Článek byl původně publikován v Almanachu z V. konference policejního historiků, 2010.
Bohuslav Jedlička přišel na svět v roce 1901 v hanácké vesnici Rakůvka. Svou četnickou kariéru začal ve dvacátých letech v Luhačovicích, kde poznal svou budoucí ženu Julii Kautzkou. Svatba se konala 27. dubna 1929.[1] Jelikož podle tehdejších předpisů nesměl četník sloužit v bydlišti manželky, požádal Jedlička o přemístění do Uherského Brodu, kde rodina strávila celá třicátá léta. Po většinu této doby, do roku 1938, Jedličkovi bydleli v areálu Marschnerovy továrny
Pak přišla nacistická okupace. Dcera Bohuslava Jedličky, paní Konečná (narozena 1930), podle vlastního vyprávění byla 15. března 1939 se spolužáky v divadle na adaptaci Babičky Boženy Němcové a po skončení představení se dozvěděla o příchodu okupantů, kteří v následujících dnech zabrali uherskobrodský sokolský stadion, kde z propagandistických důvodů rozdávali jídlo místnímu obyvatelstvu.[2]
V prvních týdnech nacistické okupace musel četníky v Uherském Brodě při obchůzkách vždy doprovázet německý voják. Jedličkovi byl přidělen mladý sudetský Němec z Liberce. Jak vyplynulo z rozhovoru mezi oběma muži, voják se narodil v Luhačovicích jako nemanželský syn dívky, která po ztrátě zaměstnání nalezla útočiště v domě Jedličkova tchána, kde také porodila. Díky této zvláštní náhodě panovaly mezi Jedličkou a jeho německým společníkem vcelku korektní vztahy.[3]
Krátce po vzniku Protektorátu se Jedlička zapojil do odboje a pomáhal lidem, prchajícím přes Slovensko do ciziny. Jan Kondela později vzpomínal, že v letech 1939-1940 informoval Jedličku o studentech, kteří se pokoušeli dostat přes hranice. Rovněž Jedličkovi poskytl zprávy o osobách z Valašských Klobouků a Květné, které byly zapojeny do organizace útěků a na něž se měl Jedlička obrátit v případě, že by chtěl někomu ze svých známých pomoci přes hranice.[4]
V několika případech Jedlička pomáhal opatřovat doklady pro uprchlíky. Podílel se například na opatření cestovního pasu pro letce Jana Křivdu, který později za války padl.[5] V dubnu 1940 Jedlička připravoval přechod Josefa Vyroubala a Aloise Bednáře na Slovensko, nicméně z plánované akce nakonec sešlo, jelikož nacisté odhalili a zatkli několik železničářů a evangelických kněží, kteří se na převádění uprchlíků podíleli. Kromě toho byla posílena ostraha hranic a vypsána odměna za dopadení každého uprchlíka.[6]
Když slovenští gardisté zadrželi na útěku dva uherskobrodské studenty Jiřího Opletala a Jiřího Hrubého, obrali je o peníze a propustili je. Oba studenti se bez finančních prostředků vrátili do Protektorátu. Jedlička je podle vlastních slov potkal v Uherském Brodě, ale nic o jejich útěku nehlásil.[7]
Mimo své účasti na organizaci ilegálních přechodů Jedlička také prokázal cennou službu doktoru Vincenci Jelínkovi, kterému na podzim 1939 jeho služebná vyhrožovala udáním Gestapu pro poslech zahraničního rozhlasu. Jedličkovi se podařilo služebnou neznámým způsobem zastrašit a přimět ji, aby od výhrůžek upustila.[8]
V roce 1939 či 1940 si Jedlička opatřil pistoli československé výroby, kterou musel později odevzdat. Tajně si však ponechal 25 nábojů, které koncem války věnoval partyzánům. Kromě toho se podle svého poválečného tvrzení podílel na šíření ilegálních letáků v Uherském Brodě.[9]
Jelikož se Jedlička postupem času začal obávat prozrazení (možná v souvislosti s výše zmíněným zatčením několika převaděčů), rozhodl se požádat o přeložení do Náměšti na Hané, kam nastoupil 24. září 1940.[10] Důvodem, proč si Bohuslav Jedlička vybral právě Náměšť, byla skutečnost, že toto město leží v blízkosti jeho rodné Rakůvky. Po přeložení tedy Jedlička mohl udržovat kontakty s rodinou a přáteli, kteří mu mimo jiné pomáhali shánět potraviny, které v té době byly na venkově snáze dostupné než ve městech.[11]
O situaci na četnické stanici v Náměšti v době okupace si můžeme udělat obrázek na základě dvou typů dochovaných archivních dokumentů. Na jedné straně jde o staniční knihy, které zachycují informace bezprostředně, s minimálním časovým odstupem. Druhý pramen, pamětní kniha stanice, byl vytvořen až po skončení války a oproti staničním knihám, pro jejichž psaní existovala pevná pravidla, je pochopitelně subjektivnější. Díky kronice se však můžeme dozvědět řadu informací, které v době okupace nebylo možno do staničních knih uvést.
Stanici v době Jedličkova přeložení do Náměšti velel Antonín Trtílek, který hned v prvních dnech okupace ukryl zbraně, určené pro Stráž obrany státu.[12] Počátky okupace byly pro náměšťské četníky celkově náročně, protože po rozpadu republiky přibyli do Náměšti dva četníci evakuovaní ze Slovenska, Vavřín a Růžička. Jelikož kromě nich a stálého osazenstva přebývalo na stanici i několik četníků, přeložených po Mnichovu z pohraničí, byly ubikace přeplněny. Situace se vrátila do normálu až za pár týdnů, když byli někteří přebyteční četníci přeloženi nebo posláni do výslužby. V prvních dnech okupace byli četníci dočasně odzbrojeni.[13]
Od prosince 1939 se v dokumentech náměšťské četnické stanice objevují první záznamy o nedodržování předpisů o zatemnění. Ti, kdo porušili uvedený předpis, měli být četnictvem hlášeni německému vrchnímu státnímu zástupci v Brně. Část četníků se k tomuto nařízení ovšem stavěla dost benevolentně.
Na jaře 1940 se místní četníci podíleli na rozsáhlém pátrání po legendárním odbojáři Janu Smudkovi, jemuž se později podařilo uprchnout do ciziny. Každodenní obchůzky a kontroly cestujících však zůstaly bez výsledku. V jiných případech, souvisejících s odbojem, ale četnictvo muselo na rozkaz okupační moci zakročit proti odpůrcům režimu, např. 15. srpna 1940 četník Strmiska na příkaz Gestapa zadržel jistého Jana Srbu.[14]
Četníci byli příležitostně vysíláni na krátkodobou službu ke strážním oddílům do Olomouce či do Příkaz. K úkolům četnictva patřilo též střežení obilního skladiště proti případným krádežím a sabotážím či dohled na filmové projekce v místním biografu.[15] Ze stručných úředních záznamů není zcela jasné, co bylo účelem tohoto dohledu. Lze však předpokládat, že četníci měli bránit tomu, aby při promítání válečných zpráv či propagandistických snímků docházelo k projevům odporu proti režimu.
Postrachem náměšťských četníků v době okupace byl štábní kapitán Jan König, který se během války vypracoval do funkce velitele Četnického oddělení v Olomouci. Podle kroniky náměšťské četnické stanice šlo o kolaboranta, který svým podřízeným ztrpčoval život důsledným dodržováním rozkazů okupantů.[16] Jak ještě uvidíme, obdobný názor na Königa měl i Jedlička.
Jak nás informuje kronika, kromě Königa ztrpčoval nejen četníkům, ale celé řadě obyvatel Náměšti, život i náměstek starosty Ernst Schien. Tento muž, povoláním zubní technik, se dal dobrovolně do služeb nacistů, a to navzdory svému židovskému původu. Pokud Schien doufal, že se kolaborací zachrání před osudem, který čekal židovské obyvatelstvo Protektorátu, pak se jeho naděje ukázala jako klamná, neboť roku 1943 byl Schien deportován do koncentračního tábora.[17]
Tento stručný nástin situace v Náměšti na Hané nám umožňuje učinit si alespoň základní představu o poměrech, v nichž Bohuslav Jedlička po svém přeložení pracoval.
Již krátce po nástupu na nové působiště se praporčík Jedlička dostal do potíží. V den výročí vzniku Československa 28. října 1940 se během obchůzky dozvěděl od úřednice Marie Stejskalové, že její matka Žofie, funkcionářka Sokola, spolu se dvěma žákyněmi tajně položila kytici u pomníku obětí první světové války v Loučanech. Jedlička tuto událost nehlásil, nicméně zmínil se o ní svému kolegovi štábnímu strážmistru Bohuslavu Strmiskovi. Ten se následující den svěřil veliteli stanice vrchnímu strážmistru Trtílkovi, který o případu informoval nadřízené orgány. Jedlička byl z rozkazu velitelství Četnického oddělení Olomouc vzhledem k dosavadní beztrestnosti postižen pouze sedmi dny domácího vězení.[18]
19. srpna 1941 byl Jedlička dočasně přidělen jako velitel ke strážnímu oddílu ve Štěpánově, který měl za úkol střežit železniční trať. V polovině září byli z šesti Jedličkových podřízených dva povoláni ke cvičným střelbám do Olomouce a jeden se vrátil na svou kmenovou stanici. Vzhledem ke snížení stavů se Jedlička v noci na 18. září 1941 rozhodl vyslat na obchůzku pouze jednoho četníka místo dvou, za což byl výše zmíněným kapitánem Königem udán Krajskému soudu v Olomouci pro „porušení povinností ve službě strážní“.[19]
Při přelíčení 27. ledna 1942 byl Jedlička osvobozen, nicméně vyšší instance rozhodnutí soudu zpochybnila. Záležitost se poté táhla ještě delší dobu, přičemž jeden z pracovníků soudu Jedličkovi soukromě sdělil, že by bylo možno konečné rozhodnutí opakovaně odkládat až do skončení války.
V červnu 1943 však byly přestupky příslušníků protektorátních uniformovaných policejních sborů převedeny do kompetence německých vojenských soudů. V srpnu 1943 byl tedy Bohuslav Jedlička odsouzen k šesti týdnům vězení, které si odpykal v posádkové věznici v Olomouci v době od 17. září do 28. října 1943.[20]
Jedličku ve vězení několikrát navštívily manželka s dcerou, které mu mimo jiné nosily cigarety, určené pro spoluvězně a pro uplácení strážných. (Sám Jedlička byl nekuřák.) Při jedné příležitosti se jim podařilo propašovat do věznice boty pro zajatého ruského vojáka. Jindy zase vynášely korespondenci vězňů. Poprvé se prý paní Jedličková pokusila vhodit dopisy do nejbližší poštovní schránky u věznice, její dcera si však naštěstí zavčasu všimla muže, který je pravděpodobně sledoval. Proto se kvapně vytratily a napříště raději z bezpečnostních důvodů posílaly vězeňské dopisy z jiných míst.[21]
Sám Jedlička po válce uvedl, že během vězeňského pobytu zásoboval „jídlem a kuřivem současně tam vězněné příslušníky vládního vojska, vězněné ruské zajatce i jiné zajatce a německé vojáky české národnosti.“[22] Kromě toho opatřoval spoluvězňům české knihy. Podařilo se mu uplatit některé dozorce, zejména štábního šikovatele Samsona z Berlína a Grobnera z Vídně, díky čemuž mohl navštěvovat ostatní vězně.
Popisem Jedličkova vězeňského pobytu jsme však poněkud předběhli události, jelikož během dlouhého čekání na rozhodnutí soudu došlo k několika podstatným událostem, které se dotkly i náměšťských četníků..
V dubnu 1942 bylo vyhlášeno pátrání po francouzském generálu Giraudovi, uprchlém ze zajetí. (Giraud se později úspěšně dostal do Velké Británie, kde aktivně politicky působil.) Následující měsíc četníci pro změnu pátrali po francouzských a britských uprchlících ze zajateckého tábora. 28. května bylo zahájeno pátrání po pachatelích atentátů na Heydricha, které oficiálně pokračovalo ještě několik dní po smrti atentátníků, k níž došlo 18. června.[23]
Od poloviny roku 1942 byla agenda četnictva vedena v němčině. V případě Náměšti nemáme (na rozdíl od jiných četnických stanic) doklady o tom, že by této změně předcházely kurzy němčiny. Víme pouze, že v měsících následujících po změně úředního jazyka byli někteří četníci vysíláni na krátké (někdy i jednodenní) německé kurzy do Olomouce.[24]
Jedlička v době války poskytl pomoc řadě lidí, mimo jiné soustružníku Jaroslavu Rečkovi, který o silvestrovské noci roku 1942 spolu se svým přítelem Františkem Kuchaříkem ukradl svému švagrovi Bartoloměji Nemravovi z Olbramovic elektromotor, aby Nemrava nemohl dále vyrábět sáně pro německou armádu.
Četníci z Vilémova Rečku odhalili a našli v jeho domě odcizený motor. Rečka byl tudíž předveden na Četnickou stanici v Náměšti, kde Jedličkovi o samotě prozradil motiv svého činu a informoval ho o sabotáži, kterou provedli synové učitele Chudoby na železniční trati poblíž Senice na Hané (viz dále).
7. června 1943 praporčíku Jedličkovi jistý rolník ohlásil nález střeliva v rokli poblíž obce Senice na Hané. Ačkoliv se jednalo o obvod Četnické stanice Cholina, Jedlička neprodleně vyrazil na uvedené místo, kde dle vlastních slov objevil mimo různého pracovního náčiní také bednu s náboji do pušky a protinacistické letáky. Tyto písemnosti u sebe ukryl a až poté vyrozuměl své kolegy z Choliny. Letáky později doma spálil.[25]
V létě 1943 se na Jedličku údajně obrátil jistý mlynář, který mu sdělil, že se u něho doma objevil uprchlý ruský zajatec, žádající o jídlo a nocleh. Mlynář Rusa odkázal na hajného Havelku. Po obdržení této informace Jedlička vyhledal Havelku a dohodli se na výpovědi, ve které Havelka popřel, že by s Rusem mluvil.[26]
Jedlička byl zřejmě informován o řadě dalších událostí, jejichž prozrazení mohlo mít tragické následky. Například v létě 1943 jistého Tomáše Vysloužila ze Střížova při práci na poli oslovil Polák, uprchlý z nucených prací v Říši. Vysloužil, který se během vojenské služby v Krakově před první světovou válkou naučil obstojně polsky, uprchlíkovi poskytl nějaké potraviny a poradil mu nejvhodnější cestu k polským hranicím. Téhož dne se o uvedené události zmínil Jedličkovi.[27]
Několik náměšťských občanů po válce vypovědělo, že byli v letech 1941-45 opakovaně přistiženi praporčíkem Jedličkou při poslechu zahraničního rozhlasu, což četník nikdy nehlásil nadřízeným.[28] Dělník Vojtěch Drnovský vypověděl, že v jeho bytě Jedlička a obecní strážník Bohuslav Zajíček v srpnu 1943 objevili načerno získané obilí, ale nechali si toto zjištění pro sebe.[29] Bohuslav Jedlička mimo to informoval své známé z okolních měst, kde na venkově lze nejsnadněji sehnat potraviny a byl též zapojen do šíření protinacistických letáků.[30]
Počátkem roku 1944 postihla námešťské četníky citelná rána, když Gestapo za nejasných okolností zjistilo, že velitel stanice Antonín Trtílek na počátku války ukryl zbraně SOS. Trtílek byl zatčen a ve vězení strávil necelý rok, od 1. února 1944 do 24. ledna 1945.[31] Ve vedení stanice ho nahradil František Melichárek, který je však jako velitel uváděn až od 1. září 1944. Mezitím (podle svého poválečného svědectví až do 15. září) stanici prozatímně velel Bohuslav Jedlička.
Během jeho velení, v březnu 1944, přijel na kontrolu velitel Četnického oddělení Olomouc štábní kapitán Jan König, který shledal nedostatky v zatemnění v obci. (Podle Jedličkova názoru byly tyto nedostatky naprosto nepatrné.) König nařídil, aby četníci pokutovali všechny obyvatele, kteří nedodrželi předpis, a aby do druhého dne předložili seznam pokutovaných.
Tento seznam musel Jedlička osobně přivést do Olomouce. Königovi však pokuty nepřipadaly dostatečně vysoké, za což byl Jedlička potrestán deseti dny domácího vězení. Zemský četnický velitel v Brně trest zvýšil o dalších pět dní.[32]
Jinak ovšem léta 1943 a 1944 proběhla z hlediska náměšťských četníků relativně klidně. Rutinní službu narušovaly občasné pátrací akce proti dezertérům, uprchlým zajatcům či partyzánům, k nimž v této době nezřídka docházelo i v jiných četnických obvodech. Z dostupných dokumentů se zdá, že tyto akce byly v některých případech podnikány spíše namátkově a že i běžné obchůzky byly ve staničních knihách označovány jako pátrání po „banditech“, jak byli partyzáni označováni.[33]
Ke konci roku 1944 se ovšem začala stupňovat odbojová činnost v regionu. Podle svědectví paní Konečné, dcery Bohuslava Jedličky, byl její otec napojen na partyzánskou skupinu Jermak, zformovanou kolem oddílu sovětských parašutistů, vysazených v noci na 1. října 1944 u Ruprechtova na Vyškovsku.[34]
To potvrzují i dochované dobové dokumenty. Lesní správce Hostička během okupace získával od Jedličky zprávy o zbraních uložených na četnické stanici a o situaci ve vojenském skladišti v aleji u hradu v Náměšti. Tyto informace Hostička předával oddílu Jermak. Hostička podle vlastních slov seznámil Jedličku s několika partyzány, kteří se u něho tajně scházeli.[35]
Jedlička příležitostně spolupracoval i s příslušníky partyzánského oddílu Jana Žižky, zejména s rodinou Chudobových. Když byl v roce 1942 Vratislav Chudoba udán pro sabotáž na telefonním a signalizačním vedení u železniční trati, Jedlička celou záležitost ututlal.[36]
Když byli bratři Vratislav a Mojmír Chudobovi 9. září 1944 nuceni utéct před Gestapem, dostali místní četníci za úkol střežit dům jejich rodiny pro případ, že by se někdo z uprchlíků vrátil a pokusil se kontaktovat své příbuzné. Jedlička během své služby členům rodiny Chudobových umožňoval tajně přicházet a odcházet zadním vchodem.[37]
Gestapo připravilo na rodiče uprchlých bratrů Chudobových trik. Ačkoliv Němci věděli, že utekli oba bratři, oficiálně zatím pátrali pouze po Vratislavovi a čekali, zda rodiče nahlásí útěk druhého syna. Jedlička na tuto skutečnost upozornil otce uprchlíků učitele Antonína Chudobu a sám s ním sepsal potřebné hlášení pro okupační orgány.[38]
Když byl 1. října 1944 zatčen zbytek rodiny Chudobových, praporčík Jedlička patřil k četníkům, kteří zatčené eskortovali do olomouckého vězení Gestapa. Jedlička převzal od Chudoby vzkazy pro několik odbojářů z Náměšti, které neprodleně vyřídil.[39]
Podle poválečného svědectví Antonína Chudoby se v blíže neurčené době uvažovalo o inscenovaném přepadení náměšťské četnické stanice, při kterém by se partyzáni mohli zmocnit zbraní, nakonec však bylo od chystané akce upuštěno, jelikož organizátoři dospěli k závěru, že by přepad mohl mít za následek přeložení četníků, spolupracujících s odbojem.[40]
Do ilegální činnosti byla zapojena i Jedličkova matka Filomena, v jejímž domě v Rakůvce č. p. 8 se od května 1944 do dubna následujícího roku ukrýval nám již známý Josef Vyroubal z Hvozdna, jemuž chtěl Bohuslav Jedlička na počátku války pomoci s útěkem do ciziny a který se později musel ukrýt před olomouckým Gestapem.[41]
S blížícím se koncem války se situace v Náměšti a okolí dramatizovala. V posledních měsících okupace zřídila německá armáda v lese Na Spravedlnosti muniční sklad a škola byla přeměněna na polní nemocnici. Stupňovala se i odbojová činnost. V září 1944 muselo několik místních obyvatel uprchnout z obav před Gestapem. Četníci byli následně pověřeni střežením domů těchto odbojářů.[42] V dubnu posledního válečného roku došlo k sabotáži železniční trati. Zhruba v téže době partyzáni nedaleko Náměšti zabili majora ustupujících maďarských vojsk.[43]
Dcera praporčíka Jedličky si pamatuje na případ, kdy skupina partyzánů, s nimiž její otec spolupracoval, pobila vlakový transport německých vojáků, přičemž jeden z partyzánů v boji padl. V té době se vyprávělo, že vlak přijel na stanici do obce Konice plný mrtvých Němců.[44]
Pravděpodobně se jednalo o přepad v noci z 20. na 21. dubna 1945 u obce Stražisko, na který po válce vzpomínal i sám Jedlička. Mrtvým partyzánem byl velitel útočníků Josef Augustýn, jemuž Jedlička dříve dodával střelivo a baterie do svítilen.[45] Útok však nebyl dílem skupiny Jermak, jak uvádí Jedlička, ale oddílu Juraj.[46] (Vzhledem k časté spolupráci a personální propojenosti partyzánských skupin docházelo k záměnám jednotlivých oddílů poměrně běžně.)
Po Augustýnovi převzal velení oddílu ruský důstojník jménem Gregorij, jemuž praporčík Jedlička věnoval svůj prsten jako poznávací znamení. V dubnu 1945 se o Jedličkových stycích s partyzány dozvěděl velitel četnické stanice vrchní strážmistr František Melichárek, který chování svého podřízeného zřejmě tiše toleroval.[47] 2. května 1945 Jedlička zatajil udání z o přítomnosti čtyř partyzánů v obvodu stanice.
Kromě spolupráce s partyzány Jedlička od března 1945 pomáhal zahradníku Pavlu Ošťádalovi, který ukrýval Rusku uprchlou z prací v Německu.[48] Bývalí členové revolučního Místního národního výboru v Náměšti František Majtl a František Svozil po válce potvrdili, že Jedlička v dubnu 1945 věděl o existenci revolučního výboru.[49]
8. května 1945 probíhaly v okolí drobné šarvátky, do nichž se zapojilo i sovětské letectvo. Po obdržení zpráv o kapitulaci se Němci neprodleně dali na ústup, přičemž vyhodili do povětří most na Biskupství. Poslední německé oddíly dle četnických záznamů opustily oblast 9. května kolem šesté hodiny ranní. Téhož dne četníci slavnostně přivítali jednotky Rudé armády.[50]
Kronika uvádí, že se četníci dali neprodleně k dispozici Místnímu národnímu výboru, není však uvedeno, kdy přesně k tomu došlo. Podle staniční knihy praporčík Jedlička přijal 11. května pokyny od Místního národního výboru v Ludačově. (Tento název je uveden v kronice četnické stanice, ve skutečnosti šlo zřejmě o Ludéřov.)
V následujících týdnech obdržela četnická stanice trestní oznámení na 32 kolaborantů, z nichž 8 se podařilo zadržet. Kromě toho bylo zajištěno i několik německých vojáků, které četníci předali Rudé armádě. Blíže nespecifikovaný počet Němců a českých kolaborantů byl poslán do sběrného tábora v Olomouci. Četníci začali též shromažďovat důkazy proti Ernstu Schienovi, na něhož následně bylo 26. června učiněno formální udání u Lidového soudu v Olomouci.
Poněkud nejasný záznam z konce května 1945 se zmiňuje o tom, že četníci na žádost Národního výboru asistovali při zajišťování válečné kořisti. Výboru byly rovněž předávány peníze, nalezené u zadržených osob.[51]
V prvních poválečných měsících se pochopitelně konala celá řada oslav a pietních akcí. Již 12. května se náměšťští četníci účastnili pohřbu jakéhosi Havelky z Olomouce, zabitého nacisty. 17. června se proběhla velkolepá národní slavnost.
Četníci ovšem vyšetřovali i řadu přečinů sovětských vojáků. Většinou se jednalo o drobné krádeže či výtržnosti, v jiných četnických obvodech v okolí Olomouce (např. ve Velkém Újezdě) se ovšem rudoarmějci ojediněle dopouštěli i vážnějších zločinů včetně únosů. Tyto případy však nebyly nijak časté.[52]
Na některé incidenty si vzpomíná i paní Konečná. Podle jejího vyprávění praporčík Jedlička jednou přistihl dvojici sovětských vojáků, kteří se snažili vloupat do jedné vily. Četník oba muže zadržel a předvedl je před důstojníka Rudé armády, který provinilce zbičoval. Jedlička byl prý zaražen brutálností trestu.[53] Jindy zase skupina sovětských vojáků s sebou odvezla několik dětí, po telefonické intervenci četnictva se však podařilo oddíl zadržet a děti vrátit rodičům.[54]
Většina sovětských vojáků se však chovala poměrně slušně, někteří nosili rodině Jedličkových rýži a jiné potraviny. Pár vojáků, kteří se s Jedličkovými spřátelili, při svém odchodu dokonce nechalo rodině svého koně.[55]
Brzy po válce prý Jedličku vyhledal muž, který během okupace udal uprchlého Rusa, ukrývajícího se u hajného Tomečka. Praporčíku Jedličkovi se tehdy podařilo tento případ ututlat. Dotyčný udavač po skončení války vstoupil do KSČ a k témuž přesvědčoval i Jedličku, který nabídku rázně odmítl.[56]
Krátce poté byl Jedlička dočasně převelen do Dolních Domaslavic ve Slezsku. V několika dochovaných dopisech z té doby se Jedlička zmiňuje o demonstracích polské menšiny, většina korespondence je však věnována ryze praktickým otázkám, především opatřování potravin. I paní Konečná potvrzuje, že její otec ve Slezsku obstarával jídlo, které poté posílal rodině do Náměšti. Celkově byl Jedlička se službou v Dolních Domaslavicích poměrně spokojen.[57]
V Jedličkově pozůstalosti se nachází i nepodepsaný dopis datovaný v červnu neuvedeného roku (zřejmě 1945), jehož pisatel Jedličkovi radí, aby se nehlásil ke službě ve Slezsku či Sudetech, jelikož pro uvedené pohraniční oblasti má být zřízeno samostatné zemské četnické velitelství.[58] Tato idea pochopitelně nebyla nikdy realizována.
Po pár měsících pobytu ve Slezsku se Bohuslav Jedlička, povýšený na vrchního strážmistra, vrátil na své dřívější působiště do Luhačovic, od roku 1948 sloužil v Uherském Brodě.
V poválečných letech Jedlička usiloval o získání úředního potvrzení o své odbojové činnosti. V jedné z žádostí uvedl: „Moje činnost byla ovšem celkem pasivní, ale mohu si říci, že touto mou pasivní činností bylo zachráněno mnoho životů a mnoho jiných „příjemností“ ze strany Němců, než kolik nepřátelských životů neb jiného užitku zmařil či udělal některý „aktivní“ příslušník odboje.“[59] Na závěr téhož textu se pisatel vyjádřil: „Vydá-li mi MNO (Ministerstvo národní obrany) osvědčení..., budiž. Jinak však na osvědčení nereflektuji, ježto jako aktivní příslušník SNB, jej prakticky ani nemohu použíti a nakonec nechci míti žádných výhod za svou činnost, kterou byl pro svou vlast a národ povinen každý Čech.“[60]
Rozhodnutím Zemského velitelství SNB v Brně z 8. října 1947 byly Jedličkovi úředně zrušeny tři kázeňské tresty, které mu byly uděleny během okupace.[61] Téhož roku Bohuslav Jedlička také obdržel pochvalné uznání Zemského velitelství.[62] Jedličkova Žádost o přiznání charakteru čs. partyzána však byla 18. února 1948 zamítnuta s odůvodněním, že žadatelova odbojová činnost v období okupace nebyla „bojová ani s destruktivními prostředky v týlu nepřítele.“[63] Ani žádost o osvědčení o účasti v odboji nebyla přijata, jelikož „odbojová činnost nebyla prokázána, vězení netrvalo alespoň 3 měsíce. Vážnou poruchu zdraví neprokázal.“[64]
V roce 1953 vrchního strážmistra Jedličku udal jeden z jeho kolegů pro kritiku tehdejších politických poměrů. Jedlička byl zatčen a vyšetřován v Brně na Špilberku. Ačkoliv obvinění nebylo prokázáno, musel Bohuslav Jedlička odejít ze služby. Po propuštění pracoval nejprve na jatkách a později v Luhačovických lázních, nejdříve jako účetní a poté jako hlídač. Zemřel v březnu 1989.
Použité prameny:
Pozůstalost Bohuslava Jedličky, v držení rodiny.
Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.
Státní okresní archiv Olomouc, fond Četnická stanice Náměšť na Hané.
Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc, fond Četnické oddělení Olomouc.
Použitá literatura:
Bartoš, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Lošticku. Šumperk 1979.
Bartoš, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945. Olomouc 1997.
Kural, Václav: Partyzánské destrukční akce proti železniční dopravě na střední a východní Moravě a v západní polovině Čech. In: Historie a vojenství č. 4/1959.
Lášek, Radan: Velitelé praporů SOS. Praha 2009.
[1] Kautzká (v některých písemných pramenech též uváděna jako Kautská) se narodila 11. března 1906 v Luhačovicích. Pozůstalost Bohuslava Jedličky, dopis Četnické stanice Náměšť na Hané pro Četnickou stanici Luhačovice, 26. září 1940.
[2] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.
[3] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.
[4] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, opis potvrzení Jana Kondely z 4. července 1946. V té době byl Kondela přednostou Bezpečnostního referátu Okresního národního výboru v Uherském Brodě.
[5] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.
[6] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946; Pozůstalost Bohuslava Jedličky, potvrzení Bohuslava Křivdy z 4. července 1946. Vyroubal pocházel z okresu Litovel, tedy z blízkosti Jedličkova bydliště. Je proto možné, že se znali již před válkou nebo přinejmenším měli společné známé, kteří Vyroubalovi zprostředkovali kontakt s Jedličkou. Jak ještě bude zmíněno, Vyroubal v průběhu války dále udržoval styky s Jedličkovou rodinou.
[7] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.
[8] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, opis potvrzení dr. Vincence Jelínka z 22. července 1946. V té době Jelínek působil v Brně.
[9] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září
[10] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.
[11] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.
[12] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice. K ukrývání zbraní Stráže obrany státu (SOS) došlo i v jiných místech regionu. Pplk. Miroslav Šitina, velitel Praporu SOS Bruntál (kterážto jednotka byla po záboru pohraničí přesídlena do Olomouce), v prvních týdnech okupace organizoval ukrývání zbraní SOS uložených na četnických stanicích. K vůdčím osobnostem této akce patřili četníci vrchní strážmistr Václav Černý a praporčík Ladislav Solický. (Viz: Lášek, Radan: Velitelé praporů SOS. Praha 2009, s. 136.) Není známo, zda Trtílek spolupracoval se zmíněnou odbojovou skupinou nebo zda zbraně ukryl z vlastní iniciativy.
[13] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.
[14] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.
[15] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.
[16] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice. O Königově kolaboraci se v několika poválečných dopisech zmiňuje i Jedlička.
[17] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.
[18] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946; SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice. Co vedlo Trtílka, který byl sám zapojen do odbojové činnosti, k ohlášení incidentu, není známo. Svou roli zde mohly sehrát obavy z možných důsledků, pokud by se nacisté o této události dozvěděli z jiného zdroje. Nelze vyloučit ani možnost, že šlo o projev osobních antipatií mezi četníky. Je však nutno uvést, že Trtílek ve svém hlášení tvrdil, že se o položení kytice dozvěděl přímo od Jedličky, čímž patrně chtěl jmenovaného krýt.
[19] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.
[20] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946; SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.
[21] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.
[22] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.
[23] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.
[24] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.
[25] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.
[26] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.
[27] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, potvrzení Tomáše Vysloužila z 6. srpna 1946.
[28] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, potvrzení Františka Majtla a Františka Svozila z 6. srpna 1946.
[29] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, nedatováno.
[30] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946; Pozůstalost Bohuslava Jedličky, žádost o osvědčení z 26. ledna 1948.
[31] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice, staniční knihy.
[32] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.
[33] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.
[34] Bartoš, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Lošticku.Šumperk 1979, s. 10.
[35] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prohlášení V. Hostičky z 15. září 1946. Sám Jedlička uvedl, že do styku s příslušníky oddílu Jermak přišel v březnu 1945.
[36] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946. Příslušnost bratrů Chudobových k partyzánské jednotce Jan Žižka potvrzuje i historik Josef Bartoš (Bartoš, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945. Olomouc 1997, s. 91.)
[37] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946.
[38] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946.
[39] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946.
[40] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, Potvrzení o podpoře partyzánského hnutí za okupace z 31. července 1946. V posledních týdnech války došlo k přepadům několika četnických stanic v okolí (Bílá Lhota, Vilémov). Viz Bartoš, Joef: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945. Olomouc 1997, s. 101.
[41] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prohlášení Josefa Vyroubala z 10. října 1946. V době vzniku citovaného textu Vyroubal pracoval jako dozorce vězňů v pracovním táboře ve Velkém Meziříčí.
[42] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice. Pravděpodobně se jednalo mimo jiné i o rodinu Chudobových, s nimiž Jedlička spolupracoval a kteří museli 9. září 1944 utéct před Gestapem. (viz výše)
[43] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.
[44] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.
[45] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.
[46] Kural, Václav: Partyzánské destrukční akce proti železniční dopravě na střední a východní Moravě a v západní polovině Čech. In: Historie a vojenství č. 4/1959.
[47] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.
[48] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, prosba o zhodnocení illegální činnosti v době okupace z 19. září 1946.
[49] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, opis Četnické stanice Uherský Brod ze 7. září 1946.
[50] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, památník stanice.
[51] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.
[52] SOkA Olomouc, f. Četnická stanice Náměšť na Hané, staniční knihy.
[53] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.
[54] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.
[55] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.
[56] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009.
[57] Rozhovor s paní Konečnou 11. prosince 2009; Pozůstalost Bohuslava Jedličky, korespondence Bohuslava Jedličky s rodinou
[58] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, nezařazená korespondence. Použití termínu „Zemské četnické velitelství“ podporuje domněnku, že dopis pochází z období těsně po válce, ještě než se ujal nový oficiální název Sbor národní bezpečnosti.
[59] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, žádost o osvědčení z 26. ledna 1948.
[60] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, žádost o osvědčení z 26. ledna 1948.
[61] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, dopis Zemského velitelství SNB v Brně z 8. října 1947.
[62] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, žádost o osvědčení z 26. ledna 1948.
[63] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, rozhodnutí Ministerstva národní obrany z 18. února 1948.
[64] Pozůstalost Bohuslava Jedličky, rozhodnutí Ministerstva národní obrany z 8. dubna 1948.
