Telefony

Druhá polovina 20. let představovala pro Československo relativně poklidné období, kdy se mezinárodně- i vnitropolitické poměry vyvíjely bez větších otřesů. Během této éry, kterou v českém prostředí ukončil pád „panské koalice“ a v celosvětovém měřítku vypuknutí Velké hospodářské krize, došlo k řadě reforem u četnictva. Mimo zřízení pátracích stanic a dalších organizačních změn se jednalo také o přidělování bicyklů a telefonů četnickým stanicím. Agenda, spojená s touto modernizací, nám umožňuje nahlédnout do poměrů, které panovaly v obvodech jednotlivých četnických stanic.

Kupříkladu 29. ledna 1928 Četnické oddělení Cheb podalo návrh na zřízení telefonních linek pro stanice Sangerberg, Vildštejn, Neuberg, Tršnice, Tatrovice a Libštejn. Žádost o přidělení telefonů je doprovázena stručným popisem situace v obvodech dotyčných stanic. Například o Sangerbergu se dozvídáme, že leží v lesnaté oblasti, kde v letních měsících „panuje dosti čilý ruch turistický“ a tamní obyvatelstvo „jest náchylné k častému páchání různých trestných činů.“ V obci fungovala telefonní ústředna, vzdálená zhruba 20 kroků od četnické stanice.

Ve Vildštejně, sídle okresního soudu a několika továren, v dané době sílilo komunistické hnutí a „různé trestné činy často zde přicházejí.“ Nejbližší telefonní ústředna se nacházela v 6 kilometrů vzdálených Františkových Lázních. Neuberg ležel poblíž státních hranic na poměrně významné silnici do Saska. V obvodu stanice se nacházelo několik průmyslových podniků a výletních restaurací, telefonní ústředna však chyběla. Nejbližší zařízení tohoto druhu bylo k dispozici v Aši, 7 kilometrů od Neubergu.

Tršnická stanice byla situována v blízkosti železniční křižovatky. „Mnoho služebních úspěchů hlavně v letní době stanici unikne, ježto nemůže rychle prověřiti totožnost podezřelých cizinců meškajících na nádraží.“ Nejbližší telefonní ústředna byla k dispozici v Chebu, ve vzdálenosti přibližně 3700 metrů od četnické stanice.

Četnické stanici v Tatrovicích připadla „větší část obvodu po zrušení stanice Lipnice.“ Hornatou oblastí nezřídka procházely skupiny potulných cikánů. Telefonní ústředna se nacházela v 6 a půl kilometru vzdáleném Chodově. Libštejnská stanice ležela „přímo na hustě zalesněné státní hranici.“ Pěší cesta na nejbližší železniční nádraží do 4 a půl kilometru vzdáleného Hazlova, kde též fungovala telefonní ústředna, trvala kolem půldruhé hodiny. „Obvod obývá částečně lesní dělnictvo“ a především zaměstnanci textilních továren.

V návrhu plzeňského exponovaného důstojníka z 8. února 1928 se doporučuje zřízení telefonního připojení na všech výše uvedených četnických stanicích.

                                                                                                            

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství, kart. 1068.

Maďarští četníci

            4. listopadu 1921 zaslala Vojenská kancelář prezidenta republiky Generálnímu velitelství četnictva výtah z hlášení československého vojenského attaché v Budapešti, a to s podotknutím, že zprávy od uvedeného diplomata „bývají velmi přesné a zasluhují pozornosti.“

            Podle informací z Budapešti maďarské četnictvo v poslední době propustilo větší množství „důstojníků a poddůstojníků příslušných do nástupnických států,“ mezi nimiž pochopitelně nechyběli ani Maďaři ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Dalo se tudíž očekávat, že se část těchto mužů vrátí do Československa a někteří z nich budou usilovat o přijetí k četnictvu.

            Podle výpovědi propuštěného četníka Julia Gerendyho z komáromské župy sloužil u československého četnictva v Bratislavě jistý kapitán Hödony, sám bývalý maďarský četník, který údajně lákal propuštěné maďarské četníky pocházející z území ČSR ke vstupu do československého četnictva. Hödonyho prostředníkem měl být vlnař František Erlik. Dále budapešťský attaché upozornil na bývalého maďarského četníka Szlanka, který byl prý v uvedené době velitelem četnického oddílu v Nagymagyaru na Slovensku.

            Československé diplomatické orgány v Maďarsku nevydávali propuštěným četníkům pasy s odůvodněním, že dotyční „pozbyli svými službami u maďarského státu naši příslušnost“ a navíc „jsou individua maďarskou irredentou veskrz zkažená a pro náš stát nebezpečná.“ Případné přijímání bývalých maďarských četníků do československých služeb se tudíž jevilo jako nežádoucí.

            V reakci na tuto zprávu učinil generální velitel četnictva dotaz u svých podřízených v Bratislavě, odkud mu bylo 12. listopadu sděleno, že u Zemského četnického velitelství pro Slovensko nepůsobí žádný Hödony ani Szlanek a „že rozhodnutí o přejímání býv. maďarských četníků si vyhradilo ministerstvo vnitra.“ Jednotlivý žadatelé měli být podrobně prověřováni, zejména po stránce jejich národní spolehlivosti. 4. listopadu 1921 ovšem ministerstvo vnitra prohlásilo další přijímání propuštěných maďarských četníků za vyloučené, jelikož tito muži jsou státními příslušníky Maďarska. Slovenský zemský velitel k tomu doplnil, že v jeho obvodu beztak již téměř rok nebyl přijat do služby jediný bývalý maďarský četník.

            Generální velitel četnictva se zároveň obrátil na úřad zemského velitele na Podkarpatské Rusi, jehož odpověď však není známa.

Zdroj: Národní archiv, fond Generální velitel četnictva, kart. 7.