dubnu 1945 se o Jedličkových stycích s partyzány dozvěděl velitel četnické stanice vrchní strážmistr František Melichárek, který chování svého podřízeného zřejmě tiše toleroval.[47] 2. května 1945 Jedlička zatajil udání z o přítomnosti čtyř partyzánů v obvodu stanice.

Kromě spolupráce s partyzány Jedlička od března 1945 pomáhal zahradníku Pavlu Ošťádalovi, který ukrýval Rusku uprchlou z prací v Německu.[48] Bývalí členové revolučního Místního národního výboru v Náměšti František Majtl a František Svozil po válce potvrdili, že Jedlička v dubnu 1945 věděl o existenci revolučního výboru.[49]

8. května 1945 probíhaly v okolí drobné šarvátky, do nichž se zapojilo i sovětské letectvo. Po obdržení zpráv o kapitulaci se Němci neprodleně dali na ústup, přičemž vyhodili do povětří most na Biskupství. Poslední německé oddíly dle četnických záznamů opustily oblast 9. května kolem šesté hodiny ranní. Téhož dne četníci slavnostně přivítali jednotky Rudé armády.[50]

Kronika uvádí, že se četníci dali neprodleně k dispozici Místnímu národnímu výboru, není však uvedeno, kdy přesně k tomu došlo. Podle staniční knihy praporčík Jedlička přijal 11. května pokyny od Místního národního výboru v Ludačově. (Tento název je uveden v kronice četnické stanice, ve skutečnosti šlo zřejmě o Ludéřov.)

V následujících týdnech obdržela četnická stanice trestní oznámení na 32 kolaborantů, z nichž 8 se podařilo zadržet. Kromě toho bylo zajištěno i několik německých vojáků, které četníci předali Rudé armádě. Blíže nespecifikovaný počet Němců a českých kolaborantů byl poslán do sběrného tábora v Olomouci. Četníci začali též shromažďovat důkazy proti Ernstu Schienovi, na něhož následně bylo 26. června učiněno formální udání u Lidového soudu v Olomouci.

Poněkud nejasný záznam z konce května 1945 se zmiňuje o tom, že četníci na žádost Národního výboru asistovali při zajišťování válečné kořisti. Výboru byly rovněž předávány peníze, nalezené u zadržených osob.[51]

V prvních poválečných měsících se pochopitelně konala celá řada oslav a pietních akcí. Již 12. května se náměšťští četníci účastnili pohřbu jakéhosi Havelky z Olomouce, zabitého nacisty. 17. června se proběhla velkolepá národní slavnost.

Četníci ovšem vyšetřovali i řadu přečinů sovětských vojáků. Většinou se jednalo o drobné krádeže či výtržnosti, v jiných četnických obvodech v okolí Olomouce (např. ve Velkém Újezdě) se ovšem rudoarmějci ojediněle dopouštěli i vážnějších zločinů včetně únosů. Tyto případy však nebyly nijak časté.[52]

Na některé incidenty si vzpomíná i paní Konečná. Podle jejího vyprávění praporčík Jedlička jednou přistihl dvojici sovětských vojáků, kteří se snažili vloupat do jedné vily. Četník oba muže zadržel a předvedl je před důstojníka Rudé armády, který provinilce zbičoval. Jedlička byl prý zaražen brutálností trestu.[53] Jindy zase skupina sovětských vojáků s sebou odvezla několik dětí, po telefonické intervenci četnictva se však podařilo oddíl zadržet a děti vrátit rodičům.[54]

Většina sovětských vojáků se však chovala poměrně slušně, někteří nosili rodině Jedličkových rýži a jiné potraviny. Pár vojáků, kteří se s Jedličkovými spřátelili, při svém odchodu dokonce nechalo rodině svého koně.[55]

Brzy po válce prý Jedličku vyhledal muž, který během okupace udal uprchlého Rusa, ukrývajícího se u hajného Tomečka. Praporčíku Jedličkovi se tehdy podařilo tento případ ututlat. Dotyčný udavač po skončení války vstoupil do KSČ a k témuž přesvědčoval i Jedličku, který nabídku rázně odmítl.[56]

Krátce poté byl Jedlička dočasně převelen do Dolních Domaslavic ve Slezsku. V několika dochovaných dopisech z té doby se Jedlička zmiňuje o demonstracích polské menšiny, většina korespondence je však věnována ryze praktickým otázkám, především opatřování potravin. I paní Konečná potvrzuje, že její otec ve Slezsku obstarával jídlo, které poté posílal rodině do Náměšti. Celkově byl Jedlička se službou v Dolních Domaslavicích poměrně spokojen.[57]

V Jedličkově pozůstalosti se nachází i nepodepsaný dopis datovaný v červnu neuvedeného roku (zřejmě 1945), jehož pisatel Jedličkovi radí, aby se nehlásil ke službě ve Slezsku či Sudetech, jelikož pro uvedené pohraniční oblasti má být zřízeno samostatné zemské četnické velitelství.[58] Tato idea pochopitelně nebyla nikdy realizována.

Po pár měsících pobytu ve Slezsku se Bohuslav Jedlička, povýšený na vrchního strážmistra, vrátil na své dřívější působiště do Luhačovic, od roku 1948 sloužil v Uherském Brodě.

V poválečných letech Jedlička usiloval o získání úředního potvrzení o své odbojové činnosti. V jedné z žádostí uvedl: „Moje činnost byla ovšem celkem pasivní, ale mohu si říci, že touto mou pasivní činností bylo zachráněno mnoho životů a mnoho jiných „příjemností“ ze strany Němců, než kolik nepřátelských životů neb jiného užitku zmařil či udělal některý „aktivní“ příslušník odboje.“[59] Na závěr téhož textu se pisatel vyjádřil: „Vydá-li mi MNO (Ministerstvo národní obrany) osvědčení..., budiž. Jinak však na osvědčení nereflektuji, ježto jako aktivní příslušník SNB, jej prakticky ani nemohu použíti a nakonec nechci míti žádných výhod za svou činnost, kterou byl pro svou vlast a národ povinen každý Čech.“[60]

Rozhodnutím Zemského velitelství SNB v Brně z 8. října 1947 byly Jedličkovi úředně zrušeny tři kázeňské tresty, které mu byly uděleny během okupace.[61] Téhož roku Bohuslav Jedlička také obdržel pochvalné uznání Zemského velitelství.[62] Jedličkova Žádost o přiznání charakteru čs. partyzána však byla 18. února 1948 zamítnuta s odůvodněním, že žadatelova odbojová činnost v období okupace nebyla „bojová ani s destruktivními prostředky v týlu nepřítele.“[63] Ani žádost o osvědčení o účasti v odboji nebyla přijata, jelikož „odbojová činnost nebyla prokázána, vězení netrvalo alespoň 3 měsíce. Vážnou poruchu zdraví neprokázal.“[64]

V roce 1953 vrchního strážmistra Jedličku udal jeden z jeho kolegů pro kritiku tehdejších politických poměrů. Jedlička byl zatčen a vyšetřován v Brně na Špilberku. Ačkoliv obvinění nebylo prokázáno, musel Bohuslav Jedlička odejít ze služby. Po propuštění pracoval nejprve na jatkách a později v Luhačovických lázních, nejdříve jako účetní a poté jako hlídač. Zemřel v březnu 1989.

Použité prameny:

Pozůstalost Bohuslava Jedličky, v držení rodiny.

Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

Státní okresní archiv Olomouc, fond Četnická stanice Náměšť na Hané.

Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc, fond Četnické oddělení Olomouc.

Použitá literatura:

Bartoš, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Lošticku. Šumperk 1979.

Bartoš, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945. Olomouc 1997.

Kural, Václav: Partyzánské destrukční akce proti železniční dopravě na střední a východní Moravě a v západní polovině Čech. In: Historie a vojenství č. 4/1959.

Lášek, Radan: Velitelé praporů SOS. Praha 2009.

[1] Kautzká (v některých písemných pramenech též uváděna jako Kautská) se narodila 11. března 1906 v Luhačovicích. Pozůstalost Bohuslava Jedličky, dopis Četnické stanice Náměšť na Hané pro Četnickou stanici Luhačovice, 26. září 1940.

[2] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[3] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[4] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, opis potvrzení Jana Kondely z 4. července 1946. V té době byl Kondela přednostou Bezpečnostního referátu Okresního národního výboru v Uherském Brodě.

[5] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[6] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946; Pozůstalost Bohuslava Jedličky, potvrzení Bohuslava Křivdy z 4. července 1946. Vyroubal pocházel z okresu Litovel, tedy z blízkosti Jedličkova bydliště. Je proto možné, že se znali již před válkou nebo přinejmenším měli společné známé, kteří Vyroubalovi zprostředkovali kontakt s Jedličkou. Jak ještě bude zmíněno, Vyroubal v průběhu války dále udržoval styky s Jedličkovou rodinou.

[7] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[8] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, opis potvrzení dr. Vincence Jelínka z 22. července 1946. V té době Jelínek působil v Brně.

[9] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září

[10] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.

[11] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[12] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice. K ukrývání zbraní Stráže obrany státu (SOS) došlo i v jiných místech regionu. Pplk. Miroslav Šitina, velitel Praporu SOS Bruntál (kterážto jednotka byla po záboru pohraničí přesídlena do Olomouce), v prvních týdnech okupace organizoval ukrývání zbraní SOS uložených na četnických stanicích. K vůdčím osobnostem této akce patřili četníci vrchní strážmistr Václav Černý a praporčík Ladislav Solický. (Viz: Lášek, Radan: Velitelé praporů SOS. Praha 2009, s. 136.) Není známo, zda Trtílek spolupracoval se zmíněnou odbojovou skupinou nebo zda zbraně ukryl z vlastní iniciativy.

[13] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.

[14] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.

[15] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.

[16] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice. O Königově kolaboraci se v několika poválečných dopisech zmiňuje i Jedlička.

[17] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.

[18] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946; SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice. Co vedlo Trtílka, který byl sám zapojen do odbojové činnosti, k ohlášení incidentu, není známo. Svou roli zde mohly sehrát obavy z možných důsledků, pokud by se nacisté o této události dozvěděli z jiného zdroje. Nelze vyloučit ani možnost, že šlo o projev osobních antipatií mezi četníky. Je však nutno uvést, že Trtílek ve svém hlášení tvrdil, že se o položení kytice dozvěděl přímo od Jedličky, čímž patrně chtěl jmenovaného krýt.

[19] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[20] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946; SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.

[21] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[22] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[23] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.

[24] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.

[25] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[26] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[27] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, potvrzení Tomáše Vysloužila z 6. srpna 1946.

[28] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, potvrzení Františka Majtla a Františka Svozila z 6. srpna 1946.

[29] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, nedatováno.

[30] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946; Pozůstalost Bohuslava Jedličky, žádost o osvědčení z 26. ledna 1948.

[31] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice, staniční knihy.

[32] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[33] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.

[34] Bartoš, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Lošticku.Šumperk 1979, s. 10.

[35] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prohlášení V. Hostičky z 15. září 1946. Sám Jedlička uvedl, že do styku s příslušníky oddílu Jermak přišel v březnu 1945.

[36] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946. Příslušnost bratrů Chudobových k partyzánské jednotce Jan Žižka potvrzuje i historik Josef Bartoš (Bartoš, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945. Olomouc 1997, s. 91.)

[37] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946.

[38] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946.

[39] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946.

[40] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946. V posledních týdnech války došlo k přepadům několika četnických stanic v okolí (Bílá Lhota, Vilémov). Viz Bartoš, Joef: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945. Olomouc 1997, s. 101.

[41] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prohlášení Josefa Vyroubala z 10. října 1946. V době vzniku citovaného textu Vyroubal pracoval jako dozorce vězňů v pracovním táboře ve Velkém Meziříčí.

[42] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice. Pravděpodobně se jednalo mimo jiné i o rodinu Chudobových, s nimiž Jedlička spolupracoval a kteří museli 9. září 1944 utéct před Gestapem. (viz výše)

[43] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.

[44] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[45] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[46] Kural, Václav: Partyzánské destrukční akce proti železniční dopravě na střední a východní Moravě a v západní polovině Čech. In: Historie a vojenství č. 4/1959.

[47] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[48] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.

[49] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, opis Četnické stanice Uherský Brod ze 7. září 1946.

[50] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.

[51] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.

[52] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.

[53] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[54] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[55] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[56] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.

[57] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009; Pozůstalost Bohuslava Jedličky, korespondence Bohuslava Jedličky s rodinou

[58] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, nezařazená korespondence. Použití termínu „Zemské četnické velitelství“ podporuje domněnku, že dopis pochází z období těsně po válce, ještě než se ujal nový oficiální název Sbor národní bezpečnosti.

[59] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, žádost o osvědčení z 26. ledna 1948.

[60] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, žádost o osvědčení z 26. ledna 1948.

[61] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, dopis Zemského velitelství SNB v Brně z 8. října 1947.

[62] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, žádost o osvědčení z 26. ledna 1948.

[63] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, rozhodnutí Ministerstva národní obrany z 18. února 1948.

[64] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, rozhodnutí Ministerstva národní obrany z 8. dubna 1948.

Spory mezi důstojníky četnictva

2011-07-18T20:48:00.003+02:00

29. prosince 1923 sepsal podplukovník Josef Šustr, náměstek zemského četnického velitele v Praze a pozdější generální velitel četnictva, krátký elaborát nazvaný „Konflikty soukromého rázu mezi důstojníky.“ V uvedeném memorandu Šustr zúročil zkušenosti z doby svého působení ve funkci předsedy disciplinárního výboru, kdy musel mimo jiné urovnávat mimoslužební spory mezi četnickými důstojníky.

Šustr si uvědomoval, že osobní nevraživost mezi důstojníky má nezřídka negativní vliv na výkon služby, zejména tehdy, mají-li znesváření četníci spolupracovat při vyšetřování. „Ve světě civilním mohou se dva občané znesvářiti, veškerý styk přerušiti: tak tomu však v pospolitém životě důstojníka nesmí a býti nemůže.“

Přesto byl Šustr odpůrcem toho, aby konflikty důstojníků urovnávali jejich nadřízení. „Nelze připustiti, aby představení byli obtěžováni věcmi, které vyřízeny býti mohou bez zasahování autority vyšší.“ Prošetřování jednotlivých případů navíc někdy trvalo poměrně dlouho a zbytečně odvádělo aktéry sporu i vyšetřovatele od jiných služebních povinností.

Všechny tyto potíže byly dle Šustrova mínění zapříčiněny především „odstraněním dřívějších zvyklostí, t. zv. způsobu rytířského,“ kdy se konflikty mezi důstojníky řešily prostřednictvím jejich sekundantů nebo, pokud sekundanti nedokázali přimět znesvářené ke smíru, soubojem.

Proto Šustr navrhoval, aby „ten, jenž se cítil uraženým, vyslal 2 kamarády co zástupce /nikoliv za účelem souboje/.“ Tito delegáti měli v zastoupení uraženého jednat se zplnomocněnci druhého účastníka sporu a docílit satisfakce. „Autorita nadřízených mohla teprve tehdy nastoupiti ve své působnosti, kdyby se tomu, jenž se uraženým býti cítil, nedostalo řádného zadostiučinění.“ Přijmout úlohu zprostředkovatele by v Šustrově pojetí mělo být „kamarádskou povinností.“

Šustrův návrh byl zaslán zemskému četnickému veliteli v Praze generálu Skorkovskému, který ve svém vyjádření z 11. ledna 1924 uvedl, že „myšlenka jest dobrá, provedení nebylo by však tak snadné,“ a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že „veřejnost by to jistě považovala za obnovení starých rakouských zvyků,“ za druhé z toho důvodu, že v jednotlivých městech, s výjimkou sídel zemských velitelství, málokdy sloužili současně čtyři či více důstojníků četnictva, takže by úlohu zprostředkovatelů museli hrát důstojníci z jiných lokalit, kteří by takto plýtvali čas a výdaje na cestu.

Navzdory svým pochybnostem Skorkovský postoupil Šustrův text generálnímu veliteli četnictva Karlu Vyčítalovi, jehož názor na danou problematiku bohužel neznáme. Místo něho je k dispozici pouze douška, psaná obyčejnou tužkou, že podplukovník Šustr byl vyrozuměn ústně během své návštěvy na Generálním velitelství .

Jisté je, že k realizaci Šustrova záměru nedošlo, nicméně chybí bližší informace, za jakých okolností došlo k jeho zamítnutí a jak generální velitel argumentoval.

Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva kart. 13.

Důstojnický ples

2011-07-17T14:46:00.001+02:00

K nepsaným povinnostem četníků a zejména četnických důstojníků patřila také účast na různých společenských akcích, přičemž nepřítomnost reprezentantů četnictva při některých slavnostních příležitostech mohla vyvolat určité faux pas.

11. ledna 1924 se v pražském Obecním domě konal Ples čs. důstojníků, jehož se mezi jinými zúčastnil i tehdejší generální velitel četnictva Karel Vyčítal. Mimo něj zde četnictvo reprezentoval pouze kapitán Steiger. Mizivá účast četnických důstojníků nezarazila jen Vyčítala, překvapeni byli i někteří příslušníci armády a především ministr národní obrany, s nímž měl Vyčítal v průběhu večera možnost hovořit.

„Poněvadž účast na plesu jest ovšem vázána na vstupné,“ nechtěl Vyčítal svým podřízeným imperativně přikazovat, aby se na plese objevili, přesto hned následujícího dne sepsal důvěrnou instrukci Zemskému četnickému velitelství pro Čechy, aby byli četničtí důstojníci, sloužící v hlavním městě, ústně poučeni. K tomu vyjádřil očekávání, „že se v budoucnosti vystříháme tohoto trapného zjevu.“

Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, kart. 13.

Pokus o vraždu četníka

2011-05-28T09:56:00.000+02:00

29. září 1928 asi deset minut před jedenáctou hodinou dopolední stál vrchní strážmistr Josef Hupka z Kyselky zabrán do hovoru s cestářem Františkem Felgenhauerem na okresní silnici nedaleko Eichendorfu, „když na jednou přes řeku Ohři padla z lesa střelná rána.“ Kulka se odrazila od železného zábradlí u silnice a podle Hupkova pozdějšího tvrzení těsně minula jeho levé ucho.

Podle zvuku výstřelu četník usoudil, že rána vyšla „z flobertky anebo z pistole a byla vystřelena ze vzdálenosti as 60 kroků.“ Při pohledu na druhý břeh Ohře Hupka s cestářem Felgenhauerem spatřili eichendorfského dělníka Antonína Zebische, jak vyšel z lesa a následně začal na přilehlém poli Václava Kliera vykopávat křen. Felgenhauer následně vypověděl, že přibližně dvacet minut před střelbou viděl Zebische, jak plul přes řeku na loďce dělníka Ondřeje Kundého.

„Jelikož stíhání Zebische bylo pro nemožnost překročení řeky Ohře vyloučeno,“ Hupka vyslal cestáře pro strážmistra Petra Skřivana, jemuž poté nařídil, „aby zahájil pátrání po pachateli směrem přes Rydkéřov k Egerbrücken.“ Skřivanovi se podařilo dostihnout Zebische kolem šestnácté hodiny poblíž Nového Mlýna, když přecházel Ohři po jezu. Po eskortování do Eichendorfu byl zadržený podroben prohlídce za účasti Hupky, Skřivana a obecního rady Richarda Schindlera, ale zbraň u něho nalezena nebyla. Zebitsch rovněž popřel, že by střílel na četníka, a tvrdil, že v době incidentu pobýval u sestry.

Ta vypověděla, že v době střelby trhala se Zebischem šípky poblíž Ohře a spolu s bratrem viděli nedaleko místa střelby rolníka Kliera z Rydkéřova. Cestář Felgenhauer uvedl, že byl svědkem, jak Zebischovu sestru asi v deset hodin převezl přes řeku její manžel Josef Wirkner.

Ačkoliv se tedy v blízkosti místa činu zřejmě pohybovalo více osob, vrchní strážmistr Hupka stále podezíral Zebische, kterého krátce předtím vyšetřoval pro krádeže ryb, na nichž se podíleli i bratři podezřelého. Existovala tudíž možnost, že Zebisch jednal ze msty.

Při domovní prohlídce bylo u Zebische nalezeno šest nábojů, o nichž obviněný tvrdil, „že si je přinesl jeho bratr Albin od vojska.“ Zabavené náboje byly předány karlovarskému okresnímu soudu. Tam byl 29. září v 19:30 dodán i Zebisch, oficiálně zatčený o dvě a půl hodiny dříve.

1. října 1928 Hupka sepsal hlášení o události. 5. října následovala zpráva okresního četnického velitele v Karlových Varech štábního kapitána Josefa Růžičky, jemuž se při vyšetřování na místě činu podařilo nalézt strom, o jehož větev si střelec opřel zbraň. Dále doplnil informaci, jež v Hupkově hlášení chyběla. Mezi výstřelem a okamžikem, kdy Hupka a Fengenhauer spatřili Zebische, uplynulo zhruba pět minut.

Tvrzení, že Zebisch na poli kopal křen, Růžička odmítl s tím, že na poli nebyly objeveny žádné známky po kopání motykou a že tam žádný křen ani neroste. Sám obviněný ovšem prohlašoval, že na poli kopal křen. No dotaz Růžičky a vyšetřujícího soudce Bláhy, co se stalo s jeho motykou, odpověděl, že ji při práci rozbil a následně zahodil. Uvedené tvrzení štábního kapitána Růžičku příliš nepřesvědčilo, by právě naopak. „Každý, kdo podobné hospodářské nářadí při práci poškodí – vezme sebou aspoň železnou část tohoto nástroje.“

Růžička dospěl k závěru, že to, co Hupka a cestář z dálky viděli, nebyla motyka, ale puška, ze které Zebisch nejprve vystřelil na četníka a poté s ní předstíral kopání křenu.

Zebischovi přitížila i reputace jeho rodiny. Bratr Josef byl již třikrát trestán pro podvody a krádeže, v době vyšetřování čekal ve vazbě v Chebu na soud za loupež. Václav Zebisch již měl za sebou sedm trestů za krádeže a jeden za přestupek zbrojního patentu. Další bratr Albin byl rovněž vyšetřován pro krádež. I švagr Josef Wirkner byl spolu s Antonínem Zebischem „6.4. 1928 pro zločin krádeže soudu oznámen, a to vrch. str. Hupkou.“

Růžička také zjistil, že Zebischovi prokazatelně vlastnili pušku – flobertku, jelikož Václava Zebische předchozího roku přistihl lesní personál černínského statku při pytlačení s uvedenou zbraní, patrně s toutéž, kterou použil pachatel útoku na vrchního strážmistra Hupku. Při domovní prohlídce u Zebischů však četníci, jak již bylo zmíněno, žádnou zbraň nenašli. Jako nejpravděpodobnější se tedy jevilo, že Antonín Zebisch po útoku flobertku někde ukryl či zahodil. „Vzhledem na rozsáhlé a místy úplně neprostupné houštiny“ se četníkům nepodařilo pušku objevit.

O tom, jak dopadlo soudní přelíčení s pravděpodobným pachatelem, četnické záznamy mlčí. Vzhledem k absenci zbraně však jedinými argumenty proti Zebischovi zůstávalo to, že se v době střelby pohyboval poblíž místa činu a měl nevyřízené účty s vrchním strážmistrem Hupkou. To ovšem na odsouzení patrně nestačilo.

Zdroj : Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství, kart. 375.

Problémový četník

2011-04-14T18:50:00.001+02:00

Během zimy a jara 1921 došlo k závažnému konfliktu mezi vrchním strážmistrem Jakubem Speidlem[1] a obyvateli obce Rossbach (odkud byl dotyčný v průběhu inkriminovaného období přeložen do Kulmsalu), zejména rodinou Müllerů. Za počátek vleklého sporu lze označit nehodu z 1. února zmíněného roku, kdy jistý Robert Hoffmann při neopatrné manipulaci se zbraní neúmyslně zastřelil Luisu Müllerovou. Ačkoliv Speidl byl ještě téhož dne večer informován rodinou oběti, zahájil pátrání až následujícího rána „vymlouvaje se na čas noční a na to, že mu pachatel osobně znám není.“ V důsledku tohoto prodlení se Hoffmannovi podařilo uprchnout do Saska

Pro další pátrání byla pochopitelně nutná spolupráce s německými bezpečnostními orgány. Speidl však, místo aby on sám nebo někdo z jeho podřízených kontaktoval říšské četnictvo, poslal k německým kolegům příbuzného oběti Ferdinanda Müllera s písemnou zprávou. Müller prý rovněž musel Speidlovi proplatit náklady za telefonické a telegrafické rozeslání pátracích oběžníků saským úřadům.

Toto četníkovo počínání vedlo k tomu, že Marta Müllerová podala na vrchního strážmistra Speidla písemnou stížnost. Ta mimo výše uvedené údaje obsahovala i tvrzení, že Jakub Speidl nadával obyvatelům Rossbachu do podloudníků, což posléze dosvědčil i tamní starosta Jan Penel. Ačkoliv nařčený četník toto obvinění popřel, odmítl uposlechnout výzvy nadřízených, aby zažaloval Martu Müllerovou pro urážku na cti. Později dokonce prohlašoval, že jej velitel oddělení donutil k podání žaloby, „ačkoliv tak učiniti byl povinen na základě stávajících předpisů.“

Když nakonec došlo k soudnímu projednávání údajné urážky Speidla Müllerovou, nechal si četník od obviněné proplatit cestovné ve výši 32 korun, zřejmě za cestu k soudu a zpět. Kromě toho vrchní strážmistr Speidl v rozporu s rozkazy za nejasných okolností zatkl jednoho příslušníka rodiny Müllerů, který měl být pouze předvolán na úřad. (Z dokumentů nevysvítá, o jaký úřad se jednalo.) Uvedené jednání Speidl zdůvodnil tím, že „zná tuto rodinu Müllera, jako nebezpečnou, sestávající z vícero členů, několikráte pro různé delikty trestanou.“

Spory s rodinou Müllerů však nepředstavovaly jediný Speidlův problém. Jmenovanému se dále kladlo za vinu, že udal správce Wagnerovy továrny v Rossbachu, jistého Künzela, pro fingovanou krádež, přestože nakonec došlo k odhalení a usvědčení skutečných pachatelů. Velitel stanice v Rossbachuu se zřejmě netěšil příliš velké popularitě ani u dalších obyvatel svěřeného obvodu, jelikož v dubnu 1921 neznámí výtržníci vytloukli okna jeho bytu

V důsledku výše uvedených nařčení bylo na Jakuba Speidla podáno trestní oznámení. Celý případ se na základě dochovaných materiálů jeví jako poněkud nejednoznačný. Vrchní strážmistr patrně skutečně zanedbal služební povinnosti při pátrání po Hoffmannovi a vyšetřování krádeže v továrně a nepočínal si dostatečně iniciativně. Je dost možné, že se skutečně dopustil urážek vůči obyvatelstvu, po dlouholeté službě u rakousko-uherského četnictva byl zřejmě zvyklý jednat s civilisty poněkud nadřazeně a autoritářsky. Na druhou stranu, pokud lze věřit Speidlovým slovům o kriminální minulosti Müllerů, nelze vyloučit, že některá obvinění proti Speidlovi byla úmyslně zveličena.

Za pozornost stojí i to, že nadřízené orgány kladly Speidlovy mimo konkrétních pochybení za vinu i to, že váhal s podáním žaloby na Martu Müllerovou a že tudíž nedostatečně hájil svou pověst a tím pádem i reputaci četnického sboru.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 90.

[1] Jakub Speidl pocházel z Haliče. V době popisovaných událostí mu bylo 45 let a měl za sebou 21 let služby u četnictva.

Maďarští sabotéři na Slovensku

2011-02-17T17:29:00.002+01:00

Počátkem června 1920 se československým bezpečnostním orgánům podařilo za nejasných okolností zadržet maďarského studenta Alexandra Fillera, u něhož se našly tři injekční jehly, tekutý jed curare, arsen a fosfor rozpuštěný v sirovodíku, který funguje jako velmi účinná zápalná látka. Uvedené předměty byly 4. června odevzdány Propagační kanceláři slovenského území, která obdržela i opis protokolu se zatčeným Fillerem.

Ten se přiznal, že pracoval jako agent pro Ligu pro integritu Maďarska, konkrétně pro její tajné oddělení, „jehož úkolem je páchat atentáty proti vynikajícím osobnostem na Slovensku a v Čechách.“ Agenti tohoto oddělení měli také zakládat na československém území požáry. V čele uvedené sabotážní organizace podle zjištěných zpráv stál jistý Urmánczy Nador, funkci službyvedoucího údajně zastával dr. Illosvay Dénes a tajemníky byli dr. Szemla Josef a Berghi Kornél.

Podle Fillerovy výpovědi dostali příslušníci organizace úkol podpalovat na Slovensku pouze vojenské objekty, jelikož vedení Ligy stále doufalo, že Maďarsko získá slovenské území zpět, proto bylo nežádoucí způsobit v této oblasti větší škody, než bylo nutné. V českých zemích však diverzanti směli zakládat požáry i ve skladištích a továrnách, na nádražích a v dalších objektech. Za jednu úspěšnou žhářskou operaci agentovi příslušela odměna ve výši 10 000 korun.

Liga vysílala jednotlivé záškodníky přes hranici individuálně, aniž by o sobě tito muži vzájemně věděli. Každý z nich musel před odchodem do Československa složit přísahu, že v případě hrozícího zajetí spáchá sebevraždu a že za žádných okolností nic nevyzradí. Agentům bylo zdůrazňováno, že je v případě dopadení stejně čeká trest smrti.

Sám Filler se stal spolupracovníkem organizace díky náhodě, když žádal o zaměstnání na jakémsi ministerstvu v Budapešti, kde jej odkázali na Urmánczyho. Ten studenta zasvětil do náplně činnosti svého oddělení. Poté, co Filler vyjádřil ochotu podílet se na akcích proti Československu, byl podroben zkoušce. Musel bez dokladů ilegálně překročit hranici na Slovensko a přinést blíže nespecifikovaný důkaz o tom, že se skutečně dostal na „nepřátelské“ území.

Tento úkol Filler bez obtíží splnil, načež mu Urmánczy a jeho spolupracovníci svěřili mimořádně důležitou misi – provedení atentátu na československého ministra zdravotnictví dr. Vavro Šrobára a bývalého župana Ludovíta Bazovského. „Za každou vraždu výšejmenovaných bylo mu slíbeno 30 000 a za zažehnutí budovy 20 000 korun.“ Illosvay Dénes dodal atentátníkovi jed a další vybavení. Na cestu agent navíc obdržel volnou jízdenku na maďarské železniční tratě.

Ačkoliv Filler skončil v zajetí dříve, než stihl splnit svůj úkol, z jeho svědectví vyplývalo, že „súčasne s ním vystrojeno a vyzbrojeno bolo viacero takýchto agentov,“ takže nebezpečí rozhodně ještě nepominulo. Proto v polovině června 1920 všechna okresní četnická velitelství v Čechách (a pravděpodobně i v ostatních částech republiky) obdržela zprávu o činnosti Ligy a varování před jejími agenty.

Jelikož všechny podrobnosti o fungování diverzní organizace vycházely pouze z Fillerova svědectví, zůstává otázkou, zda se veškeré údaje skutečně zakládaly na pravdě.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 89.

Vražda dozorce finanční stráže Hovorky

2011-01-25T16:39:00.001+01:00

10. června 1920 v 9 hodin dopoledne vyrazil dozorce finanční stráže František Hovorka z Dolního Dvořiště na běžnou obchůzku podél státní hranice. Podle plánu se měl vrátit kolem druhé odpolední. Ve 4 hodiny však byl Hovorka stále pryč. Naddozorce Karel Hanl proto nechal svému podřízenému na stole vzkaz, „by opozděný návrat ospravedlnil“ a sám se vydal na pochůzku.

Po půl hodině chůze Hanl spatřil v křoví v na rakouské straně hranice ležící postavu, v níž záhy poznal Hovorku. V domnění, že dozorce usnul, jej Hanl zatáhl za nohu, v důsledku čehož se bezvládné tělo mírně posunulo. Až nyní Hanl poznal, že Hovorka je mrtev.

Naddozorce finanční stráže neprodleně informoval četnickou stanici v Dolním Dvořišti, odkud se na místo činu vydali vrchní strážmistr Gustav Fischer, závodčí Štěpán Žáček a četník na zkoušku František Jachek. Trojici strážců zákona doprovázel obvodní lékař Julius Frisch.

Ten po zběžném ohledání těla označil za příčinu smrti střelnou ránu do srdce. V bezprostřední blízkosti těla se nacházela Hovorkova puška typu Werndl. Na nebožtíkově těle byla pohozena jeho soukromá korespondence, kterou vrah patrně z nějakého důvodu prohledal. V levé kapse kabátu se našly dvě patrony do pušky. (Nedostatek munice pro služební zbraně představoval v této době poměrně běžný jev, příslušníci finanční stráže někdy chodili do služby vybaveni jediným nábojem do pušky.) V Hovorkově vestě četníci našli hodinky. Oproti tomu u mrtvého nebyly nalezeny žádné peníze. Pár kroků od těla ležel Hovorkův služební sešit „a místo ono činilo dojem, že před tím na něm někdo seděl.“

Jelikož mezi objevením těla a příchodem četníků skupina zvědavců pošlapala okolí, nepodařilo se identifikovat stopy pachatele. Byly však objeveny dva kousky látky, jeden z vojenského pláště a jeden z kamaší. Zhruba 18 kroků od mrtvoly, na československé straně hranic, nalezl vrchní strážmistr Gustav Fischer místo, kde byla podupána tráva. Dost možná se jednalo o úkryt střelce.

Při pitvě vyšlo najevo, že Hovorku zasáhly celkem tři kulky, z toho jedna do stehna. Četníci z Dolního Dvořiště zahájili mezitím výslechy spolupracovníků zavražděného. Cenné svědectví podal dozorce finanční stráže Josef Kutnohorský, podle něhož u sebe Hovorka kromě věcí, jež se našly na místě činu, obvykle nosil ještě notýsek, v němž měl založeno 300 korun. Ani notes, ani peníze, však četníci na místě činu neobjevili.

Vyšetřovatelé pátrali i v okolí místa, kde došlo k vraždě, a podařilo se jim zjistit několik svědků, kteří kolem jedenácté hodiny slyšeli výstřely. Někteří dokonce uvedli, že šlo o rány z revolveru. Pokud pachatel použil revolver, vysvětlovalo by se tím, proč se v blízkosti těla nenašly vystřelené nábojnice.

Jistá Terezie Šimková z Wulovic uvedla, že kolem deváté potkala na silnici z rakouského Freistadtu asi dvacetiletého mladíka, jehož oděv odpovídal kouskům látky, nalezeným na místě činu. Popis se hodil na freistadtského studenta Viléma Ottu, již několikrát vyšetřovaného finanční stráží kvůli různým podvodům. Existovalo tudíž podezření, že se Otto chtěl příslušníkům finanční stráže z Dolního Dvořiště pomstít, nebo byl náhodně překvapen Hovorkou při pokusu o pašování a rozhodl se použít zbraň.

Vrchní strážmistr Fischer 12. června seznámil s výsledky dosavadního pátrání své rakouské kolegy, konkrétně revierinspektora Karla Schöneckera z Leopoldschlagu, revierinspektora Rudlofa Schwarce a rayoninspektora Jana Straku z Freistadtu. Následoval výslech Viléma Otty, který se hájil tím, že v se době vraždy připravoval ve svém bytě na zkoušku z dějepisu a zeměpisu, což potvrdil Ottův spolubydlící i jeho bytná. Poté prý Otto obědval v tzv. válečné kuchyni a odpoledne strávil při partii karet se spolužáky. I tuto část Ottova alibi podpořily svědecké výpovědi.

Člověk, který se z počátku jevil jako hlavní podezřelý, tedy patrně neměl s vraždou nic společného. Vrchní strážmistr Fischer v hlášení pro Zemské četnické velitelství neopomněl uvést i takový detail, že mladík, jehož popsala svědkyně Šimková, nosil „zelený plyšový klobouk se štětkou,“ podobný klobouk však Otto nevlastnil.

Poté, co freistadtský student vypadl ze seznamu podezřelých, zaměřili se vyšetřovatelé jiným směrem. Rakouské četnictvo začalo prověřovat známé pašeráky. Zda k obdobnému kroku sáhly i československé bezpečnostní orgány, bohužel z archivních materiálů nevyplývá. Pokud ano, zůstala tato snaha bez výsledku.

Na závěr vyšetřovacího spisu Gustav Fischer uvedl, že „pátrání bude pokračováno a kladný výsledek ihned oznámen.“ K tomu však bohužel nedošlo. Vražda zůstala nevyšetřena.

Více než desetiletí po Hovorkově tragické smrti, v lednu 1931 se však tehdejší velitel četnické stanice v Dolním Dvořišti praporčík Roman Lamka rozhodl tento starý případ znovu otevřít, jelikož shledal určité nejasnosti ve Fischerově zprávě. Jednalo se především o formulaci „po rozhalení kabátu a vesty, byla shledána střelná rána.“ Nebylo tudíž jasné, zda kulka prošla kabátem, nebo zda měl Hovorka v okamžiku své smrti rozepnutý kabát, který pachatel po činu zapnul. Kromě toho z Fischerova hlášení nevyplývalo, jestli byla oběť zabita výstřelem zepředu či ze zálohy. Navíc zůstávala nezodpovězena otázka, proč byla u mrtvoly pohozena soukromá korespondence.

Proto se Lamka 22. ledna vydal do rakouského Leopoldschlagu, aby prostudoval vyšetřovací protokoly tamního četnictva. Na místě však „shledal, že spis obsahuje povšechně totéž, co spisy zdejší stanice.“

Oficiální vyšetřování tedy skončilo neúspěchem, z paměti místních obyvatel však Hovorkova záhadná smrt nezmizela. Mezi staršími usedlíky se po dlouhá léta tradovalo, že za druhé světové války se jakýsi Rakušan v hostinci chlubil, že Hovorku zastřelil, protože tento udržoval poměr s jeho ženou. O pravdivosti uvedené historky můžeme zajisté spekulovat, nicméně nelze jí upřít jistou logiku. Pokud pachatel jednal ze žárlivosti, vysvětlilo by se tím, proč po činu prohledal korespondenci oběti – mohl pátrat po milostných dopisech. I odcizený Hovorkův zápisník třeba obsahoval jisté citlivé informace.

Naproti tomu loupežný motiv se jeví jako nepříliš pravděpodobný, neboť vrah nesebral mrtvému hodinky. Ostatně pokud by někdo chtěl vraždit kvůli majetku, proč by útočil zrovna na ozbrojeného muže, který se mohl bránit? Loupežný vrah by si pravděpodobně našel snáze přemožitelnou oběť.

Varianta, že by Hovorku zastřelil pašerák, kterého dozorce finanční stráže přistihl při pokusu o přechod hranic, se jeví jako nepříliš reálná. Pašerák by neměl důvod mrtvého prohledat, leda by ho chtěl okrást. V tom případě by ale nejspíš odnesl i hodinky.

Nelze ani vyloučit, že se jednalo o čin šílence. Nejpravděpodobnější příčinou vraždy ovšem zůstává osobní msta.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 408, sign. 1762/31.

Četník Rudolf Urban

2010-12-27T09:07:00.000+01:00

Článek byl publikován na stránkách:
http://www.policista.cz/clanky/reportaz/rudolf-urban-neobycejny-osud-obycejneho-cetnika-754/

Četnické knihovny

2010-10-12T16:08:00.000+02:00

V předposlední zářijový den roku 1927 hlásilo Zemské četnické velitelství v Praze Ministerstvu vnitra, že v Čechách přichází v úvahu 280 četnických stanic, do jejichž obvodu by mohly být vyslány putovní knihovny. Jednalo se především o „stanice v místech, kde není obecních knihoven, nebo, kde sice obecní knihovny jsou, avšak nemají k disposici českých knih.“ Do obou řečených kategorií pochopitelně spadala celá řada stanic v národnostně smíšených pohraničních oblastech.z

Putovní knihovny měly fungovat tak, že by zemské velitelství opatřilo 70 dřevěných kufříků, jelikož „kufříkům dřevěným dává se přednost před jinými vzhledem k jich upotřebení a trvanlivosti.“ Četnictvo již oslovilo tři potenciální dodavatele, „z nichž nejlevnější jest nabídka truhlářského závodu Jana Michala z Prahy III.“ Cena byla předběžně odhadnuta na 4 550 korun, a to včetně 3 000 klíčků ke kufrům. (Dále v citovaném dokumentu se píše pouze o třech stovkách klíčů, což se jeví jako pravděpodobnější údaj.)

„Každý kufřík tvořil by jednu putovní knihovničku“ obsahující zhruba dvě desítky výtisků, přičemž ve všech kufřících měly být zastoupeny publikace „populárně-naučné, odborného vzdělání a belletrie všeho druhu.“ V případě posledně uvedené kategorie se jednalo zejména o „romány historické, kulturně historické, z prostředí sociálního atd.“

Tyto mobilní knihovničky měly postupně cirkulovat mezi jednotlivými četnickými stanicemi, a to především prostřednictvím železniční dopravy. Při předpokládané váze jednoho plného kufříku 13 kilogramů by roční náklady na převážení 70 knihovniček činily přibližně 870 korun. Každá z vybraných četnických stanic měla dostat jednou do roka jednu z knihovniček, kterou by si mohla ponechat po dobu tří měsíců.

Do oběhu hodlalo Zemské četnické velitelství dát zhruba 1 400 knih, tedy většinu svého vlastního knihovního fondu, který v té době čítal 1 712 publikací o 1 963 svazcích. Vysoký počet objednaných klíčů autoři návrhu zdůvodnili snahou, „aby každá stanice měla svůj vlastní klíček (Na tomto místě připomeňme, že do projektu mělo být zapojeno 280 stanic – pozn. aut.) a 20 klíčků bylo by záložních. Tím by se zamezilo zasílání klíčků zároveň s knihovničkami a ušetřilo by se vydání za zasílání klíčků.“

Praktická realizace popisovaného projektu by pochopitelně měla za následek „značnější opotřebování knih“ a kromě toho bylo „nutno též počítati s výdajem na manipulační a kancelářské potřeby /: nákladní listy, seznamy knih, záznamy, evidence a. pod :/ a s výdajem na udržování knihovniček.“ Roční náklady na opravy poškozených výtisků a případné dokupování náhrady za ztracené či zničené knihy se měly pohybovat kolem 500 korun, zatímco výdaje na manipulační a kancelářské potřeby byly odhadnuty na 300 korun. Údržba knihovniček měla podle propočtů vyjít na 150 korun ročně.

Autoři projektu se netajili svým optimismem. „Ježto jde o četnické stanice téměř výlučně v německém pohraničí, vzdálené od kulturních středisk (sic!), lze očekávati, že bude zavedení těchto knihovniček uvítáno s povděkem.“ Dále bylo zdůrazněno, že knihovna zemského velitelství vznikla „větším dílem z dobrovolných příspěvků četnictva.“

V závěru písemného návrhu pak jeho původci mimoděk poukázali na určitý nedostatek v odborné výchově četnictva, když uznali, že „veškeré stanice v obvodě zdejšího velitelství jeví čilý zájem o literaturu odbornou, zejména z oboru kriminalistiky. Tato díla jsou však ve zdejší knihovně k disposici jen ve skrovném počtu.“ Nemůžeme vyloučit, že šlo o skrytý apel na Ministerstvo vnitra, jemuž bylo memorandum adresováno, aby zajistilo četnictvu větší množství odborných publikací.

K hlášení byla přiložena zpráva osvětového referenta Doplňovacího oddělení Zemského četnického velitelství z 26. září 1927, která udávala, že mnohé stanice vyžadují zasílání alespoň čtyř putovních knihovniček ročně, „podobný rozsah není ovšem prozatím uskutečnitelným s ohledem na omezený počet knih ve zdejší knihovně.“ Bylo proto doporučeno začít experimentálně využívat menší množství knihovniček a vyčkat, jak se systém osvědčí, zejména neutrpí-li praktický výkon služby. Řečeno jinými slovy, nebude-li četníky četba odvádět od svědomitého plnění povinností.

Mimo tyto argumenty se citovaná relace osvětového referenta v podstatě shodovala s obsahem již zmíněného hlášení z 29. září 1927. Doplnila pouze, že výrazná poptávka po kriminalistické literatuře existuje i u dalších četnických stanic, v jejichž obvodech fungují obecní knihovny. Vzhledem k nedostatečné vybavenosti knihovny Zemského četnického velitelství však bylo řešení zmíněného problému odsunuto na neurčito.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 361, sign. 9711/27.

Vdova po četníkovi

2010-07-23T10:33:00.000+02:00

V roce 1930 se na Zemské četnické velitelství v Praze obrátila jistá Aloisie Volštátová, vdova po vrchním strážmistru Josefu Volštátovi z Habrů, který zemřel 11. března 1930. Volštátová prosila, aby velitelství „na mne a mojí rodinu uspořádalo peněžitou sbírku,“ jelikož její zemřelý manžel, který byl déle jednoho roku nemocen,“ se v důsledku výdajů na léčbu značně zadlužil. Volštátová, matka sedmi dětí ve věku od čtyř do šestnácti let, navíc vydala nemalé prostředky na manželův pohřeb.

Zemské četnické velitelství pověřilo velitele Četnického oddělení v Čáslavi, aby prověřil „osobní, majetkové a rodinné poměry žadatelky.“ Podle odpovědi z Čáslavi z 1. dubna 1930 „majetkové poměry rodiny byly uspořádané. Teprve dlouhotrvající choroba zemřelého vyčerpala veškeré úspory.“ Dále bylo uvedeno, že „vdova jest dlužna bratru zesnulého 4. 000 Kč.“

Čáslavský velitel doporučil žádosti Volštátové vyhovět, „ježto jde o výjimečný případ a okolnosti, že vrchní strážmistr Volštát byl nadobyčej svědomitým četníkem.“ Kromě toho zdůraznil, že vdova podala žádost bez jeho vědomí.

Zemské četnické velitelství ovšem konání sbírky nepovolilo, namísto toho bylo rozhodnuto vyplácet Volštátové ročně vdovskou penzi 11 400 Kč, příspěvky na výchovu až do výše 11 400 Kč, výchovné 3 000 Kč a přídavek na dítě 3 600 Kč. K tomu měla vdova obdržet roční úmrtné ve výši 5 700 Kč

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 393, sign. 4674/30.

Němečtí výtržníci

2010-07-22T21:15:00.001+02:00

V podvečer 3. května 1929 se u vedlejšího celního úřadu v Hrádku nad Nisou objevili bratři Erich a Bruno Schneiderovi a Helmuth Zeshang, všichni němečtí občané ze Žitavy. Tato trojice, jak později udal respicient finanční stráže Ladislav Zlatohlávek, celé odpoledne přecházela hranice tam a zpět a střídavě navštěvovala československé a německé hostince. V době incidentu již tedy byli poněkud podnapilí.

Přítomný vrchní strážmistr četnictva Jan Bican se rozhodl Němce legitimovat. Zatímco oba Schneiderové se vykázali platnými pasy, jejich společník Zeschang u sebe neměl žádný doklad, který by jej opravňoval k překročení hranic.

Když Bican trojici vykázal, Schneiderovi a Zeschang se vrátili na německou stranu hranice, odkud následně začali četníkovi nadávat do českých psů a Československé republice do státu lumpů a gaunerů.

Přítomné svědky na obou stranách hranic zarazila nečinnost příslušníků německé finanční stráže, „kteří celému případu klidně přihlíželi, vzdor tomu, že byl přednosta německého celního úřadu Michael Richter, vrchním strážmistrem Bicanem na rušitele obecného míru upozorněn, a přece proti rušitelům nezakročil.“

7. května 1929 Bican sepsal o případu hlášení, které okresní četnický velitel v Liberci kapitán Dlouhý odeslal Zemskému četnickému velitelství v Praze s podotknutím, že „zakročení vrch. strážm. Jana Bicana bylo správné.“ Nadřízený velitel četnického oddělení kapitán Zemánek doplnil, že četnictvo informovalo o incidentu inspektora německé kriminální policie Zenkera, který přislíbil věc řádně vyšetřit.

Zemánek se netajil svým názorem, „že stížnost do postupu finančních orgánů je neodůvodněná, protože finanční orgány nejsou oprávněny zakročovati v trestních věcech.“ Zemánkovo stanovisko sdílel i exponovaný četnický štábní důstojník v Mladé Boleslavi podplukovník Rudolf Friedl, který navrhl, „aby záležitost byla považována za vyřízenou“ s tím, že příslušníkům německé finanční stráže nelze vytýkat pochybení a že ohledně potrestání viníků je nutno vyčkat na výsledek Zenkerova vyšetřování, v něž Friedl patrně vkládal značné naděje, jelikož o inspektoru Zenkerovi bylo „známo, že vychází naším (sic!) četníkům v pohraničí s největší ochotou vstříc.“

Důvěra v Zenkera se ukázala jako oprávněná, jelikož 18. července 1929 vrchní strážmistr Bican z Hrádku nad Nisou hlásil, že Erich Schneider byl odsouzen doktorem Krausem od žitavského Amtsgerichtu ke čtyřem týdnům vězení a úhradě soudních útrat..

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 384, sign.

Společenské události

2010-06-30T20:42:00.001+02:00

Četník coby představitel státní moci plnil nejen profesní, ale též reprezentativní úkoly, k nimž patřila účast na různých společenských akcích. Absence při podobné významné události mohla mít pro četníka nepříjemné následky.

Koncem srpna 1927 byl Zemskému četnickému velitelství v Praze zaslán anonymní dopis, datovaný 21. srpna v Blovicích. Autor, který se podepsal jako „věrní čechoslováci (sic!),“ prohlašoval, že 20.srpna 1927 pořádala blovická knihovní rada oslavu na připomínku bitvy u Zborova (je zajímavé, že se akce konala mimo výročí bitvy), na níž „z četnické stanice nebyl žádný zastoupen, ačkoliv za rakouska (sic!) chodil p. strážm. Zýdek (správně Zídek) na každou menší oslavu.“ Dále bylo zdůrazněno, že několik občanů v inkriminovaný den k večeru vidělo velitele četnické stanice, jak jede osobním vozem domů – nebyl tedy v době oslavy ve službě.

Okresní četnický velitel v Plzni štábní kapitán Alois Nápravník při vyšetřování zjistil, že četnická stanice neobdržela žádnou pozvánku, jelikož „zvány byly pouze spolky.“ Tvrzení, že vrchní strážmistr Julius Zídek v den oslavy cestoval osobním automobilem, se ukázalo jako nepravdivé – dotyčný v té době konal službu, stejně jako jeho podřízený strážmistr Josef Baxa.

Nápravník tedy doporučil dále se anonymní stížností nezabývat, v čemž se shodl s exponovaným četnickým štábním důstojníkem v Plzni podplukovníkem Baťkou. Zemský četnický velitel generál Bohuslav Knobloch 6. října 1927 doporučil, „aby se četnictvo tak významných přednášek a slavností pokud možno zúčastňovalo.“ V tomto ohledu podplukovník Baťka také vyrozuměl osazenstvo četnické stanice v Blovicích.

Nejednalo se však o ojedinělý případ. V březnu 1928 obdrželo Zemské četnické velitelství v Praze dopis jistého Josefa Pokorného z Chotětova u Mladé Boleslavi, který se rozhořčoval nad skutečností, že se chotětovští četníci nezúčastnili oslavy 78. narozenin prezidenta Masaryka v tamní škole. Pisatel z uvedené skutečnosti paušálně vyvozoval, že „četnictvo jakožto státní služebníci nejeví pražádnou úctu k hlavě státu“ a neopomněl zdůraznit, že „něco podobného by se rakouska (sic! – Označování Rakouska malým počátečním písmenem patřilo k častým lidovým projevům prvorepublikového vlastenectví a nacionalismu.) naprosto státi nesmělo.“

Zemské četnické velitelství si vyžádalo podrobnější informace. Velitel chotětovské stanice vrchní strážmistr František Brejcha v písemném prohlášení z 30. března 1928 uvedl, že o konání slavnosti ve škole nebyl informován a že v souladu s praxí četnictva v den prezidentových narozenin měl „k podřízenému strážmistru Františku Krupičkovi krátký proslov, ve kterém jsem zdůraznil zásluhy pana prezidenta Masaryka na osvobození československého národa.“

Krupička potvrdil výpověď svého nadřízeného, přičemž v některých pasážích použil téměř identické formulace jako Brejcha. Jeví se tudíž jako pravděpodobné, že oba četníci sepsali svá prohlášení společně a po vzájemné dohodě. Kromě toho Krupička zdůraznil, že v den Masarykových narozenin „upozorňoval obecního strážníka Františka Šimůnka, že by měl být na budově obecní úřadovny vyvěšen prapor.“ Šimůnek ovšem namítl, že nedostal žádné instrukce. Dále Krupička vypověděl, že v den oslavy se zúčastnil divadelního představení kočovných herců, konaného k Masarykově poctě.

Okresní četnický velitel v Mladé Boleslavi ve zprávě z 31. března uvedl, že škola v Chotětově coby pořadatelská organizace zaslala pozvánky na oslavu pouze členům obecního zastupitelstva a místní školní rady. Kromě toho se Brejcha s Krupičkou v předchozích letech pravidelně účastnili všech oslav prezidentových narozenin „a nelze jim přičítati nějakou liknavost v tomto ohledu.“ Kromě toho se vyskytly pochybnosti o totožnosti stěžovatele, jelikož v Chotětově v té době žádný Josef Pokorný nežil.

Exponovaný četnický štábní důstojník v Mladé Boleslavi na základě zjištěných skutečností doporučil „založení této anonymní stížnosti.“

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství, kartony 363 a 368.

Zbrojní lístek

2010-06-29T13:36:00.001+02:00

Počátkem roku 1927 došel Zemskému četnickému velitelství v Praze dopis, datovaný 7. ledna 1927, jehož pisatel Jan Šiman uváděl, že 21. června předchozího roku použil „zbraně (brovinku[1]) ku nutné sebeobraně,“ za což strávil čtyři měsíce ve vězení. Po odpykání trestu mu Krajský soud v Kutné Hoře vrátil zbraň i zbrojní lístek.

1. prosince téhož roku se do Šimanova bytu v Malešově č. p. 51 dostavil velitel tamní četnické stanice Rudolf Švábynský (ve skutečnosti Rudolf Švábenický), který si od Šimana vyžádal nejprve zbrojní lístek a poté i pistoli, aniž by se Šiman „dověděl proč tak pan Švábynský učinil.“ Šiman tudíž žádal o vyšetření četníkova postupu.

Okresní četnické velitelství v Čáslavi podalo 25. ledna 1927 podrobnou zprávu o incidentu. Šiman v červnu předchozího roku zastřelil (patrně v sebeobraně) cestáře Františka Bohuňovského a po odpykání trestu dostal zbraň i náboje zpátky. Rozvedený Šiman žil se svým čtyřletým dítětem, které z rozhodnutí soudu dvakrát měsíčně navštěvovala jeho matka Anna. Ta dlouhodobě usilovala o získání potomka do své péče.

V první prosincový den 1926 byl vrchní strážmistr Švábenický svědkem toho, jak se Anna Šimanová na ulici přetahuje o své dítě s hospodyní svého bývalého manžela Anežkou Líbalovou. Četník obě ženy odvedl na obecní úřad, kam si později Šiman přišel vyzvednout dítě.

Švábenický dle své pozdější výpovědi „pozoroval u Šimana značné rozčílení“ a obával se, že by vznětlivý Šiman „mohl pistole použíti proti své manželce s kterou se při každém setkání hádá.“ Proto se vrchní strážmistr rozhodl zabavit dotyčnému pistoli i zbrojní lístek a uložit je na malešovském obecním úřadě „až do rozhodnutí okresní správy politické v Kutné Hoře.“

Když se při vyšetřování případu okresní četnický velitel dotázal kutnohorské politické správy, bylo mu sděleno, že úřad s největší pravděpodobností „prohlásí zbrojní lístek za neplatný a nařídí obecnímu úřadu v Malešově, aby pistoli prodal a vytěžený peníz Šimanovi odevzdal.“

V tomto ohledu byl též Šiman písemné vyrozuměn.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství, kart. 355, sign. 353/27

[1] Správně browningu.

Soudničky

2010-06-08T20:49:00.001+02:00

K oblíbeným žánrům prvorepublikového tisku patřily takzvané soudničky. Zprávy o soudních procesech obvykle obsahovaly především popis protizákonné činnosti obviněných, případně též stručné záznamy o výpovědích svědků. Bezpečnostním orgánům, které se podílely na vyšetřování souzených zločinů i přestupků, tyto novinářské zprávy obvykle věnovaly jen malou pozornost.

Pokud v soudničkách nacházíme zmínky o příslušnících pořádkových sil, tak především v případě soudů s lidmi, kteří se dopustili útoku na muže zákona. Kupříkladu v únoru a březnu 1921 stanula před soudem v Užhorodu skupina deseti osob, obviněných ze špionáže ve prospěch Maďarska.

„Čestné“ místo zaujímal dvaadvacetiletý student obchodní akademie Andrej Karas, bývalý nadporučík maďarské Horthyho armády, který podle obžaloby v květnu předchozího roku sbíral informace o síle a rozložení československého vojska a o náladách mezi obyvatelstvem. Kromě toho Karas údajně zorganizoval přepad četnické stanice v Dolních Gejovcích, při němž padl četník Josef Dvořáček.

Dalším obžalovaným byl devatenáctiletý student průmyslové školy Karel Tomezanyi, jeden z účastníků útoku na četnickou stanici. Tomezanyi v průběhu akce patrně náhodně narazil na četníky Bartoloměje Vaněčka a Josefa Dvořáčka, vracející se z obchůzky, a vypálil dvě rány z revolveru, jimiž Dvořáčka usmrtil.

Tribunál v čele s plukovníkem justiční služby Karlem Wimětalem odsoudil Karase k trestu smrti oběšením a Tomezanyiho k sedmiletému žaláři, přičemž u posledně jmenovaného o výši trestu rozhodl jeho nízký věk.

Daleko méně závažný byl případ, projednávaný v poslední březnový den roku 1921 před prešovskou sedrií. K incidentu došlo v obci Petrovjany, kam se vydala dvojice prešovských četníků, kteří pátrali po Janu Jackovi, zběhovi od 14. pluku. Dezertéra podle očekávání zastihli v jeho domě. Jacko se však rozhodl klást odpor a přivolal na pomoc příbuzné a sousedy, kteří četníky přemohli a sebrali jim pušky a čepice, jež poté uložili v domě Jackova otce Ondreje.

Následujícího dne do vsi dorazila skupina četníků s vojenskou asistencí. Zatčeni byli pouze příslušníci Jackovy rodiny, ostatní obyvatelé obce nebyli postaveni před soud, ale francouzský generál Destremaux, velitel košické divize, se rozhodl potrestat obec jako celek pokutou 50 000 korun „pro odzbrojení branné moci a pro zatajení viníků.“

Jackovi se u soudu hájili tvrzením, že četníci přišli do vesnice opilí a zbraně jim byly odebrány proto, aby se zabránilo případné potyčce. Svědkové ovšem tuto verzi nepotvrdili, takže Ján, Ondrej a Marie Jackovi byli odsouzeni k trestům od tří do čtyř měsíců vězení a pokutám do 200 korun.

Zdroj: Lidové noviny, 4. března 1921, 9. dubna 1921

Nedostatek zbraní

2010-06-05T19:51:00.001+02:00

Ačkoliv po skončení první světové války zůstalo mezi lidmi mnoho zbraní a jiného vojenského vybavení, stávalo se, že tyto věci chyběly právě těm, kteří je potřebovali nejnutněji, tedy strážcům pořádku.

V dubnu 1920 obdržela olomoucká policie informaci, že „na Úřední čtvrti skrývá se známý nebezpečný zloděj Martínek, který měl podíl na veliké krádeži sukna v Prostějově.“ Jelikož se dalo předpokládat, že zločinec bude ozbrojen, museli si policisté před zákrokem nejprve půjčit zbraně od svých známých – civilistů. Sami totiž nedisponovali dostatečnou výzbrojí.

K obdobným případům docházelo i v pozdější době. 22. prosince 1921 hodinu před půlnocí konali příslušníci finanční stráže Štork a Gavalčík z oddělení v Šiléřovicích pravidelnou obchůzku, když po nich bylo dvakrát vystřeleno. Oba financové se rozběhli k budově celního úřadu, situovanému na okraji obce, zhruba 300 metrů od státní hranice.

V budově v té době pobýval příslušník finanční stráže Bydlo, který zburcován střelbou popadl svítilnu a vyběhl ven, kde narazil na své dva kolegy. V té chvíli zazněl další výstřel ve směru od Annaberku. Když financové střelbu opětovali, následovala prudká nepřátelská palba, která trojici donutila vyhledat ukrýt se v budově celního úřadu.

Po té střelba utichla, ale záhy se ozvaly další výstřely v prostoru mezi Rudišvaldem a Annaberkem, kde patrně došlo k další potyčce neznámých útočníků s příslušníky československých ozbrojených sil.

Zakrátko dorazili šiléřovičtí četníci, kteří poté společně s trojicí financů provedli průzkum podél státní hranice, aniž by narazili na cokoliv podezřelého. Motiv útoku zůstal nevyjasněn, nicméně novinář, který o kauze následujícího dne referoval, vyslovil domněnku, „že pachatelé chtěli v útoku napadnout buď celní úřad, kde je uloženo mnoho zabaveného zboží, nebo běželo o imitovaný útok,“ který měl odlákat pozornost od přechodu skupiny pašeráků přes hranice.

Žurnalisté, zajímající se o dotyčný případ, zjistili, že jde o již třetí incident v tomto regionu za poslední měsíc. Necelý týden před popsanou přestřelkou byl Gavalčík se svou ženou přepaden skupinou pašeráků a museli své věznitele doprovázet na jejich noční výpravě jako rukojmí.

Financové měli velice omezené možnosti obrany, jelikož disponovali pouze starými jednorannými puškami typu Verndl, které navíc vzhledem k nedostatku munice obvykle nosili nenabité. Pouze na noční služby fasovali po jedné patroně. Někteří příslušníci finanční stráže na inkriminovaném úseku hranic si proto z vlastních prostředků pořizovali revolvery.

Zdroj: Lidové noviny, 28. dubna 1920, 23. prosince 1921.

Policejní pes

2010-05-23T20:42:00.001+02:00

Významnou úlohu při potírání kriminality již dlouhou dobu hrají služební psi, bez nichž by řada pachatelů trestných činů zřejmě zůstala nevypátrána. O tom svědčí i následující případ.

V srpnu 1920 neznámí lupiči vykradli obchod jistého A. Kohna v Koryčanech. Cena uloupeného zboží dosáhla 15 000 korun. Vyšetřením případu byl pověřen brněnský policejní strážník Klíč.

Ten dorazil na místo činu s policejním psem Trollem, „kterému dal očichati lať, jíž byly vypáčeny dveře obchodu.“ Pes zavedl policistu k domu jistého Bedřicha Sedláčka, který však nebyl zastižen doma. Troll poté pokračoval do nedalekého lesa, kde se strážníkovi podařilo dohnat prchajícího Sedláčka. Zloděj nereagoval na výzvu k zastavení, proto za ním Klíč vypálil šest ran ze služební zbraně. Nakonec policista lupiče dohnal, Sedláček se mu však vysmekl.

V té chvíli opět zasáhl Klíčův služební pes, který se s vervou vrhl na pachatele, jenž raději přestal klást odpor. Při následném výslechu vyšlo najevo, že Sedláček pracoval s trojicí kumpánů. Jejich skupina měla na svědomí již více vloupání v Koryčanech. „Tamní četnictvo nemohlo proti nim řádně vystoupiti, ježto jest přetíženo prací.“

Zdroj: Lidové noviny, 24. srpna 1920

Služební slib slezského četnictva

2010-05-23T12:34:00.002+02:00

Hlášení Zemského četnického velitelství pro Slezsko, datované „v Polské Ostravě, dne 17. XII. 1918“ a adresované Ministerstvu vnitra, informuje o potížích se skládáním přísahy četnictva ve Slezsku. Podle výnosu Generálního velitelství četnictva z 9. listopadu 1918 byli na 17. prosinec všichni četníci z obvodu slezského Zemského velitelství svoláni do Polské Ostravy, kde měli v „obecní síni zasedací, v přítomnosti zástupců zemského Národního výboru pro Slezsko“ složit přísahu československému státu.

Krátce před plánovým skládáním přísahy se k zemskému četnickému veliteli majoru Vyčítalovi dostavili čtyři četníci, kteří se jako delegáti zúčastnili pražského shromáždění četnictva 4. prosince.[1] Delegáti prohlásili, že četníci odmítají složit přísahu v daném znění, protože „to jest přísaha vojenská, odporující úmluvám pražským.“ Jelikož zemský velitel nebyl obeznámen s výsledky pražských jednání, volil raději cestu kompromisu a navrhl, aby byl místo přísahy složen pouze formální slib v následujícím znění:

Já podepsaný slibuji, že na svém úředním místě setrvám, že věrně a svědomitě plniti budu své povinnosti a že se vždy podrobím zákonům československé republiky a nařízením jejím... Mými nadřízenými úřady budou jen ty, které mi jako takové označí Zemský Národní výbor pro Slezsko.“

Tímto obecně formulovaným slibem se četníci zavázali k respektování rozkazů československých institucí, ale zároveň byl ponechán prostor pro další úpravu služebních předpisů. Řešení sporných otázek tak bylo prozatím odloženo.

V odpovědi na Vyčítalovo hlášení Generální velitelství 19. prosince 1918 zdůraznilo, že „dle dosud platného zákona jest četnictvo vojensky organizovaný strážný sbor“ a jeho příslušníci mají povinnost „složiti kromě přísahy služební také přísahu vojenskou.“ Všichni četníci v obvodu slezského Zemského velitelství, „vyjímaje četníky národnosti německé, kteří až do urovnání poměrů prozatím do přísahy vzati býti nemusí,“[2] měli neprodleně složit předepsanou přísahu. Kdo by odmítl, měl být propuštěn od četnictva „k náhradnímu vojenskému tělesu“ a zavedeno proti němu trestní řízení.

25. ledna zemský velitel Vyčítal, mezitím povýšený do hodnosti podplukovníka, hlásil do Prahy, že „situace ve Slezsku nedovoluje však v nynější době svolání veškerého mužstva národnosti české ku hromadnému složení vojenské přísahy.“ Důvody byly následující: „Stávky na jednotlivých jámách uhelných, hnutí bolševické na Ostravsku a následkem nevyjasněných politických poměrů v Horním Slezsku a Těšínsku nutná pohotovost.“ Četníci museli být ke složení přísahy předvoláváni po skupinách rozdělených do turnusů podle členění, používaného při povolávání četnictva na cvičné střelby. Realizací tohoto úkolu byli pověřeni velitelé četnických oddělení.

Zda někteří z předvolaných četníků skutečně odmítli složit přísahu, se z dostupných dokumentů nedozvídáme.

Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, karton 1.

[1] Od vzniku ČSR se intenzivně diskutovalo o zásadní liberalizaci poměrů u četnictva a došlo i k pokusům o ustavení četnické odborové organizace. (Například u finanční stráže odbory skutečně existovaly.) Tyto iniciativy, jejichž součástí bylo i zmíněné pražské setkání četnických delegátů, se nakonec nesetkaly s úspěchem, jelikož nový zákon o četnictvu z roku 1920 respektoval dosavadní pojetí četnictva jako vojensky organizovaného a apolitického sboru a nepřinesl výraznější změny ohledně sociálního statutu četníků.

[2] Řada státních úředníků (včetně četníků) v národnostně smíšených pohraničních oblastech Československa v té době odmítala skládat jakékoliv služební sliby, dokud nebude mírovou konferencí rozhodnuto, kterému státu sporná území připadnou.

Neduhy u finanční stráže pohledem dobového tisku

2010-05-23T08:23:00.001+02:00

19. února 1919 se čtenáři Lidových novin dozvěděli, že po převzetí Znojma do rukou československé administrativy osm tamních financů německé národnosti odmítlo složit slib věrnosti novému státu, načež byli suspendováni. Na místě zůstal jediný příslušník finanční stráže českého původu.

Inspektor Arnstein z Jihlavy, „o jehož provokativní činnosti již několikráte bylo psáno,“ dosadil na uprázdněná místa vrchního komisaře Kleinera, respicienta Langa, dozorce Reinelta, „naddozorce renegáta Slowaka“ a vrchního respicienta Schwallera, takže „příchozí neslyší u finanční stráže opět než jen němčinu.“ Český naddozorce Krátký byl navíc po pouhých 14 dnech přeložen. Tyto skutečnosti dle novinářova mínění vypovídaly o Arnsteinově „rakušáctví.“ Vzhledem k nedostatku informací však dnes stěží můžeme posoudit, co bylo příčinou uvedených personálních změn a zda vůbec finanční stráž v dotyčném regionu disponovala dostatečným množstvím „národnostně spolehlivých“ mužů.

V první červencový den roku 1920 Lidové noviny informovaly veřejnost o případu naddozorce celního úřadu v Jaroslavicích Viléma Vogela, který údajně se svou manželkou pašoval potraviny do Rakouska, a to „ve spojení se známými podloudníky“ Jindřichem Madernou z Křídloviček a Gretou Buchnerovou z Vídně. Těmto dvěma měl prý Vogel prodávat zboží, které ve službě zabavil jiným překupníkům, především pak vejce, mouku a cukerin. Maderna a Buchnerová po svém odhalení vypověděli, že je Vogel často osobně doprovázel přes hranice. Proti naddozorci bylo pochopitelně ihned zahájeno vyšetřování, přesto Vogel k údivu autora novinového článku nebyl odvolán z funkce.

Momentky z listopadových demonstrací 1920

2010-05-22T19:24:00.000+02:00

Na podzim 1920 německá menšina v Československu reagovala s nelibostí na zničení pomníků Josefa II. v Teplicích a Chebu, přičemž protesty přešly v sérii demonstrací, potyček s ozbrojenými složkami a útoků na české civilisty. Zejména chebské události pobouřily českou veřejnost natolik, že počátkem druhé poloviny listopadu proběhla v Praze, Brně a na dalších místech několikadenní vlna protiněmeckých manifestací. Podrobný rozbor dnes již téměř zapomenutých událostí by vydal na samostatnou knihu, zde se ovšem zaměříme pouze na několik dílčích epizod z dobového tisku, majících vztah k prvorepublikovému bezpečnostnímu aparátu.

16. a 17. listopadu došlo v Praze k sérii demonstrací a potyček s policií a legionářskými strážními oddíly. Při nepokojích před budovou parlamentu byl obvodní inspektor Švojgr stižen záchvatem mrtvice a poručík Purener omdlel. Kolovaly smyšlené historky o zatýkání legionářů. Policejní ředitelství v Brně vydalo 17. listopadu zprávu, v níž byli pracovníci redakce Lidových novin obviněni z podněcování nepokojů. Tvrzení, že v redakci pracuje bývalý rakousko-uherský důstojník, noviny rázně popřely.

Když 18. listopadu vtrhla skupina demonstrantů do Německého domu v Brně, několik mladíků začalo demolovat nábytek. Tito však byli záhy od rozvážnějších účastníků manifestace „zpolíčkováni a předáni policii.“

Lidové noviny z 18. listopadu otiskly článek Příběhy z ulice, který čtenáře seznamoval s některými, často poněkud úsměvnými, epizodami z demonstrací. Nechyběla ani informace o tom, že policisté na žádost památkového úřadu přijali opatření k ochraně historicky hodnotné plastiky orla na budově finanční prokuratury.

18. listopadu vydala pražská policie zprávu, podle níž premiér Černý navštívil vdovu po tragicky zesnulém obvodním inspektoru Švojgrovi a zotavujícího se poručíka Jaroslava Purenera. Podle téhož úředního prohlášení byl na základě udání jistého legionáře zatčen jakýsi železničář jménem Josef Bašek, který v průběhu demonstrací ostrými slovy štval proti zakročujícím policistům.

19. listopadu kolem šesté hodiny odpoledne se na stanici městské policie ve Francouzské ulici v Brně objevili dva muži, podle jejichž výpovědi došlo v Hoblově hostinci v domě č. 7 v téže ulici ke střelbě. Vyslaná hlídka na místě zjistila, že v domě krátce předtím proběhla schůze německých studentů, z nichž však na místě zůstalo pouze pět. Tito vypověděli, že skutečně slyšeli výstřel, ale žádné podrobnosti nebyli schopni poskytnout.

Zakrátko se začaly šířit zprávy o výbuchu granátu v jednom z okolních domů. Záhy se ovšem ukázalo, že šlo pouze o fámy. Poplašné informace ale měly za následek srocení obyvatel. Před Německým domem proběhla improvizovaná schůze českých studentů, proti nimž muselo zasáhnout četnictvo. Několik vzpurných mladíků bylo zadrženo.

Následně dav zamířil na Náměstí 28. října, kde se podle kolujících zvěstí ozbrojení němečtí studenti opevnili v budově průmyslové školy. Poté, co se uvedená zpráva ukázala jako mylná, se demonstranti vydali do Pekařské ulice k domu německého poslance Baerana, odkud se pokračovalo zpět k Německému domu, kde se dav hodinu před půlnocí rozešel. Vysokoškolský student Reimann, který mezi jinými nabádal k poklidnému rozpuštění schůze, se „po vysilujícím výkonu řečnickém“ fyzicky zhroutil a musel být převezen k lékaři.

Krátce po stabilizaci poměrů se vyrojily zvěsti o zamýšlené demisi policejního prezidenta Richarda Bienerta, které byly záhy dementovány.

21. listopadu přinesly Lidové noviny článek o pohřbu dvaačtyřicetiletého pražského obvodního inspektora Jana Švojgra, kterého během pacifikování demonstrujícího davu ranila mrtvice. Poslední rozloučení s tragicky zesnulým otcem tří dětí se konalo „za obrovské účasti obecenstva a stráže bezpečnosti.“ O významu, který byl této události přikládán, svědčí účast ministerského předsedy Černého, pražského primátora Baxy, policejního prezidenta Bienerta a prezidenta zemské správy politické Kosiny. Nechyběli ani zástupci legionářů. V průvodu byl symbolicky veden i kůň zemřelého policisty.

Zdroj: Lidové noviny, 16-26. listopadu 1920.

Útoky na četníky a policisty v roce 1919

2010-05-12T21:51:00.004+02:00

V prvních měsících a letech existence svobodného Československa se mladý stát musel potýkat s vlnou násilné kriminality. Tento neblahý jev měl hned několik příčin. Neutěšené hospodářské poměry po právě skončené válce sváděly řadu dosud bezúhonných lidí k porušování zákona, kromě toho váleční veteráni, vracející se z front, byli zvyklí řešit problémy se zbraní v ruce. Autorita bezpečnostních orgánů, stejně jako všech institucí, převzatých ze zaniklého mocnářství, značně utrpěla. V důsledku těchto skutečností došlo v uvedené době k určitému množství útoků na strážce zákona.

Patrně nejznámějším případem se stala vražda četníka Emila Motla, došlo ovšem k řadě dalších podobných událostí, o nichž informoval také dobový tisk. Ačkoliv novinové zprávy se občas neobešly bez nepřesností, je třeba věnovat tomuto pramenu pozornost především z toho důvodu, že se jednalo o hlavní zdroj, z něhož se tehdejší veřejnost dozvídala o kriminálních kauzách a utvářela si názor na činnost policie a četnictva.

Například počátkem roku 1919 se čtenáři Lidových novin mohli dočíst o incidentu v Brně, kde policejní strážník Walter 4. ledna kolem sedmé ranní hlídkoval na křižovatce Francouzské a Přadlácké ulice, když zpozoroval dvojici žen s těžkými ranci. Poté, co se je policista pokusil prověřit, daly se na útěk. Walter obě podezřelé dostihl a následovala potyčka, při níž byl Walter omráčen úderem do hlavy. Bližší údaje noviny bohužel neuvedly.

Více pozornosti tisk věnoval případům s tragickým koncem. 15. června 1919 přinesly ranní Lidové noviny na páté stránce zprávu s nadpisem Smělá krádež a vražda v Krči. K neštěstí došlo během předchozí noci, kdy několik zlodějů vniklo do vily státního sekretáře Srby, působícího na československém ministerstvu zásobování. Z domu bylo ukradeno především větší množství oděvů.

Prchající pachatelé však byli na silnici mezi Kunraticemi a Jesenicemi přistiženi kunratickým četníkem na zkoušku Stanislavem Harantem. Následovala potyčka, při níž byl sedmadvacetiletý strážce zákona ubit a ubodán. Jeho tělo objevili kolemjdoucí krátce po čtvrté hodině ranní.

Bližší informace se podařilo získat od skupiny trhovců, kteří podle vlastního svědectví potkali Haranta kolem půl čtvrté, přičemž zakrátko zahlédli „člověka, který nesl na zádech baťoch a jenž při spatření četníka zahnul do polí a chtěl utéci.“ Harant se pochopitelně pustil za podezřelým., jehož patrně dostihl, jelikož podle svědků byl Harant viděn, jak vede zadrženého směrem k Jesenicím.

Autor článku vyvodil závěr, že kumpáni zadrženého z povzdálí sledovali dopadení svého společníka, načež četníkovi nadběhli a napadli ho ze zálohy.

17. června se v Lidových novinách objevily další informace, zařazené na stranu číslo 6. Vyšlo najevo, že vloupání do Srbova domu v Nových Dvorech u Krče proběhlo kolem půlnoci a že lupiči odcizili věci v hodnotě 5 000 korun. Pachatelé měli v úmyslu otrávit Srbova psa, k čemuž nakonec nedošlo. Na místě činu se však našel kus tlačenky napuštěný jedem.

K vraždě četníka došlo u Zelených domků mezi Krčí a Kunraticemi. V blízkosti Harantova těla byl nalezen kabát, odcizený ze Srbova domu. Podle uvedeného článku bylo zavražděnému pouze 24 let, tedy o 3 roky méně, než uváděla původní zpráva. 16. června byli v Praze zatčeni dva podezřelí, mezi nimi „známý a nebezpečný lupič Kudrna.“

Hned příští ranní vydání Lidových novin se ovšem na páté stránce zmiňovalo pouze o jednom zatčeném, kterého svědkové viděli poblíž místa vraždy „ve společnosti ženy a mladšího hocha.“ Údajně se mělo jednat o muže, jehož Harant krátce před smrtí zadržel. V době vzniku novinového článku podezřelý čekal ve vazbě na konfrontaci se svědky.

Podstatně lépe než Harant dopadl o pár týdnů později četnický strážmistr (dle jiných zdrojů závodčí) Počepický, který ve svém 1. července 1919 přistihl ve svém služebním obvodu skupinu kočovníků. Dobové předpisy vyžadovaly, aby se neusedlé osoby, z nichž některé se živily drobnými krádežemi, dlouhodobě nepobývaly na jednom místě, aby se zabránilo případnému nárůstu kriminality a konfliktům s místním obyvatelstvem. Počepický proto dotyčnou skupinu vykázal.

Téhož dne večer kolem jedenácté Počepický konal obchůzku po okresní silnici z Nezdášova do Týna nad Vltavou, když zpozoroval opodál stojící dvojici mužů, z nichž jednoho identifikoval jako člena zmíněné skupiny kočovníků. Četník v očekávání nepříjemností sáhl po služební pušce, ale vzápětí byl zraněn kulkou do levého stehna. Poté útočníci bez úspěchu vypálili několik dalších ran, načež se dali na útěk.

Postřeleného četníka místní nejprve ošetřili v domku jistého Františka Broma a poté Počepickému zajistili převoz do nemocnice v Českých Budějovicích. O osudu pachatelů se tisk nezmiňuje.

Telefony

2010-03-22T09:16:00.001+01:00

Druhá polovina 20. let představovala pro Československo relativně poklidné období, kdy se mezinárodně- i vnitropolitické poměry vyvíjely bez větších otřesů. Během této éry, kterou v českém prostředí ukončil pád „panské koalice“ a v celosvětovém měřítku vypuknutí Velké hospodářské krize, došlo k řadě reforem u četnictva. Mimo zřízení pátracích stanic a dalších organizačních změn se jednalo také o přidělování bicyklů a telefonů četnickým stanicím. Agenda, spojená s touto modernizací, nám umožňuje nahlédnout do poměrů, které panovaly v obvodech jednotlivých četnických stanic.

Kupříkladu 29. ledna 1928 Četnické oddělení Cheb podalo návrh na zřízení telefonních linek pro stanice Sangerberg, Vildštejn, Neuberg, Tršnice, Tatrovice a Libštejn. Žádost o přidělení telefonů je doprovázena stručným popisem situace v obvodech dotyčných stanic. Například o Sangerbergu se dozvídáme, že leží v lesnaté oblasti, kde v letních měsících „panuje dosti čilý ruch turistický“ a tamní obyvatelstvo „jest náchylné k častému páchání různých trestných činů.“ V obci fungovala telefonní ústředna, vzdálená zhruba 20 kroků od četnické stanice.

Ve Vildštejně, sídle okresního soudu a několika továren, v dané době sílilo komunistické hnutí a „různé trestné činy často zde přicházejí.“ Nejbližší telefonní ústředna se nacházela v 6 kilometrů vzdálených Františkových Lázních. Neuberg ležel poblíž státních hranic na poměrně významné silnici do Saska. V obvodu stanice se nacházelo několik průmyslových podniků a výletních restaurací, telefonní ústředna však chyběla. Nejbližší zařízení tohoto druhu bylo k dispozici v Aši, 7 kilometrů od Neubergu.

Tršnická stanice byla situována v blízkosti železniční křižovatky. „Mnoho služebních úspěchů hlavně v letní době stanici unikne, ježto nemůže rychle prověřiti totožnost podezřelých cizinců meškajících na nádraží.“ Nejbližší telefonní ústředna byla k dispozici v Chebu, ve vzdálenosti přibližně 3700 metrů od četnické stanice.

Četnické stanici v Tatrovicích připadla „větší část obvodu po zrušení stanice Lipnice.“ Hornatou oblastí nezřídka procházely skupiny potulných cikánů. Telefonní ústředna se nacházela v 6 a půl kilometru vzdáleném Chodově. Libštejnská stanice ležela „přímo na hustě zalesněné státní hranici.“ Pěší cesta na nejbližší železniční nádraží do 4 a půl kilometru vzdáleného Hazlova, kde též fungovala telefonní ústředna, trvala kolem půldruhé hodiny. „Obvod obývá částečně lesní dělnictvo“ a především zaměstnanci textilních továren.

V návrhu plzeňského exponovaného důstojníka z 8. února 1928 se doporučuje zřízení telefonního připojení na všech výše uvedených četnických stanicích.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství, kart. 1068.

Maďarští četníci

2010-03-19T10:07:00.000+01:00

4. listopadu 1921 zaslala Vojenská kancelář prezidenta republiky Generálnímu velitelství četnictva výtah z hlášení československého vojenského attaché v Budapešti, a to s podotknutím, že zprávy od uvedeného diplomata „bývají velmi přesné a zasluhují pozornosti.“

Podle informací z Budapešti maďarské četnictvo v poslední době propustilo větší množství „důstojníků a poddůstojníků příslušných do nástupnických států,“ mezi nimiž pochopitelně nechyběli ani Maďaři ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Dalo se tudíž očekávat, že se část těchto mužů vrátí do Československa a někteří z nich budou usilovat o přijetí k četnictvu.

Podle výpovědi propuštěného četníka Julia Gerendyho z komáromské župy sloužil u československého četnictva v Bratislavě jistý kapitán Hödony, sám bývalý maďarský četník, který údajně lákal propuštěné maďarské četníky pocházející z území ČSR ke vstupu do československého četnictva. Hödonyho prostředníkem měl být vlnař František Erlik. Dále budapešťský attaché upozornil na bývalého maďarského četníka Szlanka, který byl prý v uvedené době velitelem četnického oddílu v Nagymagyaru na Slovensku.

Československé diplomatické orgány v Maďarsku nevydávali propuštěným četníkům pasy s odůvodněním, že dotyční „pozbyli svými službami u maďarského státu naši příslušnost“ a navíc „jsou individua maďarskou irredentou veskrz zkažená a pro náš stát nebezpečná.“ Případné přijímání bývalých maďarských četníků do československých služeb se tudíž jevilo jako nežádoucí.

V reakci na tuto zprávu učinil generální velitel četnictva dotaz u svých podřízených v Bratislavě, odkud mu bylo 12. listopadu sděleno, že u Zemského četnického velitelství pro Slovensko nepůsobí žádný Hödony ani Szlanek a „že rozhodnutí o přejímání býv. maďarských četníků si vyhradilo ministerstvo vnitra.“ Jednotlivý žadatelé měli být podrobně prověřováni, zejména po stránce jejich národní spolehlivosti. 4. listopadu 1921 ovšem ministerstvo vnitra prohlásilo další přijímání propuštěných maďarských četníků za vyloučené, jelikož tito muži jsou státními příslušníky Maďarska. Slovenský zemský velitel k tomu doplnil, že v jeho obvodu beztak již téměř rok nebyl přijat do služby jediný bývalý maďarský četník.

Generální velitel četnictva se zároveň obrátil na úřad zemského velitele na Podkarpatské Rusi, jehož odpověď však není známa.

Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, kart. 7.

Objasnění vraždy po sedmi letech

2010-02-16T13:37:00.000+01:00

12. prosince 1926 byly na vrchu Vladař nalezeny dvě dětské kostry, které se četníkům z Chýše a Žlutic podařilo identifikovat jako Josefa Heinzla z Horního Slavkova narozeného 1907 a jeho o rok mladší sestru.

Obě děti byly naposledy viděny 4. května 1919, kdy s nimi jejich otec Josef Heinzl odjel z Horního Slavkova do Žlutic „udánlivě za účelem opatření potravin.“ Později otec hlásil zmizení obou dětí četnické stanici v Horním Slavkově a nechal uveřejnit výzvu k pátrání v žlutických novinách.

Jelikož mezi obyvatelstvem kolovaly spekulace, že by vrahem mohl být sám Heinzl, zahájili vrchní strážmistr František Somerauer se strážmistrem Františkem Kuchařem ze Štědré vyšetřování a na základě blíže nespecifikovaných důkazů se jim podařilo přimět Heinzla k přiznání, že své potomky zardousil v důsledku existenční tísně, „aby tím částečně zbývajícím dvoum dětem od bídy odpomohl.“

Exponovaný štábní četnický důstojník v Plzni vyzval velitele Četnického oddělení v Karlových Varech kapitána Bělinu, aby předložil návrh k udělení pochvaly vyšetřovatelům. Bělina ovšem v květnu 1927 oznámil, že dle jeho mínění „v daném případě nejde o vynikající výkon, který by zasloužil zvláštního ocenění,“ jelikož Somerauer „nejednal dosti kamarádsky,“ když si od kolegů z Chyše, kteří postupovali poněkud zdlouhavě a liknavě, opatřil záznamy o výsledku jejich vyšetřování a sám podezřelého zatkl, čímž si de facto přisvojil zásluhu svých kolegů.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 355.

Služební jazyk

2010-02-09T21:10:00.000+01:00

V prvních letech existence ČSR muselo četnictvo řešit problém četníků německé národnosti. Ti, kteří si ve stanovené lhůtě nedokázali osvojit znalost státního jazyka, byli pochopitelně nuceni odejít ze služby. Problémy s nedostačující znalostí služební řeči však přetrvaly až hluboko do 20. let.

Při přehlídce četnické stanice v Rybářích v prosinci 1926 velitel Četnického oddělení v Karlových Varech kapitán Veselý zjistil, že velitel stanice vrchní strážmistr Josef Dietrich „neučinil ve znalosti služební řeči úplně žádného pokroku.“ Tuto skutečnost Dietrich zdůvodnil „čilou agendou stanice a silnou nervosou.“ V hlášení ze 4. ledna 1927 Veselý doporučil přezkoumání Dietrichova zdravotního stavu „a případné jeho trvalé pensionování.“ Eventuelní Dietrichovo přeložení na méně významnou stanici Veselý nedoporučil.

Dietrich dle vlastních slov hodlal brzy odejít do penze, ale mínil odsloužit ještě rok, aby tak získal nárok na vyšší penzi. K tomu se kapitán Veselý postavil odmítavě s odůvodněním, že Dietrich dlouhodobě zanedbával své povinnosti a jediným důvodem, proč nebyl již dříve penzionován, byl ohled na tři Dietrichovy nezaopatřené děti. Po Dietrichově druhém sňatku však již „není ... nutno tak velikého ohledu.“

Exponovaný štábní četnický důstojník v Plzni podplukovník Bohdan Baťka rovněž doporučil vyslání Dietricha k lékařské prohlídce do Prahy. Pokud by byl výsledek vyhovující, měl Dietrich být přeložen do vnitrozemí. Dále Baťka na základě informací od Veselého doplnil, že značnou část písemné agendy za Dietricha vyřizuje strážmistr Hostička a že Dietrich v roce 1918 údajně nabádal četníky německé národnosti k odchodu do ciziny. Dietrichovo ponechání v Rybářích Baťka považoval za zcela vyloučené a požádal Zemské četnické velitelství o přidělení náhrady.

Rozhodnutím Zemského četnického velitelství z 22. ledna 1927 byl ovšem Dietrich ponechán „zcela výjimečně na dosavadním působišti do léta tohoto roku,“ tedy do doby, než postoupí do vyšší platové stupnice.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 355.

Četnicvo v Perninku v roce 1938

2010-01-20T15:35:00.001+01:00

V noci z 20. na 21 května 1938 dva četníci ze stanice Pernink pátrali po skupině mužů údajně pašujících zbraně z Německa. Plánované hlídkování však bylo náhle přerušeno a četníci dostali rozkaz k návratu na stanici, kde se dozvěděli o vyhlášení částečné mobilizace.

Velitel stanice praporčík Štěpán Sova podle předem připravených rozkazů vyzbrojil příslušníky Stráže obrany státu a přidělil svým podřízeným i vojenským posilám úkoly. Strážmistr Josef Hošťálek s vojínem Krausem byli vysláni hlídkovat podél železniční trati, strážmistr Vaváš a vojín Černík se vydali na stanoviště do Halbmailu a strážmistr Kybal dostal rozkaz střežit viadukt v Perninku. Velitel Sova zůstal na stanici, aby vyřizoval kancelářskou agendu.

Během následujícího týdne velitel praporu Stráže obrany státu ve Falknově nad Ohří (dnes Sokolov) major Helvín (později za války popravený nacisty) nařídil, aby strážmistr Kybal převzal třaskaviny, které měly být v případě německého útoku použity ke zničení perninského viaduktu. Za tímto účelem Kybal absolvoval dvoutýdenní destrukční kurs v Bochově. Četníci Hošťálek s Vaváčem se na kmenovou stanici vrátili až během července.

Dne 1. září do Perninku dorazili vojáci instrukčního praporu z Milovic, později ještě příslušníci cyklistického praporu z Loun pod vedením podporučíka Beneše. 9. září se v Nejdku konalo nacistické shromáždění, henleinovci z Perninku při návratu provolávali protistátní hesla, ale k žádným jiným incidentům nedošlo.

Situace se dramaticky zhoršila 12. září po odvysílání Hitlerova rozhlasového projevu z Norimberku. V noci se konal průvod městem, během něhož henleinovci ničili české nápisy. U poštovního úřadu došlo dokonce ke střelbě, ale nikdo nebyl zraněn. Dav několikrát prošel kolem četnické stanice, ale neodvážil se k jakékoliv provokaci. Během zbytku noci a následujícího dne v obci hlídkovali ozbrojení ordneři.

Místní komunisté se v počtu 60-70 osob s pomocí lesníka Josefa Jiskry ukryli ve stodole lesního úřadu, zatímco přibližně 120 sociálních demokratů hledalo útočiště v areálu továrny GRR. Jeden z nich se však rozhodl tajně navštívit rodinu, přičemž byl objeven a ordnery, zbit a násilím odvlečen na henleinovské ústředí v hotelu Pappenberger. Tam nacisté zajatce uzamkli v pokoji, odkud se mu podařilo uniknout oknem a dostat se na četnickou stanici.

13. září do Perninku dorazilo vojsko z Ostrova a Jáchymova. Část místních henleinovců utekla do Německa. 17. září okresní úřad v Nejdku nařídil státním zaměstnancům v Perninku stáhnout se do Staré Role. Následujícího dne se četníci, vojáci a poštovní zřízenci evakuovali, přičemž četnictvo použilo zrekvírovaný autobus firmy Zenker. Ve Staré Roli se však praporčík Sova od neznámého armádního plukovníka dozvěděl, že došlo k omylu a že se četníci mají vrátit na svá místa, což se neprodleně stalo.

Během mobilizace četníci asistovali při vojenských odvodech, značná část branců německé národnosti však utekla za hranice.28. září praporčík Sova onemocněl a ve vedení stanice ho vystřídal štábní strážmistr Josef Hošťálek. O dva dny později byla opět nařízena evakuace, tentokrát skutečná. Po zničení všech spisů byly klíče od četnické stanice předány starostovi Františku Hofmannovi. Poté se četníci stáhli nejprve do Karlových Varů a následně 12. října do Kněževsi.

Prvním poválečným velitelem stanice v Perninku se stal opět Josef Hošťálek.

Zdroj: Státní okresní archiv Karlovy Vary, fond Četnická stanice Pernink.

Kapitola z dějin četnictva v Bochově

2010-01-18T20:55:00.002+01:00

Článek byl publikován na serveru Památky a příroda Karlovarska:
http://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/mgr-ondrej-kolar-kapitola-z-dejin-cetnictva-v-bochove/

Spor četnictva s policií

2010-01-17T10:58:00.001+01:00

18. únor 1928 zaslalo Presidium zemské správy politické v Opavě Zemskému četnickému velitelství pro Slezsko v Opavě opis zprávy policejního ředitele v Moravské Ostravě ze dne 13. února.

Podle uvedeného hlášení četníci ze stanice u jámy Jidřich v Karviné 5. února v ranních hodinách při „všeobecném pátrání po podezřelých individuích“ zadrželi jistého Josefa Kvašného a Bohumila Borského. Kolem šesté hodiny se štábní strážmistr Myška telefonicky obrátil na ostravské policejní ředitelství, aby ověřil totožnost obou zadržených. Službu konající policista Myškovi sdělil, že Kvašný a Borský „jsou sice v evidenci vedeni jako lupiči obchodů a pokladen, že však toho času stíháni nejsou.“

Myška tedy prohlásil, že oba muže propustí. Policista mu ale doporučil několik hodin počkat, zda nebude z okolí hlášeno nějaké vloupání, k němuž došlo během noci a jehož pachateli by mohli být Kvašný s Borským. Skutečnost, že se dva známí recidivisté v noci potulovali v ulicích, byla přeci jen poněkud podezřelá. Policistova předpověď se potvrdila, jelikož po deváté hodině četnická stanice Sovinec hlásila vyloupení ohnivzdorné pokladny firmy Alianz v Karviné a žádala o vyslání hlídky z četnické pátrací stanice. „Ježto se jednalo již o 3. případ vyloupení pokladen, spáchaný v policejním obvodě v posledních dnech,“nařídil policejní ředitel vyslat na místo činu spolu s příslušníky četnické pátrací stanice i vyšetřovatele bezpečnostního oddělení policejního ředitelství.

Na místě bylo zjištěno, že způsob vloupání se shoduje s postupem pachatelů loupeží v kancelářích firmy Sonneger a Dělnického deníku v Moravské Ostravě. Ve sněhu v okolí místa činu byly nalezeny stopy a pořízeny jejich sádrové odlitky. Vzhledem k množství sněhu nemohl být při pátrání použit pes. Na místo činu byli přivedeni Kvašný s Borským a srovnáním vyšlo najevo, že otisky jejich bot se shodují s nalezenými stopami, nicméně na místě činu byly ještě stopy třetí osoby.

Jelikož vše nasvědčovalo tomu, že Kvašný s Borským jsou rovněž pachateli obou krádeží v Moravské Ostravě, obvodní inspektor Hodovský navrhl četnickému nadporučíku Trpíkovi, že oba podezřelé odveze k výslechu na policejní ředitelství. Štábní strážmistr Myška „vydání zadržených odepřel, odvolávaje se na stávající četnické předpisy a namítaje, že poměr četnických stanic v obvodě vůči policejnímu ředitelství není dosud ještě vyřešen.“ Poté Myška oba podezřelé dodal do vazby k Okresnímu soudu ve Fryštátě.

Tímto Myškovým jednáním bylo podle mínění policejního ředitele zbržděno další pátrání, jelikož policie si musela následujícího dne vyžádat doličné předměty, nalezené u zatčených. Policejní ředitel podotkl, že uvedený případ dokazuje opětně nutnost jednotného vedení bezpečnostní služby a sjednocení celého bezpečnostního aparátu.“

V reakci na hlášení policejního ředitele požádalo Presidium zemské správy politické, aby Zemské četnické velitelství v Opavě „dalo poučiti četnické stanice v obvodu policejního ředitelství v Mor. Ostravě ve smyslu výnosu ministerstva vnitra ze dne 4. prosince 1925,“ podle něhož je policejní ředitelství „oprávněno vyžádati si, aby ten který trestní případ, pokud jde o značnější trestné činy, byl mu četnickou stanicí odstoupen.“

V odpovědi z 5. března 1928 četnictvo předložilo Presidiu zemské správy politické svou verzi události. Myška údajně sdělil inspektoru Hodovskému, že podle předpisů mají být zatčení předáni soudu, který povede další šetření. Když tento argument Hodovského nepřesvědčil, obrátil se Myška na nadporučíka Trpíka s dotazem, zda existuje předpis, umožňující předání zatčených jiné instituci než soudu. Na to Trpík prohlásil, že se cítí být oprávněn vydat Kvašného s Borským policii pouze v případě, že dostane písemný či telefonický příkaz od policejního ředitelství. Poté již Hodovský na vydání zadržených netrval.

Kromě toho si Hodovský přisvojil odlitky stop, zhotovené četníky. Na Trpíkovu námitku, „že by se veškeré doličné věci měly se zatčenými dodat okresnímu soudu,“ obvodní inspektor Hodovský reagoval prohlášením, že policie „dává krajskému soudu posudky o věcech doličných“ a tudíž bude lepší, pokud si policisté odlitky vezmou. Kromě toho si Myška stěžoval, že policisté při vyšetřování na místě činu pomíchali jím zaevidované důkazní materiály, nalezené u obou podezřelých.

18. května 1928 zemský četnický velitel v Opavě plukovník Josef Šustr o incidentu informoval generálního velitele četnictva. Celý případ však nakonec vyzněl do ztracena a k obdobným kompetenčním sporům příležitostně docházelo po celé meziválečné období.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Generální velitel četnictva, kart. 27.

Plánovaný atentát na prezidenta

2010-01-14T19:11:00.003+01:00

8. srpna 1924 obdrželo Zemské četnické velitelství v Praze šokující informaci – chystá se atentát na prezidenta republiky. Okresní četnické velitelství v Českém Brodě hlásilo, že 5. srpna se ve vlaku č. 2222 setkali bývalý úředník Josef Bedrníček, narozený roku 1897 a v minulosti čtyřikrát trestaný za podvody a krádeže, a zedník František Červinka z Chrástu. Tito dva „rozmlouvali po různu nejvíce o kouření ve vlacích v odděleních nekuřáckých,“ až Bedrníček z nenadání prohlásil, že má v úmyslu spáchat útok na prezidenta Masaryka.

Svěřil se i se svým plánem: „Půjdu se soukromou žádostí přímo k němu.. .a oddělám ho.“ Připomněl také útok atentátníka Šoupala na ministra financí Aloise Rašína a prohlásil, že tak jako se o Šoupalovi mluvilo na německobrodsku, on sám se proslaví na českobrodsku. Bedrníček se vychloubal, že vlastní revolver, a ukázal Červinkovi kožené pouzdro na zbraň.

Bedrníček tvrdil, že byl k provedení atentátu vyslán Třetí internacionálou a že se ve vězení seznámil se Šoupalem, s nímž osobně probral detaily plánovaného útoku. Bedrníčkova motivace byla podle jeho údajného vyjádření následující: „Starosta Macháček mu zkazil existenci a ... Bedrníček může zničit republiku, aby udělal ostudu Českému Brodu.“

Dva dny po tomto rozhovoru případ oznámila Červinkova manželka Marie. Okresní četnický velitel v Českém Brodě neprodleně zahájil pátrání po Bedrníčkovi. Následně byla informována všechna okresní četnická velitelství a Policejní ředitelství v Praze. Dále českobrodský četnický velitel učinil udání Okresnímu soudu a Ministerstvu vnitra. 8. srpna večer byl Bedrníček v Praze zatčen.

Celý případ působí poněkud fantaskním dojmem a dá se předpokládat, že v případě Bedrníčkových výroků šlo buďto o opilecké řeči nebo o projev mentální poruchy. Bedrníčkův plán byl bez pochyby dost naivní a amatérský a lze těžko posoudit, zda opravdu měl v úmyslu tento plán realizovat. Z dochovaných záznamů bohužel nevysvítá, zda se Bedrníček s Červinkou znali již z dřívějška a proč byl obsah jejich rozhovoru hlášen četnictvu až po dvou dnech.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 337.

Bývalý četník komunistou

2010-01-14T14:36:00.003+01:00

12. ledna 1928 prováděl četnický kapitán Čihalík přehlídku četnické stanice v Kežkovce. Tamní strážmistr Josef Chodora při té příležitosti nadřízenému nahlásil, že když se o dva dny dříve vracel z lékařské prohlídky v Bratislavě, setkal se v nádražní restauraci v Košicích s mužem, který se představil jako Rozsypal a uvedl, že sloužil jako strážmistr u rakousko-uherského četnictva a poté byl zařazen na Podkarpatské Rusi.

Rozsypal se Chodorovi svěřil, že byl v předchozím roce propuštěn od četnictva kvůli sňatkovému podvodu a svévolnému opuštění kasáren. (Za účelem „vyžehlení“ svých malérů si Rozsypal ještě před propuštěním údajně půjčil nějaké peníze od plukovníka Putny v Brně.) Dále se Rozsypal nechal slyšet, že po odchodu z řad četnictva vstoupil do komunistické strany (na důkaz svých slov ukázal Chodorovi stranickou legitimaci) a „již dosti četníků pro stranu komunistickou na rozličných stanicích získal.“ Jinak ovšem Chodoru nepřesvědčoval ke vstupu do této strany ani se ho nevyptával na poměry na jeho stanici. Pouze na Chodorovo tvrzení, že se KSČ brzy rozpadne, reagoval odmítavě.

Na základě Chodorova líčení byl Rozsypal identifikován jako bývalý strážmistr Ludvík Rozsypal, dříve sloužící na stanici v Bočkově v oddělení Rahovo a roku 1926 (tedy o rok dříve, než sám Rozsypal uvedl) na základě rozhodnutí divizního soudu v Užhorodě propuštěný od četnictva. Historka o penězích, vypůjčených od plukovníka Putny byla označena za smyšlenou, jelikož Putna byl přeložen do Brna až po Rozsypalově nuceném odchodu od sboru.

Zemské četnické velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě v reakci na tento případ hlásilo, že Ludvík Rozsypal sloužil ve Velkém Bočkově do 27. prosince 1926, kdy byl propuštěn. Až po jeho propuštění vyšlo najevo, že si Rozsypal od několika obyvatel Malého Bočkova půjčil obnos, který nevrátil. Při žádání o půjčku se navíc vydával za četnického poručíka. 4. února 1928 byl Rozsypal za uvedený podvod zatčen v moravských Žarošicích, ale Okresní soud v Ždánicích jej o šest dní později propustil. Od té doby se Rozsypal potloukal po Slovensku a Podkarpatské Rusi.

15. března 1928 Zemské četnické velitelství pro Slovensko informovalo o této kauze generálního velitele četnictva. Hlášení obsahovalo i bližší údaje o Rozsypalovi, který se narodil roku 1902 v Niížkovicích v okrese Slavkov. Vzhledem ke svému věku tedy mohl těžko sloužit u četnictva již za Rakouska, jak uváděl. Podle zmíněného hlášení Rozsypal během února prosil na několika slovenských četnických stanicích o peníze na cestu do Velkého Bočkova, kde si prý „zanechal různé soukromé věci.“ Při rozhovorech se slovenskými četníky nijak politicky neagitoval, nicméně „dával na jevo, že sám je komunistou.“

Při jedné příležitosti uvedl, že byl vězněn v Terezíně spolu s komunistickým předákem Tausigem. Další spoluvězeň původem z Ruska prý Rozsypala nabádal, aby po propuštění z vězení odcestoval do SSSR, „kde snadno dostane místo jako bezpečnostní orgán a bude lépe placen než v ČSR.“ Na otázky, co dále plánuje, Rozsypal uváděl, že bude žádat o místo na komunistickém sekretariátu v Užhorodě.

Tento plán zřejmě nevyšel, jelikož 24. února se Ludvík Rozsypal objevil na četnické stanici v Batyu (oddělení Mukačevo), kde prosil o peníze, přičemž se odvolával na četníky z jiných stanic, kteří jej údajně finančně podpořili. Kromě toho tvrdil, že mu na užhorodském sekretariátu sociálně demokratické strany bylo přislíbeno brzké přijetí do uvedené strany. O pár dní později s Rozsypal dokonce objevil v Malém Bočkově, kde splatil část dluhů. 2. března žádal o vpuštění do objektu četnické stanice v Berehově, aby zde mohl požádat o podporu, ale vrchní strážmistr Antonín Koukal jej vykázal. O čtyři dny později Rozsypal, patrně se vracející z Podkarpatské Rusi na Moravu, žádal o almužnu u Okresního četnického velitelství v Žilině. Ani v jednom případě se ovšem nepokoušel agitovat ve prospěch komunistického hnutí, tudíž proti němu nebyla podniknuta žádná opatření.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Generální velitel četnictva, kart. 27.

Volnomyšlenkáři a klerikálové

2010-01-07T11:05:00.000+01:00

Na veřejné schůzi v sále městské radnice v Mšeně 6. dubna 1922 mezi řečníky vystoupil mimo jiné obchodní cestující Antonín Pánek z Mladé Boleslavi, který ve svém proslovu obvinil četnictvo v mnichovohradišťském okrese ze zaujatosti a stranění klerikálům.

Na důkaz svých slov Pánek popsal incident, kdy skupina mladíků v jisté obci na Mnichovohradišťsku ve večerních hodinách viděla světlo v kostele a chtěla vstoupit dovnitř. Dveře však byly zamčeny. Po zaklepání vyšel kněz, který mladíky rázně vykázal. Později během večera tatáž skupina přišla ke kostelu znovu. Když věřící opouštěli kostel, došlo mezi oběma skupinami k hádce, „při čemž padlo několik facek.“

Následující den začali incident vyšetřovat četníci, kteří zatkli několik mladíků – příslušníků hnutí Volná myšlenka. Zakrátko však byli zatčení propuštěni na žádost okresního starosty, starosty Sokola a předsedy místního sdružení Volné myšlenky.

Na Pánkově líčení si lze všimnout určitých nejasností. Pokud zmínění mladíci patřili k protikatolické organizaci, z jakého důvodu opakovaně usilovali o vstup do kostela?

Jelikož se zmíněné schůze v Mšeně v občanském oděvu zúčastnili četničtí strážmistři Josef Anděl a Karel Švojgr, mohl být incident hned následujícího dne hlášen Okresnímu četnickému velitelství v Mělníku a následně Exponovanému štábními četnickému důstojníku v Praze. Na závěr hlášení velitel stanice v Mšeně vrchní strážmistr Kubelka připsal: „Poněvadž podobným kritisováním četnictva na veřejných schůzích, rozsévá se mezi obyvatelstvem zášť vůči četnictvu, činím o tom hlášení s podotknutím, že ... činím v tom oznámení okresní správě politické v Mělníku.“ (Později, 24. dubna, Koudelka případ oznámil také Okresnímu soudu v Mělníku.)

Z úřadu Exponovaného důstojníka zpráva putovala na Zemské četnické velitelství v Praze, které 22. dubna nařídilo „by byla věc kompetentním velitelstvím vyšetřena, neb není zde známo, zda se četníci v okrese Mnichovohradišťském chovali správně neb zda jednali skutečně stranicky.“ Dále autor rozkazu podplukovník Mládek nařídil prověřit, „z jakého důvodu se strážmistr Anděl a Švojgr do oné schůze odebrali.“

Mezitím však 13. dubna 1922 vyšel v časopise Probuzení článek, který obsahoval obdobné informace jako Pánkův proslov. K oběma nařčením četnictva se 8. května 1922 vyjádřil okresní četnický velitel v Mnichově Hradišti kapitán Procházka. Podle jeho líčení se Pánkem popsaný případ udál poněkud odlišně:

3. dubna 1922 od 20 hodin večer probíhal v římskokatolickém kostele v Klášteře nad Jizerou nácvik pašijových zpěvů na květnou neděli. Jelikož v Klášteře, „kde je středisko příslušníků Volné myšlenky, bezvěrců a jiných odpůrců římskokatolické církve,“ nemohli kaplan Josef Šťastný a ředitel kůru Ladislav Bažant sehnat dostatek zpěváků, bylo nutno přizvat „několik zpěváckých dorostenců z Mnichova Hradiště.“ Jelikož většinu zpěváků tvořili pracující, mohli do kostela docházet až ve večerních hodinách.

Protože nácvik probíhal na kůru, kaplan raději kostel uzamkl, aby během cvičení nikdo nemohl nepozorovaně vniknout dovnitř. Během zpěvů kdosi zabušil na dveře kostela, načež páter Šťastný otevřel a uviděl několik opodál stojících postav, které ve tmě nemohl identifikovat. Předpokládal však (a to se následným vyšetřováním potvrdilo), že se jedná o některé z mladíků, kteří docházeli cvičit do sokolské místnosti v blízkém hostinci. Kaplan přítomné napomenul a vrátil se do kostela.

Nácvik zpěvů skončil přibližně ve 21:30, poté se zpěváci rozešli domů. Čtveřice mladíků z Mnichova Hradiště byla na cestě mezi Klášterem a jejich domovskou obcí napadena skupinou útočníků, kteří zpěvákům vyhrožovali zabitím, pokud se ještě někdy objeví v Klášteře. Jeden z napadených, Jan Mikeš, utrpěl lehké zranění.

Útok byl neprodleně nahlášen Četnické stanici v Mnichově Hradišti, jejíž velitel vrchní strážmistr František Císař spolu se strážmistry Františkem Pelnařem a Josefem Naradem na základě svědeckých výpovědí dokázali identifikovat tři z pachatelů. Tito byli zadrženi, ale u výslechu svou účast na incidentu popřeli. Aby dotyční nemohli ovlivňovat svědky a mařit vyšetřování, byli předáni Okresnímu soudu v Mnichově Hradišti.

Pánkovo obvinění četnictva ze stranickosti kapitán Procházka ve svém hlášení označil za „naprosto nesprávné,“ což podpořil krom jiného také argumentem, že jeden ze zatčených útočníků Josef Mach byl příslušníkem římskokatolické církve a až pár dní po incidentu přešel k církvi československé.

Dále Procházka uvedl, že Pánkovo tvrzení a zmíněný časopisecký článek „vyvolává u občanstva, jmenovitě v řadách odpůrců římskokatolické církve proti četnictvu zášť a nenávist, ztěžuje jeho služební výkony a z důvodu toho prosí jmenovaní četníci za ochranu.“

Z Procházkovy zprávy vyplývá, že k potyčce došlo na jiném místě a za poněkud odlišných okolností, než uvedl Pánek. Rovněž průběh konfliktu byl patrně závažnější než Pánkem zmiňovaných „několik facek.“ Zůstává ovšem otázkou, zda se útok odehrál tak, jak popsali napadení, nebo zda mu nepředcházely nějaké slovní inzultace z obou stran, případně zda nešlo o důsledek nějakých dřívějších střetnutí mezi oběma skupinami.

Při podobných obviněních četnictva bylo běžné, že nařčení četníci požadovali soudní cestou satisfakci. Od četníků bylo v podstatě očekáváno, že budou hájit svou osobní čest a především čest četnického sboru. Proto nepřekvapí, že i v uvedeném případě bylo navrženo žalovat Antonína Pánka a redaktora časopisu Probuzení pro urážku na cti.

Exponovaný štábní četnický důstojník v Mladé Boleslavi však tento postup nedoporučil, jelikož šance na redaktorovo odsouzení před porotním soudem by byla minimální, zatímco v případě soudního procesu s Pánkem by se mohly vynořit nežádoucí spekulace o tom, co četníci Anděl a Švojgr na dotyčné schůzi v Mšeně pohledávali. Jinými slovy, zda tam byli vysláni na výzvědy. Na základě doporučení úřadu Exponovaného důstojníka podplukovník Josef Šustr na Zemském četnickém velitelství v Praze zamítl návrh na podání žaloby.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond. Zemské četnické velitelství Praha, kart. 322.

Vojenské suvenýry

2010-01-06T19:41:00.003+01:00

V lednu 1920 byla četnická stanice v Doubravce (Četnické oddělení Plzeň) upozorněna anonymním dopisem, že u domkaře Josefa Trnky v Bukovci č. p. 28 se nachází podezřelé množství vojenského vybavení a tabák, se kterým domkařův stejnojmenný syn nezákonně obchoduje.

Poté, co byla tato informace ověřena z dalších zdrojů, četnictvo za asistence obecního strážníka Vojtěcha Šedivce vykonalo 1. února 1920 u Trnky domovní prohlídku, při níž byly nalezeny tři revolvery, bajonet, plynová maska a další součásti vojenské výstroje. Mezi úlovkem četníků nechybělo ani 10 dekagramů tabáku.

Povzbuzeni dosavadním výsledkem pátrání vyšetřovatelé provedli prohlídku také u dalšího Trnkova syna Jana v Bukovci č. p. 40, kde se podařilo objevit součásti armádní obuvi.

Josef Trnka starší u výslechu uvedl, že všechny věci pocházejí od jeho syna Václava, poručíka čs. armády. Jedinou výjimku představovaly vojenské deky, které Josef Trnka dle vlastního tvrzení koupil roku 1914 od neznámého vojáka. Rovněž Josef Trnka mladší se nechal slyšet, že tabák získal od bratra Václava, a to pouze pro vlastní potřebu.

Četníci z Doubravky se rozhodli v souladu s nařízením Okresní správy politické v Plzni z 11. března 1919 odevzdat zabavené předměty do dělostřeleckého zbrojního skladiště v Plzni na Borech.

Poručík Václav Trnka od 31. pluku v Brně zareagoval stížností, v níž prohlásil, že zbraně a další vojenské vybavení, nalezené u jeho otce, si chtěl ponechat jako upomínku na službu v italských legiích. Stěžovatel prohlásil, že celým případem jeho „důstojnická a legionářská čest utrpěla úhony“ a v závěru důrazně požádal o „vyšetření, z jakého důvodu prohlídka byla učiněna.“

Zemské četnické velitelství v Praze se v dopise Presidiu Ministerstva národní obrany jednoznačně postavilo za četníky z Doubravky, jimž „nelze z těchto důvodů činiti nižádné výtky.“ Dále bylo uvedeno, že případné navrácení zabavených věcí nespadá do kompetence četnické stanice, ale vojenského pověřence v Plzni.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 300.

Podezřelý dopis

2010-01-06T19:38:00.000+01:00

V srpnu 1919 bylo v hostinci Jana a Elišky Schickerových v Těchlovicích (okres Stříbro) ubytováno několik československých vojáků. V té době byl shodou okolností zachycen dopis, který majiteli hostince poslal jeho syn Rudolf Schicker, četník sloužící na stanici v Mašově (okres Podbořany.)

V německy psaném dopise Schicker nepřímo označil vojáky, ubytované u otce, za zloděje a oznámil, že rodičům brzy pošle dvě pušky, které má do Mašova přivézt švagrová velitele tamní četnické stanice.

Okresní politická správa ve Stříbře upozornila Zemské četnické velitelství v Praze a případ byl předán Četnickému oddělení Karlovy Vary, pod které stanice v Mašově spadala. 26. září 1919 karlovarské velitelství podalo zprávu o výsledku vyšetřování.

Rudolf Schicker, bývalý příslušník 35. pěšího pluku, sloužil u četnictva od 3. května 1918. V Mašově pracoval spolu s vrchním strážmistrem Rudolfem Sklenářem a četníkem na zkoušku Malým. Při výslechu okresním četnickým velitelem Schicker vypověděl, že v dopise rodičům pouze vyslovil obavy před možnými výtržnostmi a krádežemi ze strany vojáků, ubytovaných u jeho rodičů. Tyto obavy zdůvodnil skutečností, „že mu po čas jeho vojenské služby bylo viděti, kterak se jednotliví vojíni dopouštějí krádeží.“ (Na tomto místě je třeba podotknout, že kriminalita mezi vojáky byla v prvních letech po skončení Velké války poměrně rozšířeným jevem.)

Ohledně zbraní Rudolf Schicker uvedl, že švagrová vrchního strážmistra Sklenáře Gisela Čermáková, jejíž manžel Alfréd Čermák byl lesním správcem v Rodovicích, slíbila přivézt Sklenářovi dvě lovecké pušky. Vrchní strážmistr si hodlal jednu ze zbraní ponechat a druhou prodat Schickerovi, který měl v úmyslu pušku poslat otci. Tuto výpověď potvrdil i Sklenář.

Karlovarské oddělení se tudíž vyjádřilo, že „proti četníku Schickerovi nemohla býti v politickém ohledu závada zjištěna…lze pouze četníku Rudolfu Schickerovi na vinu klásti, že podezříval úplně neodůvodněně čsl. vojsko.“ Proto bylo navrženo potrestat Schickera 14 dny domácího vězení, což Zemské četnické velitelství 5. října 1919 schválilo.

Schickerovy obavy z možných krádeží rozhodně nebyly tak neodůvodněné, jak se v hlášení tvrdilo. Autor zprávy se však patrně rozhodl zbytečně nejitřit napětí mezi četnictvem a armádou, které bylo v počátcích existence ČSR dost výrazné.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 294, sign. 18996/19.

Zamítnutá žádost

2009-12-28T20:03:00.001+01:00

V období první republiky musel být každý žadatel o přijetí k policii i četnictvu prověřen, přičemž nejdůležitější úlohu při posuzování žádosti zpravidla hrálo hlášení četnické stanice, do jejíhož obvodu byl žadatel příslušný. Pokud dotyčná stanice hlásila, že se žadatel nebo jeho rodina netěší dobré pověsti, žádost byla obvykle zamítnuta.

V červnu 1933 si rolnický syn Josef Jeník (narozen 1909, vyučený mechanik, vojín v záloze mostního praporu v Bratislavě, bytem v Nové Doubravě) zažádal o přijetí ke státní policii v Praze. Tamní policejní ředitelství 30. srpna téhož roku „požádalo četnickou stanici v Heřmanově Městci o vyšetření předběžného života žadatele.“ Štábní strážmistři František Polák a Jaroslav Mišoň v odpovědi ze 17. září uvedli, že podle svědků byl Jeník po určitou dobu členem komunistického mládežnického sdružení. Na základě této skutečnosti pražské policejní ředitelství 30. září 1933 Jeníkovu žádost o přijetí zamítlo.

Jeník následně podal stížnost na oba četníky, kteří podle něj poskytli policejnímu ředitelství nepravdivé informace. Jeník popřel své členství v komunistické organizaci a uvedl, že se nikdy politicky neangažoval mimo agrární stranu, jejímž sympatizantem dle vlastních slov byl v době podání stížnosti.

Okresní četnický velitel v Chrudimi štábní kapitán Ptáček při prověřování stížnosti zjistil, že Jeník si sice 12. června 1932 podal žádost o přijetí do agrární strany, „pravděpodobně, aby obdržel místo ve státní službě,“ ale nebyl přijet, jelikož neuhradil členský příspěvek za rok 1933.

Ohledně Jeníkovy komunistické minulosti rolník František Rejfek z Heřmanova Městce vypověděl, že Josef Jeník často docházel do spolkové místnosti komunistické mládeže v hotelu Beránek a odebíral komunistické časopisy. Radní František Rejfek (patrně příbuzný předchozího svědka) uvedl, že po návratu z vojny se Jeník pravidelně účastnil sobotních sešlostí komunistické mládeže a udržoval přátelské styky s komunistickými předáky Františkem Ipserem a Františkem Šimůnkem.

Závěry vyšetřování štábního kapitána Ptáčka potvrdil i nadřízený velitel četnického oddělení, načež bylo Jeníkovi zasláno oficiální vyrozumění, že „šetřením nevyšly najevo žádné okolnosti, které by vyžadovaly nového řízení.“

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha.

Osobní rozepře

2009-12-28T10:08:00.000+01:00

K problémům, s nimiž se museli prvorepublikoví četníci potýkat, patřily mnohdy malicherné spory s osobami a organizacemi, pronajímajícími prostory četnictvu. Četnická stanice ve Valči sídlila již od roku 1880 v domě č. p. 26, jehož majitelkou byla ve 30. letech jistá Anna Burghartová, jejíž soužití s četníky nebylo právě idylické.

Když četnická stanice 28. března 1933 obdržela zásilku palivového dříví, Burghartová v nepřítomnosti četníků nařídila kočímu, aby dříví složil před vraty dvora. Jelikož dosud bylo zvykem zavážet dříví až do dvora, byl velitel stanice vrchní strážmistr Václav Falout chováním Burghartové dost zaskočen. Rozhodl se proto majitelku domu předvolat na purkmistrovský úřad, aby si v přítomnosti purkmistra Ludvíka Prosche a tajemníka Hermanna Schwarze uvedenou záležitost vyjasnili.

Burghartová argumentovala tím, že při zajíždění vozů do dvora vzniká škoda na omítce a porostu. Během jednání přišla řeč i na starší spory mezi Faloutem a Burghartovou, přičemž četník Burghartové pohrozil žalobou „pro rušení manželského klidu,“ jelikož jej Burghardová v minulosti před jeho manželkou kritizovala pro jeho zálibu v cigaretách a posmívala se jeho obézní postavě. Kromě toho Falout tvrdil, že Burghartová pomlouvá jeho manželku.

Největší emoce však vyvolalo údajné dřívější prohlášení Burghartové, že Faloutova manželka Augusta při praní prádla u obchodníka Arnošta Löwyho poškodila prací kotel. Burghartová si později stěžovala, že ji Falout během jednání na purkmistrovském úřadě obvinil ze lži. Nařčený se hájil tvrzením, že ve skutečnosti pouze řekl, že je lží, pokud někdo prohlašuje, že jeho žena poškodila kotel. Neuvedl však výslovně, že tuto lež šíří Burghartová. Faloutovu verzi potvrdili i purkmistr Porsch a tajemník Schwarz.

Okresní četnický velitel ve Žluticích poručík Vinař při vyšetřování incidentu zjistil, že škody na dvoře Burghartové, které měly být údajně způsobeny při zavážkách dříví pro četnickou stanici, jsou zanedbatelné. Sama Burghartová připustila, že škody vznikly již v době působení předchozího velitele stanice vrchního strážmistra Emanuela Sušanky. Jak Vinař informoval Zemské četnické velitelství, Falout s manželkou si pár dní po incidentu na purkmistrovském úřadě opatřili vlastní ubytování. Vinař vyjádřil domněnky, že důvodem, proč Burghartová nepovolila zavést dříví do dvora, byly nejen obavy z možných škod, ale především osobní averze k Faloutovi.

Po dohodě s Vinařem Faloutová souhlasila, že napříště povolí závoz dříví do dvora, ovšem pouze pod podmínkou, že na zavážení bude vždy dohlížet jeden z četníků, aby se zamezilo možným škodám.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, sign. 7843/33.

Útok na příslušníky finanční stráže

2009-12-27T21:30:00.001+01:00

16. března 1933 se německý státní příslušník Kurt Groha, pobývající toho času v turistické chatě Telemark u Českého Wiesenthalu, kolem 19. hodiny procházel poblíž saské hranice, když se k němu přiblížila trojice mužů, z nichž jeden po Grohovi ze vzdálenosti 10-15 kroků vystřelil, ale minul. Poté se útočníci dali na útěk. Později téhož dne titíž pachatelé několikrát vystřelili do vzduchu poblíž židovské turistické chaty, patrně s cílem zastrašit tamní obyvatele.

Motiv útoku na Grohu byl pravděpodobně politický, jelikož o Grohovi a jeho společnících z chaty Telemark kolovaly zvěsti, že se jedná o komunistické funkcionáře, kteří uprchli z nacistického Německa. Tyto fámy posilovala i skutečnost, že se Groha a jeho přátelé často stýkali s osazenstvem zmíněné židovské chaty na Hofberku v obci Stolzenhain č. p. 166. Místní četníci se k uvedeným zvěstem stavěli spíše skepticky, jelikož Groha s většinou svých společníků pobýval v ČSR již od září 1932, tedy ještě před Hitlerovým nástupem k moci.

Zhruba dvě hodiny po incidentu se o útoku dozvěděli vrchní respicient finanční stráže Josef Honauer a dozorce František Kehár, kteří právě konali obchůzku poblíž místa činu. Během hlídky se financové zastavili v hotelu Lesní zámeček, kde zastihli čtveřici německých občanů ve společnosti hostinského Simona. Honauer tyto muže zběžně znal, jeho podřízený nikoliv.

Na Kehárův dotaz Němci sdělili, že pocházejí z Oberwiesenthalu. Na výzvu k předložení pasů ovšem uvedli, že u sebe nemají doklady. Aniž by čekal na rozkaz svého nadřízeného, Kehár čtyři cizince vyzval, aby se postavili a zvedli ruce vzhůru. Jeden z čtveřice, Honauerem identifikovaný jako Heřman Langer, nechal ruce volně svěšené podél těla.

Zatímco Kehár na muže mířil karabinou, Honauer s puškou zavěšenou na rameni přistoupil k Langerovi, aby ho prohledal. Langer z nenadání vykřikl: „Bei der Sache!“, což bylo patrně předem dohodnuté heslo. Všichni čtyři Němci naráz sáhli po pistolích, ukrytých pod kabáty. Ke střelbě však naštěstí nedošlo, strhla se pouze potyčka, při níž se Kehárovi podařilo sebrat jednomu z útočníků obušek a 18 nábojů ráže 7,65 mm. Němci se naopak zmocnili karabin obou financů, Honauer však dokázal jednomu z protivníků vytrhnout Kehárovu zbraň. Poté se Němci utekli i s Honauerovou karabinou.

Okamžitě bylo zahájeno pátrání, v jehož rámci četnický praporčík František Spilka I. a strážmistr Josef Pospíšil V. v doprovodu vrchního respicienta finanční stráže Čeňka Kantora dvě hodiny po půlnoci překročili státní hranici, aby požádali německé četnictvo o spolupráci při vyšetřování.

Spilka měl v úmyslu předvolat a vyslechnout čtyři podezřelé v přítomnosti německých četníků, nicméně Hauptwachtmeister Alfréd Schulze II. Čechoslováky informoval, že podle jeho zpráv se Langer se svými kumpány právě zdržuje ve spolkové místnosti lokální organizace NSDAP spolu s přibližně dvaceti dalšími nacistickými aktivisty, kteří by v případě zadržení podezřelých mohli vyvolat výtržnost. Proto bylo od okamžitého zákroku upuštěno. Spilka se tedy musel omezit na to, že předal německým kolegům veškerá dostupná fakta o případu. Jednání byl přítomen i německý celní komisař, který se snažil Spilku přesvědčit, aby incident nehlásil nadřízeným orgánům.

Po návratu Spilka sepsal hlášení pro Zemské četnické velitelství, v němž na závěr uvedl, že na pachatele bude podáno trestní oznámení u okresního soudu v Jáchymově. V reakci na uvedený incident byla v následujících dnech četnická stanice v Českém Wiesenthalu doplněna posilami.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, sign. 7678/33, 9165/33.

Nepokoje v Chebu v předvečer henleinovského povstání

2009-11-26T21:16:00.000+01:00

Počátkem září 1938 se poměry v československo-německém pohraničí stále více vyhrocovaly. To se týkalo také Chebu, kde v té době zajišťovali bezpečnost jednak pracovníci státního policejního úřadu a jednak četníci. V Chebu sídlilo četnické oddělení, pod které spadalo šest okresních velitelství (Aš, Cheb, Mariánské Lázně, Město Teplá, Planá u Mariánských Lázní a Tachov). K oddělení patřila i pátrací stanice.

V obvodu chebského četnického oddělení se v té době konala četná německá shromáždění s nacionálním podtextem, například 10. a 11. září proběhly v Konstantinových Lázních oslavy „Tag des Egerlandes.“ Okresní četnický velitel v Plané u Mariánských Lázní, nadporučík Kučera, vyslal na uvedené místo posily k udržení veřejného pořádku. Podle pozdějšího hlášení došlo během oslav k provolávání protistátních hesel a k několika výtržnostem, celá akce se však nakonec obešla bez násilí.

Oproti tomu v Chebu 11. září proběhla akce, již lze označit za českou národní manifestaci. Jednalo se o zájezd „branného sboru čs. motoristů“, který se konal se souhlasem policejního úřadu v Chebu a jehož součástí byla slavnostní přísaha členstva na Masarykově náměstí.

Během proslovu inspektora menšinových škol Jelínka začali přítomní Němci vykřikovat, aby řečník mluvil též německy. Hlídka státní policie pod vedením koncipisty dr. Urbana pohotově oddělila pokřikující dav od účastníků slavnosti, aniž by došlo k násilnostem.

Zatímco motoristé skládali slib, začala skupina Němců zpívat zakázané nacistické písně, pročež policisté dav zatlačili „kolem budovy okresního úřadu směrem k hlavnímu náměstí.“ Když však slavnost na Masarykově náměstí skončila a její účastníci zamířili k Tržnímu náměstí, napadla motoristy skupina nacistů, přičemž bylo několik osob zraněno.

Policie záhy zasáhla, ale zakrátko byla na příkaz správce státního policejního úřadu odvolána, jelikož sudetoněmecký senátor Frank z Mariánských Lázní se zavázal, že zjedná klid, aniž by bylo nutno použít násilí. Jelikož se ale nepodařilo dav uklidnit, krátce před polednem policejní úřad požádal o asistenci četnictva.

Na místo dorazilo nejprve pět příslušníků chebské pátrací stanice, kteří se spolu s policejním oddílem dr. Urbana podíleli na zákroku proti výtržníkům. Během potyčky museli zakročující četníci použít obušky.

Mezitím již na místo vyrazil automobil četnické pátrací stanice, v němž jel i velitel četnického oddělení. Během jízdy Nádražní ulicí na četníky několik henleinovců hanlivě pokřikovalo. Na policejním úřadě se hlásil rovněž okresní četnický velitel Josef Antonín Holý s deseti muži.

Situace na Tržním náměstí se postupem času uklidnila, jelikož se však velitelé policie a četnictva obávali dalších nepokojů, bylo na rozkaz okresního úřadu a státního policejního úřadu povoláno ještě dalších 10 četníků z chebského okresu a 26 mužů od četnického pohotovostního oddílu ve Falknově nad Ohří (dnešní Sokolov). Dalších 18 mužů dodal pohotovostní oddíl v Mostě a 13 četníků dorazilo ze Stříbra. V Chebu nakonec bylo přítomno 83 četníků a jeden výkonný důstojník.

Četníci se pod vedením velitele chebského oddělení shromáždili v budově policejního úřadu. Jelikož však k žádným dalším nepokojům nedošlo, byli četníci z chebského okresu hodinu před půlnocí odesláni zpět na své kmenové stanice. Během následujícího dne se rozešli i ostatní četníci.

Jen o několik hodin později Hitler svým proslulým projevem v Norimberku odstartoval henleinovské povstání, které si na Chebsku i v jiných částech pohraničí vyžádalo nemalé ztráty na životech na obou bojujících stranách.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, kart. 679, 680.

Pochvaly a tresty

2009-10-02T10:50:00.000+02:00

V archivním fondu Četnického oddělení Hranice se dochovala řada cenných materiálů. Kronika oddělení je celkem stručná, většina kriminálních případů je popsána dost skoupě. Více pozornosti kronikář věnoval společenským událostem, jako byly oslavy stého výročí zrušení sboru portášů nebo návštěva prezidenta Masaryka. Mnohem více informací o četnické službě v daném regionu přinášejí protokoly pochval a trestů.

Pochvaly bývaly často udělovány za úspěšné vyřešení kriminálního případu. Například vrchní strážmistr Cyril Maděrič obdržel roku 1920 pochvalné vysvědčení „za zvláště úspěšnou činnost při vypátrání a zatčení vícero podloudníků a pachatelů zločinných krádeží.“

Dalším důvodem k udělení pochvaly byla záchrana lidského života. Strážmistr Josef Hašek zachránil roku 1922 dvě osoby před utonutím, za což mu byla „vyslovena pochvala min. vnitra a přiznána odměna 500 Kč.“ Stejným způsobem byl vyznamenám i strážmistr František Peša, který se roku 1920 podílel na potlačení pokusu o komunistický převrat v Oslavanech. K méně obvyklým případům patří vyznamenání strážmistra Ferdinanda Gensera za účast v bojích na Slovensku.

K nejčastěji vyznamenávaným četníkům u hranického oddělení patřil nadporučík František Růžička, roku 1919 pochválený „za úspěchuplné vykonávání pohraniční služby.“ V následujícím roce si Růžička vysloužil pochvalné vysvědčení „za zásluhy při vybudování organizace polního četnictva a za svou ostatní činnost, píli a snahu u 2. pěší divize jako velitel oddílu polního četnictva.“ V roce 1924 získal Růžička, mezitím povýšený do hodnosti kapitána, pochvalu za dopadení zločinců, kteří uloupili částku 150 000 korun.

Rovněž vrchní strážmistr Václav Kamarád z Nového Jičína měl na svém kontě slušnou řádku pochval. Za Rakouska byl vyznamenám celkem třikrát a poslední pochvalné uznání obdržel roku 1921, a to za „vzácné plnění povinností při výchově dorostu.“

Rekordmanem v počtu pochval však byl vrchní strážmistr Franz Jeleček. (Jméno ponechávám v podobě, v jaké je uvedeno v archivních materiálech.) Svou první pochvalu si vysloužil roku 1908 a v následujících letech k ní přidal šest dalších. Roku 1920 se sám postavil „ozbrojené 4členné lupičské bandě,“ za což kromě pochvaly získal i finanční odměnu 300 korun. Následujícího roku se podílel na potírání epidemie úplavice v Solanci. Poslední pochvalné uznání u hranického oddělení si vysloužil roku 1922 během své služby v Zubří, kde se účastnil pátrání po vrahu Aloisi Křenkovi z Velké Bystřice. V lednu 1928 byl Jeleček přeložen k oddělení v Moravské Ostravě.

Pochvaly bývaly nezřídka udělovány také při příležitosti odchodu četníka do penze.

Co se týče trestů, většina z nich byla udělena za zanedbání služebních povinností, zkrácení pochůzkové trasy, falšování záznamů o vykonaných pochůzkách, návštěvy hostinců ve služební době, svévolné vzdálení z kasáren apod. Postihováno bylo i nevhodné chování mimo službu, zejména opilství. K méně častým prohřeškům patřilo porušení subordinace. Jeden četník byl například potrestán písemnou důtkou za to, že svou žádost o povolení k sňatku poslal přímo ministru vnitra, místo aby se držel běžného úředního postupu.

Uveďme si nyní několik méně obvyklých kázeňských případů: Strážmistr Jindřich Smékal se při eskortování podezřelé osoby zastavil v hostinci a svou nedbalostí umožnil podezřelému útěk. Smékalovi se podařilo prchajícího dostihnout, ale při pronásledování neměl na karabině nasazený bodák a zbraň nechal zavěšenou na rameni, „ačkoliv musel předvídati odpor.“

To však nebyl jediný Smékalův prohřešek, neboť zakrátko tentýž četník zatkl dvě osoby pro krádež, ale poté je svévolně propustil. V srpnu 1928 byl Smékal „vzhledem k dosavadní beztrestnosti“ odsouzen k třicetidennímu jednoduchému domácímu vězení.

Roku 1923 vrchní strážmistr Jan Polk strávil deset dní v domácím vězení za to, že v rozporu s rozkazem nevyslal hlídku k zajištění klidu při návratu branců od odvodu, čehož branci německé národnosti využili k provokacím, mezi něž patřilo mimo jiné hraní smutečního pochodu.

Za pozornost stojí i případ vrchního strážmistra Richarda Hrocha, který v roce 1928 neohlásil služební pochybení podřízeného četníka, za což byl potrestán písemnou důtkou.

Dramatický průběh měl případ strážmistra Františka Pávka. Ten roku 1922 spolu s četníkem na zkoušku Tomášem Klusákem zadržel podezřelého, kterého pouze zběžně prohledali a hodlali ho eskortovat na stanici. Zadržený muž však vytáhl revolver a vystřelil proti Pávkovi. Vyšetřující orgány dospěly k závěru, že Pávek s Klusákem „provedli povrchní osobní prohlídku,“ v důsledku čehož si strážmistr odpykal pět dní jednoduchého domácího vězení a četník na zkoušku tři dny kasárního vězení.

Vrchní strážmistr Augustin Reus se v říjnu 1923 zranil při honu, a místo aby nastoupil na léčení do vojenské nemocnice, zůstal v domácím ošetřování, za což byl potrestán pěti dny jednoduchého domácího vězení.

Mimořádně pozoruhodná je kauza vrchního strážmistra Pavla Jablonského z Velké Bystřice, který „zasahoval nedovoleným a četníka vůbec nedůstojným způsobem do volebního ruchu při obecních volbách.“ Podrobnosti o Jablonského činu naneštěstí chybí. Je možné, že četník pouze utrousil hanlivý výrok na adresu některého z volebních kandidátů, nelze však vyloučit, že se jednalo o pokus o ovlivnění výsledku voleb.

Jablonský byl odsouzen k patnáctidennímu jednoduchému domácímu vězení, rozkazem Zemského četnického velitelství v Brně z 22. února 1924 byl trest snížen na pět dní. V červnu téhož roku byl Jablonský přeložen k Četnickému oddělení Šternberk. Můžeme pouze spekulovat, zda toto přeložení souviselo s výše popsaným incidentem. Je možné, že se nadřízené orgány snažily problémového četníka urychleně „uklidit“ z jeho dřívějšího působiště.

Některá drobnější provinění byla ze záznamů po čase úředně vymazána.

Zdroj: Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc, fond Četnické oddělení Hranice, inv. č. 1, 4, 5, 6.

Informátor

2009-09-24T15:49:00.000+02:00

29. ledna 1931 se v hostinci v Perninku uskutečnilo shromáždění, které nebylo předem úředně ohlášeno. Jedním z řečníků byl i komunistický funkcionář František Pachman, který údajně „vyzýval přítomné osoby k svržení republiky a zřízení sovětské republiky, jelikož nynější vláda nadržuje kapitalistům.“
Pachman ovšem netušil, že mezi jeho posluchači je i člověk, který již několik let pracuje pro místní četnickou stanici jako informátor. Četníci se tedy o Pachmanových výrocích záhy dozvěděli a komunistický aktivista zakrátko stanul před okresním soudem v Horní Blatné „pro přečin rušení obecného míru.“
Nikdo z předvolaných svědků však nepotvrdil, že se Pachman skutečně dopustil výše citovaného výroku. Vyšetřující četníci si tuto skutečnost vysvětlovali tím, že lidé mají z Pachmana, známého svými násilnickými sklony, strach. Obžaloba se tedy zakládala pouze na svědectví neznámého informátora.
Mezi předvolanými svědky byl i vrchní strážmistr Josef Köhler, velitel četnické stanice v Perninku. Soudce vzhledem k okolnostem Köhlera požádal, aby sdělil jméno informátora, což četník odmítl učinit s odvoláním na služební tajemství. Okresní soud se proto obrátil na Zemské četnické velitelství v Praze s žádostí, aby byl Köhler v tomto případě mimořádně zproštěn služebního tajemství.
Velitel četnického oddělení v Karlových Varech však doporučil, aby žádosti soudu nebylo vyhověno, jelikož prozrazením informátora by četnictvo ztratilo cenný a spolehlivý zdroj informací, navíc by informátorovi hrozila odplata ze strany Pachmanových přátel.
Karlovarský četnický velitel uvedl, že dotyčný konfident se svými dvěma dcerami pracuje v továrně na prádlo a „podávají všichni četnictvu v Perninku spolehlivé zprávy, takže je toto vždy včas a podrobně o každé zamýšlené komunistické akci informováno.“
Na Zemském četnickém velitelství bylo rozhodnuto žádost soudu zamítnout a nezprostit Köhlera služebního tajemství.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 986, signatura 9566/31.

Četnictvo a stávka v Rossbachu

2009-09-17T09:44:00.001+02:00

K problematickým kapitolám dějin československých bezpečnostních složek patří účast četnictva na potlačování dělnických demonstrací v době Velké hospodářské krize. Je nesporné, že ekonomická situace značné části tehdejšího dělnictva byla nezáviděníhodná, na druhou stranu je třeba si uvědomit, že převážná většina dělnických stávek a manifestací byla organizována komunisty.

A z komunistického hnutí měly tehdejší státní orgány značné (a jak se později ukázalo, oprávněné) obavy. Veřejnost měla v živé paměti trpkou zkušenost československých legií z bojů s ruskými bolševiky v letech 1918-1920. Koncem 20. let se navíc do vedení KSČ dostalo radikální křídlo v čele s Gottwaldem. Tehdejší komunistická propaganda nesmyslně prohlašovala, že západní imperialisté chystají útočnou válku proti sovětskému svazu (což bylo v roce 1929 čistě iluzorní) a Gottwald na parlamentní půdě ostentativně vykřikoval, že hodlá zakroutit krkem buržoazii. Za těchto okolností není divu, že bezpečnostní orgány pociťovaly nedůvěru ke všemu, co jen trochu zavánělo komunismem. Radikální vystupování KSČ tak v praxi dělníkům spíše škodilo než pomáhalo.

Nelze zpochybnit skutečnost, že některé zásahy četnictva proti demonstrantům se neobešly bez násilností, nicméně pravdou je, že většina zásahů proběhla celkem poklidně a že se zakročující četníci často snažili postupovat tak, aby zbytečně nejitřili už tak vyhrocenou situaci. Tak tomu bylo i v níže popsaném případě.

8. srpna 1930 začala v továrně na koberce v Rossbachu stávka, která trvala až do 27. října, kdy se podařilo dojednat kompromis mezi stávkujícími a zaměstnavatelem. Po tuto dobu byl v Rossbachu soustředěn četnický oddíl.

Někteří dělníci v Rossbachu se odmítli připojit ke stávce, nebo po čase od stávkování upustili, mezi nimi i tři bratři Stössovi, kteří vyslovili obavu, že by se mohli stát terčem odplaty ze strany stávkujících. Proto byli denně cestou z práce doprovázeni domů četnickou hlídkou.

15. října 1930 byli Stössovi i se svým četnickým doprovodem, jemuž velel strážmistr Karel Staníček, obstoupeni skupinou zhruba osmdesáti dělníků. Četníkům se podařilo dav uklidnit a přimět stávkující k rozchodu, na místě zůstal pouze jeden muž, který se zdráhal uposlechnout Staníčkovy výzvy k předložení legitimace, nakonec však předložil doklad totožnosti.

Když ostatní stávkující viděli, jak se jejich společník dohaduje s četníkem, patrně usoudili, že dotyčnému hrozí zatčení, a začali se opět srocovat. Staníček musel opět uklidnit dav, přičemž neznámý muž se v nastalém zmatku ztratil, aniž by si vzal od Staníčka zpět své doklady. Až po uklidnění situace měl Staníček možnost si legitimaci prohlédnout a zjistil, že se jedná o průkaz člena Národního shromáždění Karla Haiblika.

Následujícího dne skupina deseti demonstrantů bránila dělníkům ve vstupu do továrny. Na výzvu štábního strážmistra Jana Jiříka se stávkující rozešli, na místě zůstal pouze Haiblik, který tvrdil, že mu četníci předešlého dne ukradli legitimaci. Jiřík se rozhodl předvést Haiblika na četnickou stanici, vzdálenou asi 400 metrů, za účelem ověření totožnosti. Poté si Haiblik s velitelem stanice vše vyjasnil a byl mu vrácen jeho průkaz.

Není bez zajímavosti, že dlouhodobý pobyt v Rossbachu se podepsal na morálce a kázni některých četníků. 24. října 1930 hlásil velitel Četnického oddělení v Chebu štábní kapitán Karel Borský, že četníci z Plzeňska, soustředění v Rossbachu „počínají býti jeden po druhém nemocní,což působí dojem, jako by se jim soustředění v Rossbachu již znechutilo.“ Borského nedůvěra vůči „nemocným“ četníkům byla navíc posílena tím, že se obvykle jednalo o „nemoce podřadného rázu.“ Další hlášené případy onemocnění měly proto být náležitě prověřeny MUDr. Antonínem Uhlíkem.

Borský nařídil veliteli stanice v Rossbachu, aby prověřil, zda není zvýšený počet onemocnění způsoben nevyhovujícím ubytováním či stravou. Dále upozornil, že „nepořádek nastalý v posledních dnech hromadným odchodem onemocnělých trpěti nebudu.“ Pokud některý ze soustředěných četníků chtěl být vystřídán, ať už z osobních nebo služebních důvodů, měl podat písemnou žádost.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 1008.

Dva případy roudnických četníků

2009-08-10T09:20:00.000+02:00

Četnická stanice v Roudnici nad Labem se zapsala do dějin zejména v souvislosti s případem vraha Svatoslava Štěpánka, který byl v literatuře již několikrát popsán. Nyní se podíváme na dva kriminální případy, které roudničtí četníci pod vedením vrchního strážmistra Františka Fabiána řešili na přelomu let 1934-1935.

Případ první

Kasaři měli za první republiky pověst elity podsvětí. Většina z nich zásadně nepoužívala zbraně, našly se však i výjimky. K těm patřil také František Hlavsa, narozený v Lörinc v Maďarsku.

12. prosince 1934 Hlavsa vyloupil pokladnu roudnického obchodníka Gustava Standlera. Téže noci se ještě stihl vloupat k jistému Františku Homolkovi. Po namáhavé noční „práci“ se vydal na místní koupaliště Ostende, kde se chtěl trochu prospat. Jak poznamenal kronikář roudnické četnické stanice: „Byl i ve spaní připraven na překvapení a měl u sebe ostře nabitý revolver.“

Hlavsu však čekalo nepříjemné probuzení. Znenadání se na něho vrhlo několik četníků, kteří jej odzbrojili, dříve než stačil zareagovat. Poté byl zatčený eskortován na četnickou stanici. Při následném vyšetřování vyšlo najevo, že Hlavsa má na svědomí více zločinů. Nakonec „byl odsouzen porotním soudem v Písku pro pokus vraždy, loupeže a nesčetné krádeže k doživotnímu žaláři.“

Hlavsovo dopadení bylo jednou z posledních akcí roudnických četníků v roce 1934. Celkově za tento rok pracovníci Četnické stanice v Roudnici nad Labem zatkli 61 osob a dalších 509 udali soudům pro různé trestné činy.

Případ druhý

17. února 1935 byla nedaleko železničního strážního domku č. 796 nalezena mrtvola muže, přejetého vlakem. Na místo okamžitě vyrazila četnická hlídka a ohledávající lékař MUDr. Brožek. Na kabátě i rukavicích mrtvého četníci objevili zaschlé skvrny od krve, které nemohly pocházet od srážky s vlakem. Kromě toho se v kapse kabátu našla žlutá kabelka. Mrtvý byl identifikován jako Josef Petr, narozený 22. března 1906 v Litoměřicích.

Při prohledávání okolí byla u ohrady fotbalového hřiště nalezena mrtvola ženy, ubité kamenem. Ženu četníci identifikovali jako A. S. z Vanova. Vyšetřováním vyšlo najevo, že vdaná A. S. udržovala s Josefem Petrem milostný poměr. Její manžel se o tom dozvěděl den před její smrtí a vykázal ji z domu. Na základě svědeckých výpovědí vyšlo najevo, že 17. února ve 2:40 odjeli Petr a A. S. vlakem z Vanova do Roudnice nad Labem.

Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že po příjezdu do Roudnice Petr nejprve zabil svou milenku a poté sám spáchal sebevraždu. Motivem činu mohla být Petrova hádka s milenkou či jeho obavy z možných důsledků prozrazení jejich poměru.

Zdroj: Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích, fond Četnická stanice Roudnice nad Labem, inv. č. 1.

Četnická šavle

2009-07-25T19:52:00.001+02:00

Služební šavle nebyly mezi četníky příliš populární. Sloužily spíše jako kostýmní doplněk a při služebních úkonech často spíše překážely než pomáhaly. Čas od času se nějaký četník o svou šavli dokonce zranil. Přesto docházelo k případům, kdy četník šavli upotřebil.
30. dubna 1934 se na četnickou stanici v Broumech dostavil Václav Sailer, starosta obce Kublov, který oznámil vrchnímu strážmistru Josefu Šilhánovi II. (Pokud u četnictva sloužilo více mužů stejného jména, byli tito četníci pro lepší přehlednost číslováni.), že rodina nezaměstnaného dělníka Otto Šůly před časem použila k nákupu potravin v obchodě Marie Šleprové falešný poukaz s padělaným starostovým podpisem.
Se Šůlou měl Josef Šilhán bohaté zkušenosti. V předchozích dvou letech ho již několikrát vyšetřoval pro nejrůznější přečiny – útisk, vybízení ke smilstvu, násilné smilstvo a svádění ke křivému svědectví. Kromě toho byl Otto Šůla trestán pro lesní krádež, lehké ublížení na těle, nebezpečnou pohrůžku a zasílání výhružných dopisů.
Pár dní po Sailerově návštěvě se na četnické stanici objevila Šůlova družka Anna Kučerová, která – patrně z obav před trestním postihem – sama udala, že Šůla padělal uvedený poukaz bez její účasti. U její výpovědi byl kromě Šilhána přítomen i štábní strážmistr Bohuslav Staněk.
3. května odpoledne vyrazili Šilhán se Staňkem do Kublova. Šilhán se ozbrojil služební pistolí a šavlí, na rozdíl od svého podřízeného si nevzal pušku. V době jejich příchodu nebyl v obci přítomen ani starosta Sailer, který v té době pracoval na poli, ani obecní strážník Josef Dubský, jenž působil současně jako hajný. „Obecní zastupitelstvo obce Kublov, přes polovinu komunistické, bylo okresním úřadem rozpuštěno.“ Četníci tedy nemohli zastihnout žádnou úřední osobu, která by se mohla zúčastnit Šůlova výslechu jako nezávislý svědek.
Šilhán se Staňkem se přesto vydali k Šůlovi, který však popřel, že by se dopustil padělání. Kučerová, která bydlela i se svými třemi dětmi u Šůly, v rozporu se svou dřívější výpovědí uvedla, že poukaz padělala sama. Toto tvrzení však bylo naprosto nesmyslné, jelikož o Kučerové, která dlouhou dobu žila v Německu, četníci dobře věděli, že neumí pořádně psát česky. Šilhán byl navíc přesvědčen, že písmo na falešném poukazu patří Šůlovi.
„Oba četníci nechtěli prováděti další šetření bez hodnověrného svědka,“ proto přivedli Šůlova souseda Adolfa Erbena. Šůla i Kučerová však dále trvali na svých výpovědích. Jelikož důkazy proti Šůlovi byly i bez jeho přiznání dost výmluvné, vrchní strážmistr Šilhán se rozhodl dotyčného zatknout.
Zatímco četník odříkával povinnou zatýkací formuli, vpadl do místnosti Šůlův třiasedmdesátiletý otec Josef a pokusil se Šilhána napadnout. Vrchní strážmistr ale útočníka pohotově popadl za rameno a vystrčil ven ze světnice. Poté Otto Šůla začal vykřikovat, že s četníky nepůjde. Rovněž Kučerová s dětmi se pustily do křiku, pročež je Šilhán vykázal z místnosti.
Po předchozích zkušenostech se Šůlou Josef Šilhán neočekával nic dobrého, proto Staňkovi nařídil, aby zatčenému nasadil pouta. Když si Staněk zavěsil pušku přes rameno, aby mohl vykonat rozkaz, Šůla využil příležitosti, sebral ze stolu zavírací nůž a vrhl se na Šilhána. Ten instinktivně tasil šavli a dvakrát útočníka sekl. Poté Šůla, zraněný na obou rukou, upustil zbraň.
Šůla se nechal od Šilhána a Erbena ošetřit, poté ho četníci dopravili k lékaři do Nového Jáchymova. Jelikož ovšem doktora nezastihli doma, museli raněného převézt do nemocnice v Berouně. Po lékařském ošetření Šilhán zařídil Šůlův převoz do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci.
Šilhán samozřejmě musel incident ohlásit nadřízeným orgánům, které neprodleně zahájily vyšetřování, zda Šilhán použil zbraň oprávněně. Velitel Četnického oddělení v Příbrami vyslechl Šilhána i Staňka za přítomnosti okresního velitele Václava Bouberleho z Rakovníka. Následoval výslech Adolfa Erbena a Anny Kučerové za účasti dvou svědků, kublovského rolníka Františka Menzla a obecního strážníka Josefa Dubského. Josef Šůla, otec zatčeného, se odmítl dostavit na obecní úřad k výslechu a Dubského, který jej úředně předvolal, „hrubě odbyl ošklivou nadávkou.“
Vyšetřující velitel oddělení se 5. května vydal do Prahy, aby vyslechl i Otto Šůlu, který se přiznal k podvodu, ale tvrdil, že nůž chtěl použít nikoliv k útoku na četníky, nýbrž k sebevraždě, aby se vyhnul vězení. U Šůlova výslechu byl přítomen vyšetřující soudce Schejbal. Vězeňský lékař Oldřich Navara vyšetřovateli sdělil, že obě Šůlovy rány se pravděpodobně zahojí bez následků.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 986, signatura Z 9/34.

Odvrácená strana mince

2009-07-25T19:48:00.000+02:00

V posledních letech – mimo jiné díky úspěšnému seriálu Četnické humoresky – výrazně vzrostl zájem badatelů i veřejnosti o problematiku prvorepublikových bezpečnostních složek. Stále častěji jsou právem připomínány zásluhy četníků, policistů a členů finanční stráže při udržování pořádku a především při obraně republiky před nacisty.

V zájmu objektivity je ovšem třeba říci, že i mezi příslušníky těchto ozbrojených složek docházelo ke kázeňským problémům a někdy i k projevům politické nespolehlivosti. Dochované zprávy o těchto jevech jsou však obvykle příliš stručné a torzovité na to, abychom na jejich základě mohli aktéry oněch událostí soudit. Uveďme si několik příkladů:

Na jaře 1926 byl na četnickou stanici v Zieglerově Dole u Nýřan přeložen nový velitel stanice, vrchní strážmistr Jan Knoll z Lokte. Dotyčný měl ve funkci vystřídat strážmistra Mayera. Ministerstvo obrany upozornilo ministerstvo vnitra, že Knoll, který byl údajně německé národnosti, „jest pravděpodobně totožný s vrchním strážmistrem Knollem, bývalým velitelem četn. stanice v Slovenském Novém Městě, proti kterému bylo v roce 1921 důvodné podezření, že udržuje spojení s orgány maďarské zpravodajské služby v Satoralja Ujhély a umožňuje těmto snadný přechod přes hranice.“

Jelikož v Zeiglerově Dole působila silná komunistická organizace, bylo nutné, aby tamní četnické stanici velel politicky spolehlivý člověk. Zemské četnické velitelství proto nařídilo exponovanému četnickému štábnímu důstojníku v Plzni, aby – pokud se potvrdí Knollova totožnost – byl dotyčný přeložen „na některou bezvýznamnou stanici v ryze českém kraji s obyvatelstvem zemědělským.“

Ze spolupráce s maďarskou rozvědkou byl podezříván i vrchní strážmistr četnictva Vojtěch Lipták, který byl kromě toho v roce 1924 vyšetřován u divizního soudu v Užhorodě pro úplatkářství, odsouzen byl však „pouze“ za „porušení povinnosti ve službě strážní.“ Kapitán Antonín Jahelka, který v letech 1925-1926 působil jako velitel oddělení v Michalovcích, kde tehdy sloužil i Lipták, v dubnu 1931 na dotaz Zemského četnického velitelství sdělil, že v uvedené době žádné podezření proti Liptákovi neexistovalo. Další z Liptákových bývalých nadřízených uvedl, že dotyčnému sice při jedné příležitosti udělil disciplinární trest, avšak o Liptákově údajné spolupráci s Maďary nic neví.

Mezi příslušníky československých bezpečnostních složek, podezřelými z vyzvědačství, byl i respicient finanční stráže v Schönbachu František Čampulka, pensionovaný 31. října 1930. Velitel četnického oddělení v Chebu štábní kapitán Borský v listopadu 1930 hlásil, že Čampulka i po odchodu ze služby udržoval kontakty s podezřelými osobami a příležitostně dojížděl do Kraslic a na jiná místa, o účelu těchto cest se však četnictvu nepodařilo nic zjistit. Pokud byl Čampulka skutečně špionem, byla jeho činnost nejspíše finančně motivována, jelikož Borský ve svém hlášení upozornil na Čampulkovy značné dluhy.

Pravdivost výše uvedených obvinění ovšem bez podrobnějších znalostí nelze posoudit a bylo by chybou vytvářet předčasné závěry. Ostatně ani tehdejší vyšetřovací orgány si nebyly Knollovou, Liptákovou ani Čampulkovou vinou jisty.

Došlo i k případům, kdy se bývalí četníci otevřeně angažovali v politických organizacích, nepřátelských československému státu. V roce 1934 bylo vedeno „řízení před disciplinárním výborem pro četnické důstojníky nižší“ proti kapitánu četnictva ve výslužbě Jiřímu Koppovi z České Lípy, který v obecních volbách kandidoval za německou nacionalistickou stranu DNSAP.

Kopp se v dopise z 10. října 1934 hájil tím, že když po odchodu do výslužby v červenci 1930 získal volební právo, původně usiloval o přijetí do německé agrární strany Bund der Landwirte, kam nebyl přijat. Poté se rozhodl ke vstupu do DNSAP, jelikož „této straně příslušela tenkráte veškerá inteligence českolipská.“ Podle vlastních slov se Kopp o program a aktivity strany nikdy nestaral a na schůze nedocházel, členem strany byl pouze ze společenských a prestižních důvodů. Na kandidátní listinu byl Kopp údajně zapsán bez svého vědomí a v roce 1932 ze strany prý vystoupil.

Skutečnost, že se Kopp neúčastnil veřejných akcí strany a nezastával žádnou stranickou funkci, byla potvrzena i velitelem Četnického oddělení v České Lípě. O Koppově údajném vystoupení ze strany však nebylo nic známo.

Ve stejné politické straně jako Kopp působil i vrchní strážmistr ve výslužbě Josef Mühl, zvolený v březnu 1932 do obecního zastupitelstva ve Městě Teplá. Na přelomu května a června byla u Mühlova syna Karla z neznámých důvodů vykonána domovní prohlídka, při které četníci našli pistolový zásobník s osmi náboji, údajně patřící Josefu Mühlovi. 12. července 1932 proto dostala četnická stanice v Městě Teplá rozkaz monitorovat Mühlovu činnost. Stejně jako v Koppově případě, ani tentokrát není znám výsledek vyšetřování.

V době nacistické okupace získalo určité množství četníků německou národnost, případně i říšskoněmecké občanství. Ne vždy se tak ovšem stalo z jejich vlastní vůle. Například četníkům majícím bydliště v „Sudetech“ bylo říšské občanství v podstatě přiděleno automaticky. Rovněž ti, kteří pocházeli ze smíšených rodin nebo měli německé manželky, neměli ve svém rozhodování úplnou volnost. Problematika získávání německé národnosti u četnictva by ovšem zasloužila mnohem podrobnější odborné zpracování. Pro zajímavost uveďme, že mezi četníky, kteří získali německou národnost, patřil i Jan Turko, podle něhož byla pojmenována jedna z postav seriálu Četnické humoresky.

Našli se však četníci, kteří proti přidělení německé národnosti protestovali. Například strážmistr Josef Adámek od četnického pohotovostního oddílu v Mladé Boleslavi napsal v březnu 1940 Zemskému četnickému velitelství v Praze žádost, aby v jeho osobním záznamu byla uvedena česká národnost.

Na druhou stranu došlo i k případům, kdy četníci vstupovali do služeb německých bezpečnostních orgánů. K těmto mužům patřil mimo jiné strážmistr Rudolf Konečný, narozený roku 1911 v Moravské Ostravě, římskokatolického vyznání a německé národnosti, civilním povoláním zahradník. Vojenskou službu vykonal u dělostřeleckého pluku 2, kde dosáhl hodnosti četaře. V říjnu 1937 nastoupil k četnictvu, sloužil na Plzeňsku. Z jeho osobního spisu se dozvídáme, že šlo o náruživého sportovce, který se věnoval plavání, cyklistice, jízdě na koni a lyžování. Od 1. ledna 1942 sloužil u německé kriminální policie. Motivy četníků vstupujících do německých služeb mohly být různé – přesvědčení o správnosti nacistické ideologie, kariérismus, ale také maskování odbojové činnosti.

Někteří četníci dokonce usilovali o vstup do nacistických organizací. Vrchní strážmistr Hampl, velitel stanice Vrčeň, který se od 13. července 1939 hlásil k německé národnosti, žádal nadřízené orgány k povolení vstupu do NSDAP. Okresní velitel v Přešticích i velitel Četnického oddělení v Plzni se k Hamplově prosbě postavili odmítavě, přesto však tuto záležitost postoupili k rozhodnutí Zemskému četnickému velitelství, jehož konečnou odpověď bohužel neznáme.

Podobných případů je však doloženo jen málo. Převážná většina četníků (stejně jako většina národa) cítila nepřátelství k nacistickým okupantům. Mnozí se zapojili do odboje, jiní se alespoň snažili vykonávat své služební povinnosti tak, aby co nejméně škodili civilnímu obyvatelstvu. Jelikož se tito četníci pochopitelně snažili své protinacistické smýšlení tajit, dochovalo se o jejich aktivitách jen málo zpráv, v důsledku čehož je činnost četnictva za okupace dosud jen málo zmapována.

Jako jeden z příkladů však můžeme uvést četnickou stanici v Náměšti na Hané, jejíž velitel Antonín Trtílek od počátku války ukrýval zbraně. V roce 1944 byl vyšetřován Gestapem, které mu naštěstí nic nedokázalo. Další četníci z této stanice tolerovali porušování nacistických nařízení a přehlíželi projevy pasivního odporu vůči okupantům. Jeden z četníků byl například kázeňsky potrestán za to, že neudal osobu, která na výročí vzniku ČSR položila kytici k pomníku obětí první světové války.

Podobných případů byla celá řada, ale o mnohých z nich se patrně nikdy nedozvíme.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha.

Státní okresní archiv Olomouc, fond Četnická stanice Náměšť na Hané.

Německý četník v Dolní Krupé

2009-07-19T19:46:00.001+02:00

17. ledna 1919 okresní strážmistr Procházka z Mnichova Hradiště hlásil nařízeným orgánům, že strážmistr II. třídy František Fiter ze stanice v Dolní Krupé odstranil ze své úřadovny portréty prezidenta Masaryka a několika československých ministrů. Kromě toho Fiter svévolně nahradil české úřední formuláře německými a všechna hlášení psal v němčině, ačkoliv v dotyčném okrese byla úřední řečí čeština. Fiter, který byl německé národnosti, navíc udržoval styky se známými „agitátory proti československé republice“ poštmistrem Gahlerem a lesníkem Lamlem.

Velitel Četnického oddělení v Mladé Boleslavi okresní strážmistr Kramerius pověřil okresního velitele Procházku podrobnějším prošetřením uvedené záležitosti. 29. ledna 1919 Procházka zaslal Krameriovi podrobnější informace.

Dřívější prozatímní velitel v Dolní Krupé místostrážmistr Alois Karoušek odešel na dovolenou „za účelem ženitby“ a následně byl přeložen, přičemž velení stanice předal místostrážmistru Josefu Rosenbergovi. 13. ledna 1919 byl velitelem stanice jmenován Fiter. Ten ihned po svém příchodu odstranil obrazy, které v kancelářské místnosti zanechal Karoušek, včetně prezidentova portrétu. Jelikož Fiter dostatečně neovládal češtinu, vyhodil česky nadepsané formuláře, pořízené Karouškem, a k úřadování používal německé formuláře.

Fiter tvrdil, že obrazy odstranil pouze proto, aby místnost vyzdobil podle vlastního vkusu. Podle svého tvrzení měl v plánu zakoupit vlastní Masarykovu podobiznu, což později skutečně učinil, ovšem až poté, co mu Procházka vyčetl jeho chování. Procházka ve svém hlášení podotkl, že Fiter navzdory upozornění svého nadřízeného dále udržuje kontakty s Gahlerem a Lamlem. Z textu však nevyplývá, jakého druhu byly Fiterovy styky s oběma jmenovanými.

Mladoboleslavský četnický velitel Kramerius10. února 1919 poslal Procházkovo hlášení do Prahy na Zemské četnické velitelství. V připojené zprávě zdůraznil, že „je zvykem, že velitel stanice si kancelářskou místnost dle svého vkusu vyzdobí“ a že „dle vylíčeného běhu věcí nelze v jednání místostr. Fitera nepřátelský úmysl proti republice spatřovati nebyly proto žádné kroky ku sepsání trestního oznámení podniknuty.“ Vzhledem k Fiterovým pochybným stykům ovšem Kramerius doporučil dotyčného přeložit.

Na Zemském četnickém velitelství kdosi ke Krameriově zprávě ručně připsal rozkaz: „přeložit na jinou stanici.“ Dále byla připojena další rukopisná poznámka: „Již se stalo!“

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, karton 286.

Z monarchie do republiky

2009-07-17T17:49:00.001+02:00

Mezi těmi, kdo po vzniku samostatného Československa žádali o přijetí k četnictvu nového státu, byli i bývalí příslušníci c. k. četnictva, kteří dříve sloužili v jiných částech monarchie. Patrně nejznámějším z těchto mužů byl František Valoušek, autor rozsáhlých memoárů, jejichž zkrácená verze vyšla pod názvem Vzpomínky na Bosnu. O osudech řady dalších četníků z českých zemí, kteří před rokem 1918 sloužili na Balkáně, v Rakousku či v Haliči, není bohužel známo téměř nic.

K těmto mužům patřil i Josef Řípa, narozený 11. května 1880 v Krnsku v okrese Mladá Boleslav. Řípa vychodil pětitřídní obecnou školu v místě narození a poté absolvoval dva roky všeobecné řemeslnické školy v Mladé Boleslavi. V dubnu 1903 Řípa nastoupil do služby u Zemského četnického velitelství číslo 5 v Haliči. V době vypuknutí první světové války byl velitelem četnické stanice Podkamun (Podkamien) v okrese Brody.

Od srpna 1914 do února následujícího roku Řípa pobýval „při armádě v poli,“ poté se stal velitelem stanice Malogoszez na obsazeném území. V prosinci 1915 povýšil na okresního četnického velitele v Jedrzejově. Tuto funkci zastával až do 2. listopadu 1918, kdy bylo „četnictvo v Polsku odzbrojeno a rozpuštěno.“ Strážmistr I. třídy Řípa byl přiřazen ke skupině československých vojáků, čekajících na repatriaci do Prahy, k níž došlo 11. listopadu.

14. listopadu 1918 Josef Řípa sepsal žádost o přijetí k československému četnictvu, k níž přiložil i vysvědčení od velitelství četnického odděleni v Jedrzejově. Na Zemském četnickém velitelství v Praze kdosi na Řípovu žádost ručně připsal stručnou poznámku: „ženatý.“ Běžně totiž byli k četnictvu přijímáni pouze svobodní muži, nicméně v případě bývalých četníků habsburské monarchie existovaly výjimky. K těm ostatně patřil i výše zmíněný František Valoušek.

Z dochovaných dokumentů nevyplývá, zda byl Řípa přijat, nicméně jeho žádost byla zemským velitelstvím poslána četnickému oddělení v Táboře, tudíž lze usuzovat, že Řípa mohl být přidělen do tamního obvodu. Bližší informace by snad bylo možné zjistit, stejně jako v následujícím případě, studiem personálií ve fondu Zemského četnického velitelství Praha.

O přijetí k četnictvu usiloval i Augustin Špaček, který pocházel z Rokycanska a od roku 1903 sloužil u 2. dragounského pluku v Haliči. V březnu 1907 byl Špaček zařazen k Zemskému četnickému velitelství v Terstu, kde v letech 1917-1918 absolvoval kurz pro velitele stanic. V žádosti o přijetí k československému četnictvu Špaček uvedl, že je otcem jednoho dítěte a že z cizích jazyků ovládá němčinu, chorvatštinu a italštinu.

Mezi české četníky, působící ve Středomoří, patřil také Antonín Rys. Ten se narodil roku 1881 v Hloubětíně, kde absolvoval obecnou školu. Po jejím ukončení strávil tři roky na průmyslové škole v Libni. Poté se živil jako slévač. V letech 1895-1902 působil v hloubětínské odbočce Sokola, z toho dva roky jako náčelník.

Vojenskou službu Rys absolvoval v letech 1902-1905 u 85. pěšího pluku v Uhrách, načež vstoupil k četnictvu v Bosně. Roku 1908 složil zkoušku pro velitele hlídek (Patrouilleführerprüfung), o tři roky později s dobrým prospěchem ukončil školu pro velitele stanic (Postenkommandantenschule).

Po celou dobu od nástupu k četnictvu Rys sloužil na černohorských hranicích. Od 3. května 1917 stál v čele četnické stanice Begovič-Kula v okrese Trebinje v Hercegovině. Dle vlastních slov uměl číst a psát česky, chorvatsky, srbsky a německy. V závěru své žádosti o přijetí k československému četnictvu, datované 24. prosince 1918, Antonín Rys zdůrazňuje: „Já, jako český vlastenec, mám radosť, že je Česká země republika a měl bych vůli také tam jako četník sloužiti...“

Rys se zajímal, zda by byl v českých zemích ihned přijat a zda by mu byla započítána předchozí služba. Zemské četnické velitelství v Praze rozhodlo, že Rys může být přijat pouze jako četník na zkoušku s tím, že o započítání dřívější služby bude rozhodnuto později.

Představa, že by po třinácti letech u četnictva měl opět začínat „od píky,“ se Rysovi pochopitelně příliš nezamlouvala. V únoru 1919 tudíž Zemské četnické velitelství obdrželo dopis ze Sarajeva, že za daných podmínek žadatel nemá zájem o vstup k četnictvu. Rys poté pravděpodobně dále sloužil v Jugoslávii.

Jak lze z uvedených příkladů vidět, československé orgány přistupovaly k přijímání bývalých četníků z ostatních částí bývalé monarchie poněkud nesystematicky, což bylo patrně dáno mimo jiné i tím, že Zemské četnické velitelství v počátcích existence republiky čelilo řadě problémů a zřejmě dosud nemělo pevně stanovené předpisy pro podobné případy.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kartony 283-290.

"Zúčtování" s c. k. četníky

2009-07-17T10:12:00.000+02:00

V době vzniku samostatného československého státu si řada lidí nedokázala představit, jaký bude život v nové republice. Mnozí si nové společenské uspořádání vykládali dost utopicky a odmítali respektovat některé zákony a nařízení, jež považovali za přežitky zaniklého režimu.

To se nejednou odrazilo i v postoji obyvatelstva k četnictvu. Zemské četnické velitelství pro Čechy (později přejmenované na Zemské četnické velitelství Praha) v prvních měsících existence ČSR obdrželo nebývalé množství stížností na četníky. V převážné většině se jednalo o marginální záležitosti a mnohá obvinění byla, jak se při vyšetřování ukázalo, zcela smyšlená.

Nejdůkladněji byla pochopitelně prověřována obvinění, týkající se prorakouského chování četníků. (Tento problém byl tím ožehavější, že na přelomu let 1918-1919 hrozili dezerce německých četníků, kteří se přidávali k prorakouské skupině plukovníka Julia Stingla.)

27. listopadu 1918 zástupci Městského úřadu v Borotíně požadovali přeložení strážmistra Matěje Kvěcha, který údajně choval nepřátelství vůči novému státu. Kvěchovi bylo vytýkáno, že při oslavně vzniku ČSR odmítl na četnické stanici vyvěsit prapor, že i po pádu monarchie stále úřadoval v němčině (přičemž poštovní úředníci mu prý německé dopisy vraceli) a několik dní odmítal odstranit štít s německým nápisem a při oslavách, konaných 24. listopadu, odmítl nosit trikolóru a slovně napadl účastníky oslavy.

Velitel četnického oddělení v Benešově, pověřený vyšetřením případu, se ve svém hlášení pro Zemské četnické velitelství zaměřil hlavně na poslední bod stížnosti. Podle hlášení během zmíněné oslavy 24. listopadu učitelka Synková prodávala československé odznaky, přičemž výtěžek měl být použit ve prospěch legionářů. Jeden z těchto odznaků se pokusila připnout i Kvěchovi, který odmítl, jelikož u sebe neměl peníze. Četník navíc podotkl, že dotyčné legionářské nadaci již před časem věnoval 10 korun. Na narážky přítomného učitele Loukotky Kvěch odvětil, že své peníze dává z dobré vůle a že mu v této záležitosti nikdo nemá právo poroučet.

K dalším obviněním bylo sděleno, že k vyvěšení praporu Kvěcha nikdo nevyzval (Na stanici prý ani žádný prapor nebyl.) a že Kvěch neměl právo bez úředního nařízení odstranit německý nápis, který byl ostatně sundán ihned po oficiální výzvě obecního úřadu. O vracení německých dopisů nebylo na místní poště nic známo.

Vyšetřující důstojník dospěl k závěru, že skutečnou příčinou stížnosti je fakt, že Kvěch v minulosti vyšetřoval rodinné příslušníky některých stěžovatelů a že k nelibosti místního obyvatelstva upozorňoval nadřízené orgány na nepovolené pořádání tanečních zábav, jejichž konání bylo v té době výrazně omezeno kvůli hrozícím epidemiím.

Objevovala se však i daleko vážnější obvinění vůči četníkům, zejména pak obvinění z účasti na represích vůči obyvatelstvu během první světové války. 31. května 1919 se Sdružení vězněných a internovaných v Praze obrátilo na Zemské četnické velitelství s prosbou o zahájení vyšetřování proti četníku Františku Hájkovi z Rohozné.

Na počátku první světové války obdržel Hájek od faráře Josefa Imlaufa udání na jednašedesátiletého Karla Sekala, člena Sokola, který prohlásil, že čeští vojáci nebudou střílet na srbské bratry. Hájek se neprodleně vydal dotyčného zatknout. Sekalova žena však při zatýkání omdlela. Sekal požádal, aby mohl počkat, až se žena probere, a rozloučit se s ní, což Hájek odmítl. Sekal byl odsouzen a roku 1917 zemřel ve vězení.

Zemské četnické velitelství se vyjádřilo, že proti Hájkovi nemůže zakročit, jelikož jmenovaný roku 1917 odešel do výslužby a není tedy již členem četnického sboru. Je možné, že byl Hájek později pohnán před civilní soud.

Docházelo i k případům, kdy si samotní četníci stěžovali na chování svých kolegů. 10. listopadu 1918 žádal náhradní četník Bedřich Rada z Křešic o přeložení s odůvodněním, že jeho přímý nadřízený strážmistr první třídy Karel Gaschke slouží spíše Stinglovu „Landesregierung für Deutschböhmen“ než československému Národnímu výboru, zatímco Rada si přál „býti poslušen pouze nadřízeným, kteří chtějí věrně sloužit vlasti.“

Nechyběly ani případy, kdy bylo četníkům vyhrožováno fyzickou likvidací. V listopadu 1918 požádalo okresní hejtmanství ve Slaném o urychlené přeložení strážmistra I. třídy Karla Hájka z Brandýsku, kterému „národní rada hlásila, že neručí za jeho život ježto se mu vyhrožuje zastřelením nebo probodnutím.“ Podle vyšetřování okresního strážmistra Karla Štycha „v jisté tajné schůzce měla být pomsta jmenovanému odhlasována.“ Okresní strážmistr Uhlíř proto doporučil Hájkovo přeložení. V tomto případě bohužel neznáme důvod, proč bylo Hájkovi vyhrožováno.

Zdroj: Národní archiv Praha, fond Zemské četnické velitelství Praha, kartony 283-290.

Finanční stráž na Chebsku v prvních letech existence ČSR

2009-06-16T19:30:00.001+02:00

V prvních letech po vzniku ČSR se museli financové na Chebsku potýkat s nedostatkem kvalitní výzbroje. Zbraně se sháněly z nejrůznějších zdrojů a patrně se jednalo o značně nesourodou směsici pistolí a pušek rozmanitého původu. Například zápis z posledního dne roku 1921 se zmiňuje o převzetí deseti německých pistolí Mauser od Hospodářského úřadu Zemského finančního ředitelství.

Příslušníci tehdejší pohraniční finanční stráže se také museli postarat o „zajištění bytů státních a železničních zaměstnanců“. S ubytováním byly tehdy vůbec potíže, ještě roku 1923 se v dokumentech často psalo o nutnosti uspíšit výstavbu ubikací pro pohraniční finanční stráž, neboť v té době bydlelo v jediné místnosti 8 - 12 mužů.

I situace se stravováním příslušníků pohraniční finanční stráže byla počátkem 20. let zřejmě poněkud komplikovaná, neboť se dochoval záznam z roku 1921 o odběru potravin z vojenských zásob.

To však byla jen jedna z mnoha starostí chebských financů, kteří roku 1921 čelili záplavě německých bankovek, prověřovali zvěsti o vývozu cenných papírů či ilegálním importu textilu. O této i jiné podloudné činnosti strážce hranic informovalo Zemské finanční ředitelství.

Někdy se však na pohraniční finanční stráž obraceli i soukromníci, kteří se domnívali, že jejich živnost je ohrožena činností pašeráků. Kupříkladu firma Christof und Schmidt Eger zaslala oznámení o údajném pašování gramofonových jehel. 27. listopadu 1922 varoval Spolek továrníků obuvi před pašováním bot. V průběhu let 1922-1923 se objevily záznamy o pašování čokolády, lihovin a hliníkového zboží. Informace o ilegálním dovozu cizího střeliva se nepotvrdily.

Aby problémů nebylo málo, vynořila se roku 1922 hrozba tyfové epidemie, zavlečené do republiky repatrianty z Ruska. V prvních letech existence samostatného Československa se financové kromě toho příležitostně podíleli na pátrání po údajných špionech.

Patrně nejtěžší prověrku schopností strážců československých hranic ve dvacátých letech představovala pohotovost, vyhlášená v důsledku pokusu o restauraci Habsburků v Maďarsku. Z této pohnuté doby se v chebském okresním archivu dochovalo několik zápisů o mimořádných opatřeních. 28. října 1921 byl vyhlášen dočasný zákaz vydávat pasy Čechům, narozeným v letech 1902-1904 a byly zrušeny dovolené pracovníků pohraniční finanční stráže. 24. listopadu bylo nařízeno zostření pohraniční kontroly. Úřady rovněž zakázaly vývoz koní, dobytka, léčiv a automobilů.

Od roku 1922 se situace v regionu pozvolna stabilizovala, nicméně nedostatek dochovaných archivních pramenů znemožňuje podrobněji rekonstruovat tehdejší vývoj.

Zdroj: Státní okresní archiv Cheb, fond Vrchní inspektorát finanční stráže Cheb.