Zamítnutá žádost

V období první republiky musel být každý žadatel o přijetí k policii i četnictvu prověřen, přičemž nejdůležitější úlohu při posuzování žádosti zpravidla hrálo hlášení četnické stanice, do jejíhož obvodu byl žadatel příslušný. Pokud dotyčná stanice hlásila, že se žadatel nebo jeho rodina netěší dobré pověsti, žádost byla obvykle zamítnuta.

V červnu 1933 si rolnický syn Josef Jeník (narozen 1909, vyučený mechanik, vojín v záloze mostního praporu v Bratislavě, bytem v Nové Doubravě) zažádal o přijetí ke státní policii v Praze. Tamní policejní ředitelství 30. srpna téhož roku „požádalo četnickou stanici v Heřmanově Městci o vyšetření předběžného života žadatele.“ Štábní strážmistři František Polák a Jaroslav Mišoň v odpovědi ze 17. září uvedli, že podle svědků byl Jeník po určitou dobu členem komunistického mládežnického sdružení. Na základě této skutečnosti pražské policejní ředitelství 30. září 1933 Jeníkovu žádost o přijetí zamítlo.

Jeník následně podal stížnost na oba četníky, kteří podle něj poskytli policejnímu ředitelství nepravdivé informace. Jeník popřel své členství v komunistické organizaci a uvedl, že se nikdy politicky neangažoval mimo agrární stranu, jejímž sympatizantem dle vlastních slov byl v době podání stížnosti.

Okresní četnický velitel v Chrudimi štábní kapitán Ptáček při prověřování stížnosti zjistil, že Jeník si sice 12. června 1932 podal žádost o přijetí do agrární strany, „pravděpodobně, aby obdržel místo ve státní službě,“ ale nebyl přijet, jelikož neuhradil členský příspěvek za rok 1933.

Ohledně Jeníkovy komunistické minulosti rolník František Rejfek z Heřmanova Městce vypověděl, že Josef Jeník často docházel do spolkové místnosti komunistické mládeže v hotelu Beránek a odebíral komunistické časopisy. Radní František Rejfek (patrně příbuzný předchozího svědka) uvedl, že po návratu z vojny se Jeník pravidelně účastnil sobotních sešlostí komunistické mládeže a udržoval přátelské styky s komunistickými předáky Františkem Ipserem a Františkem Šimůnkem.

Závěry vyšetřování štábního kapitána Ptáčka potvrdil i nadřízený velitel četnického oddělení, načež bylo Jeníkovi zasláno oficiální vyrozumění, že „šetřením nevyšly najevo žádné okolnosti, které by vyžadovaly nového řízení.“

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha.

Osobní rozepře

K problémům, s nimiž se museli prvorepublikoví četníci potýkat, patřily mnohdy malicherné spory s osobami a organizacemi, pronajímajícími prostory četnictvu. Četnická stanice ve Valči sídlila již od roku 1880 v domě č. p. 26, jehož majitelkou byla ve 30. letech jistá Anna Burghartová, jejíž soužití s četníky nebylo právě idylické.

Když četnická stanice 28. března 1933 obdržela zásilku palivového dříví, Burghartová v nepřítomnosti četníků nařídila kočímu, aby dříví složil před vraty dvora. Jelikož dosud bylo zvykem zavážet dříví až do dvora, byl velitel stanice vrchní strážmistr Václav Falout chováním Burghartové dost zaskočen. Rozhodl se proto majitelku domu předvolat na purkmistrovský úřad, aby si v přítomnosti purkmistra Ludvíka Prosche a tajemníka Hermanna Schwarze uvedenou záležitost vyjasnili.

Burghartová argumentovala tím, že při zajíždění vozů do dvora vzniká škoda na omítce a porostu. Během jednání přišla řeč i na starší spory mezi Faloutem a Burghartovou, přičemž četník Burghartové pohrozil žalobou „pro rušení manželského klidu,“ jelikož jej Burghardová v minulosti před jeho manželkou kritizovala pro jeho zálibu v cigaretách a posmívala se jeho obézní postavě. Kromě toho Falout tvrdil, že Burghartová pomlouvá jeho manželku.

Největší emoce však vyvolalo údajné dřívější prohlášení Burghartové, že Faloutova manželka Augusta při praní prádla u obchodníka Arnošta Löwyho poškodila prací kotel. Burghartová si později stěžovala, že ji Falout během jednání na purkmistrovském úřadě obvinil ze lži. Nařčený se hájil tvrzením, že ve skutečnosti pouze řekl, že je lží, pokud někdo prohlašuje, že jeho žena poškodila kotel. Neuvedl však výslovně, že tuto lež šíří Burghartová. Faloutovu verzi potvrdili i purkmistr Porsch a tajemník Schwarz.

Okresní četnický velitel ve Žluticích poručík Vinař při vyšetřování incidentu zjistil, že škody na dvoře Burghartové, které měly být údajně způsobeny při zavážkách dříví pro četnickou stanici, jsou zanedbatelné. Sama Burghartová připustila, že škody vznikly již v době působení předchozího velitele stanice vrchního strážmistra Emanuela Sušanky. Jak Vinař informoval Zemské četnické velitelství, Falout s manželkou si pár dní po incidentu na purkmistrovském úřadě opatřili vlastní ubytování. Vinař vyjádřil domněnky, že důvodem, proč Burghartová nepovolila zavést dříví do dvora, byly nejen obavy z možných škod, ale především osobní averze k Faloutovi.

Po dohodě s Vinařem Faloutová souhlasila, že napříště povolí závoz dříví do dvora, ovšem pouze pod podmínkou, že na zavážení bude vždy dohlížet jeden z četníků, aby se zamezilo možným škodám.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, sign. 7843/33.

Útok na příslušníky finanční stráže

16. března 1933 se německý státní příslušník Kurt Groha, pobývající toho času v turistické chatě Telemark u Českého Wiesenthalu, kolem 19. hodiny procházel poblíž saské hranice, když se k němu přiblížila trojice mužů, z nichž jeden po Grohovi ze vzdálenosti 10-15 kroků vystřelil, ale minul. Poté se útočníci dali na útěk. Později téhož dne titíž pachatelé několikrát vystřelili do vzduchu poblíž židovské turistické chaty, patrně s cílem zastrašit tamní obyvatele.

Motiv útoku na Grohu byl pravděpodobně politický, jelikož o Grohovi a jeho společnících z chaty Telemark kolovaly zvěsti, že se jedná o komunistické funkcionáře, kteří uprchli z nacistického Německa. Tyto fámy posilovala i skutečnost, že se Groha a jeho přátelé často stýkali s osazenstvem zmíněné židovské chaty na Hofberku v obci Stolzenhain č. p. 166. Místní četníci se k uvedeným zvěstem stavěli spíše skepticky, jelikož Groha s většinou svých společníků pobýval v ČSR již od září 1932, tedy ještě před Hitlerovým nástupem k moci.

Zhruba dvě hodiny po incidentu se o útoku dozvěděli vrchní respicient finanční stráže Josef Honauer a dozorce František Kehár, kteří právě konali obchůzku poblíž místa činu. Během hlídky se financové zastavili v hotelu Lesní zámeček, kde zastihli čtveřici německých občanů ve společnosti hostinského Simona. Honauer tyto muže zběžně znal, jeho podřízený nikoliv.

Na Kehárův dotaz Němci sdělili, že pocházejí z Oberwiesenthalu. Na výzvu k předložení pasů ovšem uvedli, že u sebe nemají doklady. Aniž by čekal na rozkaz svého nadřízeného, Kehár čtyři cizince vyzval, aby se postavili a zvedli ruce vzhůru. Jeden z čtveřice, Honauerem identifikovaný jako Heřman Langer, nechal ruce volně svěšené podél těla.

Zatímco Kehár na muže mířil karabinou, Honauer s puškou zavěšenou na rameni přistoupil k Langerovi, aby ho prohledal. Langer z nenadání vykřikl: „Bei der Sache!“, což bylo patrně předem dohodnuté heslo. Všichni čtyři Němci naráz sáhli po pistolích, ukrytých pod kabáty. Ke střelbě však naštěstí nedošlo, strhla se pouze potyčka, při níž se Kehárovi podařilo sebrat jednomu z útočníků obušek a 18 nábojů ráže 7,65 mm. Němci se naopak zmocnili karabin obou financů, Honauer však dokázal jednomu z protivníků vytrhnout Kehárovu zbraň. Poté se Němci utekli i s Honauerovou karabinou.

Okamžitě bylo zahájeno pátrání, v jehož rámci četnický praporčík František Spilka I. a strážmistr Josef Pospíšil V. v doprovodu vrchního respicienta finanční stráže Čeňka Kantora dvě hodiny po půlnoci překročili státní hranici, aby požádali německé četnictvo o spolupráci při vyšetřování.

Spilka měl v úmyslu předvolat a vyslechnout čtyři podezřelé v přítomnosti německých četníků, nicméně Hauptwachtmeister Alfréd Schulze II. Čechoslováky informoval, že podle jeho zpráv se Langer se svými kumpány právě zdržuje ve spolkové místnosti lokální organizace NSDAP spolu s přibližně dvaceti dalšími nacistickými aktivisty, kteří by v případě zadržení podezřelých mohli vyvolat výtržnost. Proto bylo od okamžitého zákroku upuštěno. Spilka se tedy musel omezit na to, že předal německým kolegům veškerá dostupná fakta o případu. Jednání byl přítomen i německý celní komisař, který se snažil Spilku přesvědčit, aby incident nehlásil nadřízeným orgánům.

Po návratu Spilka sepsal hlášení pro Zemské četnické velitelství, v němž na závěr uvedl, že na pachatele bude podáno trestní oznámení u okresního soudu v Jáchymově. V reakci na uvedený incident byla v následujících dnech četnická stanice v Českém Wiesenthalu doplněna posilami.

Zdroj: Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha, sign. 7678/33, 9165/33.